FKTQ - 17. kapitola

Překlad: Lucianna

Jane, se okamžitě probudila, když jí velká ruka sevřela ústa. Rozhodnutí nepropadat panice, nebylo jednoduché, když cítila, jak mužská váha, prohnula postel. Nejvíce alarmující bylo zjištění, že je víc než jeden muž v místnosti.

„Nekřič,“ zašeptal jí mužský hlas do ucha. „Probudíš ostatní.“

To by nebyla špatná věc, usoudila, Jane.

„Vstávej a obleč se. Tiše,“ nařídil jí a ten hlas jí začínal být povědomý. „Ale musíš si pospíšit. Je pět minut dost dlouho?“

Dost na co? Najednou se rozsvítilo a Jane, zamrkala na muže, jehož ruka jí stále zakrývala ústa, aby zjistila, že je tváří v tvář nevychovanému princi. „Mhmlexi!“

Udělal chybu, že na ní mrknul. „Au! Nekousej, čarodějko!“ zasyčel a rychle odtáhl ruku.

„Alexi. Co to děláš? K smrti jsi mě vyděsil.“

„Ještě není světlo,“ namítl, a zamračil se na ni, když si dlaní přejel přes břicho. „Ale slunce vyjde, až se tam dostaneme. Teď si pospěš.“

„Dostaneme kam?“ zeptala se, posadila se a odhrnula si vlasy z tváře.

„Unášíme tě,“ řekl jí, místo odpovědi, „na lov.“

„My?“

„Sergei a já. Proklouzli jsme a bereme tě sebou. Už jsi lovila tetřívky?“

Jane, se otočila k Sergeimu, stojícímu v nohách postele – vypadal tak, jak si představovala ďábla, že tak vypadá – a držel tři pušky v náruči. Na zádech měl dva batohy. Jane, poznala svou pušku a dlouho ztracený batoh.

Podívala se na Alexiho a usmála se. „Ne, nikdy. Jsou tetřívci chutní?“

„Delikátní. Pokud máš dost štěstí, že máš jednoho v troubě. Jsou to nepolapitelná stvoření.“

Jane, se znovu podívala na oba bratry. „Proč to utajení?“

Sergei pokrčil volným ramenem. „Mysleli jsme si, že bude jednodušší, uniknout z tohohle blázince, když všichni spí.“

„To zní jako plán,“ souhlasila. „Teď odejděte a já se obléknu. Pět minut.“

Trvalo jí to devět minut, ale muži trpělivě čekali v chodbě, když vyšla ze svého pokoje. Jane, je následovala po schodech dolů a ven předními dveřmi, aby našla dvě velké dodávky s pohonem čtyř kol, čekající s tmavými skly a třemi muži, stojícími mezi nimi. Poznala Petriho, který se na ni usmíval, když se pohnul dopředu a otevřel jí dveře první dodávky.

Usmála se na něj zpátky, ale místo aby nastoupila do auta, otočila se a věnovala Aleximu nevěřícný pohled. „Bude potřeba dvou dodávek, abychom dovezli domů všechny tetřívky?“

„Ne, malá čarodějko,“ odpověděl Sergie dřív, než mohl Alexi. „Je potřeba dvou dodávek, abychom unikli Markovovi, pokud se nedostaneme pryč.“ Zvážněl. „Zapomněl jsem na tvé zraněné rameno. Budeš schopná lovit?“

„Musela bych být mrtvá, abych nebyla schopná lovit. Stejně držím svou pušku proti pravému rameni.“ Usmála se na něj. „Měla jsem štěstí, že si Dorjan nevybral za cíl tohle.“

Sergieho oči ztmavly zamračením.

„Ach… Proč neuneseme s námi i Markova?“ zeptala se. „Možná by sám potřeboval malý únik.“

„Tohle je náš den, strávený s naší novou setrou,“ uchechtl se, Alexi a zvedl ji na zadní sedadlo dodávky. „Po svatbě, tě bude mít sám pro sebe.“

Páni, nazval jí sestrou. Jane, zasáhlo, že se chystá si pořídit celou rodinu – hlučnou, panovačnou rodinu, sestávající z tety, otce, třech bratrů a manžela. Páni.

Petri řídil auto, ve kterém jela ona, Sergei a Alexi, ti dva další muži je následovali v druhém voze. Během pár minut byli venku z města a mířil na sever, do zalesněné části Shelkovy.

„Och, to je nádherné!“ prohlásila, když se dívala z okna, na ubíhající krajinu.

