YCHM - 16. kapitola

Překlad: Lenuszka

Scott

„Můžeš, prosím, odejít?“ zamračila se na mě Laurel zpoza okraje svých brýlí na čtení. „Velmi mě rozčiluješ, Scotte. Mám nápad – proč nejdeš domů a neotravuješ svou ženu?“

Laurel se vrátila zpátky k papírování.

Několik dní po Sydneyině přiznání jsem se pořád nevzpamatoval. To a její možná smrt. Racionálně jsem věděl, že byla mimo nebezpečí, ale nemohl jsem se přimět, abych to přijal. Že jsem byl vteřinu od toho, abych ji ztratil, protože mě zase dohnaly moje vlastní hříchy.

Současně jsem si od té nehody čím dál víc zkracoval pracovní dobu – toužil jsem jít domů a podívat se osobně, že byla v pořádku – i když jsem chtěl zůstat doma už pořád. Ale ne, ona nechtěla, abych nečinně postával, takže jsem se fyzicky vrátil zpátky k práci, ale moje hlava zůstávala bůhví kde, což nebylo moc dobré.

„Ptal jsem se jen na jednoduchou otázku.“

„A jednoduchá odpověď je stejná, jako jsem ti řekla za poslední půl hodinu čtyřikrát – ne, doktor nevolal. To ti říká žena, která vychovala pět kluků. Pokud doktor s výsledky rezonance hned nevolá, je to dobrá zpráva. Když zavolá, měl bys mít obavy.“

Několik dní bylo slunečno a celkem teplo, a sníh začal tát. Oknem v kanceláři jsem viděl, jak vyrostlo několik krokusů. Jaro se blížilo a to bylo naše nejhektičtější období v roce: doba telení.

„Víš co, jdu domů.“

Laurel se na mě podívala od svého počítače. „To je super nápad. Řekni Sydney, že se omlouvám, ale nejsem svatá.“

„O tvém přístupu budeme mít ještě dlouhý pohovor, až budu moct normálně přemýšlet,“ řekl jsem, jak jsem procházel dveřmi.

„Jasná věc, šéfe,“ slyšel jsem ji odpovědět s uchechtnutím.

Ten telefonát přišel při mé cestě domů, prostor kabiny zaplnila hudba ze Star Wars.

„Ahoj, tati… takže to teď děláme, píšeme si?“

Jakmile Sydney v den té nehody usnula, zavolal jsem otci, abych mu řekl, co se stalo. Ten hovor šel přímo do hlasové schránky, ale to nebylo to, co bylo zvláštní. Přišla mi pak zpráva s přáním rychlého uzdravení. Můj otec nesnášel zprávy. Jednou seřval Charlese Barkleyho za to, že napsal místo zavolání.

„Zkrátím to,“ řekl, ignoroval mou otázku. Pak zakašlal. Znělo to vlhce a lehce chraptěl i po tom, co si odkašlal. Říct, že mě to zneklidnilo, by bylo slabé slovo. Můj otec nebyl žádný mladík a přecházet zápal plic mohlo být nebezpečné pro každého.

„Nezníš zdravě, tati. Byl jsi u doktora?“

„Jsem v pohodě.“

„Ne, nejsi. Zníš, jako bys dostával zápal plic.“

„Poslouchej mě, Scotte. Mluvil jsem s představenstvem o jmenování Sydney výkonnou ředitelkou koncem měsíce. Měli už dost času, aby si zvykli na to, že jste svoji.“

Kýval jsem, jak mluvil, ale hlavou se mi honil ten jeho kašel. V minulosti jsem ztratil lidi, které jsem miloval, protože jsem jim nevěnoval dost pozornosti, netlačil jsem, když jsem měl, a pak jsem svého rozhodnutí litoval. A určitě se kruci postarám o to, aby se to znovu nestalo. „Zavolám mámě, abych se ujistil, že půjdeš k doktorovi.“

„Zavolej své matce, protože je to tvoje matka a chybíš jí, ale mě z toho vynech…“ Bylo snadnější přesvědčit jednoho z mých býků, aby se choval slušně. „Jak se to vyvíjí se Sydney? Říkala mi, že jí to neulehčuješ.“

Jeho tón byl klidný, což znamenalo, že byl naštvaný a přál si mi nakopat zadek stejně jako když mi bylo dvanáct a on mě přistihl, jak házím všechno Devynino spodní prádlo do bazénu, protože mě nenechala hrát si s jejím zbrusu novým Macintoshem.

