RD - 17. kapitola

Překlad: Marťa

Příští den časně ráno. „Kdyby mělo ráno obličej, praštila bych ho do něj.“

„To je dospělé,“ řekla mi Lemon. „Jestli nejsi unavená, neděláš to správně.“

„Možná kvůli tomu zvážím i pití kávy.“

„Můžeš se napít z mé, jestli chceš,“ nabídla se Lemon a podala mi šálek. Smrdělo to odporně. Rozhodla jsem se to vynechat.

Hodila jsem na sebe nějaké oblečení, ale s vlasy jsem si nic neudělala. Ani si je nerozčesala. Na to jsem byla příliš ospalá. Naštěstí byly můj kufr i taška zabalené. Měla jsem podezření, že za to byl opět zodpovědný Giacomo a tentokrát už jsem tolik nešílela, že byl v našem pokoji, aniž bychom to s Lemon věděly. Na ten královský servis bych si dokázala zvyknout hodně rychle.

Ujistila jsem se, že mám v tašce schovanou kabelku. Když byla Lemon v koupelně, otevřela jsem kabelku, abych zkontrolovala, jestli tam peníze i telefon pořád byly. A byly.

Nico byl na cestě ze dveří, když jsem vyšla ze své ložnice. Zastavil se, protáhl se kolem svých poradců a přešel ke mně, aby mě políbil na obě tváře. „Buongiorno, bella. Jak ses vyspala?“

Všichni se na nás dívali. Cítila jsem se velmi sebevědomě. „Trochu jsem doufala, že se ráno probudím a zjistím, že svět skončil a já se můžu vrátit do postele.“

Krátce se zasmál. Přes jeho rameno jsem viděla, jak si Johann netrpělivě poklepával nohou a neskrývaně se díval na hodinky. „Vypadá to, že musíš jít,“ řekla jsem mu.

„Brzy se uvidíme,“ řekl. Jeho světle modré oči byly plné slibů, které jsem plně nechápala, a pak byl pryč.

Teprve poté, co jsme sešli dolů, k zadnímu vchodu, nasedli do limuzíny a zamířili k letišti, se Rafe zmínil, že tam Nico měl ještě několik hodin zůstat. V srdci mě smutně píchlo.

Což bylo tak hloupé. Uvidím se s ním. Nemusela jsem se cítit smutně, že budeme pár hodin od sebe. Nějak se mi bez něj podařilo strávit posledních dvacet čtyři let.

Davide a Francesco s námi v autě nebyli. Když jsme se na to zeptala, Dante a Rafe se na sebe podívali. „Nico říkal, že se můžou domů dostat jinak.“

Udělal to pro mě. Ať už byl naštvaný, chtěl je jen potrestat nebo mi ušetřit starosti s tím, že bych je musela znovu vidět, udělal to pro mě.

Byla jsem dojatá tím, jak se zdálo, že na mě myslel a pomáhal mi ve všem, co bych mohla chtít nebo potřebovat. Ale nerozuměla jsem tomu. Bylo to zvláštní a sladké.

Když jsme nastoupili, snažila jsem se najít dvě prázdná sedadla, abych se na ně mohla natáhnout. Letuška mě zastavila. „Signorina MacTaggartová?“ Přikývla jsem. Usmála se a řekla: „Jeho Výsost si myslela, že by vám bylo pohodlněji v ložnici.“

To byl celý on, stále milý a ohleduplný. Takovou nabídku jsem nemohla odmítnout. Místnost byla vymalovaná tmavými barvami. Sundala jsem si boty a posadila se na postel. Tohle byla Nicova postel. Spal tady někdy? Rozhodla jsme se, že se nepřikryju dekou, protože to by bylo divné. Ale když jsem si lehla, věděla jsem, že tam byl. Polštáře voněly, jako on. Usmála jsem se. A okamžitě usnula.

Letuška mě probudila těsně předtím, než jsme začali sestupovat. Když jsem si zapínala bezpečnostní pás, Lemon se zeptala na můj rozvrh. Můj mozek ještě pořád úplně nefungoval. „Rozvrh?“

„Nedaly ti ho?“ Lemon zvedla telefon. „Možná mám schůzky jen já a ty ne.“

Pás nakonec zacvakl na místo. „Myslíš kvůli tvému marketingovému plánu?“

„Jde to vážně dobře. Už se nemůžu dočkat, až si přečtu, co napíšeš o Nicovi a sobě.“ Zamyšleně se na mě otočila a já se zasmála.

