RD - 20. kapitola

Překlad: Marťa

„Už jsme skoro tam,“ řekl mi Nico, když mi pomáhal vylézt nahoru přes velkou skálu. „Chtěl jsem zvolit dobrodružnější cestu, ale slíbil jsem matce, že to neudělám.“

„Proč?“

Potom, co jsem překonala překážku, mojí ruku nepustil. I přes rukavice jsem cítila hřejivé teplo jeho ruky.

„Setkala ses s mým otcem?“

„Ano.“

„Před několika lety měl nehodu na lodi. Moje matka se vyděsila, že by se to stejné mohlo stát nám všem. Požádala nás, abychom přestali dělat cokoliv, co bylo spojené s jakýmkoliv rizikem. Horolezectví byl můj oblíbený koníček. Dříve jsem sem lezl, abych se dostal na vrchol – stále můžeš vidět ve skále vačky. Ale slib je slib. Zbavil jsem se veškerého vybavení.“ Slyšela jsem v jeho hlase, jak moc mu to chybělo a celá věc mi připadala neuvěřitelně smutná.

„Vždycky děláš, co se ti řekne, viď?“

Trochu se zamračil, jako bych ho zmátla. „Samozřejmě.“

Mohla jsem se na něj spolehnout. Nenechal by mě spadnout. Nebyl, jako ostatní muži. Viděla jsem to v něm, když jsme tam spolu takhle stáli. Bylo v něm něco, díky čemu jsem se cítila jistá. Silná. Sebevědomá. Byla jsem v bezpečí. Cítila jsem se v bezpečí.

Líbilo se mi to víc, než by mělo. V mém srdci se probouzela silná a vřelá záře, která se mi šířila do končetin.

Nakonec jsme se dostali na vrchol kopce a on mě odvedl k okraji. Do skály byla vytesaná lavice. Bylo odtamtud vidět celé hlavní město Imperia. V dálce jsem viděla hrad postavený na dalším kopci. Sníh, padající do údolí, se v odpoledním slunci třpytil a jiskřil. Krajinu zaplňovaly lesy jasně zelených borovic. Za námi jsem zaslechla padající vodopád, který si razil cestu do skal pod námi.

„Všechno tady vypadá, jako z pohlednice.“

Stáli jsme v tichosti na okraji světa a drželi se za ruce. Byl to romantický okamžik. „Je to dokonalé místo k zasnoubení. Měl bys sem přivést svou budoucí princeznu.“

Když jsem se chtěla plácnout přes pusu, abych se potrestala za ten verbální průjem, zarazil mě Nicův výraz. „Nemám v úmyslu se ženit.“

„Nikdy?“ Překvapilo mě, jak důležitá byla jeho odpověď na tu otázku.

Pokrčil rameny. „Až se ožením, můj otec plánuje vzdát se trůnu a učiní mě králem. Chci to oddálit, jak jen to bude lidsky možné.“

Nerozuměla jsem, proč jsem měla pocit, že mi srdcem projely tisíce a tisíce malých jehliček. Přešla jsem ke kamenné lavici, očistila ji a posadila se. Cítila jsem se nesvá.

Nebyla tady žádná budoucnost. Ne, že bych si za milion let pomyslela, že by bylo opravdu možné nakonec si Nica vzít, ale alespoň tady ta možnost byla. Šance, i když malá, v budoucnosti. A teď mi říkal, že se to nikdy nestane. Stáhlo se mi hrdlo.

Což mě nemělo rozrušit. Mělo to být snadné, pamatujete? Zdálo se mi ale, že ve mně v ten okamžik něco zemřelo.

Odkašlala jsem si. „Tomu rozumím. Vypadá to, že máš docela skvělý život svobodného mládence. Cestuješ po světě, děláš si, co chceš, chodíš na večírky a plesy.“

Posadil se vedle mě a znovu mě vzal za ruku. „Tohle není to, co dělá král. Můj otec se stále stará o tolik administrativních věcí, o kolik dokáže a já o zbytek. Příští dva týdny jsem měl naplánovanou dovolenou, ale i tak vidíš, že toho musím stále hodně dělat. Je štěstí, že jsi vstoupila do mého života, když s tebou mohu trávit čas.“

„Máš mě rád jen proto, že jsem s tebou nechtěla nic mít.“ Cítila jsem se rozporuplně. Jako bych se chtěla hádat.