Bylo to poprvé ten den, kdy jsem se zasmál. „Omluvil jsem se, takže můžeš přestat brousit nože.“

Souhlasně zavrčel. „Zeptám se tě naposledy, než učiním to prohlášení – jsi si jistý, že se nechceš vrátit domů a pracovat pro společnost, kterou jsem pro tebe vybudoval.“

Můj úsměv opadl. Frank Blackstone byl členem síně slávy, když došlo na obviňování, a nemůžu říct, že by se to obešlo bez odezvy. Samozřejmě že ano, ale to neznamenalo, že jsem chtěl vyměnit život, který jsem miloval, za takový, který bych žil jen ze smyslu pro zodpovědnost.

„Vybudoval jsi tu společnost pro sebe. Nenech se vysmát.“

Když se nehádal, znovu mě zasáhly obavy. „Tati, bojím se o tebe.“

„Jo… dobře,“ řekl, „tak to bude Sydney.“

Zněl tak zatraceně zklamaně, že jsem se přistihl, jak mu chci dát naději, i když jsem věděl, že nemám v úmyslu se někdy vrátit. Nedal mi ale šanci. O vteřinu později zavěsil.

***

Sydney

Jeden den se přelil do druhého. Z rána bylo najednou poledne, a už zase zapadalo slunce. Každý večer ve Scottově domě s obrovskými okny to bylo jako sledovat ohňostroj čtvrtého července.

Tělo se mi uzdravovalo rychleji, než jsem očekávala. Čtyři dny po své konfrontaci s býkem mě rameno bolelo už jen trochu, když jsem ho přetížila a moje koleno už bylo skoro stoprocentní. Strup na čele bude chtít ještě chvíli.

V mezičase jsme zapadli to určité rutiny. Scott pracoval. Já jsem pracovala. Jedli jsme večeři. Trávili jsme večery na gauči. On sledoval basketbal a já jsem zatím pracovala na notebooku. Každou noc, sama v posteli, jsem vždycky skončila zíráním na strop a toužila po něm.

Na této frontě jsme dosáhli mrtvého bodu. Nehodlala jsem udělat první krok a on to znovu nezkusil. Začalo to vypadat jako opravdové manželství. Samozřejmě bez té jedné výhody. Což přiživovalo napětí. Stávala se z něj velká těžkopádná příšera, třetí spolubydlící v domě, přičemž jsme my dva předstírali, že tolik místa nezabírá, a vůbec to není trapné.

Od našeho upřímného srdečního výlevu se dynamika mezi námi drasticky změnila. On se chtěl doslova přetrhnout, aby mi pomohl, jak to jen šlo. Bylo to nepřirozené a nejdřív trapné – nechat někoho, aby pro mě něco udělal – ale jakmile jsem si na to začala zvykat, nechtěla jsem, aby to skončilo.

Noc předtím, než jsem měla znovu odjet, jsem nemohla spát. Taky jsem nechtěla odjíždět. Což bylo poprvé, kdy se objevila nostalgie. Kolem jedné jsem to vzdala a rozhodla se, že mi možná pomůže teplé mléko s kapkou brandy. Když jsem procházela ztemnělým domem ke kuchyni, obrovskými okny jsem viděla těžké sněhové vločky velikosti kvádrů, jak vykreslují absolutně kouzelný obrázek.

Když mě slyšeli štrachat v kuchyni, objevili se psi. Nechtěla jsem, aby se mnou spali – trochu mi chyběla jejich teplá těla, abych byla upřímná – ale Scott to zakázal, zatímco jsem byla zraněná a moje rameno souhlasilo. Jeden špatný pohyb a zase bych si ho pochroumala.

