RD - 8. kapitola

Překlad: Marťa

Ruce mu ztuhly. „Ma che?“ Hádala jsem, že to bylo italsky. „Co jsi to právě řekla?“

„Přece chceš, abych zůstala při psaní tvého příběhu objektivní. Tak bychom se měli vyhýbat líbání, ne?“ Nevěděla jsme, jestli jsem se snažila přesvědčit jeho nebo sebe.

„Takže máš strach, že s tebou mé polibky zamávají a uškodí tvé objektivitě?“ Odmlčel se, jako by uvažoval. „Asi máš pravdu.“

Znovu se ke mně nahnul a já se bála, že budu muset začít plánovat svůj vlastní pohřeb, protože jsem umírala. Nemohla jsem ale dát najevo, jak moc mě ovlivňoval. „Jsi si sebou hodně jistý.“

Měl tvář blízko mé a já cítila jeho úsměv, když promluvil. Posunul se a rty měl těsně u mých. „Oba víme, že bych ti právě teď mohl dokázat jak moc.“

Ze všech věcí, které jsem čekala, že řekne, vyslovil něco, co jsem si nikdy nemyslela. „Zvládnu to. Pokud nechceš, abych tě líbal, nebudu. Počkám, až mě o to požádáš sama.“

Obvykle bych byla ráda, protože by se to nestalo, ale v tomto případě… dobře, doufala jsem, že jsem dostatečně silná, abych se držela svých záměrů.

Nico si prohrábl prsty vlasy a já nevědomky naklonila hlavu, abych se opřela o jeho otevřenou dlaň. „Mám alespoň dovoleno se tě dotýkat? Nejsem si jistý, jestli ti můžu slíbit, že se tě nedotknu.“

„Ehm…“ Chtěla jsem něco říct. Určitě. Než mi naprosto přepálil všechny mozkové vlny.

„Protože se mi zdá, že ty by ses mě taky chtěla dotýkat.“ Sklonila jsem pohled a podívala se na své ruce. Obě jsem měla položené na jeho nahém hrudníku. Kdy se to stalo? Ani jsem si to neuvědomila. Moje ruce měly zřejmě vlastní rozum. Stáhla jsem je a položila do klína.

„Dotýkat se, je myslím v pořádku,“ řekla jsem bez dechu stejně, jako pokaždé, když jsem byla v jeho blízkosti. Abych byla spravedlivá, a pominu-li fakt, že se mi to líbilo, Monteřané se opakovaně zdáli být laskaví a evidentně měli nenechavé prsty. Nemohla jsem mu jen tak říct ne, kvůli něčemu, co bylo součástí jejich kultury.

Ano, i v mlhavém oparu, který se vznášel kolem mého mozku, jsem si byla vědoma svých ubohých pokusů svůj souhlas ospravedlnit a logicky vysvětlit.

„Dobře. I když nevím, jestli není kruté ukázat člověku nebe a říct mu, že už ho znovu nemůže mít.“

Srdce se mi rozbušilo, když udělal tu věc. Jemně mi přejel palcem po rtech, přes čelist a zpátky na rty. Moc se mi to líbilo. Pravděpodobně bych se vzdala svého prvorozeného dítěte, abychom mohli celou noc zůstat na tomto místě.

Chtěla jsem se vzdát posledního kousku odhodlání, které jsem v sobě měla. Několikrát jsem zamrkala.

„A co naše otázky?“ Ano, otázky. Určitě bychom se měli vrátit k otázkám. Řekla jsem první věc, která mě napadla. „Máš nějaká skrytá nadání?“

Jeho oči vypadaly temně a smyslné. „Myslím, že už jsem ti část svého speciálního talentu předvedl.“

Sakra.

Znovu se pobaveně ušklíbl. „Ale taky hraji na klavír a slušně tancuji. Ne, jak se tancuje v nočním klubu. Ale skutečný tanec s partnerkou.“

„To jsem nikdy nedělala.“ Celá tahle situace byla plná věcí, které jsem nikdy předtím nedělala.

„Rád bych ti to ukázal.“ Mluvil o tanci nebo o jiné věci? „A ty? Jaké nadání skrýváš před světem ty?“

Chtěl, abych přemýšlela o tom, jaké nadání jsem měla, když mi hlavu proměnil v naprostou pustinu. Napadla mě jen jediná věc.

 Zatlačila jsem do něj a on mě pustil a ustoupil stranou. Seskočila jsem dolů a šla k lednici. Doufala jsem, že neviděl, jak se mi chvěly prsty, když jsem ji otevřela. Chladný vzduch mi zklidnil zarudlou kůži. Snad si toho nevšiml.

Vytáhla jsem nádobu čerstvých třešní a otevřela víčko. Přešla jsem na opačnou stranu ostrůvku tak, aby byl mezi námi. „Naučila jsem se to na jedné pyžamové párty na střední škole.“

Odlomila jsem stopku a vložila si ji do úst. Vypadal fascinovaně, když se oběma rukama opřel o desku a naklonil se ke mně. Trvalo to déle, než jsem čekala, protože už jsem to dlouho nedělala. Nicův hladový pohled tomu taky nepomáhal.

Nakonec jsem stopku vyndala a položila ji na dlaň, kterou jsem k němu natáhla. „Dokážu jazykem udělat uzel na stopce.“

Cítila jsem se na sebe hrdá, když zasténal a zavrtěl hlavou. „Katerino, máš tušení, co to dělá s horkokrevným jižanem?“

„Tak to mám štěstí, že jsi Monteřan,“ řekla jsem a opakovala jeho slova z doby, kdy jsme se setkali.

Začal se smát a já se smála s ním, když se napjatý fyzický okamžik mezi námi zlomil a vystřídal ho nový, křehký a emocionální.

Navzdory své nezkušenosti jsem věděla, že si zahrávám s ohněm. Stopku jsem položila na pult. Také jsem věděla, že na něj nemohu příliš tlačit a očekávat, že můj požadavek bude stále respektovat. Byl čas, abych se vrátila do svého pokoje. Sama. Odložila jsem třešně.

„Tak fajn. Dobrou noc.“ Už jsem byla ve dveřích, když promluvil.

„Příště si dej místo zmrzliny gelato. Je nekonečně lepší.“

Příště. Jako by nějaké příště bylo. Raději budu každou noc ležet v posteli a hladovět, než abych dnešní večer zopakovala. Raději bych šla do sklepení, našla si nějaká pouta a připoutala se k posteli, než abych dopustila, aby se to stalo znovu. Jen jsem souhlasně přikývla.

„Potřebuješ, abych tě doprovodil zpátky?“

„Ne!“ Vyštěkla jsem. „Jsem naprosto schopná vrátit se do svého pokoje sama.“ Nenáviděla jsem, když se na mě takhle díval – jako by mě naprosto chápal a přesně věděl, co jsem si myslela a považoval to za vtipné.

Naštěstí mě nechal jít bez dalšího slova.