Upřel na mě svůj intenzivní pohled. „To mě na tobě zaujalo. Ale proto tě rád nemám. A ty to víš.“

Věděla jsem to. V Paříži mi to jasně vysvětlil. Jen jsem byla tvrdohlavá. Vydechla jsem nahlas, otráveně.

„Těšíš se na vánoční svátky?“ Zeptal se. Byl dobrý ve změnách tématu, pokud se věci mezi námi začaly zdát napjaté. Rozhodla jsem se mu to dovolit, protože jsem neměla žádný skutečný důvod pro to, být rozrušená.

„Vánoce jsem nikdy neměla ráda. Moje matka byla buď pryč, nebo v bezvědomí.“

„Nikdy jsi neměla šťastné Vánoce?“

Zarazila jsem se, když jsem si vzpomněla. „Jedny jsem měla. Tak nějak. Bylo mi devět. Mého otce pustili z vězení, byl střízlivý a vzal mě do domu svých rodičů. Bylo to první a poslední setkání s mými prarodiči. Nemyslím, že bych se jim moc líbila. Táta právě dostal novou práci a koupil mi dárek. Prázdninovou Barbie. Byla tak krásná a měla modré sametové šaty se stříbrnou krajkou. Vypadala, jako princezna. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy měla. Nechtěla jsem ji ani vytáhnout z krabice. Byla jsem šťastná, že jsem mohla sedět a dívat se na ni. Připomínalo mi to, že mě někdo miloval.“

Nico mi stiskl ruku. „A jednoho dne jsem se vrátila domů ze školy a byla pryč. Moje máma ji dala do zastavárny. Plakala jsem celé dny. O pár týdnů později, dost ironicky, mého tátu srazil opilý řidič a on zemřel. Takže, ne, nemám na Vánoce moc šťastných vzpomínek.“

Ovinul kolem mě paže a přitiskl se mi tváří na hlavu. „Je mi to moc líto, cuore mio.“

Opřela jsem se o něj a využila veškeré útěchy, kterou mi chtěl nabídnout. I když jsme neměli budoucnost a tohle nikam nevedlo, rozhodla jsem se vzít všechno, co jsem mohla, zatímco jsem mohla.

„Teď se cítím provinile, protože moje vzpomínky jsou plné rodiny, lásky a smíchu. Přál bych si, abych s tebou tyhle pocity mohl sdílet. Abys věděla, jaké to bylo.“

„Já taky.“

„Budu ti to muset ukázat v několika příštích dnech. Počínaje dneškem.“ Vstal a oprášil si kalhoty od sněhu. Vytáhl mě nahoru a přitiskl mě k sobě. Objal mě rukama kolem pasu. „Necháš mě, abych ti ukázal, jaké to je, užívat si Vánoce?“

Moje pocity byly trochu, jako žárovka. Zapnuté, vypnuté. Byla jsem naštvaná na to, že nemáme budoucnost, ale cítila jsem, jak na něj reaguju a chtěla si zapamatovat úsměv na jeho tváři.

„Dobře.“

Když mě vedl z kopce dolů, uvědomila jsem si něco významného. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem, aby věci mezi námi pokročily.

I když spolu nebudeme mít vztah, chtěla jsem ho znovu políbit.

A brzy.

Lemon se mě pokusila zeptat, co se stalo, ale místo, abych se jí svěřila, jsem ji setřásla. Nechtěla jsem o tom mluvit. Už jsem věděla, jak hloupé bylo zlobit se kvůli něčemu, co nemělo žádný vliv na mě a mou budoucnost. Nicova volba neoženit se, se mnou neměla nic společného, ne?

Že jo?