„Doufám, že nebudeš zklamaná. Je ale skvělé, že tě zahrnuli do plánování se všemi těmi důležitými lidmi.“

Přejela rukou přes perfektní, krátký platinový sestřih vlasů. Zaplatila velmi pěknému muži spoustu peněz, aby jí ho vytvořil. „Samozřejmě, že mě do toho zahrnuli, drahoušku. Víš, že s kapkou citronu je lepší všechno.“ Usmála se na mě přes svůj telefon. „Vypadá to, že zítra budu mít nějaký volný čas, jestli bys chtěla dokončit vánoční nákupy.“

„Já jsem v pohodě.“

Vrátili jsme se do paláce, a když jsem vstoupila dovnitř, překvapeně jsem se zastavila. Všechno se změnilo. Celá vstupní hala byla upravená do svátečního hávu. Kolem sloupů a dveří se vinuly dlouhé, husté zelené girlandy, které byly doplněné sametově červenou stuhou. Každých pár metrů stály, mezi brněním, vánoční stromky ozdobené třpytivými bílými světýlky. Usmála jsem se, když jsem si všimla, že kolem krku každého brnění někdo uvázal červenou stuhu. Tady, v obří vstupní hale byly v různých délkách zavěšovány průsvitné skleněné ozdoby, jako umělá interpretace sněhových vloček.

Výraz slavnostní tomu ani v nejmenším neodpovídal. Vypadalo to, jako by v zámku explodovaly Vánoce.

Lemon mi řekla, že se se mnou uvidí později, když mě Giacomo odváděl do mého pokoje. Očividně jsem měla mít schůzku se švadlenou. Než jsem se stihla zeptat proč, narazila do mě Serafina. „Uf,“ řekla jsem a chytila se jí.

„Stýskalo se mi po tobě!“ Řekla zoufale.

Zvedla jsem si ji do náruče. „Co si dělala?“

„Nic. Bez tebe tady byla taková nuda.“ Jako bych byla zodpovědná za její zábavu. Jako bych neměla život, než jsem přišla do paláce. Snažila jsem se nesmát. Moc se mi líbila. Byla s ní zábava.

Giacomo mě představil Lilianě, jedné ze tří švadlen, kterou zaměstnávali na plný úvazek. Rozložila na mou postel různé látky. Postavila jsem Serafinu na zem a ona se vyšplhala na postel, aby se o látky otřela tváří.

„K čemu to je?“

„Budete potřebovat koktejlové šaty na den po Vánocích, a pak jedny na silvestrovský ples,“ řekl.

„Další ples?“ A proč jsem potřebovala šaty na den po Vánocích?

„Já potřebuji nové šaty,“ řekla Serafina Lilianě. „Abych se hodila ke Kat.“

„Právě jsem pro tebe dokončila dvoje nové šaty,“ odpověděla Liliana.

„Ale já potřebuji další.“ Serafina to řekla stejně, jako by řekl pacient na dialýze: „Ale já potřebuji novou ledvinu.“

„Jakou barvu chcete?“ Zeptal se Giacomo.

„Vyber fialovou. Vyber fialovou!“ Zvolala Serafina, jak poskakovala na posteli nahoru a dolů.

„Může to být fialová,“ řekla jsem.

„Dáváte přednost nějakému stylu nebo látce?“ Zeptal se Giacomo vážným tónem.

„Hm, jen ať je to něco hezkého?“

Pomalu, dvakrát zamrkal. „Něco hezkého. Věřím, že to Liliana zvládne. Ale ples na Silvestra je maškarní. Máte představu o tom, za co byste chtěla jít?“

„Já vím!“ Serafina vypadala, jako by měla prasknout. „Buď Elsa!“

Pokrčila jsem rameny. „Dobře, jistě. Budu Elsa.“ Maškarní ples na Silvestra? Měla bych si zvyknout na to, že se v téhle domácnosti děly zvláštní věci.

Liliana mě postavila na nízkou stoličku, aby mě mohla změřit. Byl to mírně znepokojující zážitek. Serafina mi řekla všechno, co se stalo za posledních dvacet čtyři hodin, kdy jsem ji opustila.

Když Liliana skončila, posbírala všechny své věci a odešla s Giacomem. Mluvili spolu rychlou italštinou a hlavy měli skloněné blízko k sobě. Pravděpodobně si zoufali ohledně mého nedostatečného vztahu k módě.

Položila jsem svou kabelku do horní zásuvky nočního stolku. Chtěla jsem ji mít blízko, pro každý případ. Nepoužiju to, co bylo uvnitř, ale budu klidnější, když to budu mít poblíž.

