CO - 24. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

O deset minut později byla Mia připravená si promluvit a vydala se dolů. Měla tisíc otázek, které chtěla Korumovi položit a nemohla se dočkat, až na ně dostane odpovědi.

K jejímu překvapení ho našla v obývacím pokoji, jak stojí u okna a kouká na oceán. Když uslyšel její kroky, otočil se, a když Mia uviděla jeho odtažitý pohled, zarazila se.

Jeho oči vypadaly jako vyhaslé, jakoby se díval skrze ni a výraz na jeho tváři byl tvrdý, uzavřený a nečitelný.

„Korume?“ Mia si všimla, že se jí trochu chvěje hlas, ale nic s tím nezmohla. Už ho viděla chladného, posměšného, zuřivého a vášnivého, ale ještě nikdy ho neviděla takhle. Přišlo jí, jakoby na ni hleděl cizinec. Cizinec s důvěrně známými rysy muže, kterého milovala.

„Klíčky od auta jsem támhle,“ řekl a ukázal na konferenční stolek. Jeho hlas zněl dutě a neprozrazoval žádné emoce. „Ujistím se, že Roger pošle všechny tvé věci k domu tvých rodičů. Na přechodnou dobu ti nechám poslat na účet nějaké peníze, aby než ty věci dorazí, sis mohla koupit něco na sebe.“

„Jak prosím?“, zašeptala Mia neslyšeně a měla pocit, jakoby se z místnosti vytratil všechen vzduch. Hruď se jí sevřela jako ve svěráku a plíce odmítaly pracovat.

„Strážci budou ještě nějakou dobu dávat na tebe a tvou rodinu pozor, dokud se neujistíme, že Saur jednal sám. Jelikož byl spolu s Leslie zneškodněn, měla bys být v dostatečném bezpečí.“

Její mozek nedokázal ta slova zpracovat. „K-Korume? O čem to mluvíš?“

Otočil se k ní zády a opět hleděl ven z okna. „To je všechno, Mio. Můžeš jít.“

Mia jako poslepu sešla po schodech dolů. V nitru se jí šířil ledový chlad. „Jít kam?“, zeptala se, neschopná ho pochopit. Zastavila se jen pár metrů od něho a zoufale si přála, aby se otočil a pohlédl na ni s tím svým teplým úsměvem.

Ale to neudělal. Byl jako socha, naprosto tichá a nehybná.

„Předpokládám, že domů k tvým rodičům,“ odpověděl nakonec. „Není to to místo, kde normálně trávíš léto?“

„Ty chceš, abych vypadla?“ Mia sotva dokázala ta slova ze sebe vypravit, jak měla stáhnuté hrdlo. Měla pocit, že se pod ní otevřela černá díra zoufalství a každou chvíli ji pohltí. Určitě to nemyslel vážně, nemohl přece chtít, aby šla…

„Vezmi si auto,“ řekl a stále přitom hleděl z okna. „Umíš řídit, nebo ne?“

„Nemám s sebou řidičák,“ odpověděla mu jako ochromená a zírala na jeho záda.

„Pokud tě zastaví policie, tak se o tu pokutu postarám. Ještě tento týden ti řidičák a zbytek tvých věcí přivezou.“

Knedlík v jejím krku narostl do nesnesitelné velikosti a Mia objala samu sebe ve snaze tu bolest udržet v sobě. „Proč?“, zachraptěla. „Proč chceš, abych odešla?“

„Není to to, cos chtěla?“, zeptal se chladně a otočil se, aby na ni pohlédl. Jeho tvář byla naprosto bez výrazu; jen drobné žluté skvrnky v očích prozrazovaly jeho emoce. „Není to to, za co jsi celé ty týdny bojovala? Svou svobodu? Prosím, tady ji máš.“ Znovu se otočil a tím ji propustil.

Mia měla pocit, že se udusí a začala lapat po dechu. „Korume, prosím, já nechápu…“

„Není má angličtina pro tebe dostatečně srozumitelná?“ Ta slova ji zasáhla jako rána bičem. „Jsi volná. Můžeš jít. No tak, vypadni.“

Mia zděšeně o krok ustoupila. Tu bolest z jeho odmítnutí nedokázala snést. Koleny narazila do konferenčního stolku a její prsty se automaticky sevřely kolem klíčů od auta, které tam ležely. Mia je vzala, otočila se a vyběhla z domu. Skrze slzy, které se jí řinuly po tvářích, sotva viděla.

Doběhla až k autu a tam klesla na zem. Celé její tělo se třáslo a díky tlaku v hrudi nemohla popadnout dech. Z nějakého důvodu ji Korum už nechtěl. Chtěl, aby vypadla. Po všem, co se stalo, ji nechal jít.