Giacomo mi řekl, že budeme mít speciální Štědrovečerní hostinu, při které se bude podávat sedm chodů z různých druhů ryb. Mělo to symbolizovat půst nebo očistné jídlo před svatým dnem. Říkal, že lidé časem nechali tu náboženskou část zaniknout, ale stále si zachovávali tu tradici.

Na posteli a jeho dárek jsem mu dala hned. Nevěděla jsem, jestli nebude mít volno, tak jsem se chtěla ujistit, že ho dostal. „Pro vás, ode mě a Lemon. Veselé Vánoce.“

Vzal krabičku do ruky a několikrát zamrkal. „Pro mě?“

„Ano. Otevřete to.“

Zarazil se, a pak konečně zatáhl za stuhu, kterou byla krabička omotaná. Velmi jemně zvedl víčko a otevřel ji bez natržení balicího papíru. Vytáhl kravatu a zvedl ji.

„Velice vám děkuji, signorina Kat.“

„Nemáte zač.“

Vložil kravatu zpátky do krabičky a zavřel ji. Než znovu promluvil, odkašlal si. „Očekává se, že si obléknete koktejlové šaty. Postačí černé nebo modré z vašeho šatníku. Užijte si večer.“

Veškerá škrobenost a formalita z něj zmizela cestou ke dveřím. „Veselé Vánoce, Giacomo!“

Zarazil se ve dveřích a s lehkým úsměvem řekl: „Buon Natale, signorina Kat.“

Rozhodla jsem se pro modré šaty, nechala si rozpuštěné vlasy a trochu se nalíčila. Nico si ze mě mohl dělat legraci, jakou chtěl.

Ale neudělal to. Když jsme Lemon a já vstoupily do formální jídelny, Nico mi zamířil naproti. V černém vypadal obleku úžasně. „Ohromující,“ bylo vše, co řekl, než mě políbil na obě tváře.

Nabídl mě i Lemon rámě, ale než ho mohla přijmout, odvedl ji pryč Dante.

Nico si mě přitáhl blíž, než bylo nutné a otřel se mi nosem o tvář. S vědomím jeho rodiny kolem nás jsem ustoupila. Ale ne příliš daleko.

Královna Aria seděla ve svém křesle vedle Rafa, což znamenalo, že se i my ostatní můžeme posadit. Nico mi pomohl do křesla, a pak pomohl Serafině, která trvala na tom: „Zvládnu to sama! Nepotřebuji tvoji pomoc!“

Vzpomněla jsem si na to, jak jsem Nica nenechala otevřít mi dveře auta. A uvědomila si, že jsem se chovala, jako sedmiletá holka.

Královna zvedla ruku, aby signalizovala servírování prvního chodu, když se otevřely dveře jídelny. Všichni se zvědavě podívali ke dveřím. A pak byli všichni na nohou.

Byl to král Dominic.

Ke konci stolu vedle Chiary se přidal stůl a král zajel vozíkem na místo, vedle své manželky. Když zaujal svou dřívější pozici u stolu, začaly jí stékat po vrářích slzy. Naklonila se, aby svého manžela políbila. Odvrátila jsem pohled, protože jsem měla pocit, jako bych zasahovala do něčeho velmi osobního.

Chiara také plakala, zatímco Serafina poskakovala. „Papa je tady! Papa je tady!“

 „Proč všichni koukáte? Neměli bychom se pustit do jídla?“ Zeptal se král a sluhové začali servírovat první chod.

Král se na mě podíval a pokývl mi. Neklidně jsem se usmála. Kvůli čemu to mělo být? Proč si vybral mě? Mělo to něco společného s tím, co jsem řekla v jeho pokoji?

Nico mě pod stolem chytil za ruku a nepustil ji. Musela jsem jíst levou rukou, což trvalo celou věčnost.

Ale stálo to za to.

Během večeře četla královna dopisy od dětí, vyjadřující lásku k rodičům. Nicův mě dojal tak, až jsem slzela. Nevěděla jsem přesně proč. Vysvětlil, že pro děti je tradicí psát dopisy svým rodičům a číst je na Štědrý den. Byl to moc krásný zvyk.

