FKTQ - 23. kapitola

Překlad: Lucianna

Jane, se probudila při tom, když Irina vběhla do chaty. Zavřela prudce dveře a téměř se vrhla na Jane, která se zvedla a zjistila, že leží na posteli – díky Bohu sama.

„Jane. Jane, jsi v pořádku?“ vykřikla Irina a odtáhla se, aby po ní přejela starostlivým pohledem.

„Jsem v pohodě,“ řekla, Jane, a objala ji také. „A ty, Irino? Jak ti je?“ zašeptala, a odtáhla se, aby se na ni zpříma podívala. „Ublížil ti v noci?“

Irina zrudla a sklopila pohled. „Ne. On… neublížil mi.“

„Díky, nebesa,“ řekla, Jane, s povzdechem, a objala ji znovu. „Tolik jsem se o tebe bála.“

„O mě? Ale já bych byla v pořádku, ať by se stalo cokoliv.“ Irina se zamračila. „To o tebe jsem se bála celou noc. Ty a tvůj… tvůj Conan?“

„Jmenuje se Gunnar.“

„Řekl ti své jméno? Můj medvěd Grizzly, je Anatol,“ řekla Irina a znovu se začervenala.

„Anatol? A je to Grizzly Adams, ne medvěd Grizzly.“

Irina pokrčila rameny. „Každopádně, aspoň byl natolik gentleman, že spal na podlaze a nechal mi svou postel,“ řekla a zvedla něco z postele, Jane. „Ani se… mě nedotkl.“

Jane, se tiše zasmála. „Civilizovaný barbar.“

„Dokonce mi dal jednu svoji košili na převlečení,“ pokračovala Irina a vypadala zahanbeně a zmateně. „Ty… nedotkl se tě?“

„Ne.“ Jane, si odfrkla. „Ale na rozdíl od Anatola, Gunnar nebyl gentleman a nechal mě spát na podlaze,“ řekla jí, a příhodně zapomněla, že odmítla postel, když jí ji nabídl. Nebo že ji musel zvednout a dát na postel, než dnes ráno odešel.

Pravděpodobně proto, že nechtěl, aby Irina věděla, že je pitomec.

„Je to jméno Lakeland,“ řekla Irina. „To je důvod, proč nás neobtěžovali… tímhle způsobem. Celý večer, mě Anatol stále nazýval Irinou Lakelandovou. Neopravovala jsem ho. Myslím, že ho to jméno nějak vystrašilo.“

„Chceš říct, že ho zabrzdilo,“ řekla, Jane, protáhle, s úlevou, že její přítelkyně je v pořádku.

„To, taky,“ dodala Irina. „Ale proč nás oddělili, když neměli v úmyslu cokoliv dělat?“

„Myslím, že tvůj Grizzly – chci říct tvůj Anatol – se do tebe zakoukal a chtěl s tebou zůstat sám.“

„No,“ vydechla Irina s povzdechem, „jsem šťastná, že je po všem.“

„Do večera,“ připomněla jí, Jane.

„Musíme se odtud dostat. Počkej; musíte mít v Maine sněžné skútry, a víš, jak se řídí. Možná bys mohla nenápadně dojít k jednomu skútru a ukrást tu mašinu, a vyzvednout mě, a mohly bychom odjet, než by si někdo z nich všimnul, co jsme udělaly. Ještě lepší by bylo, kdybys mohla něco udělat s těmi ostatními, aby nás nemohli pronásledovat.“

„A odjet kterým směrem? Ani nevíme, kde jsme. A osobně, dávám přednost posteli z kožešin, před spaním ve sněhové závěji.“

„Co potom tedy budeme dělat?“ zašeptala Irina. „Nemůžeme tady prostě začít uklízet.“

„Počkáme,“ řekla, Jane. „Vsadím se, že do hodiny potom, co včera večer zjistili, kdo jsme, poslali Anatol a Gunnar, někoho, aby kontaktoval Marka. Podle toho, jak daleko musel ten dotyčný jít, aby našel telefon, jsem si jistá, že je to jen otázka času, než pro nás Mark dorazí.“ Protože ony zatraceně jistě, nenašly žádný mobil, ani vysílačku, když včera uklízely – pokud nebyly v tom velkém, zamčeném kufru, u nohou postele.

