UHarmony - EPILOG

Překlad: Lusesita
Kor.: Evička

Harlen

O jeden rok později

„Vážně je pro tebe stvořená.“

Podívám se na tetu, a vidím, že sleduje přes celou místnost Harmony, která stojí vedle otce s jeho rukou kolem ramen a směje se něčemu, co řekl jeden z jejích bratrů. Mám stažený hrudník a žaludek mi naplňuje pýcha a majetnictví, dostal jsem ji.

Před třemi hodinami jsem ji učinil svojí manželkou v malém kostele za přítomnosti blízké rodiny a přátel.

Před třemi hodinami kráčela uličkou v bílých krajkovaných šatech, které obepínají její tělo a od pasu se rozšiřují.

Před třemi hodinami jsem ji vzal za ruku, kterou mi předal její otec.

Před třemi hodinami jsem si uvědomil, že jsem se po celou dobu mýlil, protože její tvář těsně předtím, než se stala mojí ženou, byla nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl.

„Je pro tebe dokonalá.“

Slova mé tety mě vytáhnou z myšlenek. „To je,“ souhlasím. Obejme mě rukou kolem pasu a přitiskne se mi k boku.

„Rodiče by na tebe byli pyšní, Harlene Alistaire MacCabe. Tak strašně hrdí na muže, jakým ses stal.“ Její slova zaplavují mé tělo a já si ji pevně přitáhnu k sobě. „Udělal jsi dobře, chlapče.“

„Máš velkou zásluhu na výchově muže, kterým jsem se stal,“ řeknu a ona sebou překvapeně trhne. Bože, to jsem jí to nikdy neřekl?

„Dělá z tebe měkkotu.“ Uslyším v jejím hlase slzy, a pak je i uvidím, když zvedne hlavu, aby se na mě mohla podívat.

„Pravděpodobně,“ souhlasím bez lítosti, zasměje se a setře si slzy z tváří.

Rozhlédnu se po místnosti po všech známých tvářích, pak se zastavím u velké fotografie mých rodičů. Harmony chtěla, aby byli dnes s námi. Nevěděl jsem, že má tohle v plánu, ale když jsme ruku v ruce přišli na recepci, viděl jsem tu fotografii, ale vím i bez toho obrazu, že jsou tu se mnou. Nějakým způsobem byli vždycky se mnou. Pořád mi chybí každý den, ale vím, že mě dovedli až k ženě, kterou jsem si vzal a k životu, jež žiju.

Harlen

O šest let později

Přes chůvičku, položenou na nočním stolku, uslyším Avu plakat a cítím, jak se Harmony chystá vstát, položím ruku na její zakulacené bříško. „Spi, jdu za ní.“

Políbím ji na odhalené rameno, dostanu se z postele a zamířím do pokoje naší pětileté dcery Avy. Jakmile uvidím tmavý stín její postavy sedět na posteli, projdu tmou a rozsvítím lampičku. Lampička má tvar jednorožce a okolo je stínidlo v světle růžové, které má stejnou barvu jako ostatně skoro všechno v jejím pokoji.

„Jsi v pořádku?“ Zeptám se své holčičky a zvednu jí, omotá ručičky kolem mě a zavrtí hlavou.

„Je tam bubák.“ Popotáhne a já ji hladím po dlouhých vláskách, když se mi zavrtá tváří do krku.

„Není tam žádný bubák, zlatíčko,“ přesvědčuji ji a cítím, jak se třese.

„Ale je, viděla jsem ho.“ Odtáhne obličej od mého krku, podívá se na mě a ukáže. „Je ve skříni.“

„Jo?“

„Jo.“ Přikývne, stisknu ji a políbím na čelo.

„Dobře dojdu si pro meč.“ S ní stále ve svém náručí přejdu přes místnost a zvednu stříbrný plastový meč, který je položený u zdi vedle dveří. Uchopím ho za rukojeť a zašeptám, „otevři dveře a já ho zabiju.“

Přikývne, nakloní se a otevře dveře do skříně, pak mi rychle zavrtá obličejík do krku.

Stejně, jako přinejmenším několikrát týdně zamávám mečem, zavrčím, zatočím se a tancuju, nakonec své počínání zakončím výpadem do středu hrudníku imaginárního bubáka.

„Tak a je pryč.“ Řeknu, Ava odtáhne hlavu z mého krku, rozhlédne se po pokoji a nahlédne do skříně. „Vidíš, o všechno je postaráno.“

„Děkuju tati.“ Bože, je jedno kolikrát denně ji slyším mě takto oslovovat, nikdy mě to neomrzí.

„Nemáš za co. Jsi připravená vrátit se do postele?“

„Ano.“ Přikývne. Odložím meč na své místo u dveří, odnesu jí zpět k posteli a položím ji, zakryju jí dekou až k ramenům a políbím na vlásky. „Je zítra donutový den?“ Zeptá se ospale.

Zakřením se. „Jo zlatíčko, zítra je donutový den.“

„Jupííí.“ Zašeptá, když se jí zavřou oči.

„Uvidíme se ráno.“ Znovu ji políbím do vlasů, zhasnu lampičku a přejdu přes tmavý pokoj. Vlezu za Harmony do postele, lehnu si za ní a položím ruku na naši druhou dceru, která přijde brzy na svět.

„Harlen Alistair MacCabe, Skotský lord a zabiják příšer,“ řekne, a i když ji kvůli tmě nevidím do obličeje, vím, že se usmívá.