„Jsem šťastný, že se ti líbí tvůj nový domov,“ řekl, Alexi. Seděl na zadních sedadlech s ní, ale díval se na ni, místo z okna. „Můžeš vidět, proč jsme tak odhodlaní, udržet tuhle zemi pro její lidi. Dnes budeme lovit na území lesa, který byl pokácený před dvěma lety, ale všimneš si, že spousta starých porostů, stále stojí. Čisté vykácení by bylo efektivnější, ale dáváme přednost tomu, aby se nejlepší z každého druhu stromů, rozmnožilo.“

Jane, přikývla, že rozumí. „A zónové kácení je lepší pro divoké živočichy,“ dodala. „A nové přírůstky rychle rostou. Maine nemělo tolik jelenů a losů, dokud nezačala v sedmnáctém století těžba a neotevřela lesy.“

„Což je důvod, proč jsme pevně proti konsorciu, když jsou známí tím, že přijdou, znásilní zem a jednoduše jdou dál, hledat další zem, kterou využijí.“

„To se tady nestane,“ zavrčel Sergei z předního sedadla. „Ne, dokud budou dohlížet Lakelandovi.“

Jane, znovu přikývla, a neměla problém mu věřit. „Ale je pravda, co Mark říkal? Opravdu můžete zastavit ty muže?“ dokončila otázku šeptem.

„Zastavíme je.“ Sergei se otočil na sedadle, aby ji viděl. „Možná ne tím, že je zabijeme, jak jsi navrhovala, ale zákon, který bude brzy schválen, bude stejně efektivní, když se stane ilegálním, prodat půdu cizincům – jen řezivo a finální produkty, jako nábytek.“

„A to zastaví výhrůžky vůči vám?“

„Proti nám, Jane. A ano, zastaví, když konsorcium nebude schopné operovat s Shelkově – ať už s, nebo bez Lakelandů u moci.“

„Kdy vejde zákon v platnost?“

„Je to komplikované,“ řekl Sergei. „Ačkoliv většina lesů je ve státním vlastnictví, je tu spousta dalších velkých a malých vlastníků půdy, které musíme brát v potaz, aby to bylo fér ke všem. Parlament právě nyní probírá všechny detaily.“ Pokrčil rameny, a znovu se díval dopředu. „Zákon by měl vejít v platnost během pár měsíců.“

Šťastná, že slyší tyhle novinky, Jane, se vrátila k pohledu z okna. Udělali ještě jednu zastávku, než začali jejich lovecký den. Obě auta vjela na statek, který byl plný zmatku, dětí a spousty psů, pobíhajících okolo.

Jane, byla okamžitě okouzlená.

Ani nečekala, až jí Petri otevře dveře, ale vyskočila ven a vydala se ke dvěma malým dětem, které řádily s nejméně osmi skákajícími a kňučícími štěňaty. Vrhla se přímo doprostřed nich, sedla si na zem a najednou byla zaplavena nemotornýma nohama a lízajícími jazyky. „Och, nebesa! Jaká šťastná, malá stvoření jste,“ smála se a snažila si ochránit tvář. Ne, že by se starala. Během pár vteřin, měla zamotané vlasy, jak za ně tahaly a žvýkaly je, malí psi. Obě děti stály stranou, oči vykulené buď úžasem, nebo zmatením.

Jane, chytla jedno ze štěňat a odtáhla si ho od tváře, aby se mohla usmát na děti. „Pojďte,“ přemlouvala je a mávla na ně, a pak si poplácala zem vedle sebe. Malá holčička, která vypadala tak na čtyři roky, se plaše přiblížila. Jane, se zasmála, když jedno ze štěňat chytlo její kabát a stáhlo ji dolů, Jane na klín, a ona okamžitě chránila dívčin obličej, před umytím jazykem.

Předpokládala, že děti nemluví anglicky, tak se Jane, spokojila s tím, že začala přetahovanou se štěňaty, s paží opatrně omotanou kolem dívky a pobízela ji, aby jí pomohla v té malé válce. Brzy se k nim přidal chlapec, který nechtěl zůstat stranou.

Sergei stál vedle Alexiho a sledoval jejich novou sestru, jak ze sebe dělá naprostého pitomce, před dvěma dětmi a hlučným vrhem štěňat.

„Už jsi jí přišel na kloub?“ zeptal se, Alexi, svého bratra.