Svalila jsem se na postel vedle Serafiny. „Co bys chtěla dělat?“

Chvíli přemýšlela, než řekla: „Chceš se seznámit s mým otcem?“

Nevěděla jsem o jejich otci nic, jen to, co zmínil ten reportér v Paříži. Že měl nehodu. Přiznávám, že moje zvědavost byla silnější, než já.

„Jasně,“ řekla jsem jí.

Dveře mojí ložnice se otevřely a tam stála Chiara se vzdouvajícím se hrudníkem. „Ty. Jsi. Vzala. Můj. Telefon?“

„Já to neudělala!“ Serafina zněla rozhořčeně. Z nějakého důvodu mi to připomnělo její bratry, což mě přimělo k úsměvu.

„Lžeš,“ zasyčela Chiara skrz zatnuté zuby. „Vím, že jsi ho vzala! Vždycky mi ho bereš!“

„Tentokrát jsem to neudělala!“

Což se ukázalo, jako lež o několik sekund později, když Serafině vypadl telefon z kapsy.

„Věděla jsem to!“ Chiara skočila na postel a chytila ji.

„Ne!“ Křikla Serafina a snažila se dostat pryč od své sestry.

Začaly na sebe křičet italsky a já si říkala, že byl nejvyšší čas na to, abych zasáhla. „Lidi, přestaňte! Dejte mi to!“ Vypáčila jsem jim telefon ze spojených rukou a vstala. „Je to Chiařin telefon?“

Serafina neodpověděla. Jen se na mě zvědavě podívala.

Podala jsem telefon Chiaře a ona si to k sobě přitiskla, jako Glum prsten. Chtěla jsem říct Serafině, aby se omluvila, ale neudělala jsem to. Nebyla mým dítětem. Měly by si to vyřešit samy.

V takových situacích vždycky dobře fungovalo rozptýlení. „No tak, co jsme to měly v plánu? Navštívit tvého otce?“

Zdálo se, že to Serafinu vrátilo zpátky. „Pojďme!“

Protáhla mě částí soukromých apartmá, ve kterých jsem ještě nebyla. „Viděla jsi náš vánoční stromeček?“

„Dnes jsem viděla hodně stromků.“

„Ne, NÁŠ vánoční stromeček.“

Přivedla mě do místnosti, která se od ostatních lišila. Byl to obývací pokoj. Plný moderního a starožitného nábytku vyzdobeného zelenou a krémovou barvou. Poznala jsem, že to bylo místo, kde se setkávala rodina, aby tady spolu trávila čas. Byla tam obří plochá obrazovka s herními konzolami. V pokoji byly rozmístěné obrovské, pohodlně vypadající pohovky. U jedné zdi jsem viděla domeček pro panenky.

A v jednom rohu pokoje stál ten největší vánoční strom, jaký jsem kdy viděla. Velký, jako v Rockefellerově centru. Na rozdíl od ostatních, bíle osvícených stromků, tento přetékal různobarevnými světýlky. Nebyly tu jemné, elegantní ozdoby. Jen obrovská směs všemožných druhů, barev a tvarů.

„Každý rok přidáme novou ozdobu s naším jménem a rokem.“

Dotkla jsem se jedné z ozdob a otočila ji. Nico, z doby, kdy mu byl jeden rok. Bylo těžké představit si ho, jako dítě. „Musí být hezké mít takové tradice.“ Já žádné tradice neměla. Mě nic k žádnému místu ani člověku nepoutalo. Neexistovalo nic, čeho bych byla součástí.

„Máme spoustu tradic,“ řekla a vzala mě za ruku. Rozhodla jsem se nechat sebelítost za sebou.

Vedla mě k velkým dvoukřídlým dveřím a otevřela je. Slyšela jsem královnin hlas dřív, než jsem ji uviděla. Král ležel v nemocniční posteli a královna seděla po jeho levici a četla mu knihu. Když jsme vstoupili, přestala a knihu zavřela.

Měl černé vlasy prokvetlé stříbrem a hnědé oči, které na mě upřel okamžitě, jak jsme vešli dovnitř. Vypadal vyhuble. Měl Nicův nos a stejnou silnou čelist.

„Papa, tohle je moje nová nejlepší kamarádka, Kat.“

Serafina vylezla na postel a položila otci hlavu na rameno. Otočil hlavu a políbil ji na temeno.

„Je mi potěšením se s vámi konečně setkat,“ řekl král a otočil svou pozornost zpátky na mě. Jeho přízvuk byl výraznější, než jeho dětí. „Hodně jsem toho o vás slyšel.“

Obvykle jsem říkávala: „Ano, já také,“ ale od chvíle, kdy jsem dorazila, jsem o něm skoro nic nevěděla.

