FKTQ - 24. kapitola

Překlad: Lucianna

Jane, prudce zvedla hlavu. „Opravdu jsi byl bojový pilot?“

Mark si ji přitiskl zpátky k rameni. „Vzpomeň si, Lakelandovi byli jen jednou z rodin, v té době. Budeš poslouchat bez přerušování?“

Mark se usmál, když cítil její zamračení na svém rameni. „Byli jsme na moři v Pacifiku, když přišly zprávy o tom, že SSSR padlo,“ pokračoval tiše. „Většina posádky, včetně kapitána, byli z oblasti, dnes známé jako Shelkova. To bylo požehnání, jak se ukázalo. Také to byl nejdelší týden mého života. Až do tohoto týdne,“ zavrčel a políbil ji na vršek hlavy. „Tři dny, celá posádka monitorovala události v Moskvě, a všichni byli znepokojení budoucností. Ale čtvrtý den, zavolal můj otec na loď a chtěl se mnou mluvit. Řekl mi, že má v úmyslu vést naše lidi v nenápadné vzpouře, za získání nezávislosti a byl si jistý, že je to teď, nebo nikdy.“

„A udělal to,“ zašeptala, Jane, ale hned zaklapla pusu, když ji sevřel.

„Chtěl jsem jet domů a připojit se k němu,“ řekl Mark, a usmál se při té vzpomínce. „Ale Reynard umí být liška podšitá, když je potřeba, a řekl mi, abych zůstal na Casmiru a byl trpělivý, že zavolá zpátky za pár dní.“

„Zavolal?“

„Ano. Tehdy, mě požádal, abych sehnal kapitána, kterého znal osobně, a promluvil si s ním. Jak víš, kromě našich lesů, má Shelkova také tisíce mil pobřeží, a táta chtěl Casmir, jako pomoc při udržení našeho nového národa v bezpečí.“

„Wow. A kapitán prostě spolupracoval?“

„Ne,“ řekl Mark s úsměvem. „Dal hlasovat.“

„Hlasovat?“

Mark si povzdechl. „Ano, Jane, hlasovat. Poslouchala jsi příběhy také s takovým nadšením, když jsi žila u Svatého Xaviera?“

„Och, ano. Sestra Patricie říkala, že jsem byla vždycky velmi zaujaté dítě.“

„A zkouška její trpělivosti,“ zamumlal.

„No, tak jak dopadlo hlasování?“

„Jela jsi na Katrině, ne?“

„A co stalo pak?“

„Shelkované, tvořili velkou část posádky, proto si můj otec nedělal starosti. Ale stále bylo dost jiných, kteří byli proti, obzvlášť poté, co ten dobrý kapitán oznámil, že Reynard byl jmenován králem.“ Odfrknul si. „A že jeden z jejich spolu námořníků, je princ.“

Mark se odmlčel, očekávají, že se znovu zvedne, ale když mu odpovědí bylo jen ticho, usmál se na hvězdy nad sebou a pokračoval. „Musel jsem být několik dní na nohou a dostal jsem soukromý pokoj. Vlastně, jsem dostal kapitánskou kajutu,“ zašeptal se vzpomínkou na rozpaky. „Protestoval jsem, ale kapitán se bál o mou bezpečnost, tak jsem nakonec souhlasil.“

Mark znova čekal, očekával, že se zeptá, proč by měl souhlasit. Povzdechl si, když zůstala ticho, a usoudil, že z něj bude stařec, než jí přijde na kloub.

„A tak jsme dovedli Casmir do Shelkovy a setkali se s jásajícím a bouřlivým davem rodin a přátel. Reynard řekl, že kdo z posádky není z Shelkovy, může se vrátit domů, pokud chce, a pak ihned pokřtil tu letadlovou loď na Katrinu a prohlásil jí vlajkovou lodí našeho námořnictva. Během dvou dní, připlula do přístavu Previa, jen tehdy se jmenovala Rudý Delfín. Táta ji překřtil na jméno našeho nového hlavního města.“

Jane, konečně zvedla hlavu. „Znal i kapitána Previe?“

„Ne.“

„Jak ji tedy získal?“

„Ledoborec, který… získal, pomohl.“

Vykulila oči. „Prostě jen tak?“

„Prostě jen tak. Lidé neudělali tátu králem jen tak, Jane. Reynard chtěl námořnictvo, tak prostě jedno ukradl dřív, než si někdo uvědomil, co se stalo.“ Mávnul rukou do vzduchu. „Mimoto, Rusko stále mělo spoustu válečných lodí; co bylo pár chybějících lodí?“

A dodnes, Mark stále žasnul, jak Reynard dokázal vybudovat národ, bez jediného výstřelu. Och, ano. Jeho otec byl prohnaná liška.