„Ještě ne,“ řekl Sergei, zavrtěl hlavou a zakřenil se. „A víš ty co? Ani Markov. On věří, že ano, ale ona ho bude překvapovat i v příštích letech. Obávám se, že to, že souhlasila, že si ho vezme, nebylo nic jiného, než otevření Pandořiny skříňky.“

„Mám ji rád.“

„Já taky. Je ryzí.“

„A je taky perfektní pro Shelkovu, a přesně tou, koho potřebujeme za královnu.“

„A za sestru. Všimnul sis, jak je teď domácnost šťastná? Táta vypadá a chová se, jako by byl o deset let mladší. Je jako…“

„Jako před matčinou smrtí,“ dodal, Alexi tiše. „Všem nám chybí, ale táta byl obzvlášť zasažený tou prázdnou dírou, kterou zanechala v jeho životě. Dokonce ani výzva na znovu vybudování země, nestačila, aby zapálila znovu tu jiskru, proto to předal Markovovi.“

Sergei se zašklebil. „Ubohá, Jane. Od té doby, co sem přijela, se tátovi vemlouvá a říká mu, aby to nepřeháněl a odpočíval. Stále se ho snaží přimět k odpočinku.“

„Vybouchne, až přijde na tu lež, kterou jsme všichni udržovali.“

„Táta si nemůže pomoct. Užívá si její obavy, až příliš. Je to už pět let, co byl opečováván ženou. Teta Irina je skvělá, ale zná tátu příliš dobře, aby propadla jeho soucitným pokusům.“

Sergei se otočil a podal ruku muži, který k nim došel. Oči toho ubohého muže, stále těkaly ze dvou bratrů k bláznivé ženě, sedící na zemi a hrající si s jeho dětmi.

„Yearmane.“

„Vaše výsosti.“

Sergei plácl muže do zad. „Dneska, Yearmane, je to Sergei a Alexi. Žádné ´výsosti´.“

Muž souhlasně přikývl a jeho pohled se vrátil k ženě na zemi, s dcerou a čtyřmi štěňaty na ní. Mezi ječením, chichotáním a křikem, byl ten rámus téměř ohlušující. Sergei si všimnul Petriho, který byl nesvůj a vypadal připravený přiskočit, kdyby se jeden z mladých psů, změnil na útočníka.

„Rád bych ti představil tvou budoucí královnu, Yearmane,“ řekl Sergei a vyrazil s tím ohromeným mužem, směrem k Jane.

Alexi, ji nakonec musel vytáhnout z toho zmatku a pak ji oprášit. Zkusil jí uhladit vlasy, ale byl to beznadějný pokus.

„Jane. Tohle je Yearman, majitel těch psů a dětí. Pojede s námi lovit,“ vysvětlil Sergei té rozcuchané ženě. Jeho úsměv se rozšířil, když si Yearman rychle sundal klobouk a uklonil se, Jane.

„Vaše… výsosti,“ vykoktal Yearman a zrudnul.

Jane, nejdřív vypadala zmateně z toho titulu a pak vyděšeně. Ale najednou, se usmála, a natáhla se k Yearmanově ruce. „Dobrý den, Yearmane. A jmenuji se, Jane. Líbí se mi váš statek.“

„D-děkuji.“

„Máte krásné psy. A děti.“

Yearman se rozzářil, ačkoliv Sergei nevěděl, jestli to byli psi, nebo děti, na které byl více hrdý.

„Jsou to dobří lovci,“ řekl muž a vypnul hruď.

Byli to psi, očividně.

„Beru s námi dnes dva,“ pokračoval Yearman. „Najdou vám spoustu tetřívků.“

„Och! Už je to roky, co jsem lovila se psy.“

„Tak pojďme,“ vložil se do toho, Alexi, a odstrčil dvě štěňata, která právě objevila střapce na jeho botách.

Jane, se otočila, aby se rozloučila s dětmi a štěňaty, se zřejmým záměrem se vrátit do skupiny. Ale Sergei ji přidržel a dotáhl ji zpátky k autu. Yearman a jeho dva psi, nastoupili do druhého auta, které převzalo vedení, když opustili statek.

Sergei, který nyní seděl vzadu, s Alexim vpředu, sledoval s pobavením, Jane, jak se vzrušeně vrtěla a ptala se otázku za otázkou, na lov tetřívků v Shelkově, na Yearmana a na jeho psy. Většinu z nich odpověděl, Alexi, který byl nezapálenějším lovcem v rodině. Nebo býval, dokud nepřijela, Jane.

Ukázalo se, že to je den, na který Sergei jen tak nezapomene. A ani Alexi, soudě podle zamračení, které měl celou cestu zpátky do Yeamanova domu. Jane, a její nechvalně známá puška, brala dva tetřívky, na každého jednoho jejich.

