RD - 9. kapitola

Překlad: Marťa

Probudilo mně oslnivé slunce, když rozhrnul závěsy malý, plešatý a vážně vyhlížející muž v dobře padnoucím obleku. Přikryla jsem si rukama oči, abych si je chránila před světlem. „Co se děje?“

„Musíte se vstávat, signorina. Zanedlouho vám odlétá letadlo do Paříže.“

Co to? „Letadlo do Paříže?“

„Jeho královská výsost je dnes večer čestným hostem na charitativním plesu v Paříži a chtěl by, abyste ho se signorinou Beauchamp doprovázela.“

„A vy jste?“ V monterranském zámku se děly zvláštní věci.

Muž se mi uklonil a já viděla lesklý vrcholek jeho hlavy. „Jsem Giacomo Rossi, tajemník Jejího veličenstva, královny Arie. Byl jsem poslán, abych vám pomáhal po celou dobu, kdy u nás zůstanete.“

Jasně. Nico se o tom chlapíkovi včera zmínil. Pravděpodobně to znamenalo, že bych měla vstát. Hlavu jsem ale měla těžkou a pálily mě oči. „Kolik je hodin?“

„Šest dvacet.“

Zasténala jsem. „Takový čas vážně existuje?“

„Mohu vám nabídnout kávu? Espreso?“

„Nepiju kofein, díky.“ Nechtěla jsem pozřít nic, co by změnilo chemii mého těla. Giacomo vypadal, jako by ho to nevyvedlo z míry. Většina lidí vypadala, jako by měla porodit koťata, když jsem řekla, že nepiju kávu.“

„Tak tedy horkou čokoládu?“

„Jistě.“

„Dnes máme nabitý program,“ zněla jeho odpověď. „Dovolil jsem si vám zabalit tašku, signorino.“

„Prosím, říkejte mi Kat.“ Těch označení „drahoušku“ a „bella“ už jsem měla po krk. Nepotřebovala jsem další pojmenování. Chápala jsem, že Monteřané používaly tyto výrazy pro lidi, se kterými se zrovna setkali, ale bylo by hezké být znovu Kat. „To je od vás milé, děkuji, ale do Paříže nemám co na sebe. Ani na ples.“

„Už jsem vám koupil několik šatů a vhodné kalhoty a zabalil je.“

To mě přimělo se na posteli posadit. „Co?“

„Jako míru jsem použil vaše současné oblečení. Koupil jsem také boty a další doplňky, které byste mohla potřebovat.“

Jakákoliv jiná dívka by byla z oblečení zdarma nadšená. Ale já dobročinnost nenáviděla. Cítila jsem se malá a ubohá. Nechtěla jsem nic zadarmo. „Já… To nemohu přijmout. To je příliš.“

Giacomo se na mě ostře podíval. „Už je hotovo. Očekává se, že budete vypadat dobře, když budete cestovat s princem.“

Nestarala jsem se o něčí očekávání a chystala jsem se mu to říct, když vtom řekl: „Královnu a její rodinu by mrzelo a urazilo, kdybyste ten dar odmítla.“

To mi vzalo vítr z plachet. Jak bych mohla říct ne? „Až se vrátím do států, nechám to všechno tady.“

Nesouhlasně se na mě podíval a připomněl mi nevrlého Tima Gunna. „Nemyslím si, že z toho bude mít Jeho výsost nějaký užitek. Můžete si všechno vzít sebou.“

Zvedl tablet, který měl v ruce a zapnul ho. „Máte deset minut na sprchu a oblečení a u západní brány na vás bude čekat auto. Odsud pojedeme na letiště a do Paříže poletíme hodinu a půl. Domluvil jsem s několika návrháři, aby přišli do apartmá, kde si se signorinou Beauchamp vyberete šaty na dnešní večer. Také jsem zařídil vizážisty. Specialisty svého oboru na vlasy a makeup. Také budete mít volný čas na nákupy nebo prohlídku města, pokud si budete přát.“

I když jsem si cenila jeho pozornosti k detailům a plánování, nebyla jsem si jistá, jestli se mi líbilo, že mi někdo takhle plánoval čas, spolu s faktem, že to se mnou nejdřív ani neprobral. „Mám do toho co mluvit?“

„Ne, signorina Kat. Obávám se, že ne. Už máte jen devět minut.“

Chtěla jsem být tvrdohlavá a odmítnout, ale slíbila jsem to Nicovi a Lemon. Kdybych své slovo vzala zpátky, Nico by se ocitl zase o krok zpátky. Nemluvě o tom, že jsem své sliby vždycky dodržovala. Vyskočila jsem z postele a běžela do sprchy, která byla nejrychlejší v mém životě. Vyčistila jsem si zuby a na skříňce jsem uviděla položenou tašku. Podívala jsem se dovnitř. Byla v ní toaletní kabelka se všemi mými věcmi kromě těch, které jsem právě používala. Vypláchla jsem si ústa, přihodila dovnitř kartáček a pastu a vlasy jsem si pročísla hřebenem, než jsem je stáhla do culíku.