„Ahoj, vy dva.“ Tančili kolem mě, vrtěli ocasy. „Budete mi dělat společnost, zatímco se trochu picnu? Jo? Okej, dobře.“ Dívali se na mě, jako by mi měli zkontrolovat hlavu.

Nalila jsem si do mléka druhého panáka brandy, vzala hrnek a šla do pracovny, pozornost jsem věnovala padajícímu sněhu. Bezpečnostní světla byla rozsvícená, takže osvětlovala show, kterou předváděla matka příroda. Trochu jsem se otočila, připravená kecnout si do jednoho z masivních křesel v obýváku, když jsem si uvědomila, že na gauči někdo leží.

„Ježíši!“ Dala jsem si ruku na srdce a on se uchechtl. „Proč jsi vzhůru?“ vyštěkla jsem, zněla jsem dotčeně, že ho najdu se povalovat ve vlastním domě. Bezpečně můžu říct, že sexuální napětí ze mě dělalo podrážděnou kočku na rozpálené střeše. Bylo to buď tohle nebo přímý nedostatek sexu.

„Nemohl jsem spát… a ty?“ otočil se na bok a podepřel si hlavu, hruď měl nahou a džíny rozepnuté. Nikdy jsem neviděla tak sexy obraz, tak pěkný, že mi zvlhly i zorničky. Spolu s jinými věcmi.

S věrným hrnkem v ruce jsem se posadila do křesla naproti. „Já taky ne.“

Na chvíli jsme seděli v tichosti, a Napětí, náš třetí spolubydlící, se rozhodl k nám přidat. Cítila jsem, že se na mě dívá, zatímco já jsem sledovala sníh. „Je to tak pěkné.“

„Přestaneš si to myslet, až to uvidíš víc jak stokrát.“

„Ale tobě to nevadí? Chci říct, vybral sis život tady.“

„Miluju to tu. Nebyl bych nikde radši než v tomhle domě.“

„Sedí ti to tady.“ Usrkla jsem si teplého mléka a schovala své červenání za hrnek.

A ono mu to sedělo. Vždycky měl večer po pracovním dni na tváři úsměv, klidný výraz. Nebyl to typ člověka, který by byl zakopaný v domě jako exotická květina ve skleníku. Scott potřeboval jít ven, bojovat s živly a výzvami.

„Tobě se tu… líbí?“ uslyšela jsem o pár vteřin později.

„Víc, než jsem si myslela – splašení býci stranou.“

„Varoval jsem tě.“

„Jo, ten sprej na medvědy se hodil.“ Zakřenila jsem se. Ráda jsem mu nakládala. Neměla by to být taková legrace, ale byla.

„Jo, no“ – předvedl úsměv s dolíčky – „až odtaje sníh, naučím tě střílet.“

Udělala jsem obličej, z téhle zprávy jsem nebyla moc nadšená. „Musím?“

„Teď tu žiješ. Měla bys to umět. Nezvládnu už další infarkt, a mám pocit, že tě od běhání neodradím.“

„A co tihle?“ řekla jsem, když se mi psi usalašili u nohou. „Chcete být mí bodyguardi?“ Psi na mě zírali, jako bych byla příliš hloupá, abych rozuměla tomu, že neumí mluvit.

Zvedla jsem oči, abych našla Scottův soustředěný laserový pohled na mou hruď. Dlouhé tričko, které jsem nosila na spaní, mi sklouzlo z ramene a odhalilo můj výstřih. Posunula jsem si ho zpátky. „Kde jsi k těm dvěma přišel?“

Malý úsměv, který měl Scott doteď, pomalu zmizel. „Já…“ Můj úsměv taky opadl. Ať už byl ten příběh jakýkoli, asi nebyl pěkný. Posadil se a naklonil, položil si lokty na kolena, nepřítomně si přejížděl palcem po spodním rtu. Dělával to často, když o něčem přemýšlel. A právě teď uvažoval, kolik mi toho má říct.