Zpočátku si jeho nová sestra stěžovala, že žádné ptáky nedostanou, vzhledem k sedmi lidem a dvěma psům, potulujících se po lese, kteří nadělají tolik hluku, že vyděsí i velryby na moři. Ale bodyguardi se drželi v povzdálí a psi dostáli Yearmanovu vychloubání. Alexi, byl brzy znechucený a Jane, brzy zářila, ani trochu plachá, když vmetla svůj úspěch Aleximu do tváře.

Teď byli všichni unavení a, jak se Sergie obával, Jane nejvíc. Cestou zpátky k dodávkám, Jane, víc kulhala a Sergie se styděl, že zapomněl na její špatný kotník.

Bylo to proto, že je nechala zapomenout. Jakmile člověk Jane, pozná, přestane vidět její kulhání. Všichni vidí její vitalitu, užívání si života a její rozpustilý úsměv. Ty cínové oči, se rozzáří s každou provokací a tančí veselím.

Ne, člověk nevidí její kulhání vůbec.

Jakmile se vrátili do Yearmanova domu, Jane, byla znovu pryč z dodávky, bolavá nebo ne, a zpátky uprostřed štěňat. A tehdy, když tam stál, stejně fascinovaný, jako ostatní muži, ho napadla inspirace. Sergei se otočil a usmál na Yearmana, pak ho odtáhl stranou a promluvil s ním.

„Měl přijmout mou pušku,“ stěžovala si, Jane, o třicet minut později, zpátky v dodávce, která mířila domů. „Mohl si vzít aspoň to. Vím, že to není luxusní zbraň, ale je praktická.“

Ze zadního sedadla se ozvalo odfrknutí. „Děláš si srandu?“ řekl, Alexi. „Yearman teď může ztrojnásobit cenu za štěňata. S tou prestiží, že jeho psi budou žít s královskou rodinou a tím, co dostane za štěňata, jsi z něj udělala boháče – au!“

Sergei se ušklíbl. Moudře si nárokoval znovu přední sedadlo a nechal Alexiho, aby se vypořádal se dvěma novými, rozdivočelými štěňaty, Jane – z nichž jedno zjevně našlo jeho prsty.

Nemohl se dočkat, až Mark uvidí, co si jeho nevěsta, přitáhla domů tentokrát.

*****

Nejdřív se ozval řev, pak kletba (v shelkovanštině), a pak bylo zařváno její jméno.

Jane, vešla do Markovy kanceláře, aniž by zkusila skrýt úsměv, a šla, aby vytáhla jedno ze štěňat zpod jeho stolu, ale začala se smát, když spolu s ním, táhla i jeho nohavici od kalhot.

„Zatraceně, Jane, tahle zvířata, budou moje smrt. Ta malá obluda se prostě chytla mého kotníku a nepustí ho,“ řekl Mark a silou roztáhl štěněti tlamu.

Jakmile byl volný, postavil se a zlostně se díval na Jane a její štěně, které bylo nyní šťastně uvelebené v její náruči a zkoušelo jí olizovat tvář. Přestala se smát, ale nemohla se přestat usmívat. A štěně bylo všechno, jen ne kajícné. Šlo po něm znovu, tentokrát jí vyskočilo z náruče a šlo mu po obličeji. Mark ho ve vzduchu chytil a pevně ho postavil na zem, pak zatlačil na jeho zadek. „Sedni!“ vyštěkl.

Štěně udělalo výpad a Jane, vybuchla znovu smíchy. A z ničeho nic, se k nim přidalo druhé štěně, bláznivě štěkající na novou hru.

„Ne! Dolů! Zlobiví psi. Zlobiví psi!“

Neposlouchali. Do té doby, než Mark vydal hluboké, varovné zavrčení, které znělo jako dospělý vlk, připravený k útoku. Obě štěňata byla tak překvapená, že si ihned sedla.

Mark přikývl.

A pak zavřel oči. „Doufám, že to není další test,“ zašeptal. Podíval se na ni. „Protože pokud ano, pak to budeš ty, kdo zklame.“

„Nevím, o čem to mluvíš.“

„Pokud se snažíš zjistit, jaký budu otec, pak dávej pozor.“

Mark se skrčil před ta dvě štěňata a zíral na každé z nich. Když se jedno začala zvedat, posadil ho pevně zpátky a řekl ne. Když štěně zůstalo, poplácal ho a pochválil. Druhé štěně žárlivě zakňučelo, ale nepohnulo se. Mark pochválil i jeho. Pak vzhlédl na Jane. „Budu otec, který se bude poslouchat a bude mít v domě klid. A teď, se tihle dva spratci, naučí nějaké chování. A jelikož ty jsi taková odbornice přes manýry, slečno Abbotová, očekávám, že je to naučíš.“