Ve skříni mi Giacomo rozvěsil několik pěkných kalhot a bavlněných košil. Oblékla jsem si džíny s fialovým svetrem a obula si robustní tenisky. Do pytle na oblečení jsem hodila nějaké další džíny, košile a svetry, které jsem přidala do tašky k ostatním věcem. Můj druhý kufr byl pryč. Hádala jsem, že ho Giacomo nechal poslat dolů.

„Kat, zlato?“

Vrátila jsem se do pokoje a našla tam Lemon. „Konečně.“ Objala jsem ji.

„Kvůli čemu to sakra je?“

„Jsem ráda, že tě vidím. Včera v noci jsem čekala, že si spolu promluvíme.“ Přestala jsem ji objímat. Přinutila mě, abych se cítila skutečná a znovu nohama na zemi.

Lemoniny oříškové oči se se zájmem rozzářily. „Chci slyšet každičký detail. Teď bychom ale měly jít dolů, nebo odjedou bez nás.“

 Popadla jsem tašku, zimní kabát a šálek horké čokolády, kterou mi Giacomo nechal na nočním stolku. Rychle jsem se horké tekutiny napila a vzápětí blaženě zasténala. Chtěla jsem se v té čokoládě vykoupat. Bylo dobře, že jsme v Monteře plánovaly zůstat pár týdnů. Jinak bych pěkně rychle přibrala.

Lemon ze mě začala tahat informace a já jí vyprávěla o začátku našeho výletu, o tom, co řekl, co jsem řekla já, jak vypadal a co jsem cítila.

Viděla jsem Giacoma, stojícího u obřích dveří dole pod schody, ťukat do něco tabletu, tak jsme k němu zamířily. Dveře byly otevřené a já uviděla stát před vchodem černou limuzínu. „Posaď se v letadle ke mně, abychom mohly pokračovat,“ řekla Lemon. „Nemyslím si, že budeme mít v autě nějaké soukromí.“

Uslyšela jsem za sebou mužské hlasy. Jejich slova se ozývala před vstupní halou dolů k nám. „Víš, že se o ni zajímá jen proto, že se mu to hodí. Ani není hezká.“

„Není pro něj nic víc, než výzva.“

Otočila jsem se a muži se přestali bavit a dva z nich se na sebe usmáli. Udělalo se mi špatně. Mluvili o mně. O mě a Nicovi. A že mě chtěl jen proto, že já mu oponovala.

„Ty zatracení, nenávistní…“ Šeptala si Lemon vedle mě. „Ignoruj je. Chtěli, abys je slyšela. Záměrně mluvili anglicky, abys jim rozuměla.“

„Nejsou to jeho přátelé?“

„Salvatore je jeho přítel, ale on nic neříkal. Ti dva jsou jen pitomci. Včera jsem se s nimi setkala a už na pohled mi byli odporní. Jsou, jako párek lišek v kurníku. Neposlouchej je.“

„Ale proč by…“ Nedovolila mi pokračovat. Vystrkala mě ven do čekající limuzíny. Sedla jsem si na zadní sedadlo, zatímco Lemon se posadila na postranní. Začala jsem se přesunovat, abychom seděly vedle sebe, když dveřmi vyšli muži.

Dante a Rafe mě pozdravili polibkem na tvář a zeptali se, jaký jsem měla den, a přemýšleli, jestli by pro mě nemohli něco udělat. Zadržela jsem slzy a zavrtěla hlavou. Pak pozdravili Lemon, posadili se vedle ní a povídali si s ní. Se znepokojeným výrazem se na mě podívala a omluvně pokrčila rameny.

Byla něco z toho pravda? Mysleli si všichni, že jsem jen hloupá, malá a ošklivá věc, se kterou si Nico zahrával?

