CO - 25. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Tak, pověz mi víc o té záležitosti s nesmrtelností,“ pronesla Mia táhle a sledovala ho, jak zvedl jednu s jejích dlouhých loken a kreslil si s ní po rameni. Poté, co ukojili svůj hlad jeden po druhém, odpočívali vedle sebe v posteli.

Mia si zbytek včerejšího dne vůbec nepamatovala. Potom, co ji kousl, tak už se do večera neprobrala. Vzbudil ji z jejího spánku z vyčerpání, aby jí dal něco k jídlu. Poté se opět vrátili do postele, kde znovu únavou usnula. Když dnes ráno otevřela oči, už na ni hleděl svýma hladovýma očima a jen zamumlal „konečně.“ Poté z ní stáhl deku, putoval po jejím těle směrem dolů a ústy jí dopomohl k jejímu prvnímu orgasmu dne dřív, než se pořádně probudila. Poté si ji vzal znovu a znovu, jakoby nemohl snést, aby byli fyzicky odděleni třeba jen pár hodin.

Teď k ní otočil hlavu a pohlédl na ni těma svýma teplýma očima. „Co bys chtěla vědět?“, zeptal se s úsměvem.

„Všechno,“ odpověděla mu Mia. „Vždycky jste to věděli, jak toho dosáhnout – udělat lidi nesmrtelnými? A jak přesně to funguje? Jsem stále člověk, nebo jsem nějaký druh hybrida? Jsem teď také rychlejší a silnější? A změním se někdy tělesně, nebo budu po zbytek života vypadat tak, jako teď?“

Korum se rozesmál a opřel o loket. „To je opravdu hodně otázek. Začnu s těmi nejjednoduššími. Ne, nejsi ve skutečnosti o moc rychlejší nebo silnější než předtím, i když jsi rozhodně v lepší kondici. A rychle se hojíš. Ale pokud bys chtěla být silnější, tak by to bylo jednoduché; všechno, co bys pro to musela udělat, by bylo, začít zvedat činky a trochu trénovat. Už teď tvé tělo regeneruje tak rychle, že bys nepotřebovala žádný odpočinek a za pár týdnů bys byla stejně fit jako kterýkoliv z vašich špičkových sportovců. Tím, že se tvé tělo hojí rychleji, máš i větší výdrž. A ne, rozhodně nejsi žádný hybrid. Nanozyty imitují přirozené funkce tvého těla, opravují všechny škody a to je opravdu všechno, co dělají. Nastavují optimální stav tvého těla, a proto se i v budoucnu moc nezměníš. Následující stovky let zůstaneš mladá a krásná.“

Mia naslouchala jeho vysvětlování a vzrušením se jí zrychlil puls. „Wow,“ zašeptala údivem. „Ani nevím, co říct. Prostě… wow.“

Korum se zašklebil a poté trochu zvážněl. „A k první části tvé otázky – je to pro nás relativně nová technologie. Máme ji teprve pár tisíc let.“

„Pár tisíc let? To je dost dlouhá doba…“ Mohli udělat nesmrtelným celé lidstvo?

Korum si povzdechl. „Když to říkáš.“

„Korume,“ zeptala se Mia opatrně. „Co je Nařízení o nevměšování? Je to důvod, proč jste se s námi nepodělili o žádnou ze svých technologií?“

Přikývl. „Ano. Nařízení o nevměšování ustanovili naši Nejstarší a stojí nad všemi zákony, které Rada vyhlásí…“

„Nejstarší?“

„Nejstarší existující Krinar. Je jich devět a žijí již několik milionů let. Lathur je z nich nejstarší a říká se, že už existuje přes deset milionů let.“

Mia vykulila oči. „Deset milionu let?“ Před deseti miliony let lidstvo ani neexistovalo. A to existují Krinar, kteří jsou tak staří?

„To je i pro mě nepředstavitelné,“ přiznal Korum, který její ohromení chápal. „Museli ve svém životě vidět tolik věcí a tolik věcí se naučit. Není nic, co by se dalo s moudrostí Nejstarších srovnávat.“

„Kde jsou?“, zeptala se Mia, a když se snažila si takového Nejstaršího představit, naskočila jí husí kůže. „Přiletěl některý z nich na Zem?“

„Ne, jsou na Krině. Většinu času žijí v ústraní; jen pár Krinar se s nimi někdy potkalo a i to jen tehdy, když oni sami chtěli. Lathura jsem viděl jednou z dálky, ale jsem jeden z mála, kdo to může říct.“

Mia udiveně nakrčila čelo. „Ale jak tedy vyhlásili ten zákon? A jak ho prosadili?“

„Mio, oni ho nemusí prosazovat. Nejstarší jsou v naší společnosti uctíváni; protivit se jim se rovná urážce, která se trestá smrtí.“