Irina si odhrnula, lehce prošedivělé vlasy z tváře a povzdechla si. „Doufám, že přijede brzy.“

„Máš strach, že začneš mít ráda medvěda Grizzlyho?“

Irina se znovu začervenala. „Je dost silný, na muže jeho věku.“

„Och – ne. Ty si myslíš, že je roztomilý.“

„Roztomilý?“ zakuckala se Irina. „Jak bych to mohla vědět, se všemi těmi vousy a vlasy na jeho tváři!“

„Požádej ho, aby se oholil.“

Irina na ni zírala a pak se najednou usmála. „Myslíš, že by to udělal, kdybych ho požádala?“

Jane, přikývla, překvapená svým vlastním úsměvem, při tom rozpustilém záblesku v jejích očích.

„Možná to udělám, jen abych toho muže popíchla.“ Irina přikývla. „Ano, dám mu vědět, že si moji přízeň získá, když se oholí. Jak dlouho myslíš, že mu tahle hříva rostla? Myslím, že ho donutím i ostříhat vlasy, když už budu v tom.“

„Irino Spanesová, styď se! Budeme odtud během několika dní pryč, a ten ubohý muž, bude muset žít téměř nahý, celé roky, než mu ten plnovous znovu naroste.“ Jane, naklonila hlavu na tu usmívající se ženu. „Nikdy jsem neviděla tuhle tvoji stránku.“

Irina vypadala kajícně – ale jen trošičku. „Nebyla jsem vždycky takový vzor ctnosti, jako jsem dneska,“ přiznala se. „Kdysi jsem byla považována, za poněkud divokou.“

„Vsadím se, že to bylo tehdy, když jsi byla vdaná za George.“

Irina se jednoduše znovu usmála.

„Pak jsou to muži. Probouzejí v tobě nezbednost. A já říkám, jdi do toho. Poblázni toho chlapa.“

Irina vystřízlivěla. „Ale co když poblázní on mě?“

„Jak by mohl?“

„Mohla bych začít… mít Anatola ráda,“ vysvětlila tiše Irina a odvrátila pohled. „Už teď ho shledávám přitažlivým, a to se mi nestalo osmnáct let. Od té doby, co jsem potkala George, mi žádný muž nepadl do oka.“

„Až do teď?“ zeptala se, Jane, a dotkla se její paže.

Irina se na ni smutně podívala. „Není to hloupé? Jsme unesené a odtáhnuté na konec světa, a já se zakoukám do medvěda grizzlyho. A v mém věku.“

Po tom malém odhalení zmlkly a začaly své ranní práce. Ale dříve, než dodělaly nádobí, Jane, se očichala a nakrčila nos. „Smrdím,“ prohlásila.

Irina se zasmála a otočila se od stlaní postele. „To já taky.“

„Neměla bys stlát Anatolovu postel?“ zeptala se, Jane.

„Už jsem to udělala,“ řekla ta žena se zakašláním, otočila se pryč a rychle naklepávala polštáře.

Jane, zírala na její záda. „Vsadím se, že jsi mu i uklidila chatu, že?“

„Možná,“ zamumlala Irina, mlátíc do polštářů.

„Pokud nebudeš opatrná, nebudeš chtít být zachráněna.“

„Musela jsem si ráno najít něco na práci.“

„Jak dlouho jsi vzhůru?“

„Tři hodiny.“

„Proč jsi mě tedy nepřišla vzbudit?“

„Anatol řekl, že nemůžu.“

Jane, se na ni znovu podívala. „A jak to udělal? Nemluví shelkovansky.“

Irina se na ni konečně podívala. „Řekl to pořádným pohledem, těsně než odešel z chaty. Tvůj Conan, není jediný, kdo dokáže vyděsit pouhým pohledem.“

„Není to můj Conan.“

„Je, dokud jsme tady. A soudě podle pohledů, které jsme dostávali od ostatních mužů, raději se drž po boku svého barbara. Nemyslím si, že ti ostatní jsou tak… civilizovaní.“

Jane, šla zvednout kbelík s vodou, aby ji dala ohřívat.

