YCHM - 22. kapitola

Překlad: Lenuszka

Sydney

Už mi nic nezbylo. Byla jsem vyčerpaná, bez chuti jsem se motala svým životem. Všechno, co zůstalo, byla jen skořápka člověka. Vůbec poprvé už mi práce nedávala uspokojení ani radost. I tohle mi vzal.

Bez pozvání mi do kanceláře nakráčela moje Nemesis. Zamířil přímo k oknu s výhledem na pátou avenue a posadil se do křesla s roztaženými koleny, jako by to tu vlastnil. Tohle nebylo u Hastingse nic nového a já jsem to přešla jako pokaždé – s trpělivosti svatého, který chce zoufale protočit oči, ale udrží se.

„Něco nového?“ řekla jsem, aniž bych vzhlédla od tabulek na svém počítači. „Chci říct kromě toho, že jsi nechutně zklamaný, že tě nejmenovali výkonným ředitelem.“

Periferně jsem viděla, jak se mu zachvěly rty. „Od chlapa bych to bral jako osočení.“

Tomu jsem se pousmála. Se zastrčenou bradou jsem pomalu přesunula pozornost k němu. Damon byl bezpochyby pohledný. Byl to černoch se světle hnědou kůží, ostrými lícními kosti, silnou bradou a mandlově vykrojenýma očima, které vás přiměli dvakrát si rozvážit, jestli mu zkřížíte cestu.

Nikdy jsem k němu nebyla vřelá, protože to ani on nebyl ke mně. Byli jsme dva kohouti na jednom smetišti. Frank si pěstoval tenhle druh atmosféry, ponoukal zaměstnance proti sobě. Tohle miloval. Byl přesvědčený, že pak každý pracuje lépe.

„Nikdy jsem tě neměl rád, Evansová,“ nonšalantně přiznal, jeho newyorský akcent byl sotva znatelný.

Odfrkla jsem si, skoro jsem se začala křenit. „Jsem ráda, že jsme si to ujasnili.“

Podíval se na své zlaté rolexky a povzdechl. Se svými silnými svaly a chvástavým naparováním nebyl vůbec kancelářský typ. Ale byl to excelentní právník. Jeden z nejlepších. Říkalo se, že Hastings v zastoupení svého klienta vymanévroval Franka z budovy na páté avenue, protože ji chtěl pro sebe. Po tom, co si Frank uvědomil, že to dokázal, si ho okamžitě najal. Proto jsem věděla, že tahle návštěva má nějaký účel. Damon byl mistr strategie.

„Řekni, proč jsi přišel, nebo vypadni. Někteří tady musí vést firmu.“

„Vždycky jsi hrála učitelova psíka…“ pronesl nahlas. „Roky jsem si myslel, že s Frankem šukáš--“

Teď měl mou plnou pozornost. Hlava mi vylétla nad jeho naprostou troufalostí. Taky jsem ty drby slyšela a myslela, že se časem uloží ke spánku (mluvím obrazně), když si každý uvědomí, že to není pravda. Ale nikdo neměl koule říct mi to do tváře. Nikdo až na Damona.

„Snažíš se, abych tě vyhodila?“

„—dokud jsem si neuvědomil, jak dobrá ve své práci jsi… pamatuješ na tu budovu v Dubaji, tehdy v roce 2011?“

Přikývla jsem, vybavily se mi detaily. „Poslední den změnili územní práva.“

„Nikdo jiný si toho nevšiml. Bylo nás na to pět a ty jsi byla jediná, která to zkontrolovala, než došlo k převodu peněz.“

„I když oceňuju tuhle procházku historií – směřujeme tím k něčemu?“

„Nikdy jsem tě neměl rád, Evansová, ale vždycky jsem si myslel, že si zasloužíš být hlavní právničkou. Tu práci sis zasloužila.“

Byla jsem tak zaneprázdněná přemýšlením, kam tím míří, že jsem se ho neobtěžovala už podruhé opravit ohledně svého příjmení.

„Nejsem šťastný z toho, že tě Frank nechal ve vedení? Ne – nejsem z toho odvázaný.“ Zavrtěl hlavou a zaměřil na mě svůj pohled. „Ale jsi o parník lepší než Scott a desetkrát víc kvalifikovaná.“

Vstal, upravil si manžetové knoflíčky na své na zakázku šité košili. „Hlídej si záda. Nevím, co se mezi vámi dvěma stalo, ale vím, že spolu sotva mluvíte a mám pocit, že Scott pracuje na tom, aby tě sesadil z místa ředitelky.“

Ta novinka na mě dolehla. Damon byl stratég, ale nebyl pochybný. Neříkal by mi to, kdyby to byl jen drb. Na druhou stranu Scott… už jsem si nebyla jistá, čeho je schopný, kam až zajde, aby mě potrestal. Nebyla jsem si jistá, jestli můžu svému vlastnímu manželovi věřit.

