WOW - 23. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Bez mučení přiznávám, že na konci téhle kapitoly jsem měla sto chutí Dina doslova nakopat někam, kde by ho to moc bolelo. Jen posuďte samy....               Sinnel

Dino se rozhodl, že nejkrásnější pohled představovala spící Karen, kdy kolem jejího těla, jak s sebou házela a přetáčela se, byla chaoticky zamotaná přikrývka barvy námořnické modři. Zpod pokrývky vykukovaly její nahé nohy a oblina boku, která přitahovala jeho pohled nahoru k místu, kde rukou spočívala na jeho straně postele.

Na jeho boku.

Bylo to zvláštní myšlenka a rozhodně ne něco, co byl zvyklý myslet. Nebo dokonce mít, když na to přijde.

Dino věděl, že to byla pravda. Navzdory tomu, jak podivné jejich vztah byl, a jak často přicházel a odcházel bez skutečného vysvětlení, byla to pravda. Karen si nikdy nestěžovala a často se na něj usmála, když ho ráno našla uvelebeného ve své posteli, s rukou přehozenou kolem svého pasu, kdy si ji držel pevně po svém boku.

Nikdy nežádala o nic víc.

To bylo pravděpodobně to, co na ní Dino miloval nejvíc.

To bylo také to, co ho nejvíc děsilo.

Co když by se jednoho dne probudila a chtěla víc?

Nevěděl, jestli by jí to mohl dát.

Dino si tiše svlékl oděv a vklouzl do postele, rukou našel Karenin pas a přitáhl si ji blíže k sobě. Pak se obličejem zabořil do jejího krku.

Voněla jako nebe a domov.

S ní se mu nezdálo o příšerných věcech. Nebo alespoň ne tak často.

S ní byl klidný a spokojený.

S ní tam byl mír.

V tom okamžiku, kdy byl v její posteli, obklopený měkkými přikrývkami, ze kterých mohl nasávat její teplo a předstírat, že vnější svět neexistoval, bylo všechno v naprostém pořádku. Myšlenky, které ho během jízdy neustále sužovaly, zmizely, bez jakéhokoli zaváhání v jeho mysli roztály.

Když si přitáhl její tělo blíž ke svému a skrz naskrz si užíval, jak dokonale zapadaly její křivky do pevných linií, jeho obavy byly pryč. Dneska měla Karen svůj volný den a v restauraci nepracovala, takže na sobě měla své obvyklé domácí oblečení. Nijak ho nepřekvapilo, že ji našel doma spící. Dino ji nechtěl budit ze spánku, který si tak očividně užívala – pokud bylo uvolnění a výraz štěstí v jejích rysech jakýmsi náznakem – takže byl extra opatrný, aby ji nevzbudil.

Musel sebrat každičký kousek vůle, který v sobě měl, aby ji nechal na pokoji a nebudil, když by jen stačilo odtáhnout pokrývky pryč a zkoumat.

Dino věděl, že by si nestěžovala – sakra, pravděpodobně by byla šťastná, když by ji probudil, ale rád díval i na to, jak spí

Tohle bylo dobré.

„Ahoj,“ uslyšel zašeptání.

Její chraplavý hlas ho přiměl usmát se. Vypadalo to, že ji nemusel budit, protože to už zvládla sama.

„Nechtěl jsem tě probudit,“ řekl a políbil ji na nahé rameno.

Karen se v jeho náručí protáhla jako malé koťátko, které se probudilo z dlouhého šlofíka. „To je v pohodě, Dino.“

Stejně jako vždy mohl jen zůstat, aby měl Karen nahou a ve svých rukou tak dlouho, až jeho žilami probíhalo hučení chtíče. Když je Dino přetočil, aby ji měl nad sebou, bytem se rozezněl její bezdechý smích. Všechny vlny karamelových vlasů jí spadaly přes ramena. Svými prsty se zabořil do jejich pramenů a užíval si jejich hebkost.

Netrvalo dlouho a zvedla boky. Její ruka se vplížila mezi její stehna, aby popadla kořen jeho penisu a pak se sama spouštěla níž.

Bolestně pomalu...

Jeho délku pohltilo těsné, mokré teplo. V ten okamžik se pro něj celý svět zastavil. Všechno bylo v pořádku a znovu nádherné.

S Karen to bylo vždy nádherné.

„Bože,“ zabručel Dino, když se na něm celá usadila.

Kareniny rty se zakřivily do smyslného, spokojeného úsměvu. Ospalost ji zatím ještě plně neopustila, takže ten omámený pohled v jejích očích vypadal téměř neskutečně. Zuby si kousala spodní ret, pohybovala boky a každá hedvábná píď její kočičky se svírala kolem jeho penisu, pevně ho držela a na zlomek vteřiny mu brala dech.