„Nezvedej to,“ hubovala ji Irina, přišla a vzala kyblík. „Jsi těhotná.“

„To ze mě nedělá bezmocnou.“

„Ale musíš být opatrná. Nosíš pod srdcem prince.“

„No, nehodlám s ním zacházet jako s princem a rozmazlovat ho.“

Irina se zasmála, když odstrčila, Jane, z cesty a nalila vodu do hrnce na sporáku. Nebesa, ta žena se stávala domácím zázrakem. Jane, to vzdala a rozhodla se poohlédnout se po něčem na sebe, zatímco si vypere prádlo. Mrkla na kufr u nohou postele, na chvíli, ale nemyslela si, že by dokázala přeseknout zámek. Tak dál hledala, dokud nenašla zákoutí na zadní stěně, kde viselo nějaké oblečení na věšácích. Očichala je, usoudila, že jsou cítit líp, než ona a hodila je na postel. „Vykoupu se a pak si vyperu oblečení. Pokud budeš hlídat, udělám to samé pak já pro tebe.“

„Ujednáno,“ souhlasila Irina.

Jane, hádala, že na ni byl komický pohled, o hodinu později, když byla oblečená v plandavých kalhotách, které musela několikrát založit a košili, kterou kolem sebe musela omotat dvakrát a ovázat kouskem provázku, který našla. Stála na stráži venku před chatou, zatímco se Irina uvnitř myla houbou, a prala si své oblečení, a musela najít nějaké věci na oblečení pro sebe, zatímco jejich bude schnout.

Jane, vyšla ven, do překvapivě teplého dne, a pověsila své mokré oblečení na provaz, natažený od chaty ke stromu, takže zjistila, že někdo tu pral prádlo… někdy. Nyní hlídala dveře a zlostně koukala na všechny muže, kteří se shromáždili a neslušně zírali zpátky na ni.

Když zjistila, že se pravděpodobně začali shromažďovat, zatímco stála na stráži Irina, měla, Jane, chuť na ně začít házet kamey, pokud by se nepřestali posunovat blíž. Několik psů se už odvážilo dost na to, aby jí očichávali nohy, ale ona je odstrčila pryč, aby si ti muži nemysleli, že mohou dělat to samé.

Conan a Grizzly, nebyli nikde v dohledu.

A tak přešel den. A další den. Irina a Jane, byly zanechány pěkně samotné, když svítilo slunce, kromě dohledu zírajících mužů. A v noci, byla Irina odtažena do Anatolovy chaty a Jane, spala na hromadě kožešin, vedle Gunnarova sporáku.

Ačkoliv třetí noc, Irina přestala protestovat proti rozdělení.

A potom, co žila jako Markova žena, jen tři měsíce, mohla, Jane, vidět, že Irině nejspíš chyběla společnost zamilovaného muže. Zvlášť potom, co toto privilegium měla dvacet let a pak ji postrádala posledních šest let. Ne, Jane, vlastně tiše doufala, že Irina najde štěstí s Anatolem, i kdyby jen na chvíli.

*****

Bylo to jejich čtvrté odpoledne zde, když obě ženy byly venku a užívaly si teplého slunce, a tehdy uslyšely vrtulník. Mrkly na sebe, aby se ujistily, že to není halucinace a pak nadšeně vykřikly a rozběhly se na otevřené prostranství dolů u řeky, kde už byli shromážděni muži. Gunnar ji dostihl a prudce, Jane, zastavil, právě když Anatol udělal to samé s Irinou. Jane, se snažila kopáním osvobodit, ale Gunnar hluboce zavrčel a zvedl ji ze země, a celou dobu ji huboval v jeho jazyce.

Oba muži je odnesli pryč od řeky, a Jane a Irina, začaly opravdu protestovat, za zvuku blížícího se vrtulníku. Gunnar najednou postavil, Jane, na zem uprostřed vesnice, sevřel jí zápěstí ve své robustní tlapě a věnoval jí takový pohled, že by ztuhla i nemrznoucí směs.

Jane, se přestala kroutit. Ne kvůli jeho výhrůžce, ale protože slyšela, že vrtulník přistál. Gunnar ji přitáhl k boku a zapřel nohy, dal si obě ruce v bok, sevřel pevně její zápěstí a stoicky čekal na jejich hosty. Jane, se zaklonila tak, aby se podívala za něj, a viděla, že Anatol drží Irinu stejným způsobem za nimi.

Jakmile spatřila Marka, jak rázuje do kopce a své pichlavé, zlaté oči, upřené na její tvář, tak Jane vykřikla a chtěla k němu utíkat – ale byla hrubě, ihned zastavena a přitáhnutá zpátky ke Gunnarovu boku. S trpělivostí dítěte, kterému se chce na záchod, stála a zle hleděla na toho barbara; ne, že by si toho Gunnar všimnul, když se díval na Marka. Jane, mohla vidět, jak každý sval v těle jejího únosce byl napjatý a připravený k pohybu.