„Proč… proč si to myslíš?“

„Zaručená informace z tajného zdroje.“

Což znamenalo, že Damon s tím zdrojem spí.

Zachovala jsem svůj postoj, zklidnila dýchání. Vždycky pod kontrolou. Myslela jsem, že jsem tuhle berličku už na dobro nepotřebovala, že jsem se přes to dostala, a přesto se to vrátilo zpátky s odplatou. Což byla naprostá otrava.

„Nemám čas na dramata, Hastingsi. Buď to rozveď nebo to nech být.“

Věnoval mi tajemný pohled. „Nenech se vyštípat.“

Zoufale jsem ho toužila zpochybnit, ale věděla jsem, že je tu dost dobrá šance, že má pravdu. Po všem, co jsme se Scottem prožili, jsme byli zpátky na začátku – jako protivníci.

Hastings odcházel líným krokem, ruce v kapsách svého obleku jako by šel na procházku.

„Damone…“

Podíval se přes rameno a věnoval mi tázavý pohled. Mezi námi proběhlo porozumění. Kývnul a odešel.

Frank měl vždycky čich na talenty.

***

Další den jsem sotva vešla do kanceláře, když mě Michelle, moje sekretářka pozdravila s novinkou, že mě chce Scott vidět v zasedací místnosti. Toto doprovázely smíšené pocity.

První a hlavní rozhořčení, že jsem byla předvolaná. Nebyla jsem jeho zaměstnanec nebo jeho holka na zavolání, ale nehodlala jsem mu dovolit, aby mě přiměl k reakci. Už jednou jsme tuhle hru hráli. Mohl udělat to nejhorší. Nakonec se stejně unaví nebo jeho hněv ochladne – ať už to přijde v jakémkoli pořadí. Pak se můžeme racionálně domluvit na tom, co se stane a on uvidí, že jsem neměla na vybranou. Že jsem nemohla zradit Frankovu důvěru. Že to nebylo na mě mu to říct.

Další byla úleva, protože jsem pořád živila zrnko naděje, že už bude zase při smyslech. Možná chtěl vyčistit vzduch mezi námi. Tajně jsem doufala, že mu chybím tak jako on mně. To poslední byl malý kousek podezření, o kterém mi řekl Hastings.

Vstoupila jsem do chodby, zamířila na schůzku a vrhla na Michelle svůj pohled víš, o co jde a moje sekretářka jen pokrčila rameny. Obchod byl obchod, a bez ohledu na naše osobní rozdíly – rozdíly, které mě držely celou noc vzhůru od doby, co Frank umřel – hodlala jsem mu dát jasně najevo, že už nebudou žádné „schůzky“ aniž bych je svolala já jako první. Já jsem byla výkonná ředitelka a tohle byla kravina.

Když se přede mnou objevila zasedačka, zpomalila jsem, protože to, co jsem viděla, potvrdilo mé nejhorší obavy. Přes skleněnou stěnu jsem viděla celé představenstvo a Scott stál v jejich čele. Veškerá má naděje zmizela a můj žaludek klesl. Hastings měl pravdu. Tady se žádné srdceryvné smíření konat nebude. Nechtěl projednávat obchod nebo naši svatbu. Ať už to bylo cokoli – nebylo to dobré.

Vstoupila jsem, svůj mobil jsem držela železným stiskem, až se mi snubní prsten bolestivě zaryl do kůže. Cokoli bylo lepší než cítit ty kolektivní pohledy všech lidí v místnosti. No, s výjimkou toho jediného, kterého jsem pořád milovala.

Scott mi věnoval jen krátký pohled, než se jeho pozornost vrátila k představenstvu usazenému kolem stolu. Šel si za svým. Nikdo by si ho nespletl s rozmazleným playboyem. A nebylo to jen drahým oblekem a uhlazenými vlasy. Bylo to jeho chováním. Vypadal tvrdě, působivě. Vypadal jako ztělesněná odplata. Všechno, co z něj chtěl Frank mít.

Cítila jsem jeho lásku. I teď, když zuby nehty bojoval, jsem věděla, že mě pořád miluje tak jako já jeho. Po všem, co mi udělal a řekl, jsem ho chtěla obejmout a zabořit mu nos do teplé kůže na krku. Nikdy jsem se ho nechtěla dotknout tak moc jako v této chvíli, což bylo ironické, protože byl naprosto z dosahu.