„Wow,“ bylo všechno, co jeho žena dokázala říct. Natáhla své ladné nohy podél jeho. „Ale to stále nevysvětluje, jak jsi potkal Gunnara,“ řekla s potlačovaným zívnutím.

Mark se na ni zamračil, ale měla zavřené oči.

„My… ach, přejeli jsme ho.“

Najednou znovu zvedla hlavu. „Co tím myslíš, že jste ho přejeli?“

„Na moři. Katrina, tehdy Casmir, přejela jeho loď.“ Mark se zakabonil. „Byla to jeho chyba, že jel se staženými plachtami v mlze a bez světel. Neviděli jsme ho a neozval se na naši sirénu, takže jsme… ho přejeli.“

„Dobré nebe,“ řekla a už nebyla ospalá. „Co se stalo potom?“

„Vylovili jsme ho z moře,“ zašklebil se Mark. „Gunnar vyšel z vody a oháněl se, a moje tvář byla v cestě jeho pěsti.“

„Taky bych tě praštila, kdybys mě prostě přejel.“

„Já tu loď neřídil. Mimoto, byla to jeho chyba. Neměl co dělat na moři, takhle nepřipravený.“

„Proč tam tedy byl?“

„Byl na útěku.“

„Od čeho?“ zeptala se, Jane, a vypadala zmateně. „Hordou delfínů?“

„Říká se tomu skupinka, andílku. A ne, myslím, že Gunnarova hrozba, byla lidská. Je to vlastně nájemný žoldák,“ vysvětlil Mark. „A z toho, co jsem pochytil, něco… nepříjemného, se stalo na jeho poslední misi, a on se snažil dostat do Anatolovy vesnice. Anatol není jeho pravý strýc, jelikož Gunnar je… no, co vím, má čtyři různé pasy, tvrdící, že se narodil ve čtyřech různých zemích.“ Přitiskl, Jane, zpátky dolů a políbil jí na vršek hlavy, s dalším úšklebkem. „Sakra, pochybuji, že Gunnar Wolfe, je jeho pravé jméno. Ale vím, že i když jeho tituly z Oxfordu a Harvardu, jsou falešné, jeho inteligence ne. Ten chlap je něco, co bys mohla nazvat moderní renesanční člověk; ovládá několik jazyků, dokáže konverzovat na libovolný počet témat a pravděpodobně ví víc o umění válčení, než většina minulých a současných generálů.“

Mark cítil, jak ztuhla. „Nazvala jsem ho barbarem,“ zašeptala. „Přímo do tváře.“

„Což je možná pravý důvod,“ řekl Mark protáhle, „proč mi odmítl říct, kde jste, když mi volal, aby mi řekl, že tě má.“ Sevřel ji, když začala protestovat. „Chceš slyšet ten příběh, nebo ne?“

„Řekl ti Gunnar vůbec, před čím utíká?“

„Ne. A já se neptal. Ne, potom co mi zachránil život.“

„Zachránil ti život?“ řekla a její zalapání po dechu, jí znovu zvedlo hlavu. „Kdy?“

„Dva dny potom, co jsme ho přejeli. Držel jsem ho v mé kajutě, protože jsem mu nevěřil.“

„A on ti zachránil život,“ zopakovala, a přitulila se znovu k jeho rameni. „Budu mu muset poděkovat, hádám. Ale jak tě zachránil?“

„Na palubě Casmiru, byla malá vzpoura, a asi tucet mužů, mě zkusilo vzít jako rukojmí, aby převzali kontrolu nad lodí. A ačkoliv byl stále napůl utopený a zesláblý hladem, bojoval Gunnar jako starodávný Vikingský bojovník.“ Mark si povzdechl. „Což je možné, předpokládám, když jsem si dost jistý, že jeden z jeho pasů, je z Islandu.“

„To vysvětluje ty úžasné, ledově-modré oči,“ řekla zasněně.

