YCHM - 18. kapitola

Překlad: Lenuszka

Sydney

Další týden proběhl v dokonalém štěstí, jaké jsem nikdy dřív nezažila. Malý hlásek v hlavě mi neustále říkal, abych byla opatrná, pohádky patřily do dětských knížek, ne do skutečného života, a tahle začala při nejmenším na vratkých nohách. Ani tak jsem ale neposlouchala. Šla jsem do toho po hlavě – a stejně tak Scott.

Vařila jsem mu svá oblíbená jídla a on mě učil, jak jezdit na koni – spíš na poníkovi. Dělali jsme vyjížďky po pozemcích, kdykoli to dovolilo počasí, a Scott mi ukázal všechny důvody, proč miluje Wyoming.

Já jsem pracovala. On pracoval. V mezičase mě začalo čím dál víc tlačit Frankovo tajemství. Nebyl v kanceláři stále častěji, a lhala bych, kdybych nepřiznala, že to vysávalo krásu tohoto nového a vylepšeného manželství.

Jednou mě Scott překvapil v poledne. Řekl, že mi chce něco ukázat. Jeli jsme na nejvyšší místo s přímým výhledem na Upper Falls, známý vodopád Yellowstoneu, a můj žaludek dělal salta. Když jsem se ho zeptala, co to znamená, řekl, „to jsi asi šťastná, že?“

Věnoval mi sexy úsměv a já jsem ho políbila, vložila do toho polibku všechno a doufala, že cítí to, co já k němu. Každý pocit s ním byl jako poprvé. A mnoha způsoby to tak bylo.

„Moc šťastná,“ řekla jsem mu a podívala se mu do očí. Poslední dobou ten cit rostl. Jeden pohled na něj a nikdo by se nehádal.

Samozřejmě přišla za dvacet minut sprška a krátce na to se na nebi objevila duha.

„Jak jsi to věděl?“ zeptala jsem se oněmělá úžasem.

Předvedl mi křivý úsměv, oči mu jiskřily smíchem. „Je to moje práce.“

Nemám sklony k fantazírování, ale tenhle muž dokázal vykouzlit duhu. Divil se mi někdo, že jsem se do něj zamilovávala?

***

„Vydrž ještě pět minut…“ Romeo odběhl a kroužil kolem mě, celé svoje masivní vlkodaví tělo pokryté šamponem.

Už byl nejvyšší čas, aby se ti dva okoupali a počasí začalo konečně spolupracovat. Vytáhla jsem si vzadu sprchu a dala se do práce.

„Romeo! Pojď sem! Zůstaň.“ Čím víc jsem ho naháněla, tím rychleji běhal, jazyk mu visel z tlamy, ničil trávník, protože tohle byla ta nejlepší hra na světě! Pak se k tomu přidala Julie, hlasitě štěkala, a všechno šlo do háje. Romeo se najednou prudce zastavil a otřepal, mýdlová pěna byla všude – a já jsem zařvala, když mě zasáhla i do tváře.

„Co se tu děje?“ zeptal se pobavený muž. Scott za mnou se křenil. Sundal si svou kšiltovku, upravil si vlasy a znovu si ji nasadil.

„Smrdí jako kravince, to se tu děje,“ byla jasná odpověď.

Otřela jsem si čelo zadní stranou zápěstí a sledovala, jak si mě Scott prohlíží od hlavy k patě, dával si na čas, aby si prohlédl moje mokré tričko pokryté mýdlovou pěnou, vlasy, které mi spadly do tváře, a moje holé nohy, na kterých jsem měla holínky. Byl tak rozrušený, že si nevšiml Romea, který k němu přiběhl jako raketová střela. Než se nadál, ležel jak dlouhý, tak široký na zemi.

Pomsta je sladká. Pořád mi chyběly moje oranžové tenisky.