„Ale proč to udělali? Proč vůbec na takovém nařízení trvali?“

„Přesné důvody neznám,“ přiznal Korum. „Ale vím, že dva z nich patřili k týmu vědců, kteří řídili lidskou evoluci. Byli původními stvořiteli vaší rasy. Domnívám se, že svůj projekt stále sledují.“

„Tak proč vás tedy nechali odletět na Zem?“

„Protože Rada – přesněji řečeno já, Saret a pár dalších – je dokázala přesvědčit, že je to pro přežití Krinar životně důležité. Vaše zbraně, vaše technologie se rozvíjely tak rychle a tak sebedestrukčním směrem, že byla ohrožená celá planeta. A protože jsme i my Zemi potřebovali jako svůj budoucí domov – až naše hvězdy za sto milionu let tak jako tak zaniknou – nemohli jsme dopustit, abyste planetu zničili.“

Mia tu informaci chvíli tiše zpracovávala. Úplně názor Nejstarších nechápala. „Ale jak mě můžeš i přes to Nařízení udělat nesmrtelnou?“

„Tím, že tě prohlásím svým charlem.“ V jeho očích se zablýsklo. „Pro našeho charla můžeme udělat výjimku.“

„Chápu.“ Mia na něj pohlédla a vzpomněla si, jak jí vysvětloval, jaká je to čest být charlem. Teď už chápala, proč si to myslel. Ano, charl měl sice v krinarské společnosti velmi málo práv, ale měl něco, co ostatní lidé nikdy mít nebudou – dokonalé zdraví a neuvěřitelně dlouhý život. Dokonce i ve Spojených státech bylo určitě hodně lidí, kteří by všechna práva a privilegia, která si užívali, vyměnili za možnost žít pár desítek let déle, nemluvě o stovkách a tisících letech.

„Co mí rodiče a má sestra?“, zeptala se Mia a zadržela dech. „Platí výjimka z Nařízení i pro ně?“

Na Korumově krásné tváři se objevil výraz opravdové lítosti. „Ne, Mio, bohužel ne. Udělám všechno pro to, aby zůstali co nejdéle naživu a zdraví, ale to, co jsi dostala ty, jim nemohu dát.“

Mia se bolestivě zakousla do rtu a odvrátila pohled. Tušila, že to tak bude, ale i tak to bolelo, když její domněnku potvrdil. Ona zůstane mladá a zdravá, zatímco všichni kolem budou stárnout a umírat. Ta myšlenka byla neskutečně deprimující.

„Pojď sem, miláčku,“ zamumlal a přitáhl si ji do náruče. „Je mi to strašně líto, opravdu. Podám tvým jménem žádost u Nejstarších, možná to k něčemu bude. Ale nemohu ti slíbit, že něco udělají.“

„Děkuji,“ zašeptala Mia a pohlédla mu do očí. „Děkuji ti za tohle i za všechno ostatní.“

„Miluji tě,“ řekl tiše a pohladil ji po zádech. „A udělal bych pro tebe cokoliv. To přece víš, že ano?“

Mia se usmála a srdce jí poskočilo radostí. „Miluji tě mnohem víc…“

„To je nemožné,“ řekl jí a intenzita jeho hlasu ji zmátla. „Miluji tě tak moc, až to bolí. Kdybys mě včera opustila…“

Mia polkla, aby nepropukla v pláč a silně se k němu přitiskla. „To bych ani nemohla,“ řekla chraptivě. „Nikdy bych tě nechtěla opustit. Myslela jsem si, že už mě nechceš…“

„Vždycky tě budu chtít.“ Zněl o tom naprosto přesvědčený.

„Jak to víš?“, zeptala se Mia zvědavě. „Neznáme se ani dva měsíce. Jak můžeš vědět, co budeš cítit za pár let?“

Na jeho rtech se objevil něžný úsměv. „V tomto bodě je užitečné, když má člověk zkušenosti, drahoušku. Vím, co cítím – věděl jsem to skoro od začátku. Hned poprvé, když jsem tě držel ve svém objetí, poprvé, když jsme se milovali, jsem věděl, že to je něco úplně jiného, než co jsem kdy předtím cítil. Nemohl jsem myslet na nic jiného, než na tebe – jak chutnáš, jak voníš, vzdorovitý náklon tvé brady… Myslel jsem, že blázním, protože jsem byl tak posedlý lidskou dívkou – dívkou, která se mnou vůbec nechtěla být! Chtěl jsem mít s tebou sex, to ano, ale také jsem tě chtěl ochraňovat, vzít k sobě a nenechat tě nikdy odejít…“

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“, chtěla Mia vědět a srdce se jí při jeho slovech na moment zastavilo. „Proč jsi neřekl už dřív, co ke mně cítíš?“