Mark ji znovu stisknul. „Zlaté oči, jsou přitažlivější.“

„Když říkáš,“ řekla a poplácala ho po hrudi. „A tak ti zachránil život a od té doby jste přátelé.“

„Ne. Příležitostně, jsme byli nepřátelé, během těch následujících let. Gunnar je vysoce specializovaný žoldák, což znamená, že jeho služby nejsou levné.“

„Jaké to jsou služby?“ zeptala se, aniž by vzhlédla.

„Terorismus.“

„On je terorista?“

„Ne, on je stíhá. A je známo, že využívá prázdné pobřeží Shelkovy, aby je nalákal do pasti. Tehdy jsme na opačných stranách. Dal jsem ho pod zámek a vyhrožoval, že zahodím klíč, jestli nepřestane s těmito praktikami.“

„No, to bych řekla. Nepotřebujeme, aby se nám po pobřeží potloukali teroristé.“ Jane, si zívla a vrátila se k zírání na hvězdy. „Víš, co Gunnar potřebuje?“

Co věděl, bylo, že cokoliv si, Jane, myslí, že Gunnar potřebuje, způsobí problémy. Ale tak, možná si ten darebák zaslouží nějaký andělský problém.

„Potřebuje manželku.“

Mark zasténal. Bylo to horší, než si myslel. A Jane, zněla dost jistě, se svou diagnosou. A velmi nadšeně. „Koho nenávidíš natolik, abys ho spárovala s Gunnarem?“

„Och, on není tak špatný. Ne opravdu.“

„Nazvala jsi ho barbarem. Do tváře,“ připomněl jí.

„Myslím, že je osamělý. Nemůže to být moc zábavné, žít ve vesnici plné mužů.“

„Nedělej si starosti, navštěvuje ji jen, když potřebuje dobít. Stále přijímá práci, co jsem slyšel. A jsem si jistý, že… poválí prostěradla, když má šanci. Mimoto, ten chlap je dost bohatý, aby si koupil harém,“ zamumlal Mark, odhodil kožešinu a zvedl se, ale podíval se dolů na svou nahou manželku, s vykulenýma očima.

„Je?“ vyjekla, zjevně příliš zaujatá, aby se mírnila. „Och, to je perfektní.“

„Perfektní na co?“ zeptal se a hodil na ni oblečení.

„Pro Katy. Protože Gunnar má trochu uložených peněz, může se usadit a nemusí brát další práci.“

Mark málem spadl, když zkoušel vklouznout do kalhot. „Trochu peněz? Jane, víš, co země zaplatí, aby se zbavila teroristické skupiny, operující u jejích hranic? Gunnar Wolfe, je nejspíš multimilionář. Říkal jsem ti, že je vysoce specializovaný, pracuje sám a plní očekávání. A za to si účtuje jmění. A kdo je Katy?“

„Vzpomeň si, jak jsem zmínila Katy MacBainovou, moji kamarádku z Maine.“

Mark se znovu zastavil při skákání do kalhot. „Říkala, jsi, že nemáš žádné kamarádky.“

„Katy a já, jsme spolu chodily do školy, když jsem žila ve Svatém Xavierovi,“ vysvětlila, když se probírala vlastním oblečením. „A skončily jsme spolu znovu pak na střední škole, protože ta pěstounská rodina, kam jsem šla žít, byla ve stejném školním okresu. Katy nemohla přijet na mou svatbu, protože měla propadlý pas, ale slíbila, že přijede po porodu.“

„Co z toho má něco společného s Gunnarem a rozhovorem, který právě máme?“ ztuhnul Mark, s kalhotami v půlce stehen, a věnoval jí nevěřícný pohled. „Prosím, řekni mi, že nemáš v úmyslu dát dohromady svou kamarádku a Gunnara.“

„No, proč ne? Pokud ho nezvládne Katy, tak žádná žena. Má spoustu zkušeností s tím, zůstat o krok napřed před velkými, zatvrzelými, staromódními muži.“

Mark zavřel oči. „To je šílené. Nebudeš si hrát na dohazovačku pro žoldáka a nějakou tvou ubohou kamarádku.“