„Díky, že jste přišli tak narychlo,“ začal bez toho, aniž by mě představil. Ani mi neřekl, abych se posadila. Žádné uznání mé přítomnosti. Bylo to to nejhorší ponížení, které mi mohl připravit a on to věděl.

Už si je získal. Jedno rozhlédnutí mi to potvrdilo. Nikdo se nedíval mým směrem. Po tom, co jsem svůj život zasvětila téhle společnosti, znala většinu těch lidí už dlouhou dobu, jsem se stala nejen neviditelnou, ale také postradatelnou.

„Vás pět na telefonu, prosím potvrďte, kdo je přítomen.“ Všech pět členů představenstva promluvilo. Našpulil rty, než promluvil. „Ztráta mého otce byla nečekaná a zasáhla mě osobně, mou rodinu, a pro tuhle společnost…“

Ta poznámka o „nečekanosti“ šla na můj účet, za účelem, abych se znovu styděla.

„Kdybych o zdravotním stavu svého otce věděl, tenhle převod by proběhl hladce. Bohužel jsem to nevěděl a teď tu máme, co tu máme.“

Na krátkou chvilku jeho pohled padl na stůl, a já jsem zadržela dech, cítila jsem to nebezpečí, ve kterém jsem byla, jako bych znovu stála před býkem zpátky ve Wyomingu.

„Ode dneška odvolávám svou ženu jako výkonnou ředitelku--“

Nechtěla jsem Damonovi věřit. Potřebovala jsem věřit, že Scott ke mně pořád něco cítí za to, co jsme měli. Minimálně respekt. Že by mi to aspoň měl odvahu říct v soukromí, než by mě ztrapnil před celým představenstvem. V podstatě před celým světem. Bylo jen otázkou času, než se to objeví ve Wall Street Journal. Někdo už jim teď určitě psal zprávu.

A bez ohledu na to, že to byl zuřivý blbec, pořád jsem ho milovala. Toho samého muže, který se na mě ani nepodíval. Toho samého, který líbal každý centimetrů mé kůže, každou stříbrnou jizvu, a který se mi teď odmítl podívat do očí.

„Rozhodnutí učinit ji výkonnou ředitelkou udělal můj otec, když nebyl plně při smyslech – ovlivnila ho moje žena… je třeba říct, že se rozvedu, co nejdříve to půjde.“ Nebral si servítky. Žádná milost pro ženu, kterou kdysi považoval za kamarádku a milenku.

Nepohnula jsem se. Nemohla jsem. Jako by mé končetiny nespolupracovaly. Stála jsem tam kamenná blízko dveří a přijímala každý výpad, všechen jeho hněv a frustraci. Paže mi volně visely podél těla, můj výraz byl neutrální jako vždycky. Tuhle satisfakci jim ani jemu nedám.

Dívala jsem se kolem konferenčního stolu, přijímala každý nesouhlasný úšklebek, zamračení, každé potřesení hlavou a pohrdavý výraz. Většinu lidí z představenstva jsem znala dobrých deset let, ale teď to byli cizinci. Několika zvolenými slovy mi Scott zkazil reputaci a mé kontakty. Všechnu mou tvrdou práci.

„Bez ohledu na to nedošlo k žádným problémům a jsem připravený převzít místo výkonného ředitele této společnosti.“ Jeho hlas byl pevný, nelítostný. „Zkonsolidoval jsem síly, promluvil s matkou a sestrou. Devyn mi přepsala svůj podíl, což mi zaručuje kontrolní podíl v případě, že byste měli jiné návrhy.“ Hlavy se točily doleva, doprava, někteří si tiše něco mumlali.

Dala jsem tomu poslední šanci, ale bez ohledu, jak moc jsem chtěla, se na mě Scott odmítl podívat. Tak jsem se na něj naposledy podívala já, na muže, do kterého jsem se zamilovala. Pak jsem se otočila a tiše odešla. Už nebylo co říct. V té místnosti už pro mě nic nezůstalo.

***

„Měla jsi ho zažalovat,“ oznámil mi Miller ze svého křesla v mé kanceláři. Vzhlédla jsem od stohu papírů, které jsem třídila a setkala se s jeho roztrpčeným výrazem.

„Můžeš mi prosím podat tu modrou složku,“ řekla jsem, naznačila ke kopce složek na druhé straně stolu. Miller udělal, o co jsem ho poprosila a vrátil se k popíjení svého latté jako by byla neděle dopoledne a ne středa.

Kdyby bylo opouštění tak snadné jako odcházení. Bylo tu tolik důležitých smluv a návrhů, které jsem potřebovala osobně projít s novým hlavním právníkem, že jsem nemohla odejít hned. Navíc bych to nikdy Frankovi neudělala.