„Pamatuješ si na mého kamaráda Charlieho Hewitta? Byl na Devynině svatbě.“

Snažila jsem si to jméno přiřadit k tváři a konečně mi to došlo. „Nepracoval chvíli pro Blackstone? Jako správce nemovitostí?“

Scott přikývnul.

Pak jsem si vybavila zbývající detaily. Ten chlap nikdy nechodil včas. Nikdy. Museli jsme najmout dalšího člověka, aby to obstaral, protože jsme dostávali samé stížnosti. Věděla jsem to jen proto, že Frank zuřil, když mu to řekli. Pak se jednoho dne ukázal v práci opilý, což byl přestupek na vyhazov.

„Měl problém s návykovými látkami, že?“

S bolestným výrazem ve tváři Scott přikývnul. „Charlie a já jsme byli nejlepší kamarádi od čtvrté třídy. A jo, zpětně si uvědomuju, že asi jo.“ Chvilku odvrátil pohled. „Oba jsme tehdy hodně pařili. On byl posedlý holkou, se kterou jsem si párkrát vyšel. Mě nezajímala, takže jsem je… jsem je dal dohromady, myslel jsem si, že pomáhám bráchovi…“

Ten klesající pocit v žaludku mi říkal, že budu té otázky litovat. Scott se podíval z okna na sníh, jako by mohl uniknout vlastním vzpomínkám.

„Myslel jsem, že dělám dobrou věc… na chvíli se zdálo, že jsou spolu šťastní – chci říct, pořád hodně pařil, ale to my všichni…“

Pohledem zabloudil ke mně.

„Byli jsme na svatbě v Hamptons… v jednu chvíli jsem skončil na pláži a popíjel. Meghan mě našla a vyjela po mně.“

Zadržela jsem dech.

„Charlie ji přistihl, jak mě líbá, ale taky mě viděl, jak jsem ji odstrčil, takže na ni vystartoval, nazval ji děvkou, kurvou, vším možným… Nebylo to poprvé, co jsem je viděl se hádat. A rychle se to zvrtlo. Ale tentokrát to bylo horší… řekla mu, že se spokojila s dvojkou, že ji to vždycky táhlo ke mně a že si s ním vyšla jen aby zabila čas, než budu připravený se usadit. Což… byla směšná fantazie.“

Jeho ohryzek se zachvěl, jak polknul.

„Co se stalo?“ chraplavě jsem zašeptala.

„Charlie vytáhl krabičku s prstýnkem, řekl, že ji chtěl ten večer požádat o ruku, ale nenašel ten správný moment. Netušil jsem to. Neřekl mi ani slovo – asi protože věděl, že se mu to pokusím vymluvit.

„Každopádně jsem je nechal na pláži na sebe ječet a myslel si, že si to vyříkají jako vždycky. Další den mi volal jeho bratr. Hospodyně našla Charlieho oběšeného ve svém bytě.“

Bylo mi zle, skoro jsem vyhodila to mléko, které jsem požila před pár minutami.

„Koupil si ty dva od chovatele v Anglii. Když mi řekl, že je na čekací listině kvůli dvěma štěňatům, řekl jsem mu, že je blb, který se sotva dokáže postarat o sebe… Přivezli je v den jeho pohřbu. Jeho bratr je nechtěl, tak jsem si je nechal.“

Vzala jsem obě chlupaté tváře do rukou, každou z nich jsem políbila. „To je mi líto, Scotte.“

„Jo,“ řekl se vzdáleným pohledem ve tváři, který se mi ani trochu nelíbil. „Mně taky.“

Sledovala jsem padající sníh, vstřebávala jsem všechno, co mi řekl. Konečně mi to začalo dávat smysl.

„Proto jsi odešel? Protože jsi nechtěl, aby sis to připomínal?“

Spustil oči ze sněhu a podíval se na mě. „Protože jsem nechtěl skončit jako on.“