„Byl to jen nápad,“ zamumlala, Jane, a zírala dolů na svou košili, když se snažila najít knoflíkovou dírku. „A perfektně to sedí k nápadu, o kterém jsem začala přemýšlet, zatímco jsem poslední dny, sledovala všechny ty muže ve vesnici. Bezcílně chodí okolo, jako ztracené děti a vypadají tak sklíčeně a osaměle, že jsem si myslela…“

Mark zvedl ruku. „Přestaň; nechci vědět, co plánuješ. Nevím ani, jak jsme se dostali k tématu Gunnarova milostného života,“ zašeptal, když konečně zapnul kalhoty dřív, než by mu zadek umrznul a upadl.

„Tobě se ta myšlenka nelíbí? No a co tohle, Vaše Veličenstvo? Pozvu Anatola, aby přivedl své muže do Previe. A pokud řekne ano, pozvu všechny svobodné ženy z vězení, a které žijí na ulicích, na společenské setkání v paláci, a uvidíme, jestli by neměly zájem, začít nové životy tady, s těmi osamělými muži.“

„Jane.“

„Potom tedy, co naučím ty muže nějakému chování,“ zamumlala, klekla si a dala se do hledání ponožek a ortézy.“

„Jane.“

Všechno, co dostal jako odpověď, bylo zalapání po dechu. „Och, ne, moje ortéza se skulila z římsy a spadla do řeky!“ vykřikla, dolezla ke kraji a nakoukla dolů.

Mark se sehnul a stáhnul ji zpátky. „Jane. Chceš ji následovat do vody? Nech to být. Doktor Daveed ti může udělat novou.“

„Och, doktor Daveed. Ví, že jsi nás našel a že jsme v pořádku?“

„Ví o Gunnarově telefonátu před čtyřmi dny. Ale jsem si jistý, že táta řekl jemu a Petrimu, že ty a Irina jste v bezpečí, jelikož Sergei by mu měl právě volat.“

„Ani jsem se nezeptala na Reynarda. Jak… jak vzal to, co se stalo?“

Mark je zavrtěl hlavou. „Bude v pořádku, jakmile tě uvidí. Teď jdeme; donesu tě zpátky do vesnice.“

„Jsi si jistý, že máš dost síly, Atlasi?“ zašeptala a očima se smála, když se na něj vrhla. „Nejsi příliš… vyčerpaný?“

„Myslím, že to zvládnu,“ zavrčel a zvedl ji do náruče.

Cesta zpátky byla tichá, ačkoliv kdykoliv se Mark podíval dolů, viděl, že se Jane, usmívá. Ale co mu opravdu dělalo starosti, bylo, že místo aby vypadala šťastná, uspokojená a důkladně pomilovaná, ten úsměv vypadal víc prohnaný, než andělský.

Och jo; Anatola a jeho kmen kočovníků bez žen, čekaly potíže, jelikož to vypadalo, že jeho žena právě našla další skutečnost, která si zasloužila její královskou… pozornost.

*****

„Jsi si jistá, Irino?“ zašeptala, Jane, své přítelkyni druhý den ráno.

„Pokud mě Anatol chce, bude muset přijet do Previe a pořádně se mi dvořit.“

„On přijede,“ ujistila ji, Jane.

„Ale možná jen kvůli tvé nabídce, najít jim všem ženy,“ spekulovala Irina smutně. „Neřekl o nás nic, dnes ráno, když jsem mu řekla, že odjíždím s vámi.“

„Má mužskou hrdost, Irino. Očekáváš, že tě bude prosit, abys zůstala?“

„Ne,“ přiznala. „Ale já mám také svou hrdost. Nebudu ukradená, jako nějaká věc a pak komandována, jako malé, hloupé dítě.“

„No, jestli to něco znamená, myslím, že děláš správnou věc,“ řekla, Jane, když pohlédla na mračícího se Anatola, který stál u své chaty. „Přijde tě získat. A bude chvíli trvat, než si správně srovná své priority. A snad srovná i své muže.“

Irina si odfrkla, a zjevně nevěřila této pravděpodobnosti. A pak se znovu usmála. „Nemůžu uvěřit, jaký povyk jsi způsobila u snídaně, když jsi řekla Anatolovi, že znáš pár žen, o kterých si myslíš, že by rády žily tady. Ti muži otřásli stromy, svým jásotem.“

„Doufám, že rozuměli i zbytku toho, co jsem řekla. Žádná žena s nimi nepůjde žít, dokud se neumyjí a nezačnou se chovat, jako gentlemani.“

„Anatol mi řekl, že už plánují, jak opraví vesnici a učiní ji trvalejší, s nadějí, že zaujmou ty ženy fotkami, které nám Gunnar pošle,“ svěřila jí Irina šeptem.

