RD - 22. kapitola

Překlad: Marťa

Nico mě zavedl do soukromého rodinného salonku. „Myslel jsem, že by sis chtěla užít trochy světýlek.“

V krbu stále hořelo vánoční poleno nebo jeho bratranec. Všechna světla byla zhasnutá, kromě těch na stromečku. Přešel k jedné z pohovek, sundal zadní polštáře a hodil je na podlahu. Sundal si kabát, kravatu a rozepnul si manžetové knoflíčky. Pak si rozepnul košili.

Byla jsem docela vyděšená. Ne dost, abych ho zastavila, ale přesto vyděšená.  „Co to, ehm, děláš?“

„Dělám si pohodlí.“ Naštěstí (bohužel?) si na sobě nechal bílé tílko. Posadil se na gauč, aby si sundal boty a já udělala to samé. Co jsme to dělali? Když si sundal tu druhou, podíval se na strom. „Co to je?“

Podívala jsem se na strom. Vypadal normálně (jakkoliv normálně mohl vypadat pětimetrový strom). „Co myslíš?“

„Támhle. Nevidíš to?“

„Vidím jen strom.“

Vstal a přešel k němu, aby se podíval mezi větve. Natáhl se a vytáhl dárek zabalený do fialového balicího papíru se stříbrnými sněhovými vločkami. Otevřel jmenovku a přečetl ji. „Pro Kat. Vypadá to, že ti tady Otec Vánoc nechal další dárek.“

Vrátil se ke mně a dárek mi podal. Srdce mi bušilo v hrudi a byla jsem ráda, že sedím, protože mi kolena změkla, jako roztátý sníh. Vzala jsem si ho od něj a on se posadil vedle mě s tím výrazem „vím něco, co ty ne“.

„Co to je?“ Zeptala jsem se.

„Jak to mám vědět? Nejsem Otec Vánoc.“ Jeho oči vesele jiskřily.

„Je to desková hra?“ Zeptala jsem se a on se zasmál.

„Ne.“

„Lego?“

„Pořád ne. Otevři to.“

Rozbalila jsem papír a začala plakat. Uvnitř byla krabice s princeznou Barbie. Stejnou, jakou jsem si pamatovala. S modrými sametovými šaty a malou čelenkou.

„Líbí se ti?“

Na vteřinu jsem nemohla mluvit. Slzy mě oslepily a šokem jsem ztratila hlas. „To je ten nejlepší dárek vůbec. Jak jsi to udělal?“ Zněla jsem tak rozechvěle a zlomeně.

„EBay. Od prodejce z Francie.“

„Ale řekla jsem ti to teprve včera.“ Otřela jsem si slzy, které mi tekly po tvářích.

„Nebylo to snadné zařídit. Nezapomeň podkovat Giacomovi za jeho pomoc. On šel a získal ji pro mě.“

Teklo mi z nosu. Bylo to trapné. Pevně jsem sevřela krabici, ohromená tím, co udělal. To, že podstoupil všechny potíže jen proto, aby mi dal něco z mého dětství, pro mě znamenalo celý svět.

„Děkuju ti, řekla jsem silným hlasem. „Nedokážeš si představit, co to pro mě znamená.“ Položila jsem si ruku na pusu a snažila se popadnout dech.

„Jsem rád. Nemáš zač.“

„Proč jsi to udělal. Nerozumím tomu.“

„Doufal jsem, že tě to přiměje k úsměvu. Kdybych věděl, že tě to rozpláče…“ Utahoval si ze mě.

Zavrtěla jsem hlavou. „To jsou slzy štěstí. Jsem jen přemožená emocemi. Ty jsi ohromující.“

Opatrně se na mě podíval a jeho oči ve světle světýlek zářily. „Nechtěl jsem tě ohromit.“

„Já vím.“ Ale pořád to dělal. Nebyla jsem na to připravená. Nevěděla jsem, co bych měla říct nebo udělat.

Postavila jsem se, abych mezi námi udržela určitou vzdálenost, abych si mohla posbírat myšlenky a dát se dohromady. Normálně jsem nebyla plačka, ale on ze mě dokázal udělat loužičku slz jen díky panence. Položila jsem Barbie na malý stolek vedle pohovky a sledovala, jak se vánoční světýlka odrážela od povrchu krabice.

Nikdy se ke mně nikdo tak nezachoval. Nikdo se o mě nikdy nestaral tak, jako Nico. Jak jsem mu měla poděkovat? Jak jsem mu mohla dát vědět, co bylo v mém srdci? Jak mě posunul a přiměl cítit věci, o kterých jsem ani nevěděla, že existovaly?

Nico ležel na gauči s polštářem pod hlavou. „Pojď sem.“

Měl tam dost místa, abychom mohli ležet vedle sebe. Zůstala jsem na místě.

