CO - 23. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Pár sekund na něj Mia dokázala jen zírat. Dělal si legraci? „A…le ja…k?“, koktala. „Přece nejsem Krinarka…“

„Ne, Krinarka opravdu nejsi,“ souhlasil s ní Korum. „Jsi lidská, stejně, jako vždycky.“

„Ale jak teda?“ Mia nedokázala to, co jí říkal, zpracovat. „Jak je to možné?“

„Všimla sis, že se hojíš rychleji? Možná se i cítíš lépe? Máš víc energie?“

Mia přikývla a srdce jí v hrudi bušilo jako o závod.

„A neptala ses sama sebe, jak je to možné? Jak se mohla včera tvá ruka zahojit tak rychle?“

„Myslela jsem, že jsi mi něco dal,“ zašeptala Mia. „Ta tabletka včera…“

„Ta tabletka byla proti bolesti; ta by tě nedokázala vyléčit tak rychle. K tomu bych potřeboval speciální přístroj, podobný tomu, který už jsem u tebe použil dřív. Ne, miláčku, tvá ruka se uzdravila tak rychle proto, že v tvém těle teď žije milion vysoce vyspělých a komplexních nanozytů, jejichž funkcí je, aby tě udržovali zdravou tak, že okamžitě opraví jakoukoliv škodu v tvém těle – jedno, jestli se jedná o buňku nebo o tvou DNA.“

„Co prosím?“ Před očima jí začalo černat a Mia se musela zhluboka nadechnout, protože si uvědomila, že už nějakou dobu zadržovala dech. „Co tím myslíš? Jak by se mi do těla dostaly?“

„Na mou žádost je Ellet vpravila do tvého těla hned tu první noc po tvém příletu do Lenkardy,“ vysvětlil jí a pozoroval ji přitom svýma jantarově zbarvenýma očima. „Odvezl jsem tě do její laboratoře a tam ten zákrok provedla.“

Mie se točila hlava. Nedokázala vstřebat, co jí tu právě vykládal. „T...y jsi mě odvezl do Elletiny laboratoře? Zatímco jsem spala? To jsi se mnou udělal už před dvěma týdny?“

„Ano,“ řekl, a jeho oči zlátly víc a víc. „Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo jen proto, že jsem dopustil, aby se to odložilo.“

Zírala na něj se zmateným výrazem ve tváři. „Proč jsi mi nic neřekl? Proč ses mě nezeptal, než jsi to udělal?“

„Nemohl jsem riskovat, že odmítneš,“ odpověděl prostě. „Ještě stále jsi byla tak naštvaná, že jsem tě přivedl do Lenkardy. A upřímně řečeno, drahoušku, i já jsem byl na tebe naštvaný – zraněný a ublížený, než abych ti to tenkrát nabídl a vedl s tebou na toto téma nekonečnou diskuzi. Tvá zrada mě hluboce zranila, Mio. Rozumově chápu, proč jsi to udělala, přesto mě to bolelo víc, než cokoliv, co mi kdy kdo provedl...“

Mia polkla a do očích jí vyhrkly slzy. „To je mi opravdu líto... Opravdu...“

„A později,“ pokračoval Korum, zatímco jí stále hleděl zpříma do očí, „když už byl zákrok proveden, jsem čekal, až ti to řeknu, protože jsem chtěl nejdřív vidět, jak se bude náš vztah vyvíjet, jestli ke mně budeš cítit také tak hluboké city, jako já k tobě...“

„Ty jsi mě testoval?“

Korum přikývl. „Určitým způsobem ano. Vím, jak je pro většinu lidí nesmrtelnost důležitá. Chtěl jsem, abys milovala mě – a ne dlouhý život, který bych ti mohl dát. Chtěl jsem ti to říct, jakmile bychom se vrátili do Lenkardy, ale když jsme to téma nakousli, už jsem ti nechtěl lhát.“

Myšlenky jí v hlavě vířily jako tornádo. Mia rukou zašmátrala po kličce dveří, aby to neznámé auto otevřela.

„Co to děláš?“, zeptal se Korum ostře a přimhouřil oči.

„Já… já potřebuji minutku pro sebe,“ řekla třesoucím se hlasem a snažila se otevřít dveře. Cítila se zhanobená a přepadená, a ze skutečnosti, že muž, kterého milovala, jí provedl něco takového, se jí dělalo špatně. „Prostě potřebuji chvilku…“

Než mohla z auta vystoupit, tak už se objevil na její straně dveří. „Přestaň, Mio! Nepůjdeš nikam.“

Mia měla pocit, že bude hyperventilovat, ignorovala jeho rozkaz a vyškrábala se z auta. Momentálně od něho potřebovala odstup. Musela přijít na to, jak se s tím, co se právě dozvěděla, vypořádat.

Když se snažila protáhnout kolem něho, chytil ji za ruku.