Sesypala jsem se smíchy, zatímco on zamrkal, snažil se zjistit, co se to kruci stalo. Postavila jsem se nad něj, nohy jsem mu dala podél těla a předklonila se, abych měla lepší výhled a sundala jsem mu kšilt. „Jsi v pořádku, zlato?“

Další, co si vybavuju, bylo, že jsem ležela na něm. Oči měl zastřené a namířené na má ústa, když zamumlal, „Teď už je to lepší, sluníčko.“

Líbali jsme se a dotýkali a celí se zamazali blátem. Vstal a jeho čirá mužská síla mě vzala s ním. Sundali jsme si oblečení, i když byl teprve březen a venku bylo pořád trochu chladno. Pak popadl sprchu a zasáhl mě do hrudi chladnou vodou. Ten pohled čirého šoku na mé tváři—

„Oh, teď uvidíš.“

Temně se uchechtl. „Už se těším. Tohle je lepší než video Divoké holky.“

Vytrhla jsem mu hadici z rukou a zamířila na jeho klenoty, ale on se včas otočil, aby zachránil „budoucí generace Blackstoneů.“ Jeho přesná slova. Taky jsem za svou akci sklidila nálepku „genocidní maniačky.“ Což teda podle mě bylo trochu extrémní.

Po tom, co jsme ze sebe osprchovali špínu, mě zabalil do svého tepla, zahnal tak chlad a líbal mě, zatímco mě nesl do domu. Neklidné ruce mě všude majetnicky hladily, s autoritou a přesvědčením muže, který znal všechna moje tajemství, a přesto mě pořád chtěl.

Sáhla jsem mezi nás, navedla ho do sebe a instinktivně jsem ho objala nohama kolem pasu. Nebyl hrubý, nebyl rychlý. Přitiskl mi tvář do ohbí krku a miloval se se mnou. Dva lidé pohybující se jako jeden, hledající rozhřešení za hříchy z minulosti a získávající odpuštění za pokání. Když jsme byli oba vyšťavení a uspokojení, nohy se nám třásly a pevně jsme se vzájemně drželi, řekl, „Nikdy se nechci rozvést, Syd… nikdy.“

***

„Kdo to pořád volá?“ zeptal se můj milenec, ten samý muž, kterého jsem si vzala. Ležela jsem v posteli, užívala si výhled, když zase volal právník mé babičky. Ten manžel si neoblékal tričko, zatímco si balil tašku, a já jsem si rozhodně nestěžovala.

„Právník mé babičky. Otravuje mě už měsíce… řekla jsem mu, že nic nechci.“

Vyšel ze šatny, díval se mi do tváře, obočí svraštěné obavami. „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ odpověděla jsem a myslela to vážně.

Mířil na dva dny do Houstonu kvůli dobytku a já jsem měla naplánovaný návrat do New Yorku. Bála jsem se toho – nebudu lhát. Poprvé ve svém dospělém životě jsem se tvrdě a rychle zamilovala a chtěla jsem, aby ten pocit vydržel co nejdéle.

Nebyla jsem si jistá, co mě na Manhattanu čeká. Věděla jsem jen, že to nebude příjemné. Ne s Frankovým stavem, který mě strašil. Několikrát jsem to chtěla Scottovi říct, ale nemohla jsem se přimět to vyslovit. Nemohla jsem zklamat toho druhého muže, kterého jsem milovala.

Scott si oblékl bílou oblekovou košili a já jsem vstala, abych mu ji zapnula. „Budeš mi chybět,“ zašeptal, zatímco mi přejel prsty po vlasech a podíval se na mě stejným způsobem, jako jsem se já dívala na něj.

„Ty mně taky,“ odpověděla jsem.

O dvacet minut později byl na cestě na letiště.

O dvě hodiny později jsem byla v letadle do Philly.

***

„Váš nejlepší pokoj, prosím.“

Pupínkatá mladá žena s dlouhými hnědými vlasy obsluhující v hostinci na mě pochybovačně zírala, čelist, kterou měla povolenou, odhalovala křivé zuby a zoufalou potřebu rovnátek.

„Máme jen jeden typ pokoje.“

Four Seasons to nebyl, ale nebylo na výběr. Potřebovala jsem, aby to jednání proběhlo co nejrychleji a muset jet hodinu do Philly by mě zpomalilo.