Otočila se zpátky, aby viděla tři muže, kteří se blížili, a donutila se dýchat, když nasávala Markův pohled. I přes agresivní krok, vypadal unaveně, pohuble a stejně napjatě, jako Gunnar, když zastavil deset stop daleko, se Sergiem a Dmitrim – kteří vypadali stejně přepadle a stejně připraveni na bitvu – jak zastavili vedle něj.

Mark sklouzl pohledem z Gunnara na ni, a jeho pohled najednou změknul. „Ahoj, ženo,“ zašeptal a jeho hlas se snadno přenášel vzduchem, který byl najednou neobyčejně tichý.

„Ahoj.“

„Jsi v pořádku?“

„Teď ano.“

„Jsi připravená jít domů?“

Přikývla, příliš přidušená, aby odpověděla.

Mark přesunul svůj, znovu pichlavý pohled, na jejího únosce. „Přišel jsem si vzít svou ženu domů, Gunnare.“

Gunnar se uvolnil, ale její ruku nepustil. „Jsi si jistý, že ji chceš, Markove?“

Jane, málem upadla, jak zalapala po dechu. Gunnar Wolfe, položil tu otázku naprosto perfektní angličtinou, téměř bez přízvuku. Napřáhla volnou ruku a praštila ho doprostřed hrudi a zároveň se k němu otočila tváří. „Ty pitomče! Ty mluvíš anglicky!“

Přikývl, aniž by se podíval dolů a zvedl obočí na Marka, a totálně ji nebral na vědomí. „Jsi si jistý, že ji chceš zpátky?“ zopakoval a ležérně si přejel přes místo na hrudi, kam ho praštila. „Je trochu moc temperamentní.“

Jane, se otočila k Markovi a málem upadla, když Gunnar nepustil její zápěstí. „Přinesl jsi moji pušku?“ zeptala se tiše, aby nezakřičela.

Mark zavrtěl hlavou a jemný úsměv, zatahal za koutek jeho úst.

„Moji pistoli?“

Znovu zavrtěl hlavou.

Jane, se podívala na vrtulník. „Nějaké automatické zbraně ve vrtulníku?“

Mark si zkřížil ruce na hrudi a pobavení konečně dosáhlo jeho očí. „A na co přesně chceš zbraň, andílku?“

Ignorovala Gunnarovo odfrknutí. „Abych si zastřelila barbara.“ Znovu se otočila ke Gunnarovi. „Přímo mezi oči. Jen se podívej, jestli ne, ty pitomče!“ dokončila a zatahala za svou paži.

Ten pitomec ji jednoduše přitáhl k boku a podíval se zpátky na Marka. „Je dobré tě znovu vidět, příteli. Svědčí ti vládnutí národu?“

Úsměv rozkvetl a smyl další ztrhané linie z Markovy tváře, když přikývl. „Jakmile budu mít svůj domov zpátky v pořádku.“ A stejně tak rychle zvážněl. „Můžu se zeptat, jak se ti moje žena dostala do rukou?“

„Ukradl jsem ji od mužů, kteří ji ukradli tobě,“ nabídl Gunnar vysvětlení. „Anatol, jak se zdá, přišel o ženy, a když jsme viděli tyhle dvě, rozhodli jsme se jim je ukrást.“

„V noci, jako zloději!“ přerušila ho, Jane, protože se nechtěla vzdát svého hněvu a chtěla, aby se naštval i Mark. Nebesa jí pomoz, oni se bavili, jako staří přátelé.

„Co stalo Anatolovým ženám?“ zeptal se Mark.

Gunnar pokrčil rameny. „Před dvěma lety, zatímco byli muži na svých loveckých stanovištích, přepadl jiný kmen vesnici a odvezli ženy a děti. Anatol je nakonec vystopoval, ale tou dobou už se ženy začlenili do nového kmene.“ Gunnar pohlédl k tichému Anatolovi a pak zpátky na Marka. „Takže vzali domů jen starší syny.“

Jane, si odfrkla a zaklonila se, aby zvedla obočí na Irinu, která se ušklíbla, když slyšela, že měly pravdu o těch ženách, které opustily muže. A kdo by je mohl vinit?

„Takže se rozhodli ukrást si náhrady?“ zeptal se Mark, který zjevně bojoval s úsměvem.