„Ale já nikdy předtím neměla psa.“

„No, díky mým bratrům, teď máš dva. Nauč je se chovat, jinak budou žít ve stájích.“

„To není fér. Jsou to jen miminka. Pokud se budou stěhovat do stájí, pak já taky.“

Mark se postavil, přistoupil blíž a tiše promluvil. „Ne, když zítra večer, se budeš stěhovat do mé postele.“

Věděla to. Jen prostě neměla ráda, když jí to bylo připomínáno. Zvlášť, když měl Mark v očích ten zvrhlý záblesk. Ten samý záblesk, se kterým ji sledoval celý týden. Ten, který měl vždycky těsně předtím, než ji políbil.

A nebesa, ten muž uměl líbat.

Líbání bylo dobré. Aspoň Mark vypadal, že se mu to líbí tak jako jí. Ale to jí dělalo obavy. Zítra se budou brát, a zítra večer, bude spát v jeho posteli. Budou se znovu líbat, to věděla. Ale také budou dělat to, co dělali na Katrině, a to, co Mark udělal, bylo, že vykřiknul a přestal.

Co když to udělá znovu? Co když, znovu, se mu to nebude líbit?

Jane, sklopila pohled na šíleně poslušná štěňata, jejichž oči byly upřené jen na Marka, jejich kapající, psí jazyky visely z tlamiček a slintali po celém koberci, a vypadala pateticky doufající, že potěší svého nového pána.

Dívala se ona, vždycky takhle na Marka?

Jane, se obávala, že ano. Víc než jednou, se vážně musela štípnout, aby na něj přestala zírat, neschopná uvěřit, že tak krásný muž, si ji chce vzít.

A i když to tak moc bolelo přiznat, opravdu ho minulý týden testovala. Pche, testovala je všechny. A Mark si ji stále chtěl vzít, Reynard ji stále chtěl za dceru, a Irina stále chtěla být její přítelkyní. Sergei, Dmitri a Alexi, jí stále dávali přednášky, ale Jane, se mohla při vzpomínce na jejich kázání, jen usmívat.

„Teď se ksakru směješ čemu?“

Okamžitě vymazala úsměv z tváře, pečlivě napodobila rysy, aby vypadala stejně, jako ta dvě štěňata, stále trpělivě sedící na podlaze, a zamračila se. „Co jsi to říkal?“

Znovu zavrčel.

Obě štěňata naklonila hlavy a zakňučela.

Jane, podruhé unikl úsměv. „Och, ano, už si vzpomínám. Chtěl jsi, abych vycvičila své psy. Nějaké návrhy?“

„Kup si knihu,“ odsekl, podíval se dolů na štěňata a zakabonil se. „Jak se jmenují, vůbec?“ zeptal se a snažil se vypadat nedotčeně, vůči jejich uctívajícím pohledům.

„Nemůžu se rozhodnout, takže si myslím, že uspořádám soutěž.“

„Jakou soutěž?“ zeptal se opatrně.

„Nechám školáky Shelkovy, aby je pojmenovali,“ vysvětlila. „Děti mají velkou představivost. A dáme jim cenu.“

„Cenu,“ zopakoval, a ten zlatý záblesk, se mu vrátil do očí. „Jakou cenu?“

„Co třeba let v jedné z tvých stíhaček?“

Zavrtěl hlavou. „Jejich rodiče by mohli mít záchvaty.“

„Co takhle večeře tady v paláci?“

Přikývl a ten záblesk, se zintenzivnil. „Víš, co bych si já žádal za odměnu?“

„Co?“ zašeptala, sama trochu ostražitá.

„Polibek od anděla,“ řekl tiše, prošel okolo uctívajících štěňat a k ní, jeho oči nyní zaplály neplechou. „Dlouhý, vášnivý, slibný polibek.“

„J-jaký slib?“

„Příslib věcí, které přijdou. Zítra v noci, přesněji. Polib mě, Jane, a dej mi příslib vášně.“

Prudce sklopila oči k jeho hrudi. „Já… já nevím, jak slíbit vášeň,“ řekla knoflíkům jeho košile. „Jsi jediný muž, se kterým jsem kdy vůbec chtěla být intimně, takže si nejsem jistá, že vím jak.“ Naklonila se blíž, když si stoupla na špičky a zastavila se těsně předtím, než ho políbila. „Ty... naučíš mě to? Jak tě potěšit?“

„Och, ano, anděle.“ Objal ji pažemi kolem pasu, pak se narovnal a vzal ji sebou. „Budeme se učit navzájem.“