„Pak tu nejčistší, prosím.“

Další prázdný výraz. „Všechny jsou uklizené, paní.“

„Dobře,“ vyštěkla jsem, únava ze mě dostávala to nejlepší. „Jen… můžu dostat pokoj, prosím?“

Po tom, co jsme Drakea přemluvili s hlídáním psů, jsem chytila první let z Jackson Hole. O šest hodin a dvě zastávky později jsem přistála v Philly kolem půlnoci, najala si auto a jela dalších pětačtyřicet minut do nejbližšího hotelu (nebo tomu říkejte, jak chcete) poblíž mého starého bydliště.

Vesnice, to je jediné slovo, jak bych popsala místo, kde jsem vyrůstala. A i když to mělo určité výhody – nikdy jsme na noc nezamykali, největší povyk budily podzimní nehody při honech a opilí teenageři, kteří v létě ničili veřejné golfové hřiště – bylo tu spousta nevýhod. Bylo to na venkově a všude daleko.

Ani nezmiňuju všechny duchy, kteří se mnou žili.

Moje srdce bylo v krku, když jsem projela kolem cedule. Cítila jsem jehly ve starých ranách, které se otevíraly, a to, co bylo v nich, by nikdo neuhádl.

Jsem úspěšná, ne přeživší. Jsem úspěšná, ne přeživší. Jsem úspěšná, ne přeživší. Tahle mantra se pořád opakovala.

V minulosti mi to pomohlo zbavit se záchvatu paniky, kdykoli jsem byla sama v temné místnosti a teď se to zdálo trochu depresivní, ale po všech těch letech terapie jsem to zvládla. Ale taky jsem nemusela svým démonům čelit, až doteď.

Před sedmnácti lety jsem odtud odjela a nikdy se nevrátila. Toho dne, kdy jsem odmaturovala na střední jsem se sbalila, použila Jettu, kterou jsem si koupila za našetřené peníze z letních brigád a zamířila do Connecticutu. Zdálo se, že se kruh mého příběhu uzavíral. Nejvyšší čas přetrhat poslední pouta, spojující mě s tímhle místem – už to bylo moc dlouho. Jediné, čeho jsem litovala, bylo, že Josh toho nebyl součástí.

S každým červeným cihlovým domem, kolem kterého jsem projela, se vracela lavina vzpomínek. Nejčastěji to byly takové záblesky. Většina z nich nepříjemná s výjimkou těch, které zahrnovaly kluka, kterého jsem tehdy milovala. Knihovna, kde jsem pracovala v létě před posledním ročníkem ve škole, vypadala menší, než jsem si pamatovala, ošlehaná roky zapomnění. Železářství, kde Josh pracoval, už tam dávno nebylo, místo toho tam stál Subway.

Byla jsem v oddělení svého života tak dobrá, že to bylo skoro jako bych byla jen pozorovatelem místo účastníkem. Každý měl svou vlastní metodu vypořádávání. Někteří se dali na drogy a alkohol. Moje berlička byla vypnout emoce a ponořit se do práce – jak mi neustále opakovala moje terapeutka. A fungovalo to. Možná až příliš dobře.

Nevolala jsem ani nepsala Scottovi, abych mu řekla, že potřebuju odjet. Zjistí to od Jan hned, jakmile se vrátí z Houstonu. Věděla jsem, že mám zavolat. Tuhle věc mezi námi jsme budovali pomalu, blok za blokem – říkejte tomu důvěra nebo co, možná víc – pořád to bylo křehké a já jsem to všechno nechtěla srážet. Ale něco mě zastavilo. Nemohla jsem přimět prst, aby zmáčkl tlačítko poslat.

Prostě to bylo příliš osobní. Možná jsem se bála, že se zklamu. Že to tu pro něj bude hranice a už pro něj budu jen problémem, který za to nestojí. Za ty roky jsem sama sobě řekla tolik podobných kravin. Bylo snadnější být sama. Nikoho jsem nemusela zasvěcovat. Nikomu odpovídat. Nebo to tak aspoň bylo, než jsem si vzala Scotta.

I když jsem se s ním už podělila o spoustu věcí, on nebyl nijak detailní. Takže ani já ne. Neznal hloubku problému a já jsem byla pořád příliš ostražitá, abych nechala někoho vidět stud, který s tím byl spojený. To je věc, o kterém se mluví zřídka – o tom studu, se kterým bojuje nejvíc obětí násilí a zneužívání. Máme to vytetované v duši. Možná to časem vyšumí, ale škoda už je napáchaná. Ten tenký hlásek, který šeptá, že jste si to možná, jen možná zasloužili, že jste to přivolali, že je to vaše vina, dlouho po tom, co se jizvy zahojily… ten zůstává.