„Neplánuješ něco?“ Ujišťovala jsem se.

„Ne. Slibuji. Chtěl bych tě jen držet.“

Jak bych mu mohla říct ne, po takovém daru? Nemluvě o tom, že jsem se celý den držela. Zvláště teď jsem se cítila zranitelná.

Lehla jsem si a položila mu hlavu na rameno. Objal mě pravou paží kolem ramen a já ho objala pravou rukou přes hrudník. Volnou ruku si položil na mou. Hlavu si opřel o moji. Zhluboka se nadechl. „Jablka,“ povzdechl si.

Zavřel oči a o pět sekund později byl mimo. Neměla jsem v úmyslu tam zůstat. Rozhodla jsem se tam jen pár minut mazlit, a pak vstát a jít spát.

Dýchal hluboce a rovnoměrně. Byla jsem uchvácená. Cítila jsem se, jako bych existovala jen, abych ho mohla sledovat a držet. Jeho černé vlasy mu spadaly na čelo a ty zatraceně dlouhé řasy ležely na jeho lícních kostech. Ve spánku vypadal mladě a já dostala možnost vidět náznak toho, jak vypadal, jako malý. Usmála jsem se. Bylo úžasné s ním být. Bylo mi teplo jen z toho, že jsem mu mohla být tak blízko.

Protékal mnou proud emocí. Cítila jsem se dobře. Připadalo mi to tak v pořádku. Jako by tohle bylo místo, kam jsem vždy patřila.

Ale poslední divný pocit, který jsem měla před tím, než jsem usnula, byl ten, že jsem konečně našla domov.

Když jsem se probudila, slunce sotva vyšlo. Na okamžik jsem byla dezorientovaná a nebyla si jistá, kde jsem byla nebo co se dělo. Rychle jsem si vzpomněla na to, jak se Nico během noci posunul a ležel na boku, čelem ke mně. Pořád jsme měli propletené ruce a teď i nohy. Nikdy jsem nebyla k někomu tak fyzicky blízko. Znervózněla jsem a každé místo, kde jsme se dotýkali, jsem měla neuvěřitelně citlivé. A těch míst bylo hodně.

Naše tváře se téměř dotýkaly. V žaludku jsem cítila tepání a krev se mi začala vařit.

„Na tohle bych si dokázal zvyknout,“ zamumlal a oči měl stále zavřené.

„Cože?“ Můj hlas zněl hloupě.

Pronikavě se na mě podíval a mě začalo bušit srdce. „Probouzet se každé ráno s tebou v náručí.“

„Myslela jsem, že jsi říkal, že trpíš nespavostí.“

„To ano. Dnes v noci jsem spal nejlépe za, nevím, jak dlouho.“ Začal mi přejíždět prsty po zádech. Nahoru a dolů, současně mě zahříval i chladil. „Zdá se, že s tebou budu muset každou noc spát, pokud se budu chtít zase dobře vyspat.“

„Kdybych s tebou byla každou noc, oba víme, že bychom nespali.“ Pravděpodobně to byla jedna z nejodvážnějších věcí, jaké jsem kdy řekla.

Líně se usmál. „To je pravda.“

Potom, co zajel prsty do mých vlasů, jsem se protáhla a zavrněla, jako kočka, která chtěla víc. Chvíli jsem měla zavřené oči a užívala si ten pocit. Aniž bych si to uvědomovala, sevřela jsem ho pevněji. Věděla jsem jen, že u něj chci být blíž.

Jeho prsty se zastavily a já otevřela oči a podívala se na něj. Zíral na mou tvář. Bylo to víc, než znepokojující. „Na co se díváš?“

„Počítám tvé pihy.“

Položila jsem si ruce na nos. „To nedělej.“

„Proč?“

„Nesnáším svoje pihy.“

„Jsou rozkošné.“ Posunul mi ruce a políbil mě na nos. Měl štěstí, že jsem samovolně nevzplanula a nespálila nás. „Ty jsi rozkošná. Krásná.“

Odvrátila jsem pohled, protože jsem nedokázala vydržet intenzitu jeho pohledu. Uviděla jsem na stole svou panenku, znovu jsem roztála a srdce se mi rozbušilo.

Podívala jsem se na něj a na oplátku si podrobně prohlížela já jeho. Netlačil na mě, nevyvolával ve mně pocit, že jsem hloupá, ani mě nevyhodil, což bych od muže, kterému jsem řekla, že se s ním nebudu líbat, očekávala. Respektoval mě. Ničil mou nedůvěru. Dvořil se mi slovy i činy. Ukázal mi, že je ve všech směrech spolehlivý a hodný mé důvěry.

A mé náklonnosti.