„Pro své holky udělám všechno.“

„My víme.“ Zavrtí se a přitáhne si mě blíž.

„Spi, Anděli.“

„Pořád tak panovačný.“ Zamumlá stále s úsměvem. Ignoruju její komentář a políbím ji na vršek hlavy. Poslouchám její dech, když znovu upadá do spánku.

Harmony

O pět let později

„Ne, je můj!“ Křičí Ava a drží růžový donut mimo dosah malé sestřičky.

„Ne, já ho chci!“ Naše dcera Lillian vykřikne, stojí na špičkách a snaží se na něj dosáhnout, ale nejde jí to, protože je o půl metru menší.

„A co když ho nedostane ani jedna z vás?“ Zavrčí Harlen, podívám se dolů na našeho šesti-týdenního syna Alastaira, abych skryla před našimi dcerami úsměv.

„Tati, to není fér! Viděla jsem ho první,“ řekne Ava a jsem si jistá, že kdybych se na ni podívala, viděla bych, jak špulí rty. Tento výraz během let vypilovala k dokonalosti. Pohled, díky kterému normálně dostane od svého otce vše, co chce. A taky vím, že lže. Když přišel Harlen domů a položil krabici donutů na stůl, obě holky otevřely krabici ve stejnou dobu a obě se natáhly pro donut ve stejnou chvíli. Ava ho jen získala jako první.

„Dej mi ten donut Avo,“ nařídí a vzhlédnu právě včas, abych viděla, jak drží nataženou ruku a ona mu ho podává.

„Tati,“ zašeptá Lillian zhrozeně, když si ho celý strčí do pusy a spolkne ho, aniž by ho rozkousal.

„Teď je pryč. Vyberte si jiný, přestaňte se dohadovat a jděte se dívat na televizi,“ nařídí. Zadržuju smích, protože je vážně vtipné, když se snaží být přísný. Když přijde na jeho děti, není v tom moc dobrý.

„Potřebuješ mléko?“ Zeptám se ho, podívá se na mě a přimhouří oči. „Co? Jen se ptám.“ Kousnu se do rtu, jeho pohled klesne k mým ústům a pak ještě níž, k našemu synovi, který je přisátý k prsu a užívá si sobotní snídaně. Jakmile se naše oči znovu setkají, v těch jeho vidím frustraci. Nespali jsme spolu už šest týdnů. Před pár dny jsem konečně dostala od doktora svolení na to skočit, ale s holkama a malým jsme ještě nedostali šanci, takže není jediný, kdo je frustrovaný.

„Už jsi jedla?“ Zeptá se a já zavrtím hlavou. „Anděli, potřebuješ jíst.“ Dojde k nám a vezme si Alistaira, když ho oddělím od bradavky, pak se skloní a políbí mě.

Uslyším zvonek od dveří, odtáhne se a podívá se na mě. „Něco sněz, jdu tam.“ Políbí mě na čelo a nese Alistaira k předním dveřím a přitom ho hladí po zádíčkách.

Poslouchám, jak otevírá dveře a pak hlasy táty a mámy, jak se zdraví s Harlenem. Roztaju, když uslyším, jak táta něco řekne a Harlen se zasměje, mezitím holky běží za nimi přes celý dům – dům, který jsme koupili po narození Lilian – obě hlasitě pokřikují na babičku a dědu. Usmívám se, vstanu a zamířím do kuchyně pro něco k jídlu.

***

„Zlato,“ zanaříkám proti Harlenovu uchu o osm hodin později, zrychlí pohyby prstů, které si až do teď líně hráli mezi mýma nohama.

„Neprobuď děti,“ přikáže chraplavě a já se kousnu do rtu.

„Potřebuju tě.“

„A dostaneš mě.“ Palcem dráždí klitoris, vyklenu záda, abych dostala jeho prst ještě hlouběji. „Bože, tak zatraceně těsná a kurevsky promočená. Stýskalo se mi po tom,“ řekne a stále si se mnou hraje.

Zavřu oči a pak se rychle pohnu, přetočím ho na záda, rozkročím se nad jeho pasem a nabodnu se na jeho ptáka. „Tohle mi chybělo,“ řeknu, a tvrdě si na něm zajezdím, jednu ruku mi položí na pas a druhou zmáčkne prso.

„Do prdele,“ zasténá, podívám se na něj a setkáme se pohledy.

„Miluju tě.“

„Taky tě miluju, Anděli.“ Zvedne boky, pak se posadí a nasaje do úst jednu bradavku, tím okamžitě posílá celým mým tělem vlny potěšení. „Udělej se.“

„Ano,“ zalapám po dechu, když začnu vrcholit a on mě hned následuje, začne ve mně pulzovat. Zkolabuju mu na hrudník, ztěžka dýchám a chvěju se, když mě hladí po zádech.

„To bylo moc rychlý, dej mi dvacet minut a zkusíme to znovu,“ řekne a já se zasměju, zabořím mu obličej do krku a zavřu oči, přes chůvičku slyším, že se Alastair probudil.

„Půjdu za ním,“ řekne, políbí mě na ústa a pak na čelo, než se ze mě vytáhne a vstane z postele. Oblékne si kalhoty od pyžama. Sleduju ho odcházet, a bez jakýkoliv pochybností vím, že nejkrásnější věci v životě jsou ty, co neplánujete, a můj úžasný život je toho důkazem.

Konec