Hnědé oči té holky byly vykulené, když jsem jí podala svou platinovou amexku. Ona mi za to dala opravdový klíč s velkým zeleným plastovým řetízkem. Teď jsem vykulila oči já.

Chci říct… opravdový klíč? Byla jsem si jistá, že jsem nikdy žádný neviděla. Ani v Evropě. Pokud tohle nebylo znamení, pak už nevím. Potřebovala jsem se z tohoto zatraceného města dostat co nejrychleji.

***

První ze Scottových zpráv přišla chvilku po čtvrté ráno a další nepřestávaly chodit, dokud jsem neodpověděla. To vůbec nevadilo. Stejně jsem ani nezamhouřilo oko. Postel byla křivá, smrděla tu plíseň, prostěradla škrábala. Bylo tu příliš mnoho duchů.

Scott: Kde jsi?

Scott: Odešla jsi beze slova. Bojím se.

Scott: Sydney. Zavolej mi.

Scott: Můžeš mi prosím zavolat. Tohle se ti nepodobá.

Já: Jsem v Philly. Musím se postarat o nějaké rodinné záležitosti.

Napsala jsem… jsem v pořádku. A vymazala to.

Napsala jsem… omlouvám se. A vymazala to.

Myslím to druhé, ne to první.

Dala jsem si sprchu pod neexistujícím tlakem vody, oblékla se a jela k farmě, zatímco mi krkem stoupala žluč. Moje hlava hledala potřebnou oporu. Srdce hledalo statečnost. Nic jsem nenašla.

Dům mých prarodičů byl stejný, jak jsem si pamatovala. Stála jsem u obrubníku, dívala se na něj, srdce mi bušilo dvakrát rychleji, dlaně se mi potily, i když vzduch byl chladný. Byl trochu víc ošlehaný větrem – bílá prkna potřebovala natřít, černým okenicím chyběly laťky, na příjezdové cestě chybělo několik dlažebních kostek – ale v podstatě pořád to samé. Navenek idylický farmářský dům. Když jste věděli, co se dělo uvnitř, byl do hororový dům.

Právník mé babičky zmínil, že tohle místo koupila nějaká rodina. Dva zubaři se třemi malými dětmi. Jen jsem doufala, že nahradí ty strašné stopy novými, šťastnými.

„Paní Blackstoneová?“

To oslovení mě pořád vyvádělo z míry. Otočila jsem se k muži kolem šedesátky, který vystupoval ze stříbrné hondy pilot a došel ke mně s konopnou obálkou v ruce. Měl zelenou pletenou čepici Philadelphia Eagles, skoro úplně bílé vousy a tvídové sako.

„Tom Linklater.“ Natáhl ruku a potřásli jsme si. „Je mi líto vaší ztráty.“

„Nedržím smutek, pane Linklatere. Nemluvila jsem s prarodiči spoustu let.“

„Nemám potěšení z ničí smrti, prohlásil Pánbůh: takže jděte a žijte.“

Mí prarodiče nikdy necítili lítost. Já jsem nikdy nežila. Takže tady to máte.

Linklater přikývl, rty stažené nepohodlím.

„Proto jsem překvapená požadavkem k poslední vůli,“ pokračovala jsem. „Jak už jsem vám řekla, nechci od nich nic a pokud mi něco odkázali, darujte to místnímu azylovému domu pro ženy.“

Linklater vydechl. „Zařídil jsem prodej tohoto domu a auta, výtěžek šel do dvou různých azylových domů. Nemusím říkat, že byli z vaší velkorysosti nadšení. Bohužel nemůžu dokončit proces, pokud nevyklidíte věci z půdy.“ Pokrčil rameny. „Byla v tom neústupná. Pouze plním její přání.“

Skoro jsem nemohla uvěřit hloubce babiččiny zkaženosti. Říkám skoro, protože byla celkem hrozná – v určitých ohledech horší než můj děda. Být nucena sem jít a uklidit osobní věci ženy, která se vyžívala ve fyzickém násilí na pětiletém dítěti, byla opravdu sračka. Obzvlášť, když věci, co tu nechala, patřily stejně do koše. Takže tady vidíte ten charakter.