Úsměv z jeho tváře zmizel, a najednou zvážněl. „Protože jsem měl strach,“ přiznal zkroušeně. „Protože jsem něco takového ještě nikdy předtím necítil a nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat. Poprvé po stovkách let mě řídily víc mé pocity než rozum a co se týkalo tebe, ne vždy jsem udělal to nejmoudřejší rozhodnutí. Chtěl jsem tě mít, a nedokázal jsem myslet na nic jiného, jen na tuto touhu. Nebyl jsem dostatečně trpělivý a nakonec jsem ti nahnal strach… a proto ses přidala k hnutí odporu. Miloval jsem tě a vypadalo to, že všechno co chceš, bylo navždy zmizet z mého života. Dokonce i později, když jsi mi řekla, že mě miluješ, jsem si nebyl jistý, jestli to opravdu tak cítíš, nebo jestli ses jen přetvařovala, abys mi dala, co jsem chtěl…“

Mia zavrtěla hlavou a nemohla uvěřit svým uším. Vždycky působil tak nezranitelně, a poznání, že celou tu dobu měla v rukou moc mu ublížit, bylo opravdu ohromující. „Ne, Korume,“ zamumlala a zvedla ruku, aby ho pohladila po tváři. „Zamilovala jsem se do tebe už v New Yorku. Dokonce, i když jsem si myslela, že chceš uškodit mé rase a měla jsem strach, že se stanu tvou sexuální otrokyní, tak jsem byla do tebe zamilovaná. Už bez tebe nedokážu žít…“

Korum se zhluboka nadechl, přitiskl ji k sobě blíž a zabořil jí tvář do vlasů. „A já nemůžu žít bez tebe, miláčku,“ zašeptal. „Nemyslím, že tě někdy dokážu nechat odejít, teď už ne…“

„Ale proč jsi to tedy udělal? Proč ses včera pokusil mě nechat jít?“

Trochu se od ní odtáhl a pohlédl jí do očí. „Protože jsem pochopil, že tě nemohu donutit, abys mě milovala, abys chtěla být se mnou.“ Na rtech se mu objevil hořký úsměv. „Mohl bych si tě u sebe nechat věčnost, ale nemohl bych tě přinutit, abys mě milovala. A to už mi nestačilo. Chápeš? Tebe prostě jen mít. Chtěl jsem víc – chtěl jsem, abys mě opravdu milovala. Myslel jsem, že tě nesmrtelnost potěší, ale místo toho jsi byla jen naštvaná… A já jsem věděl, že ti to nemůžu udělat. Že tě nemohu přinutit, abys se mnou zůstala…“

„Ach, Korume,“ zašeptala Mia, „k ničemu mě nenutíš. Už dávno to není proti mé vůli…“

Výraz jeho tváře zjemněl. „To mě těší,“ řekl klidně a odhrnul jí z tváře pár pramenů. „Chci, abys byla se mnou šťastná. Nikdy jsem nechtěl, aby ses cítila jako otrok. Jen jsem nedokázal snést, že by se ti mohlo něco stát, pokud bych ten zákrok odložil na později, až si zvykneš na život v Lenkardě a se mnou. Myslel jsem, že ti tím dám něco, co bys chtěla…“

„Taky to souhlasí. Chci to,“ odpověděla mu Mia upřímně. „Jak bys o tom mohl pochybovat? Dal jsi mi dárek k nezaplacení, a já nechci, aby sis myslel cokoliv jiného… Ale Korume, můžeš mi, prosím tě, slíbit jednu věc?“

Věnoval jí maximální pozornost. „Co?“

„Prosím tě, už nikdy se mnou bez mého vědomí nic nedělej. Dokonce, i když si budeš myslet, že je to pro mě to nejlepší, a i když si nebudeš jistý, zda budu souhlasit.“

Na moment zaváhal, ale poté neochotně přikývl. Mohla vidět, jak těžké to pro něj bylo souhlasit s něčím, co bylo proti jeho přirozenosti. Ale dal jí své slovo a Mia věděla, že ho dodrží.

„Děkuji,“ řekla mu a pohladila ho po rameni. „Hodně to pro mě znamená.“

Korum se usmál, překlonil se dopředu a dal jí něžný polibek.

Když se znovu opřel dozadu, Mia nasadila vážnou tvář a zeptala se ho: „Víš, co by mi právě teď udělalo hroznou radost?“

Prohlížel si ji lehce nedůvěřivě. „Co?“

„Chutná snídaně,“ řekla mu a sledovala, jak se jeho tvář rozzářila širokým úsměvem.

***

V pátek ráno letěli zpátky do Lenkardy.