„To je to, jak jsi mě probudil,“ zašeptala Karen.

Dino musel souhlasit, i když on nebyl tím, kdo byl právě probuzen. Nicméně ať by v tenhle okamžik chtěla cokoli, byl by ochotný s ní souhlasit tak dlouho, jak by kroužila boky tak, jak to právě dělala. Doháněla ho tím k zatracenému šílenství.

V dobrém slova smyslu.

„Karen,“ řekl Dino.

„Hmm.“

Zavřela oči a její řasy se jí zachvěly přes tváře. Tělo zvedala a spouštěla na něj zpátky dolů mnohem pomaleji, než dříve. Pokaždé, když sestoupila dolů, cítil, jak se jí kůže třásla, a vypadala, že pod jeho rukama přímo tála.

„Hej,“ řekl. Slovo mu mírně uvízlo v hrdle.

Karen slyšitelně polkla. Jazykem si navlhčila své vlhké rty, ale ani na okamžik neotevřela oči. „Ano?“

Dino vyjel rukou přes její ploché bříško, mezi údolím jejích ňader, a zastavil se na sloupci jejího krku. Když se jeho prsty obtočily kolem jejího hrdla, jemná linie jejích ramen se zachvěla. Pod jeho sevřením silně bušil její tep. Věděl, že ji nikdy nesevřel příliš těsně, ale jen natolik, aby věděla, že tam byl, že mohl pod konečky svých prstů cítit, jak v ní pulzuje život. Pak její tělo dostal níže ke svému o trochu rychleji - tvrději.

Volnou rukou klesl k jejímu pasu, pevně do něj zabořil prsty, až po nich vzadu zůstaly otisky, nicméně ona nevypadala, že by jí ta hrubost vadila.

Ve skutečnosti vzdychla.

A znovu se usmála.

Dino roztřeseně vydechl, čímž umožnil tlaku, který narůstal v jeho páteři, povolit, i když jen na okamžik. Šukat Karen byl sen – takový, ze kterého se nechtěl nikdy probudit. Přesto stále ještě nebyl zcela připravený ten sen dotáhnout až do konce, a kdyby pokračovala v tom, co dělala, tak by to zatraceně skončilo mnohem rychleji, než oba chtěli.

Tím si byl Dino víc než jistý.

„Podívej se na mě.“

Jeho požadavek z něj vyšel tvrději, než měl v úmyslu, ale bylo tak jen díky tomu, že se tak soustředil na to, jak na něm Karen s hlavou hozenou dozadu, zatímco na něm jezdila, vypadala, takže nedokázal ovlivnit svá slova zbarvená zoufalstvím.

Karen nevypadala, že by jí to vadilo. Okamžitě otevřela oči dokořán, vyhledala ho pohledem a svýma rukama přejela po jeho plochém břichu plném břišních svalů. Díky té troše pákového efektu mohla na jeho penisu jezdit ještě rychleji, než dřív.

„Nutíš mě vyvrcholit,“ varoval ji Dino.

Její škádlivý úsměv mu řekl, že to bylo přesně to, čeho chtěla dosáhnout.

Zatím na to nebyl připravený.

„Už jsem ti řekla,“ řekla Karen celá bez dechu, kdy jen stěží zvládla dokončit konce svých slov, „že jsi nejkrásnější, když mě šukáš?“

Dinovy ruce ji stiskly trochu silněji. „Krásný je to slovo, které chceš použít?“

„Skutečné. Drsné. Směšně krásné. Vyber si jedno.“

Nemusel.

Bylo to tak, jak ho viděla ona, nic jiného.

Nebylo na něm rozhodnout se.

„Nikdy jsi mi to neřekla,“ řekl.

Karenin si znovu navlhčila rty jazykem, a po té akci znovu následovalo tiché roztřesené zasténání. „Občas si myslím, že když cítím ohledně něčeho – někoho -  něco tak silného, musí to být dostatečně jasné, že to nemusím i říkat.“

Zpod sklopených řas ho sledovala pohledem, ani na okamžik přitom nezastavila rytmus svého těla, kterým se pohybovala na tom jeho. Každé snížení jejích  boků doprovodil zvuk nárazu kůže o kůži a sevření jejích vnitřních svalů kolem jeho délky.

Bylo to skoro škádlení.

„Karen,“ začal Dino. Chtěl ji zastavit, aby neřekla něco, co by nemohla vzít zpátky. Nebo ještě hůř, co by možná musel vzít on.

Protože zatímco jí byl zcela rozptylován – jejím šukáním – stále ji slyšel. Slyšel, co říkala, nebo spíše to, co se mu snažila říct. Rozuměl těm pocitům, které nevyslovila, protože cítil, jak mu v její přítomnosti pokaždé proudily přímo jeho krevním řečištěm.