„Přestaň se takhle chovat. Říkala jsi, že mě miluješ – a včera jsi pro mě dokonce riskovala svůj život, abys mě zachránila – a teď jsi rozrušená zjištěním, že bychom mohli spolu žít hodně dlouho?“

Mia rázně zavrtěla hlavou a snažila se uvolnit paži z jeho sevření – což bylo samozřejmě zcela nesmyslné. „Ne, samozřejmě, že ne!“ Slyšela, jak se jí do hlasu vkrádá hysterie. „Ale ty ses mě ani nezeptal! Jak jsi mohl udělat něco tak zásadního, aniž by ses mě předtím zeptal?“

„Udělal co?“ Jeho hlas zněl chladně a tvrdě. „Dopřát ti dokonalé zdraví? Dlouhý život?“

Mia měla pocit, že jí exploduje hlava. „Zasadit něco do mého těla? Nechal jsi na mém těle provést lékařský zákrok bez mého souhlasu!“

„Dal jsem ti dar, Mio.“ Teď už měl oči úplně žluté. „To není, jako bych ti ukradl ledvinu…“

„Ukradl jsi mi svobodnou vůli!“  Mia si uvědomila, že křičí, ale to jí bylo momentálně úplně jedno. Vidění měla vzteky úplně zamlžené a celá se chvěla. Na povrch se drala frustrace z posledních týdnů. „Vzal jsi mi možnost rozhodovat o čemkoliv ve svém životě. Ano, miluji tě, ale to ti nedává právo se ke mně chovat jako k nějakému majetku. Chápeš to, Korume? Copak nechápeš, jak se díky tomu cítím, když vím, že se mnou můžeš něco takového provést?“

Zíral na ni a Mia mohla vidět, jak se mu zatínají svaly na čelisti.

„Udělal jsem to, co bylo pro tebe nejlepší. Dal jsem ti nesmrtelnost. Nebylo to to, s čím sis dělala starosti? S naší společnou budoucností?“

„Budoucnost, ve které se mnou bude příští tisíciletí zacházeno jako s otrokem? Budoucnost, ve které nebudu moci rozhodovat, co se stane s mým tělem nebo mým vlastním životem? Takovou budoucnost?“, zeptala se Mia hořce a příliš naštvaná, než aby přemýšlela o tom, co říkala.

Uslyšela ho, jak se prudce nadechl. „Nastup si do auta, Mio,“ přikázal a jeho hlas byl tichý a chladný.

„Nebo co?“, pronesla se vzdorem. „Přinutíš mě nastoupit? Násilím?“

„Pokud budu muset. Teď si nastup.“

Mia se chvěla nezvladatelnou zuřivostí. Nastoupila a sledovala ho, jak zavřel dveře od spolujezdce a přešel na stranu řidiče.

„Jedeme domů,“ pronesl a se skřípajícími pneumatikami vyrazil z parkoviště. „Myslím, že zábavní park teď není ten nejlepší nápad.“

Cesta domů proběhla za ticha. Mia hleděla z okna ven a Korum se soustředil na řízení. Při rychlosti asi 200 km/h byli za třicet minut zpátky u domu. Naštěstí je nikdo nezastavil. Mia měla silné podezření, že každý policista, který by měl tu smůlu a narazil by na Koruma, tak by to setkání nepřežil bez úhony.

I když potřebovala čas pro sebe, mlčenlivá jízda domů měla skoro stejný efekt, protože jí poskytla příležitost k přemýšlení. Když se její pocity trochu uklidnily, pomalu jí začínaly docházet důsledky toho, co jí právě prozradil. Udělal ji nesmrtelnou – nebo aspoň tak nesmrtelnou, jak jen může člověk být, opravila se v duchu. Stále mohla zemřít, pokud by se její tělo zranilo takovým způsobem, že by se nemohlo vyléčit – stejně jako Korum, ale ne stářím nebo nemocemi jako zbytek lidstva.

Znamenalo to snad, že bude žít tisíce let? Takovou dobu si ani nedokázala představit.  Bylo jí jeden a dvacet a dokonce i sedmdesát let jí připadalo hodně daleko. Tisíc let? To bylo jako z nějaké pohádky. Nezestárnout, nikdy nebýt nemocná… Měl pravdu; to byl splněný sen každého člověka. Její sen se splnil.

Ale způsob, jakým to udělal… Mia hleděla na své dlaně, ve kterých se nacházela sledovací zařízení, které jí implantoval během ozáření. Tak proč ji vůbec překvapuje, že s ní udělal i něco jiného? Očividně ji považoval za svého – svého charla, se kterým si mohl dělat, co chtěl. Věnoval jí neuvěřitelný dar, dar nevyčíslitelné hodnoty- ale také jí vzal i tu poslední iluzi o pravé povaze jejich vztahu. Nebyl ani její přítel ani milenec; byl jejím pánem a vládcem. Neměla do toho, co se týkalo jejího těla a života, co mluvit a Korum očividně neshledával nic špatného na tom, že s ní mohl dělat, co považoval za správné.