„Tak jsem tady,“ prohlásila jsem, v krku sucho, ústa vyprahlá. Můj jazyk byl těžký a nespolupracoval.

Linklater se rozpačitě usmál, díval se na můj prázdný výraz jako bychom byli na soutěži v zírání. Začínala jsem mít pocit, že Linklater věděl o mé rodinné historii víc, než na sobě dal znát.

„Jste tady,“ zopakoval, pak otevřel obálku a vytáhl klíč.

V domě bylo teplo. Někdo nechal zapnuté topení. Asi Linklater. Sundala jsem si kašmírový šátek a rukavice a položila je na výstupek u paty schodiště. Nábytek byl pryč. Celý dům byl prázdný. Jinak se uvnitř nic moc nezměnilo. Na stěnách byla žlutá barva a bílé děrované záclony, taky už zchátralé časem a prachem. Měla jsem těžko na hrudi, když jsem se rozhlédla kolem. Nábytek byl pryč, ale duchové zůstali.

Dubové schody, které vedly do suterénu, prosvěcovalo sluneční světlo. Sešla jsem po nich. Už jsem zapomněla, jak světlý ten dům byl, protože moje vzpomínky byly temné a neutěšené. Na betonovou podlahu, kde mě nutil děda klečet a hodiny se modlit v takové tmě a dezorientovanou, že jsem vítala bolest v nohou, protože jsem se bála, že omdlím. Na vlhký chlad, který mi pronikl až do kostí v zimě, kdy jsem na sobě měla jen bavlněné pyžamo. Na to, jak jsem se učila nebrečet, protože by mě tam nechal déle. Nikdy jsem se neodvážila protestovat. Jednou mi řekl, že mě sleduje kamerami. O několik let později jsem si uvědomila, že to nemůže být pravda, protože tu dole byla černočerná tma, ale v té době jsem mu věřila.

Každý sval v těle se třásl, když jsem na nejistých nohách sešla po rozvrzaném schodišti, srdce mi bušilo v hrudi, jako bych právě uběhla newyorský maraton, což jsem jednou udělala s nevalným výsledkem a přísahala jsem, že už to znovu neudělám. Neměla jsem v úmyslu tady vzpomínat a šla přímo ke šňůře visící v hale, zatáhla za ni a pak se podívala na schody vedoucí do rozlehlého podkroví.

V prostoru s nízkým stropem byly jen chuchvalce prachu a malá bílá krabice. Byla uprostřed místnosti, na ní napsáno velkými tiskacími písmeny mé jméno, jako by tu čekala na můj příjezd. Celému tomu dramatu bych se vysmála, kdyby ten příběh nebyl tak zatraceně hrůzný. Bylo dobře, že jsem běhala, protože záškuby mého ubohého srdce by někoho možná zabily.

Sehnula jsem se k zaprášené podlaze, zvedla víčko a zírala do krabice. Do poloviny byla zaplněná velkými konopnými obálkami. Sáhla jsem na první hned nahoře, otevřela ji a vyklouzl z něj asi deset let starý časopis Marthy Stewartové Living. To bylo víc než zvláštní. Chci říct, ty časopisy se mi líbily kvůli receptům, ale nikdy bych si je nepředplatila, když jsem s nimi žila. Určitě by to považovali za „špatný vliv“ a zabavili mi je. Zvědavě jsem prolistovala první časopis a vypadl z něj dopis.

Ta bílá obálka byla adresována mně. Zpáteční adresa byla: Josh Martin, 355 Morning Ln, El Paso, TX 79835.

Srdce se mi zastavilo a chloupky na krku se postavily. V záchvatu zuřivosti jsem otevřela zbytek obálek a z každého časopisu vypadl jeden dopis od Joshe. Dohromady jich bylo deset. Po všech těch letech, co jsem ho hledala, by mě nikdy nenapadlo hledat ho pod dívčím jménem jeho matky. V další chvíli odsunula šok do pozadí další myšlenka.

On mě hledal taky.