Překonala jsem tu malou vzdálenost mezi námi a řekla: „Děkuji ti za Barbie.“

A pak jsem ho políbila.

Odtáhl se a vypadal vážně. „Znamená to…?“ Nedokončil otázku.

„Ano.“

Na tváři se mu objevil velmi spokojený úsměv. „Kdybych věděl, čeho koupí té panenky dosáhnu, koupil bych ti celou firmu.“

„To není důvod, proč…“ Začala jsem protestovat, ale jeho ústa se přitiskla na má a žádná další slova už mezi námi nezazněla.

Zadržela jsem dech a slyšela, jak mi v uších bublala krev. Naklonil hlavu, aby na sebe naše ústa lépe seděla. Dech se mi zrychlil a já zjistila, že nejsem jediná, koho to zasáhlo. Cítila jsem, jak mu pod tílkem tluče srdce.

Jeho paže se kolem mě sevřely a přitáhly mě k němu. Blíž už jsme se ale dostat nemohli.

Chtěla jsem zavrčet frustrací. Nebylo to, jako předtím, kdy jsem ho políbila hlavně ze zvědavosti. Chtěla jsem víc.

Chtěla jsem vědět, jaký je pocit, když mi strništěm přejede po pokožce (jako pichlavý smirkový papír). Jaké budou jeho vlasy, když do nich zajedu prsty (měkké a husté). Jaké měl svaly na pažích (velké a pevné).

Přesunul se od mých rtů ke krku a já zaklonila hlavu dozadu, abych mu umožnila lepší přístup. Jeho ústa se pohybovala po mém hrdle, líbala a štípala mě. Najednou toho na mě bylo příliš a nestačilo to. Končetiny jsem měla zároveň lehké i těžké.

Začal ve mně narůstat teplý, silný tlak. Přitáhla jsem si jeho ústa zpátky ke svým rtům, kde mě dál líbal, jako by na to čekal celý svůj život.

Pak přišel šok – jeho prsty vklouzly pod můj svetr a tiskly se k holé kůži na mých zádech. Ztuhla jsem, ale nezdálo se, že by si toho všiml. Když jsem se vypořádala s novým pocitem, srdce se mi rozbušilo ještě víc.

Líbilo se mi to.

Uvažovala jsem o tom, že mu udělám to samé. Chtěla jsem vědět, jaká bude jeho kůže pod mými prsty. Jeho ruce se pomalu pohybovaly po mém boku a já přestala dýchat, když jsem  čekala, co se stane, co udělá…

A v tom na mě přistálo něco těžkého.

Odtrhli jsme se od sebe, abychom se zamračili na Serafinu. „Měli jste včera v noci večírek s přespáním beze mě?“

„To měli,“ řekl Nico a jeho hlas zněl naprosto normálně. Já lapala po dechu, jako pes, který se honil za pošťákem.

„Měli byste si dělat párty v pokoji.“

„Slyšíš to, Kateřino?“ Nemusela jsem se na něj dívat. Slyšela jsem to svůdné škádlení v jeho hlase.

„Mohli bychom si u tebe v pokoji udělat další večírek s přespáním?“ Zeptala se Serafina.

„Ano, můžeme?“ Zeptal se Nico.

„Můžeme,“ řekla jsem.

V hravém očekávání zvedl obočí.

„Myslím Serafinu a mě.“ Vrhl na mě pohled smutného štěněte a já se rozesmála. „Nico není zvaný,“ řekla jsem jí.

Přikývla. „Protože je to kluk.“

„Nikdy mě do svého pokoje nepozvala, Sero. Co bych proto měl udělat?“ To přimělo mé srdce znovu se rozbušit. Nehrál fér.

Přemýšlela nad tím. „Buď milejší.“

Zasmál se. „Jsem k ní milý. Tak milý, jak mi to jen dovolí.“

„Pak se budeš muset snažit víc.“

Začal ji lechtat a ona se chichotala a vrtěla se nad námi. „Přestaň, Nico! Hledá tě mamá. Všichni strážci se bojí. Johann na všechny křičí, protože neví, kde jste.“

Nico protočil očima. „Povinnost volá.“

Vstala jsem první, a pak z něj slezla Serafina. Nico vstal a posbíral své oblečení. Trapně jsem tam stála a nevěděla, co říct nebo udělat potom, co jsme na tom gauči dělali. Rychle mě políbil, když si mě znovu přitáhl k sobě. „Říkala jsi, že jsem ohromující,“ řekl tichým potěšeným hlasem.

To jsem řekla. Byl takový. Slíbil, že se brzy uvidíme.

Potřebovala jsem si promluvit s Lemon.

Vzala jsem svou Barbie, Serafina se ke mně přidala a začala zpívat.