To nedávalo smysl. Nic z toho. Mia seděla na tvrdé zemi opřená o auto, objímala svá kolena a pohupovala sebou sem a tam. Po pár minutách, když první šok a bolest pominuly, se snažila utřídit své myšlenky a pochopit, co se právě stalo. Samozřejmě, že to muselo mít nějaké logické vysvětlení. Proč by se snažil jí implantovat nanozyty kvůli nesmrtelnosti, jestli měl celou tu dobu v úmyslu se s ní rozejít? Proč by to nechal dojít tak daleko a obtěžoval se se seznamováním s její rodinou, pokud pro něj nic neznamenala? Proč by jí říkal, že ji miluje? Byla to všechno lež? Ta myšlenka byla tak bolestivá, že ji musela odsunout, aby se nezbláznila.

Nebo to byla její vina? Přiměla ho její reakce na všechna ta odhalení, že změnil na jejich vztah názor? Možná už ho přestávala pomalu bavit, a tohle byla poslední kapka. Mia zvedla pěst k ústům a zakousla se, aby potlačila zasténání. Nedokázala si život bez něj představit, a on už ji nechtěl. Ztratila ho, ať už z jakéhokoliv důvodu. Ztratila ho…

Měla by nastoupit do auta a snažit se zachránit aspoň poslední zbytky své hrdosti, místo toho aby brečela na příjezdové cestě, ale prostě se nedokázala pohnout. Pokud teď odejde, tak už ho nikdy neuvidí. Neměl žádný důvod vracet se New Yorku a neexistoval způsob, jak by se dostala zpátky do Lenkardy. Pokud teď odjede, tak osoba, kterou miluje víc než všechno na světě, z jejího života zmizí.

Nemohla dopustit, aby se tak stalo.

S uslzenou tváří Mia vstala a setřásla prach z šatů. Pokud už ji Korum nechtěl, tak jí to musel říct. Bude jí muset všechno vysvětlit, protože neměla v úmyslu vzdát se ho bez boje. Vnutil se jí do života, do srdce a teď si představoval, že jen tak, bez dalšího vysvětlení, zmizí? Možná, že byla zpočátku příliš vystrašená, než aby se ho na jeho důvody zeptala, ale s tím byl konec. Pokud se jí chtěl zbavit, tak ji bude muset z pozemku vyhodit. Neodejde, dokud si o všem nepromluví.

A zatímco si hřbetem ruky otírala tváře, vyrazila k domu, aby konfrontovala jediného muže, kterého kdy milovala.

***

Korum stál stále na tom samém místě a hleděl z okna ven. Když ji uslyšel přicházet, otočil se. Na chvíli se mu na tváři něco objevilo, ale vzápětí to opět nahradila jeho neproniknutelná maska.

„Neodešla jsi,“ konstatoval klidně a hleděl na ni bez jakékoliv emoce. Věděla, že jeho ostrým očím neunikly zbytky slz na její tváři stejně jako stopy prachu na jejích nohách.

„Ne,“ řekla tvrdším hlasem než obvykle. „Neodešla jsem.“

„Proč ne?“, zjišťoval lehce zvědavě, jakoby se bavili o nějakém filmu, který se jí nelíbil.

Mia přimhouřila oči. „Proč chceš, aby odešla?“, odvětila a vystrčila bradu. „Ještě včera jsi mi říkal, že mě miluješ, a teď už se mnou být nechceš?“

Výraz jeho tváře potemněl a oči nabraly nebezpečný zlatý odstín. „Mio, jestli okamžitě neodejdeš, tak už nikdy nebudeš moci. Už nikdy. Chápeš to?“

Mia na něj vyzývavě hleděla a srdce jí v hrudi bušilo jako splašené.

„Ne, nechápu. Vůbec tě nechápu.“ A místo toho, aby odešla, tak udělala krok jeho směrem.

A najednou byl u ní. Pohnul se tak rychle, že málem dostala infarkt. Ruka mu vystřelila dopředu a chytila ji za šaty, takže si ji přidržoval, zatímco se nad ni nakláněl. „Co nechápeš?“, zeptal se tiše a v jeho sametovém hlase byla slyšet těžce potlačovaná zuřivost. „Chceš, abych tě prosil, abys zůstala? Abych ti ještě jednou řekl, že tě miluji?“

Hruď se jí zvedala s každým dechem a Mia musela polknout, aby se zbavila knedlíku v krku. Ještě nikdy ho v tak podivné náladě nezažila a skoro dostala strach. Ale jen skoro – protože věděla, že by jí nikdy neublížil. Aspoň ne fyzicky.