Salvatore, a ti dva idioti nastoupili a posadili se na druhé prázdné boční sedadlo. Dante se vrhl do představování. Davide, hrabě z Lerie a Francesco, baron z Atanni. Francesco byl ten, kdo o mně předtím mluvil tak hrozně. Ve tváři měl zlý úšklebek. „Jsou to rodinní přátelé, kteří pracují v Nicově charitativní organizaci, kde zastupují své rodiny.“

Davide a Francesco vyslovili své pozdravy. Davide měl alespoň tu slušnost, aby vypadal rozpačitě. Dokázala jsem na ně jen kývnout, protože jsem se bála, že kdybych promluvila, rozbrečela bych se. Lemon, jim věnovala ten nejhrozivější pohled, jaký jsem kdy viděla. A to už jsem jich viděla hodně.

Nico nastupoval poslední a omlouval se všem, že nás nechal čekat. Nemohla jsem uvěřit, o jak moc lépe jsem se cítila, když se posadil vedle mě. Jako kdybych seděla vedle planoucího ohně po dni stráveném ve sněhu.

„Dobré ráno, bella.“ Jeho úsměv ztuhl a položil mi ruku kolem ramen. „Co se děje? Stalo se něco?“

Já a ta moje hloupě čitelná tvář. Udržela jsem se a neopřela se hlavou o jeho rameno. Chtěla jsem padnout do jeho náruče a nechat ho, aby mi pomohl. Ale musela jsem zůstat tam, kde jsem byla a přestat vysílat smíšené signály. „Nic se neděje. Jsem v pořádku.“

„Jsi si jistá?“ Zeptal se, když někdo zavřel dveře auta. Vyjeli jsme z brány v doprovodu černých SUV před námi i za námi.

„Ano, určitě.“

„Musíš mi říct, jaké draky mám zabít a já se postarám o jejich rychlou smrt.“

To mě rozesmálo a Nico taky vypadal šťastnější. Odtáhl ruku, když mu zazvonil telefon. Řekl mi: „mi scusi“ a poté: „pronto“, když hovor přijal.

Podívala jsem se z okna a ignorovala rozhovor probíhající kolem mě. Poprvé jsem viděla hrad zvenku. Byl to jeden z těch pohádkových. Se šedým kamenem a vysokými věžemi se zešikmenými střechami, které pokrývala vrstva sněhu.

Měla jsem ruce položené vedle sebe a Nicova byla hned vedle mé. Malíčkem mě pohladil po hřbetu ruky. Místo rozproudění krve touhou jsem se cítila lépe a zlepšila se mi nálada. Neměla jsem šanci si s ním promluvit, protože během cesty vyřizoval jeden telefonát za druhým.

Netrvalo dlouho a najeli jsme na asfaltovou cestu k letadlu. Na vrcholu schodiště stála letuška. Rozhlédla jsem se po letišti. „Nemusíme se jít odbavit? Nechat si zkontrolovat pasy?“

„Ne, když cestuješ se mnou. Ty ne.“ Nico se ušklíbl a odložil telefon. Kromě lidí v autě bylo také SUV plné lidí z ochranky a v dalším byli tajemníci a asistenti, jako byl Giacomo.

Všichni se přesunuli do letadla a Nico mě vzal za ruku, aby mi po prudkých schodech pomohl nahoru. Nepotřebovala jsem jeho pomoc, ale nechtěla jsem se ho pustit.

Uvnitř se nacházela pohodlně vyhlížející krémová kožená křesla oddělená malými stolky a několik dlouhých pohovek vyrobených ze stejného materiálu.

„Páni.“ Soukromé letadlo? Viděla jsem je jen ve filmech, a teď jsem v jednom byla!

Přišla Lemon a odmanévrovala mě od Nica. „Teď jsem na řadě já,“ řekla s koketním úsměvem a mě zaplavilo horko, když jsem si uvědomila, že jsem se na Nica ani nepodívala a nic na to neřekla. On na mě upíral pohled do chvíle, kdy mu jeden tajemník podal stoh papírů a nasměroval ho do jiné části letadla, aby si mohli promluvit.

Lemon a já jsme se zarazily, když se nás pěkná letuška zeptala, jestli si budeme něco přát. Já nechtěla nic a Lemon požádala o kávu.

„Dobře, tohle je docela působivé,“ řekla jsem jí.

„Ani se mi tomu nechce věřit, ale máme tady i koupelnu a ložnici.“

„Jak to víš?“

„Protože mi Dante nabídl, že mi „ukáže“ ložnici.“ Protočila očima a obě jsme se zasmály.