To ovšem neznamenalo, že to musel říct.

Správně?

Neměla by to prostě vědět?

On to věděl.

„Zapomínám, že jen proto, že já něco cítím, to neznamená, že víš, co cítím,“ pokračovala Karen.

Bál se, že jí jednoho dne zlomí srdce.

Děsil se toho, protože jí nemohl dát něco zdravého - něco normálního – že by nikdy nebyli pro toho druhého dost dobří.

Byl vyděšený, že by to nepochopila.

I tak si byl Dino až příliš dobře vědom toho, že k tomu -  jak ho viděla ona – nebylo něco, k čemu by mu bylo umožněno vyjádřit se. Vypadalo to, že co se týče jejích pocitů a jeho obav ohledně nich, se už vyjádřil, a jeho strach v tom prostě jednoduše nepředstavoval vůbec žádný faktor.

Karen bylo dovoleno cítit.

Nebyla jako on.

Nemusela se před tím schovávat.

Takže jí to nechal říct; dovolil jí poté, co je otočil a ona skončila na kolenou, šeptat slova mu ta slova do ucha. Dovolil jí říct mu naprosto přesně, jak se cítila, protože měla poté, co do ní zezadu bušil a nutil ji žadonit o víc, plné právo to říct.

„Miluju tě,“ řekla mu.

Dvě slovíčka.

Tiše pronesená.

Rychle řečená, zamumlaná do polštáře.

Taky ji miloval.

Jen to nebylo tak jednoduché.

*********

„Kávu?“ zavolal Dino na Karen.

„Čaj - je na tom samém místě.“

Vzhledem k tomu, že Karen jen zřídkakdy, pokud vůbec, pila čaj, bylo to divné, ale na nic se neptal. Prostě jen popadl krabici čaje bez kofeinu a do hrnku, ze kterého kouřila horká voda, hodil jeden pytlík.

„Chceš, abych ti ho donesl, nebo se chystáš zvednout svůj zadeček z postele?“ zeptal se Dino.

Karen se z ložnice lehce zasmála. „Dělám si pohodlí, Dino. Dneska mám volno a mám za sebou mizerný týden. Přestaň mě soudit. Prosím s mlékem a jedním cukrem.“

„Nesoudím tě. Přinesu ti ho.“

Skoro se zeptal, proč měla mizerný týden, ale rozhodl se pro opak, i kdyby jen proto, že by jí tím přidal ke stresu, když se jí chystal varovat ohledně agentů a možnosti, že by se jí mohli vyptávat. Co se týče požadavků na jeho zaměstnance ze všech jeho obchodů, aby odvraceli jakoukoli pozornost ze strany úřadů, byl to dost jednoduchý úkol, nicméně Karen nebyla jen Dinovým zaměstnancem.

Jakmile nechal čaj dost dlouho vylouhovat, popadl kávu a Karenin hrnek a vydal se zpátky do ložnice. Karen s knihou v ruce opřená o pelest, vypadala, jako by strávila noc převalováním se v přikrývkách spolu s ním.

Vypadala řádně ošukaná, na tváři měla líný úsměv a rozcuchané vlasy, nemluvě o přikrývkách, které byly rozházeny všude kolem jejího těla.

Ne, že by něco z toho její tělo skrývalo.

Věděl až moc dobře, jak její tělo pod těmi přikrývkami vypadalo.

„Tady,“ řekl a podal jí její čaj.

Karen si ho se šťastným povzdechem vzala a horké tekutiny upila. „Je dobrý.“

„Čaj je u tebe něco nového.“

Když odpovídala, nepodívala se na něj: „Nemyslela jsem si, že by sis všiml změny.“

Dino svraštil obočí. „Proč bych něčeho takového neměl všimnout?“

„To není důležité. Pojď sem.“

Udělal to, o co ho požádala, sklonil se nad postelí a dovolil ji, aby si ho k sobě stáhla dost blízko, aby ho mohla políbit. Když ho polštářkem palce pohladila po tváři, rty se jí pod jeho ústy zvedly do úsměvu.

„Ano, víš,“ řekla tiše, „miluji tě.“

Dino si přál, aby vyslovit ta slova pro něj bylo stejně snadné, jako to bylo pro ni. Z jejích úst ta slova vycházela tak snadno, jako by to bylo tak snadné jako dýchání.

Když jí chtěl odpovědět – odpovědět upřímně – dusil ho strach, který ho zajíkal a nutil mlčet. Byla zcela jeho, nikdy neřekl nic jiného, ale Dino věděl, že věci, které byly jeho, věci, které miloval, mu mohly být bez jakéhokoli důvody či omluvy sebrány.

Přesto se mu ta slova podařilo říct.

Zasloužila si slyšet je.