„Proč jsi mě neopustila, když jsem ti k tomu poskytl příležitost, Mio?“, zeptal drsně a přitáhl si ji blíž k tělu, takže cítila horko, které z něho vycházelo. A tvrdou vybouleninu, která se mu tvořila v džínách. „Copak nevíš, jak bylo pro mě těžké tě nechat jít?“

Nesnažil se jí zbavit. Dal jí svobodu, protože si myslel, že si ji přála.

Když si to Mia uvědomila, málem znovu propukla v pláč. Korum ji miloval; miloval ji tak moc, že by ji nechal jít, že by potlačil svou potřebu mít ji u sebe.

Poprvé jí dal na výběr.

Její srdce poskočilo radostí, a když k němu Mia vzhlédla, uviděla na jeho překrásném obličeji, co ho to stálo úsilí. Miloval ji a nechal ji jít. Velikosti tohoto gesta si byla vědoma. Tento nádherný, silný muž, kterému ještě nikdy nebylo odepřeno nic, co by chtěl – teď si byla beze vší pochybnosti jistá, že ji chtěl. Jeho inteligence a ctižádost ho vynesla až na vrchol krinarské společnosti, a byl zvyklý rozkazovat, řídit a kontrolovat. Tady na Zemi byla jeho moc ještě větší; jako příslušník rasy, která dobyla její planetu, si mohl dovolit v podstatě všechno, aniž by se musel na cokoliv ohlížet. Mezi lidmi byl něco jako bůh.

Jaké by to asi bylo mít takovou moc. Byla by schopná držet se zpátky, pokud by věděla, že by si mohla vzít všechno, co by chtěla? Mít každého, koho by chtěla? Mia si takovou otázku doposud nikdy nepoložila a teď se ptala sama sebe, jestli by se jí odpověď líbila.

Skutečnost, že jí teď dával na výběr… Věděla, jak těžké to pro něj muselo být, protože se to příčilo jeho povaze. Pohlížel na ni jako na svůj majetek a podle krinarského práva mu i patřila. Že se teď Korum této moci vzdal a nechal by ji jít – to jí ukázalo víc, než cokoliv jiného, jak moc pro něj znamenala.

Místo, aby ze strachu před jeho temperamentem ustoupila, ho pohladila po hrudi a poté ho rukama uchopila za tvář. Pohlédla mu do očí a zašeptala: „Nechci odejít. Nikdy nechci odejít…“

V jeho očích se zablýsklo a mohla vidět, jak se mu rozšířily panenky, zatímco se jeho ústa přibližovala k těm jejím a jeho rty se jí tvrdě zmocnily. Jazykem jí pronikl dovnitř a polibkem si ji zcela podmanil. Nadšeně mu odpovídala a podřídila se jeho lačnému a neukojitelnému hladu. Jeho ruce jí putovaly přes záda a své sevření zesílil, až se nemohla ani nadechnout. Cítila, jak se to velké tělo chvěje intenzitou svých pocitů.

Na okamžik se odtáhl a zabručel: „Ty zůstáváš.“ A Mia přikývla, i když to nebyla žádná otázka. Vytáhla se na špičky a znovu ho políbila. Všimla si, jak se místnost kolem ní začala otáčet, když jí podebral nohy a odnesl ji gauč.

Kontrola, kterou měl ještě před chvílí, zmizela a Mia dokázala cítit potřebu, která ho teď popoháněla. Nebyl jemný a ona to ani nechtěla. Ne v tomto okamžiku, ne, když tak zoufale toužila po jeho vášni. Rukama jí strhl šaty a spodní prádlo z těla, a poté do ní pronikl, aby byl konečně v ní a nárokoval si ji tak tím neprimitivnějším způsobem.

Mia pod tím útokem vykřikla, ale zároveň se k němu vyklenula. Vší silou mu zaťala prsty do ramenou. Byl tak neuvěřitelně tvrdý a tlustý, celou ji vyplňoval a roztahoval, až ji ta nesnesitelná bolest z toho, že ho ztratí, opustila a ona na ni silou jeho vášně zapomněla.

Pravou ruku jí zabořil do vlasů a naklonil jí hlavu na stranu. Odhalil tak její krk a kousl ji. Ostrými hranami svých zubů jí natrhl kůži. Mia z té náhlé bolesti zalapala po dechu. Ale jen do doby, než přiložil na ránu svá ústa a svět kolem ní se rozplynul, jak se jí zmocnila divoká extáze.

Na několik následujících hodin to bylo to jediné, co pro ni existovalo.