Protože Gunnar měl zjevně obrovský satelitní talíř, ukrytý někde na hřebeni, což mu dávalo přístup k Internetu, když se… dobíjel se svými kočovnými kamarády, mezi pracemi.

„Opravdu věříš, že tenhle tvůj malý plán, bude fungovat?“ zeptala se Irina. „Protože Jane, některé z těch žen jsou… ony jsou…“

„Jen mají smůlu,“ dokončila, Jane, za ni. „Myslíš, že jako malé dívky, se rozhodly, že vyrostou a budou prostitutky? Každá má svůj příběh a každý ten příběh je smutný. Jsou to opravdu dobré ženy a budou skvělé manželky.“

Irina si povzdechla. „Já vím. Já je nesoudím. Ale muži možná budou.“

„Och, ne nebudou. Budou s nimi zacházet jako s královnami, nebo se budou zodpovídat mě.“

„A ty, malá královno, se budeš zodpovídat mě,“ řekl Mark, přímo za ní. „A tvůj král říká, že je čas jít domů. Chci tě odtud dostat dřív, než si ti muži uvědomí, že z nich máš v úmyslu udělat manžele pod pantoflem.“

„Zaslouží si to,“ odpověděla rozzlobeně, když opatrně šla k čekajícímu vrtulníku bez ortézy, držíc se Markovy paže a mávajíc na všechny ty zírající muže.

Gunnar ji zvedl do vrtulníku, a v očích se mu zablesklo, těsně předtím, než ji políbil – velmi nahlas – přímo na rty.

„Och,“ zalapala po dechu a cítila, že má tváře horké tak, že by uvařila vejce.

„Přijedu do Previe s Anatolem,“ řekl jí a podezřívavě přimhouřil oči, „a setkám se s tvou přítelkyní Katy MacBainovou. Ujisti se, že tam za tři měsíce bude.“

Jane, se na něj chtěla zlostně podívat, při jeho aroganci, ale nevypadalo to, že by byla schopná dostatečně přimhouřit oči, nejspíš stále šokovaná z toho polibku. Byl to stále barbar – ačkoliv nepochybovala, že Katy, ho zvládne. Pche, Katy ho mohla pravděpodobně naučit jednu nebo dvě věci o ženách obecně, a o první generaci skotských, horalských lass, konkrétně.

Jane, najednou zalapala po dechu, když si všimla modřiny, která se Gunnarovi začala vybarvovat na tváři a nutila oko nad ní otéct, teď když se podívala zblízka. A lehce sebou cuknul, když se narovnal. „Co se ti stalo?“ zeptala se a natáhla se, aby se dotkla jeho tváře.

Odstoupil dřív, než se ho dotkla a místo odpovědi mu poklesla ústa, když pohlédl za ní na Marka.

Jane, se také podívala na Marka, který seděl vedle ní a znovu zalapala po dechu. „Co se ti stalo?“

Když jeho jedinou odpovědí, byl dost majetnický úsměv, Jane, se rozhořčeně nafoukla. „Jsem dost schopná, pomstít se sama, Markove Lakelande.“ Usmála se na Gunnara, nyní stojícího na římse s výhledem na řeku. „Och, jo, Katy je přesně to, co Gunnar potřebuje.“

Jane, se otočila a podívala se do žhavých, zlatých očí svého manžela, a její srdce se naplnilo láskou, právě když ucítila silný, zřetelný záchvěv jejich dítěte uvnitř sebe. Vrhla se na jeho širokou hruď a objala ho pažemi. „Vezmi svou královnu a princeznu domu, Vaše Veličenstvo,“ řekla přes zvuk startujícího vrtulníku, těsně předtím, než ho políbila se sebedůvěrou ženy, pro kterou by se vzdal království.