„Miluju tě, srdíčko,“ zamumlal Dino.

Karenin úsměv rozkvetl do plnohodnotného úsměvu. „Čaj je nový.“

„A bez kofeinu. Na co je dobrý?“

„Uspokojuje mou touhu po horkém nápoji.“

„Proč ta změna?“ zeptal se Dino.

Karen hned neodpověděla. Místo toho její pohled klesl níž a přestala se svou rukou dotýkat jeho obličeje. Dino se narovnal a zvědavě ji pozoroval.

Co skrývala?

„Co tě sem přivedlo takhle brzy ráno?“ zeptala se Karen.

Odchylovací taktika.

Dino nebyl hlupákem.

Viděl naprosto přesně, co to bylo.

„Dám ti jednu minutu, ale pak mi řekneš, co skrýváš,“ řekl Dino upřímně.

I když se na něj Karen stále nepodívala, přikývla. „To je fér.“

„Chtěl jsem tě vidět. Od doby, co jsme se před dvěma týdny vrátili z chaty, nebyl jsem schopný dostat se sem aspoň na chvíli. Dneska se vynořilo něco dalšího a dávalo mi smysl zamířit sem, když jsem měl tu možnost.“

„Vynořilo se něco jiného?“

Dino se zhluboka nadechl -  teď nebo nikdy. Chtěl, aby Karen byla vůči jeho obchodům tak slepá a hluchá, jak jen to bylo možné, ale věděl, že občas nebude mít na výběr a to zejména v případech, kdy by mohla být nějak zatažena do jejího vlivu. To byl jeden z těch případů.

„Možná bude kolem čmuchat policie,“ řekl a vybíral svá slova, co nejopatrněji mohl.

,Agenti´ mohli být upřímní, ale bylo by potřeba lepší vysvětlení. Rozhodl se říct jí, že to policie, aby situace vypadala jako méně špatná.

„Ano?“ Zeptala se Karen a podívala se na něj s upřímnými obavami v očích.

„Nedělej si s tím obavy - nic to není. Ale jestli někdo přijde a bude klást otázky, následuj příklad všech ostatních a říkej, že nic nevíš.“

„To zvládnu.“

Dino se vděčně usmál. „Dobře. A teď – co skrýváš?“

Kareniny ruce se kolem hrnku pevně sevřely. Znovu sklopila pohled. „Já...“

Nelíbilo se mu, že vypadala, jako by byla vyděšena mluvit -  možná vyděšená z něho.

To se mu zařízlo až do morku kostí.

„Ať je to cokoli, prostě mi řekni,“ naléhal na ni Dino.

I kdyby řekla, že dala úřadům informace, Dino by to mohl zvládnout.

Jistě.

Karen se na něj konečně znovu podívala, nicméně ve svých živých očích měla stále vidět strach. Přesto, když promluvila, znělo to tak silně, jako by byla připravená na cokoli. „Jsem těhotná, Dino. Jedenáctý týden, skoro tři měsíce. Měla jsem moc práce a přehlédla jsem skutečnost, že mi pár cyklů vynechalo.

Nechovali jsme se vždycky bezpečně -  třeba dneska ráno, i když ne, že bychom museli, ale ty jsi to nevěděl. Zjistila jsem to krátce poté, co jsme se vrátili z chaty.“

To mohl zvládnout.

To je to, co musel říct.

To je to, co si myslel.

Těhotná.

Kromě toho, věděl to.

Dino si nebyl jistý, zda by to mohl zvládnout.

Měl by být nadšený. Nebyl mladíkem - byl schopný o své dítě se postarat a poskytnout mu péči. Karen miloval a ona byla ta pravá. Mohl přijmout opatření, aby zabránil tomu, co se stalo.

Nemělo by to být překvapením.

I tak bylo.

Nebyl na to připravený.

Strach ho držel v tichosti. Instinktivně, aby ochránil Karen před neznámými, kteří by rádi ublížili jí i jeho nenarozenému dítě jen proto, že byli jeho, udělal Dino krok stranou a ucouvl od ní.

Kareniny rysy poklesly, oči jí zbarvila bolet. „Dino.“

Ucouvl o další krok zpátky a to navzdory tomu, že věděl, že ji to bolelo, protože nevěděl, co jiného dělat, aby ji chránil. Jediný způsob, kterým by to mohl udělat, bylo z té rovnice sám sebe odstranit.

Cokoli, co mu nebylo dáno, mu bylo vždy sebráno.

Ten strach pro ně byl tak skutečný.

Tak živý.

Nedovolil by, aby jí bylo ublíženo, protože byla jeho.

Raději by jí ublížit sám, než aby viděl, jak by byla využita proti němu.

Karen by to nepochopila.

Dino by to nevysvětlil.