Po večeři jsme se přesunuli do rodinného salonku a zapálili v krbu to největší poleno, jaké jsem kdy viděla. „Festa di Ceppo,“ zašeptal mi Nico do ucha. „Pálíme vánoční poleno a doufáme v další prosperující rok. Bude hořet až do Nového roku.“

Pak už jsme stáli u předních dveří, kde s našimi botami, kabáty, čepicemi a šálami čekala horda sluhů. Venku stála auta, která nás měla odvést do katedrály na půlnoční mši.

Král a královna si vzali samostatné vozidlo, které mohlo přepravit invalidní vozík a odvést je přímo do kostela. My ostatní jsme se nasoukali do obří limuzíny. Všichni v autě byli nadšení a mluvili jeden přes druhého. Nico byl po mém boku, jako teplá a tichá kotva.

Náměstí v centru města rozzářil obrovský oheň. Jeho světlo nám osvětlovalo cestu, když jsme vystoupili z auta. Odevšad bylo slyšet zvonění zvonečků. Na ulici byli koledníci a prodejci prodávali své zboží. Vzduch voněl skořicí, jablky a kořením. Kolem nás se sypal sníh. Malé švýcarsky vypadající obchody s perníkovými mřížemi a šikmými střechami byly vyzdobené světýlky a zelení. Lidé na ulicích na nás volali a členové Nicovy rodiny se usmívali a mávali jim. Ochranka bránila tomu, aby se někdo dostal až příliš blízko.

„Podívej,“ řekl Nico a ukázal na horu. Z vrcholku sjíždělo dolů několik stovek pochodní. „Svátky začínají tím, že lyžaři snesou dolů oheň.“

Zahnuli jsme za roh a tam stála mohutná středověká katedrála. Měla vysoké věže a nádherná okna z barevného skla, všechna jemně osvětlená zevnitř. Vycházel odtamtud zvuk zpěvu pěveckého sboru. Před kostelem byl živý Betlém. Se skutečným dítětem a skutečnými zvířaty. Stáli jsme a poslouchali, jak vypravěč četl z Bible vyprávění o narození Krista.

„Jen si pomysli,“ zašeptala mi do ucha Lemon. „Tady si jednoho dne vezmeš Nica.“

Věděla jsem, že si ze mě utahuje, ale srdce mi ztěžklo vzpomínkou, že to se nikdy nestane.

„Nebo, kde se ty vdáš za Danteho,“ odsekla jsem a ona protočila očima.

„To je asi tak pravděpodobné, jako že začne déšť padat vzhůru,“ řekla.

Představení skončilo a my zamířili dovnitř. Královská rodina měla vlastní lavici ve zvláštním výklenku. Král a královna už tam byli a čekali na nás. Nico se ujistil, že budu sedět hned vedle něj. Mezi námi nebyla žádná mezera, když se rukou opřel o opěradlo za mými zády. Uvolnila jsem se a nechala kolem sebe proudit teplo, hudbu a kadidlo. Nikdy předtím jsem v kostele nebyla.

Z druhé strany se ke mně posadila Serafina. „Jsi nadšená, že dnes v noci přijde Santa Claus?“ Zeptala jsem se jí.

„Babbo Natale moc dárků nenosí. Mnohem víc jich nosí La Befana na Epiphany.

Tázavě jsem se podívala na Nica. „La Befana je dobrá čarodějka, kterou navštívili Tři moudří muži. Požádali ji o vedení a pozvali ji, aby s nimi šla za Kristem. Odmítla. Později změnila názor a pokusila se najít muže a dítě, ale nepovedlo se jí to. Proto stále hledá a mezitím přináší dobrým dětem cukrátka a hračky.“

Čarodějnice? Někdo tady smíchal Halloween a Vánoce. „Kdy jsou Epiphany?“

„Šestého ledna,“ odpověděl.

Šestého ledna. Do té doby bude pryč. Vrátí se do školy, a bude pracovat s dětmi.

Vrátí se domů a tohle skončí.