Zbytek jejich návštěvy proběhl bez dalších dramat, a když odjížděli, její rodina byla velmi smutná. Korum slíbil, že před koncem léta Mia ještě na pár dní přiletí, načež ho její matka s pláčem objala a otec mu srdečně poděkoval. Marisa byla obzvlášť emocionální a několikrát Korumovi poděkovala za to, co pro ni udělal, a když ho na rozloučenou políbila na tvář, zčervenal rozpaky.

„Bude se mi po nich stýskat,“ řekla mu Mia, když jeli na letiště, kde Korum postaví jejich loď. „Opravdu bych si přála, abych je mohla vidět častěji.“

„To uvidíš,“ odpověděl jí Korum s pohledem upřeným na silnici. „Až si budu na sto procent jistý, že jsi naprosto v bezpečí, tak nebude důvod, proč by ses u nich nemohla vždy po pár týdnech zastavit. Z Lenkardy to není tak daleko…“

„Z Lenkardy?“, zeptala se Mia opatrně. „Myslela jsem, že se na podzim vrátíme do New Yorku…“

Korum si povzdechl. „Pokud si to budeš stále přát, tak ano.“

„Proč bych už neměla chtít?“

Pokrčil rameny. „Pokud budeš dál pracovat v Saretově laboratoři, tak školu ukončovat nepotřebuješ. Na univerzitě se nenaučíš víc, než když zůstaneš v Lenkardě…“

„To je to, v co doufáš?“, zeptala se Mia. „Že se rozhodnu, že už se na univerzitu nevrátím?“

„Dávám Lenkardě před New Yorkem přednost,“ přiznal, „ale nemám nic proti tomu, pokud by ses rozhodla univerzitu dokončit. Vím, že je to pro tebe důležité a slíbil jsem ti, že se na další semestr do New Yorku vrátíme. Devět měsíců – to není nic, a pokud tě to udělá šťastnou…“

Poprvé začala Mia vážně přemýšlet o tom, že univerzitu nedokončí. Korum měl pravdu: to, co se během své praxe naučila, bylo tisíckrát pokrokovější než to, co ji učili profesoři na škole. Pokud byla Lenkarda jejím novým domovem, pak by jí byl stejně titul k ničemu. A souhlasil by Saret s tím, aby se po tak dlouhé absenci vrátila zpátky do laboratoře? Naštvalo by ji, kdyby propásla takovou příležitost jen kvůli tomu, aby napsala pár dalších domácích úkolů a složila několik zkoušek. Co nejdřív si bude muset promluvit se svým šéfem, rozhodla se Mia.

Dorazili na letiště v Daytone a Korum v jedné opuštěné části mimo dohled lidí postavil loď. Když se gondola neslyšeně vznesla, vzpomněla si Mia na to, jaký měla strach, když opouštěli New York a ona letěla do Lenkardy poprvé. Měla pocit, že mezitím uběhla věčnost.

Ta dívka, která opustila New York, byla vyděšená a traumatizovaná ze svého nejistého osudu a bez vědomí, jestli tomu muži, kterého milovala, může důvěřovat – muži, kterého považovala za nepřítele, a kterého zradila.

Už dávno tou dívkou nebyla.

Tato Mia se cítila naprosto v bezpečí a chráněná Korumovou láskou.

V poslední dny se jejich vztah znovu lehce změnil. Teď mezi nimi byla otevřenost, která tam dřív chyběla. Až k té hádce – kdy jí dal na výběr – měla Mia stále pochybnosti. Byl to nepříjemný pocit, vědět, že on měl na své straně všechnu moc a také ji jasně využíval – a teď pochopila, že z toho důvodu část ze sebe potlačovala, že se mu nevědomky vzpěčovala.

Teď to bylo jiné – vnímala to jinak. Ano, ještě stále byla jeho charlem, ale už se necítila jako jeho majetek. Miloval ji natolik, aby ji nechal jít a byl ochotný se vzdát své kontroly nad ní. Toto vědomí bylo na její duši jako balzám a hojil jizvy, které na ní turbulentní začátek jejich vztahu zanechal.

Každý večer po večeři s její rodinou podnikali dlouhé procházky po pláži a povídali si spolu. Dozvěděla se něco o Korumových dřívějších vztazích (bylo jich hodně) a o skutečnosti, že ještě nikdy nebyl zamilovaný. Opravdu si myslel, že není schopen milovat.

„Hloubka mých pocitů k tobě mě překvapila,“ přiznal se a ji znovu napadlo, jak těžké to pro něj muselo být nechat ji jít. Skutečnost, že to i přesto udělal, jí dokázala, že byly jeho pocity opravdové – že jejich sexuální vztah mohl přerůst v pravé partnerství, přesně tak, jak vždy doufala.

A teď na zpátečním letu do Costa Ricy se Mia naklonila ke Korumovi a stiskla mu ruku. „Miluji tě,“ řekla a sledovala, jak se na jeho překrásné tváři objevil teplý úsměv.

Její život nemohl být lepší.