„Prosím, posaďte se.“ Vzala jsem si volnou židli a postavila ji na pravou stranu, naproti královně. Věnovala mi klidný a milý úsměv. Kývla jsem na ni a usmála se zpátky.

„Arie? Dala bys nám chvilku?“

Královna vstala a položila knihu na noční stolek vedle postele. Řekla Serafině, aby šla s ní a malá holčička políbila otce na tvář, než odešla s matkou.

Musela jsem přiznat, že jsem byla víc, než jen trochu vyděšená. Co král chtěl? Když jsem sledovala královnu odcházet, všimla jsem si velkého, černého, elektrického invalidního vozíku. Přemýšlivě jsem se na něj podívala.

„Jsem quadriplegik,“ řekl král. „Moje tělo sice nemůže opustit postel, ale moje mysl ano. Moje žena tráví velkou část dne tím, že mi čte. Vím, že má jiné povinnosti, ale trvá na tom. Už musí být z toho všeho čtení unavená.“

„Je mi to líto,“ bylo všechno, co jsem dokázala vymyslet.

„Měl jsem pár let na to, abych se přizpůsobil.“

„Invalidní vozík nefunguje?“

To ho překvapilo. „Funguje moc dobře. Proč?“

„Aha. Jen jsem přemýšlela, proč tady zůstáváte, když máte vozík.“ Viděla jsem výtahy. Všechny pokoje byly obrovské. Pohyboval by se v nich snadno. „Nechápejte mě špatně, je to velmi pěkný pokoj, ale kdybych to byla já, nenáviděla bych, kdybych tady zůstala zaseknutá.“

Možná nechtěl, aby ho někdo všude musel tlačit. „Je samoovladatelný?“

Král neodpověděl. Zděšeně jsem vedla obočí. Nějak jsem ho urazila? Nechtěla jsem. To pro mě bylo typické. Říct nahlas všechno, co mi přišlo na jazyk.

Rozprostíralo se mezi námi nepříjemné ticho, když si mě prohlížel. Když konečně promluvil, skoro jsem vyskočila z kůže, jak jsem byla nervózní. „Takže vy jste ta mladá žena, o které tak často mluví můj syn.“

Jen jsem přikývla. Nemohla jsem říct, jestli to bylo dobře nebo špatně. Moje srdce šťastně poskočilo při pomyšlení nato, že o mně Nico mluvil se svým otcem, ale co když král nechtěl, abych se kolem Nica motala? Možná mi chtěl říct, abych se od něj držela dál. To by bylo vážně na nic. Konečně jsem se s ním začala cítit dobře a jeho táta mi ho chtěl zakázat?

Stále se na mě díval. Byla jsem podrážděná přemýšlením o jeho nabídce, abych nechala jeho syna na pokoji, ale nakonec jsem se rozhodla uklidnit. Právě teď jsem dělala ukvapené závěry. Neměla jsem tušení, na co myslel.

„Musíte být opatrná,“ řekl nakonec. „Několik žen už ho kvůli jeho slávě a bohatství zradilo.“

Okamžitě jsem pomyslela na lady Claire Sutherlandovou.

„Takové věci mě nezajímají.“

Král vypadal zamyšleně. „Musíte mi slíbit, že budete s jeho srdcem zacházet jemně.“

 Neměla jsem v úmyslu jakkoliv zacházet s žádnou Nicovou částí těla, včetně jeho srdce. Ať už mezi námi bylo cokoliv, nevydrželo by to. Bylo to snadné, svěží a zábavné. Při natáčení našeho filmu by nebyla zlomená žádná srdce. Nikdo by nebyl zraněn.

Tohle jsem ale králi říct nemohla. Stále měl dole ten žalář. Tak jsem se usmála a řekla: „Slibuji.“

Do místnosti vstoupil muž oblečený v bílém plášti, který si pročítal nějaké stránky. Zastavil se, když mě uviděl a řekl něco italsky.

„Ne, prosím, pojďte, doktore Franco. Signorina MacTaggartová právě odchází.“

Když jsem to slyšela, poznala jsem, že mě propustil. Byla jsem víc, než šťastná, že jsem mohla odejít. Než jsem stihla popřemýšlet o tom, co mi král řekl a co po mě chtěl, jakoby odnikud se přede mnou zjevila Serafina a popadla mě za ruku.

„Moje mamka tady chce uspořádat holčičí den. Pojďme na pedikúru.“

Znělo to skvěle. A přesně to jsem potřebovala. „Ty jsi vážně úžasné dítě, víš to?“

„To opravdu vím.“