Gunnar znovu pokrčil rameny. „Hlasovali.“

„Ale máš v úmyslu mi vrátit ženu.“

„Jen jestli si jsi jistý, že ji chceš zpátky. Je pro tebe tak důležitá?“

*****

Mark málem padl na kolena, když viděl stín obav, které najednou zahalily oči, Jane, neschopný uvěřit, že jeho odvážný, těhotný malý anděl, stále pochyboval o své hodnotě. Sklouznul pohledem zpátky ke Gunnarovi. „Je pro mě důležitější, než vzduch, který dýchám, a dal bych za ni i své království. A jestli ji brzy nepustíš, zlomím ti ruku,“ dodal tiše, a to smrtící ostří v jeho hlase, bylo víc pro Jane, než pro Gunnara.

Gunnar jednoduše povolil prsty a pustil ji. Vrhla se k němu a Mark ji se zasténáním chytil a zabořil si tvář do jejích vlasů, když se poprvé za posledních šest dní, pořádně nadechl. Podíval se na Gunnara, a očima říkal, děkuji ti, jediným způsobem, jak muž na konci provazu mohl.

Gunnar prostě na oplátku přikývl také.

„No, já tuhle jít nenechám!“ zaburácel Anatol do jejich schůzky. „Ona nemá muže, takže si ji nechám.“

Irina zalapala po dechu.

Mark se usmál. Gunnarův nevlastní strýc, vypadal zatraceně vážně. A Irina vypadala zatraceně šokovaně. Mark byl stejně šokován; ale nejen Anatolovým prohlášením, ale hlavně tím, že teta Irina se nepokoušela, ani nespěchala, aby zpochybnila jeho nárok.

„Nemůžeš si ji nechat, starouši,“ křikl Sergei zpoza Marka. „Patří nám.“

„Je to jen tvoje teta.“

„To je fuk. Nemůžeš si ji prostě nechat.“

„Můžu,“ zavrčel zpátky a utáhl sevření na své ceně.

Mark dál hledal známky protestu od Iriny. Dokonce i Jane, zvedla hlavu, ale překvapivě nespěchala na Irininu obranu. Mark by rád byl ptákem na stromech ve vesnici, posledních pár dní. „Irino?“ zeptal se tiše a přitiskl, Jane, hlavu zpátky na svou hruď. Mark nechtěl, aby byla jeho teta právě teď ovlivněna, což by byla, kdyby neudržel svou ženu na uzdě. Ale místo aby s ním bojovala, Jane, vypadala, že zadržuje dech.

„Irino?“ zopakoval Mark.

„Já… já nevím,“ zašeptala a přesunula pohled k hladce oholenému a zjevně čerstvě ostříhanému, Anatolovi. Mark si toho muže vždycky pamatoval s hustým plnovousem a vlasy pod ramena, což samo o sobě, mu říkalo, že to Anatol myslí vážně.

„Myslíš, že to budeš vědět ráno?“ nabídl Mark, podíval se na Gunnara a dostal souhlasné přikývnutí.

„Mo… možná.“

„Tak zůstaneme do rána.“

Jane, zaklonila hlavu. „Marku, máš něco… sladkého k jídlu?“

Její požadavek rozptýlil poslední uzel obav, který svíral jeho srdce, a tak Mark sáhl do kapsy bundy a vytáhl pytlík M&M´s. S výkřikem potěšení a s chamtivostí hladovějící ženy, popadla sladkost, roztrhla pytlík a najednou nedbala o vesnici, muže, ani Irininu vážnou situaci.

Mark vedl svou, nadšeně žvýkající a sténající ženu pryč od davu, a k lesu, cestou přijal kožešinu, kterou mu podal Gunnar, spolu s kývnutím k cestě, běžící podél hřebene a řeky. Mark kráčel tím směrem, zatímco si jednoduše vychutnával pocit, Jane, po svém boku, dokud nenašel římsu, shlížející na řeku, ve které zapadalo slunce. Hodil kožešinu na zem a pobídl, Jane, aby si na ni sedla a pak si klekl před ní. Vzal do dlaní její tvář a palci otřel přetrvávající slzy, když se mu dívala do očí s takovým hladem, až byl Mark zahanben.

„Miluju tě,“ řekl, těsně před tím, než ji políbil. Pomalu se odtáhl. „Bože, tolik jsi mi chyběla, andílku.“

„Och, Marku. Tolik jsem se bála, že už tě znovu neuvidím a že budeš muset jít dál beze mě,“ řekla a líbala jeho čelist, bradu a ústa a zanechávala chutnou stopu čokolády, ze svých rtů. „Taky tě miluju.“

„Takže už věříš?“

„Věřím čemu?“ zamumlala a snažila se rozepnout jeho košili.