Když jsem si slíbila počkat, nikdo se mi neobtěžoval říct, jak úžasné to všechno bylo a jak moc bych chtěla pokračovat. Myslela jsem, že bylo snadné nakreslit čáru do písku a říct mu, aby přestal. Nakreslit čáru a říct: „Dost, to stačilo.“

Neměla jsem tušení, že budu tou, kdo by chtěl tu čáru posunout. Nechala jsem ho, aby dělal něco, co bych pravděpodobně neměla mít, přestože jsem se cítila tak dobře.

To nebyla Nicova chyba. Nebyl to jeho slib. A nedělal nic, co jsem sama zoufale nechtěla, aby udělal.

Ale bylo to příliš rychlé a ohromující. Musela jsem šlápnout na brzdy. Já byla ta, kdo musel být opatrnější.

Slíbila jsem, že počkám do manželství. Ten slib jsem dodržela. Nikdy jsem neuvažovala o všech krocích, které by se mohly stát mezi tím. Takže jsem musela věci udržet pod kontrolou.

A protože jsem dokázala držet slovo, slib daný sama sobě jsem hodlala dodržet.

Musela jsem ho dodržet pro sebe. Musela jsem být ostražitější.

Bez ohledu na to, jak moc jsem chtěla celou věc přehodnotit.

Lemon na mě čekala v mém pokoji. Seděla na mé posteli a ťukala něco do telefonu. Když jsme vešly, vzhlédla. Všimla jsem si jejích červených očí. Plakala nebo byla unavená? „Někdo mi dluží vysvětlení, proč byl celou noc pryč. Kde jsi byla?“

„Líbala se s Nicem. Hodně,“ informovala ji Serafina. Lemoniny oči se zvětšily na dvojnásobek.

„Hej Serafino, byla jsem se podívat na tvůj kostým Anny. Proč se neběžíš podívat do svého pokoje a nenecháš nás se připravit. Požádáš jednu z pokojských, aby tě učesala?“

Tím se jí povedlo Serafiny zbavit. Lemon byla mazaná.

„Drahoušku, jsem šťastnější, než koza v popelnici. Chci vědět všechno. Všechno.“

Tak jsem jí to řekla. Chtěla jsem se s ní podělit o všechny špinavé detaily. A její oči se zvětšovaly a zvětšovaly, až jsem si myslela, že by jí vážně mohly vypadnout z hlavy.

„Dobré nebe, onehdy jsem si dělala srandu, ale ty si ho vážně vezmeš. Budu družičkou skutečné princezny.“

„Co? Měla bys ubrat. Jen jsme se políbili. To je všechno. Nic jiného. Udržujeme to nezávazné a zábavné. Za týden se vracíme domů. Tohle není nic vážného. Řekl, že to nikdy nemůže být vážné.“ Naše zábavná konverzace se otočila ve smutnou, což mě deprimovalo.

„Kdy to řekl?“

„Včera. Řekl mi, že se nikdy neožení.“

Mávla rukou. „Ale prosím tě. To říkají všichni, a přesto se nějak podaří je oženit.“

Lemon to nechápala. Nebyla tam, neslyšela tu konečnost v jeho hlase. Myslel to vážně. Ale už jsem o tom nechtěla mluvit.

„Proč jsi oblečená?“

„Ukázalo se, že přijíždí další rodina.“

Svlékla jsem si svetr a hodila ho na postel. Zarazila jsem se a podívala se na ni. „Jak může přijet další rodina?“

„Tohle je spíš širší rodina. Fiorelliové jsou příbuzní téměř všech královských rodin v Evropě. Za to může to, že se šlechta brala jen mezi sebou. Takže se musíš obléct, abychom mohly všechny přivítat. Když mi Nico řekl o přijíždějících lidech, myslela jsem si, že bychom toho měly využít. Zařídila jsem, aby profesionální fotograf všechno zachytil, a potom to dáme na web. Ta televizní show mi dá všechno, o co si řeknu. Prosili mě, abych udělala nějaké snímky Nica.“

Uvědomila si, co řekla, asi o minutu později, když uviděla můj výraz. „Pro něj o nic nepůjde, Kat. Bude to jen předstírat. Jen, aby pomohl své zemi. Nebude je chtít. Má tebe.“

Zapomněla jsem, na Nicovo randění v televizní reality show. Nebyla jsem si jistá, že to zvládnu. Nebo že by se mi to líbilo. Nebo že se nestanu sériovým vrahem a nezabiju každou ženu z toho pořadu za to, že ho chtěla.

„Ne, to je dobré. Pomáhá mi to zapamatovat si, že to mezi námi nikdy vážné nebude.“

„Nezavírej se před žádnými možnostmi. Nechci, aby ti uniklo něco skvělého.“

Ale jak bych si mohla ujít něco, co existovalo jen v mé hlavě?