Viděla jsem oba bratry mluvit s jejich „rodinnými přáteli“.

„Jaká jsou dvojčata?“ Zeptala jsem se. „Ještě jsem s nimi moc času nestrávila.“

„Rafe je tišší, tolerantnější. Rád čte, ale vážně miluje videohry. Dokončil studium herního designu. A Dante… no, řekněme to takhle. Vážně mě to k němu táhne.“

„Což znamená, že je protivný playboy bez jakékoliv ctižádosti, který ti zlomí srdce.“

Lemon si povzdechla. „Máš pravdu. Budu uvažovat rozumně.“

Položila jsem jí ruku na paži a stiskla ji. „Dobrá věc je, že máš Salvatora. Jak to vlastně jde?“

„Pomalu. Pomalu, ale jistě.“ Poklepala dokonalými nehty na opěradlo. „Ale pojďme si povídat o tvém klukovi.“

Šťastně jsem si povzdechla. Pokračovala jsem tam, kde jsem ve vyprávění skončila a sledovala, jak se Lemoniny oči zvětšují, když jsem jí řekla o našem polibku v měsíční zahradě.

„A pak?“

„Pak mě políbil.“

Lemon hlasitě vykřikla a téměř všichni v letadle se otočili, aby se na nás podívali. „Ššš,“ řekla jsem se smíchem.

„Jsem nadšená, jako slepice na horkém roštu. Nemůžu uvěřit, že se to konečně stalo! Můj malý jednorožec má na svém rohu konečně zářez!“

„Je toho víc.“

„Víc?“ Zaječela.

Znovu jsem do ní strčila a řekla jí o našem setkání v kuchyni. Když jsem si vzpomněla na svůj rozhovor s Nicem, připadalo mi snadné o tom mluvit. Nikdy předtím jsem s kluky nezvládala víc, než prohodit pár slov. Lemon byla jediná další osoba, se kterou jsem se stýkala, ale z velké části naše rozhovory probíhaly proto, že byla schopná vést konverzaci jen ona sama, pokud to bylo potřeba.

Dokončila jsem svůj příběh a podmínky, na kterých jsme se domluvili.

Přimhouřila oči. „Nenecháš ho, aby tě znovu políbil? Jsi blázen?“

„Ne podle psychiatra určeného soudem.“

Naštvaně se na mě podívala. „To není vtipné. Víš, co tím myslím.“

Lemon toho věděla hodně, ale ne všechno. Možná bych jí to měla říct, aby pak na mě přestala tlačit. Jen jsem na to pomyslela, vyrazil mi na těle studený pot. „Nemůžu. Nedokážu s ním být.“

Vzala mě za ruku a chvíli zůstala v klidu. „Vím, že o tom nechceš mluvit. Bůh ví, že jsem se to z tebe pokoušela dostat. A respektuji, že je to tvoje soukromá věc. Ale pokud to nechceš říct mě, miláčku, musíš to říct někomu jinému. Musíš to v sobě přestat uzavírat. Musíš se přes to pohnout, ať je to co je, abys neprožila celý život ve strachu.“

Letuška se vrátila s Lemoniným nápojem a já si, otřesená a rozrušená, založila ruce na prsou. Otočila jsem se a podívala se z okénka. Možná měla pravdu. Možná bylo načase to někomu říct. Ačkoliv Lemon bych to asi říct měla. Kdo ví, k jakým závěrům už dospěla. Jak by reagovala? Mohla bych se jí potom, co se stalo, podívat do očí? Řekla by mi, že jsem hloupá? Posledních deset let jsem trávila tím, že jsem se trápila. Nepotřebovala jsem, aby to samé prožívala moje nejlepší kamarádka.

Lemon se omluvila, odešla na toaletu a já se podívala na místo, kde seděl Nico. Hluboce soustředěný mluvil s muži a ženami, kteří ho obklopovali, a vypadal velmi vážně. Líbilo se mi, že jsem měla možnost ho pozorovat, aniž by to věděl. Pak jsem si ale všimla jeho pousmání, ze které jsem byla zmatená, dokud se ke mně s vědoucím pohledem nepootočil. Odvrátila jsem se.

Nesnesitelné. Tak otravné.

Malinký hlásek v mé hlavě se mě ptal, jestli byly mé pocity skutečné, nebo jsem jen reagovala na to, co mi řekla Lemon. Vymýšlela jsem výmluvy, abych s Nicem nemusela skutečně být.

Pokud to tak bylo, prožiju život ve strachu.