V kuchyňce jsem zaslechla drby. Scott najal někoho z venku, a tím se ujistil, že ta osoba k němu bude loajální. Chytrý tah, řekla bych mu, kdybychom spolu mluvili. Ale my jsme nemluvili.

Bylo to pět dní od mého veřejného ponížení a bude jich ještě devět. Devět dalších dní, kdy mě budou lidé sledovat jako bych byla v reality show a šeptat si za mými zády. Devět dalších dní, kdy ho budu vídat. Jak mě ignoruje – nebo hůř chová se ke mně jako k cizí. Byl to dobrý herec, můj budoucí exmanžel. Ani už nevypadal naštvaně. Spíš vzdáleně… chladně. Pozitivní bylo, že už to nemohlo být horší.

Byl čas hodit ručník do ringu, přiznat si, že je Scott pryč, a mladší, víc vyrýsovaná verze Franka převzala své místo. Na míru šité obleky. Ten vražedně krásný vzhled. Ten mrtvý nestarající se pohled. Vymetač večírků byl pryč. Tenhle Scott byl samá krutá efektivnost. Přemýšlela jsem, co by řekli Laurel a Ryan, kdyby ho teď viděli. Snažila jsem se to onehdy vysvětlit Lauren po telefonu a nepovedlo se.

„Jak to myslíš, že se nevrátí zpátky do Wyomingu? Je to rančer, ne výkonný ředitel.“

„Už ne, Laurel. Vyhodil mě a oznámil představenstvu, že povede Blackstone. A měla bys ho vidět. Tak moc mi připomíná Franka… jeho otec by na něj byl hrdý.“

Ironií bylo, že bolest ze ztráty mé práce snů se ukázala jako absolutně žádná bolest. To Scottův podvod mě bolel do morku kostí. Práci překousnu. Ale muže, kterého jsem pořád milovala už asi ne.

„Přemýšlel jsi o tom, že zůstaneš?“ zeptala jsem se svého brzy bývalého asistenta, zatímco moje pozornost zůstávala na kopce papírů na mém stole. „Hastings tě chce v týmu.“

Hastings byl překvapením, a nebyla jsem zvyklá na ta milá.

Miller povzdechl. „Ne. Je čas na změnu. Paul mě chce k sobě, pracovat na jeho restauracích, ale rád bych zůstal ženatý… takže uvažuju, že se vrátím na práva.“

Zvedla jsem prudce hlavu, doufala, že ho slyším dobře, a na jeho tváři se objevil malý úsměv. „Je sakra na čase. Pokud budeš cokoli potřebovat—cokoli--“

„Ještě jsem se nerozhodl,“ zamumlal.

„Millere…“ Povzdechla jsem si. „… jsi jeden z nejchytřejších lidí, co jsem kdy viděla. Nebuď v tomhle hloupý.“

Millerova pozornost se stočila k nehtům. Ťukal si prsty o stehno. Přes všechno tohle drsňácké jednání byl Miller citlivá duše. „To je ta nejhezčí věc, co jsi mi kdy řekla.“

„To není kompliment, to je pravda.“

„A co ty? Nějaké plány?“

„Poprvé ve svém životě ne… sbalím se, vezmu pas a zamířím na letiště. Koupím si letenku, až se tam dostanu.“

„Měl bych ho zažalovat já,“ protáhl.

To u mě vyvolalo nečekaný úsměv. Pochody v Millerově mozku byly vždycky legrační. „Za co?“

„Sexuální harašení.“

I když jsem chtěla, aby byl Scott zraněný, aby ochutnal trochu vlastní medicíny, zahrnout do toho Blackstone Holdings nebyla moje představa legrace. „Přestaň s tím.“

Přes skleněnou stěnu mé kanceláře k nám dolehl ženský smích. Scott stál blízko recepce s atraktivní zrzkou v úzkém šedém kalhotovém kostýmu a soudě podle úsměvu si jeden druhého užívali.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se, žaludek se mi kroutil a měla jsem hrozný pocit. Ta zrzka si Scotta prohlížela s nezaměnitelným chtíčem v očích. Znala jsem ten pohled. Ten samý jsem měla já ještě nedávno.

Když mi Miller hned neodpověděl, věnovala jsem mu další pohled. V té chvíli jsem věděla, že se mi jeho odpověď líbit nebude. „Kdo je to, Millere?“

„Nová hlavní právnička – ta žena, která přebírá tvé místo.“

Můj pohled se vrátil k té atraktivní ženě. Té, která bezpochyby bude chtít přebrat nejen toto moje místo. Všechno se ještě zhoršilo.