WIB - 16. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

LAUREN

„Ježiš! Proč ti furt vibruje telefon?“ Zeptala se Shelby, když jsme vešly do kavárny kousek od hotelu. Shelby byla malá a roztomilá. Měla tenké, obdélníkové brýle, přimhouřené oči a rovné, černé vlasy. Nikdy nebyly ani mastné ani moc suché. Působila perfektně. Byla i tak trochu nerd, což jsem milovala. Zábavná, přesto trochu nejistá, ale byly jsme si hodně podobné. Na okamžik jsem na ni pohlédla, než jsem sjela pohledem na svůj telefon a vypnula ho. „Jde o ty víš koho,“ zašeptala jsem.

Vykulila oči. „Oh, ne! Ty víš kdo? Sakra, jak?“

„Já vím! Před měsícem jsem si změnila číslo. Netuším, jak ho sakra dokáže vždy najít.“

Shelby kolem mě prošla a zavrtěla hlavou, než si objednala u baristy. Také jsem si objednala a ustoupily jsme. Shelby si položila ruce na pult a založila si pramen vlasů za ucho. „Co chce?“

„U něj nikdy nevím,“ povzdechla jsem si. „Ale včera mě málem dostal do potíží. Byla jsem s Montanou a zavolal uprostřed noci. Vzbudilo nás to.“

„Nekecej!“ Zalapala pod dechu a usmála se.

„Ty se směješ?“ Zeptala jsem se a sama bojovala s úsměvem. „Proč? To není ani trochu k smíchu.“

„Protože… Montana,“ řekla a poté se zasmála. „Byla jsi s Montanou. Přemítala jsem nad tím, kam jsi včera zmizela. Napadlo mě, žes utekla a znovu se někde opila.“

Hravě jsem na ni protočila oči v sloup, jak nám barista podával pití. Vyrazily jsme ke stolu v rohu, a poté co jsem se napila, zvedla jsem hlavu a zakřenila se. Shelby si toho všimla, a jak na mě zírala, můj úsměv se rozšiřoval. „Nechtěl, abych odešla.“ Trochu jsem se vychloubala, ale nemohla jsem si pomoci. „Ale musela jsem to zakecat a říct, že jde o nějakého chlapa, kterého jsem potkala, a co mi nepřestává volat. Naštěstí mi věřil, ale cítím se tak hrozně za to, že jsem mu lhala.“

„Oh, prosím tě,“ Shelby se zamračila. „Kdybys nelhala, měla bys pořádný malér. Chci tím říct, dříve či později mu to budeš muset říct, ale sotva jste se udobřili. Teď na to není vhodná chvíle. Nech si drama na později, až to mezi vámi bude trochu víc v klidu… jestli mi rozumíš.“

Přikývla jsem. „Jo, já vím.“ Povzdechla jsem si a obtočila prsty kolem hrníčku. „Když ti něco řeknu, slíbíš mi, že si nebudeš myslet, že jsem se zbláznila,“ řekla jsem.

Shelby se zarazila uprostřed pití a zamrkala. „To nemůžu. Víš, že si  myslím, že jsi šílená.“

Zasmála jsem se. „Fajn. Fajn… jen, poslouchej. Takže, včera večeř jsme se s Montanou sakra dlouho udobřovali, a nevím, zda nás to ovlivnilo, nebo zda šlo o něco skutečného, ale zeptal se mě, zda s ním nebudu ve vážném vztahu – však víš, už žádné hry ani blbiny. Vážně.“

Pozvedla obočí. „A tys řekla…?“

„Řekla jsem mu, že uvidíme, jak to půjde… ať se stane cokoliv.“

„Hmmm…“ Pokrčila rameny, zvedla hrníček a rychle si loknula.

„No, nemůžeš říct jen hm a očekávat, že nebudu chtít vědět, na co myslíš.“ Zasmála jsem se a Shelby se opřela o židli. „Pověz. Na co myslíš? Měla jsem odpovědět jinak?“

„Myslím si, že to byla dobrá odpověď, vzhledem k tomu, že jste se zrovna udobřili. Plus, máš ho ráda, a on tebe. Nevidím, proč do toho nejít.“

Úlevně jsem vydechla. Netuším, proč pro mě byl Shelbyn názor tolik

 důležitý. Nikdy nebyla v dlouhodobém vztahu. Užívala si svobodný život. Byla svědomitou pracovnicí, která vždy srandu odložila stranou, ale z nějakého důvodu vždy jako by měla pravdu. „Skvěle,“ řekla jsem.

„Ale musíš mu říct o Wy-“

„Ah! Ne!“ Vykřikla jsem a zakryla si uši. „Nevyslovujeme už jeho jméno, pamatuješ?“

Odfrkla si. „Ugh. Jsi šílená! Nicméně, jak jsem říkala, musíš mu říct o tom, co se děje, a o tom, čím si procházíš s ty víš kým. Bylo by zlé, kdyby to zjistil sám, to přece víš.“

„Jo,“ vydechla jsem. „Já vím. Až bude ten správný čas, řeknu mu to.“ Zarazila jsem se a sevřela ruce v klíně. „Já vím, že to zní trochu šíleně, ale vážně si dokážu představit, že spolu s Montanou nějakou dobu budeme.“

„No, jsi první holka, které se takhle kdy věnoval. Slyšet, že chce zkusit něco vážnějšího, je zatraceně neuvěřitelné,“ řekla a nehtem si pohrávala s nálepkou na hrnku. „Je divoch, víš? Hvězda každé párty! Fanynky nebudou šťastné, až uslyší, že se chce usadit. Znamená to, že už nebudou mít šanci. Montana byl jejich poslední nadějí.“ Zasmála se.

Postavila jsem se a mávla rukou ve vzduchu. „Jeho fanynky to prostě budou muset překousnout.“ Vrátila jsem židli na místo, jak se Shelby také postavila.

„Jo, jsem si jistá, že tak to neproběhne. Jen si ujisti, že na veřejnosti budeš vždy někde krytá. Nechceš, aby na tebe někdo hodil něco ostrého… nebo židli. To by nebylo pěkné,“ zavtipkovala.

Zasmála jsem se, jak jsme vyrazily k východu. „Vtipné.“ A to vskutku bylo. Ale vědomí, že Montana mohl být můj a nikoho jiného, ve mně probouzelo hrdost. Věděla jsem, že existovala spousta žen, mezi kterými si mohl vybrat, ale vybral si mě. Montana Delray, basák kapely FireNine, s tím ďábelským úsměvem a perfektními piercingy, chtěl mě. Jaké holce by tohle tak trochu nestouplo do hlavy?