Musel jí chytit ruce a pak zvednout bradu, aby se na něj podívala. „Že jsi pro mě nejdůležitější osobou na světě. Děkuji ti.“

Na okamžik vypadala vyplašeně, ale pak se usmála. „Není zač,“ řekla stručně a vrátila se k práci na jeho knoflících.

Mark se ušklíbl, když se snažil vymyslet způsob, jak ji zpomalit. Ne, že by měl v úmyslu opustit tuhle skálu, aniž by ji důkladně pomiloval. Ale chtěl – potřeboval – vychutnat si to. „Starala ses dobře o mého syna?“ zeptal se napjatě, právě když její ruce vklouzly do jeho, nyní-rozepnuté, košile.

„Ano. Naše dcera je v pořádku, Marku. Teď mlč,“ zamumlala, když její rty, následovaly prsty, dolů po hrudi, směrem k přezce jeho opasku – zřejmě na misi tak zoufalé, jako ta jeho.

Takže s resignovaným zasténáním, se Mark odevzdal netrpělivému útoku své ženy.

A zatraceně, jestli jí nepomohl.

*****

„Dobré nebe, ty hvězdy jsou odtud zářivé,“ žasla jeho žena nahlas, o půl hodiny později, když byla k němu přitulená, oba nazí, kromě kožešinové přikrývky.

„Ano. Jsme za polárním kruhem.“

„Proto se dny zdají tak krátké.“

„Dostala jsi tento týden rozhled po naší zemi, co?“ řekl Mark, a také zíral nahoru na hvězdy, zatímco trpělivě čekal, až se zeptá.

„Ano.“

A stále čekal, několik dalších minut, ustaraného ticha.

„O-ok. Jsem připravená. Řekni mi o Petrim,“ řekla nakonec, otočila se k němu a zabořila si tvář k jeho krku.

Mark věděl, že tohle bude pro ni těžké poslouchat, ačkoliv to byla nejlepší zpráva, kterou jí mohl dát. „Petriho brnění zastavilo to, co měla být smrtelná rána, ale dostal také kulku do nohy a jednu do paže. Bude v pořádku, Jane, a právě teď, se zotavuje v péči doktora Daveeda.“ Mark jí zaklonil hlavu, aby se na něj podívala. „Ale dva muži ten den zemřeli, Jane – jeden z dalších bodyguardů a jeden z útočníků.

„Och, Bože,“ vykřikla, a nechala slzy znovu téct. „Ubohý muž. A ubohá jeho rodina.“

„Neměl ženu a děti, což ale samozřejmě nečiní jeho smrt méně tragickou. Všichni v Shelkově, byli jeho rodina, a už jsme mu uspořádali hrdinský pohřeb. Plač pro něj, zlatíčko, ale také ho cti s vědomím, že dělal něco, v co věřil, což byla ochrana svobody jeho země tím, že chránil svou královnu. Frederick si zvolil tě chránit, abys mohla pomoct vést jeho domovinu do jednadvacátého století. Nech mu to privilegium, zemřít za něco, čemu věřil.“

„Ale je to těžké. Já… já to chápu, ale je to těžké.“

„Pššt. Já vím, baby. I pro mě je to těžké. Ale ani vzdáleně ne tak, jako kdybych měl ztratit tebe. Miluju tě, Jane. A budu tě dál chránit tak, jak nejlépe budu moct.“

„Petri bude opravdu v pořádku?“

„Asi za dva týdny, bude doma rozmazlován svou ženou a rozptylován svými dětmi. Nebude schopný pracovat několik měsíců, ale uzdraví se.“ Mark otřel uniklou slzu a věnoval jí pokřivený úsměv. „Musel být týden pod sedativy, protože stále vyhrožoval, že půjde a dožene tě sám.“

„Díky Bohu,“ vydechla úlevou, zavřela oči a přitulila se k němu. „Byl to ten muž z korunovačního plesu, seňor Guavas,“ řekla ospale. „On unesl Irinu a mě.“

„Já vím. Gunnar nám řekl, kde Guavase najít, a ten bastard je nyní ve vazbě. Většina konsorcia se vzdala naděje, ale Guavas trval na svém a bude hnít ve vězení, za své zločiny.“

Jane, zvedla prudce hlavu a zamračila se. „Kdy tě Gunnar kontaktoval?“

„To ráno, kdy tě vzal od Guavase.“

„Proč jsi nás tedy nepřišel vyzvednout to ráno?“ zeptala se a zněla naštvaně. „Nechal jsi nás v rukou toho barbara, tři dny.“

Mark chytil její ruku těsně před tím, než ho mohla šťouchnout do břicha. „Gunnar nám možná řekl, kde najít Guavase, ale odmítl nám říct, kde najít tebe. Jeho poslední slova ke mně byla, ´Najdi mě, příteli, a nárokuj si svou cenu.´ Trvalo nám takhle dlouho, lokalizovat vesnici.“

Narovnala se výš. „Proč by tohle dělal?“

„Jako odplatu,“ řekl Mark protáhle, „za to, že jsem ho před pár lety hodil do vězení.“

„Ten odporný hajzl si to nejspíš zasloužil. Opravdu bych ho zastřelila, víš. On… on… Celou dobu rozuměl anglicky a věděl, co jsem říkala!“

„A co jsi říkala, čarodějko?“ zeptal se Mark se smíchem, znovu chytil její ruce a tentokrát je podržel. „Nadávala jsi mu?“

„Udělal bys něco horšího, než jen nadávání, kdyby tě nechal spát na zemi. Zatímco bys byl pět měsíců těhotný, musím podotknout.“

„Dotkl se tě? Jane,“ řekl Mark s povzdechem, když neodpověděla. „Já toho muže nezastřelím. Zachránil tě od Guavase. Jen chci prostě vědět, jestli mu mám zlomit nějaké kosti.“

Konečně vzhlédla, uvažujíc, jestli možná právě nenašla způsob, jak oplatit Gunnarovi, jeho podfuky. „Je… je to opravdu dobrý přítel?“

„Možná byl. Co udělal?“

Pokrčila rameny. „Byl bez ženy přes dva roky, Marku.“

„No, tím je řečeno vše,“ odsekl a posadil se. „Obleč se.“

„Proč?“

„Musím si vyzvednout automatickou zbraň z vrtulníku.“

Ok, možná to nebyl nejlepší nápad. „Ne, on ne… My ne… Marku!“ řekla se smíchem a zachytila jeho paži, než mohl vstát. „Jsem jen namíchnutá, že Anatol nechal Irině postel, ale Gunnar mě nechal spát na hromadě kožešin u kamen. Kromě toho, byl naprostý gentleman.“

„Teď ho bráníš?“ zeptal se, nevěřícně.

„Sakra ne. Zatraceně, Marku, nech to být!“

Přestal s oblékáním, když zjistil, že Jane, opravdu klela. Což znamenalo, že si dělá obavy buď o Gunnara, nebo o něj. „Myslíš, že jsem slaboch?“ vyštěknul. „Gunnar Wolfe, je možná trochu těžší, ale dostal jsem ho předtím, a můžu ho dostat znovu – i kdyby jen proto, abych toho bastarda naučil, jak zacházet s těhotnou ženou.“

„Och, přestaň, Ace. Nemůžeš jít zbít muže, který zachránil tvou tetu a manželku.“ Zvedla se na kolena a položila mu ruku na paži, a smaragd na jejím snubním prstenu, se zablýsknul v měsíčním světle. „A nebojím se o tebe v boji. Jsi můj hrdina, Marku.“

No, zatraceně. Shodil košili, vklouznul pod kožešinu, a přitáhl, Jane, s povzdechem k sobě. „Ty, andílku, jsi nebezpečná,“ zamumlal, těsně před tím, než ji znovu políbil.

Tentokrát trvalo hodinu, než se vynořili na vzduch.

„Řekni mi, jak jsi potkal Gunnara,“ zašeptala, Jane, s hlavou opřenou o jeho rameno, když znovu sledovali hvězdy, které způsobovaly, že noční obloha vypadala živá.

„Je to dlouhý příběh,“ varoval ji Mark.

„Já nikam nejdu.“

„No,“ začal a vytáhl kožešinu, až jen jejich hlavy, byly vystaveny chladnému, nočnímu vzduchu. „Potkal jsem Gunnara ještě před rozpadem SSSR, když jsem byl bojovým pilotem na Katrině. Jen tehdy se ta letadlová loď, jmenovala Casmir.“