Poslední týdny žila v nějakém vysněném světě, užívala si život s ním a tu fenomenální šanci, kterou díky němu získala a byla šťastná, jak skvěle vycházel s jejími rodiči… A celou tu dobu netušila, že ji zásadním způsobem změnil, že už nebyla ta samá Mia jako dřív.

Nesmrtelnost. To znělo tak šíleně, tak neskutečně. Lidé celou svou existenci hledali zdroj věčného života a Krinar ji měli po celou tu dobu. Když pochopila, co to vlastně znamená, otřásla se: Krinar měli moc, prodloužit lidský život a rozhodli se, že tak neučiní.

Nařízení o nevměšování se.

To muselo být tím vysvětlením. Krinar jejich rasu stvořili a i nadále si hráli na Boha. Lidé pro ně nikdy nebudou víc než pouhý experiment a Mia si uvědomila, jak byla hloupá, když doufala, že ji bude Korum někdy považovat za sobě rovnou. Možná ji svým způsobem miloval, ale neviděl v ní osobnost, která měla stejná základní práva jako on. Jak by také mohl, když jeho rasa pohlížela na lidi jako na svůj výtvor, výsledek velkého evolučního pokusu.

Auto vjelo na příjezdovou cestu, a jakmile se zastavilo, Mia vystoupila a rozběhla se k domu. Teď se nemohla na Koruma ani podívat, natož s ním rozumně mluvit. Ještě ne, ne, dokud neměla možnost všechno zpracovat.

K její úlevě ji nenásledoval a poskytl jí prostor, který tak nutně potřebovala.

Rozběhla se nahoru a zavřela se v jedné z hostinských ložnic. Zámek byl samozřejmě chatrnou překážkou; pravděpodobně by nezabránil ve vstupu ani člověku, natož Krinarovi. Ale cítila se trochu líp, když mezi ně postavila bariéru.

Mia se posadila na postel a zírala na své propletené prsty. Na pravém palci měla vždycky takovou malou jizvičku; když jí bylo sedm let, tak se řízla při krájení jablka. Teď byla jizva pryč. Jak to, že si toho nevšimla dřív?

Vstala a přešla k velkému zrcadlu na stěně. Obraz, který se jí naskytl, vypadal docela normálně. Ta stejná bledá tvář, stejné nezkrotitelné kudrlinky. Přesto si při bližším ohledání všimla malých rozdílů. Její pleť, která měla normálně pihy, teď byla úplně hladká a bílá, naprosto dokonalá. Lehké opálení, které získala za svých jeden a dvacet let, zmizelo. Její vlasy také vypadaly zdravěji – a to, i když už víc jak šest měsíců nenavštívila žádný kadeřnický salon.

Zvedla ruku, lehce ji zatnula a uviděla, jak se jí pod kůží napínají svaly. Dokonce i její tělo se lehce změnilo; vždy byla štíhlá, ale teď vypadala svalnatější, jakoby pravidelně sportovala. Vzpomněla si, že dokázala bez problémů plavat i hodinu a jak bojovala s Leslie a vyhrála… Vypadalo to, že jeden z pozitivních afektů toho zákroku byla i vylepšená kondička.

Nebylo divu, že jí byla Ellet tak povědomá. Mia si vzpomněla na sen, který se jí zdál, když přijela do Lenkardy – sen, ve kterém se jí dotýkala překrásná žena s elegantními prsty. Ellet. To byla Ellet. Korum odvezl Miu do její laboratoře a zřejmě byla jen v jakémsi polospánku.

Vrátila se zpátky k posteli, lehla si na ni a stočila se do klubíčka. Bylo jí špatně, ale věděla, že to všechno se odehrává jen v její hlavě. Vždyť jí ani špatně být nemohlo; v podstatě to bylo fyzicky nemožné. Ale ta nevolnost žaludku neodcházela. Když si Mia představila, jak ji Korum odnáší v bezvědomí ke své ex milence, tak se jí stáhl žaludek znovu. V duchu viděla, jak Ellet provádí na jejím bezvládném těle zákrok a otřásla se.

Jak jí to mohl udělat? Jak jí mohl dát něco tak drahocenného, něco, o čem se jí ani nezdálo, a současně zničit takovým způsobem její důvěru? A jak by mohla být s někým, kdo dokázal udělat něco takového a naprosto ignorovat její svobodnou vůli?

A jak by mohla nebýt?

Mia se snažila představit si budoucnost bez Koruma a ta léta jí připadala šedá a prázdná. Kdyby ho nikdy nepotkala – nikdy nezažila jeho vášeň a jeho péči – tak by byla spokojená, ale teď… Teď ho potřebovala stejně jako vzduch k dýchání. I když byli od sebe třeba jen pár minut, cítila jeho nepřítomnost tak silně, jakoby jí část chyběla. Pokud by ji někdy opustil, tak by ji to zničilo; prostě by přestala existovat. Nezbylo by z ní nic než rozbitá, prázdná nádoba, ani stín jejího dřívějšího já.

Bylo to to samé, co k ní cítil i Korum?

Když o tom přemýšlela, v očích ji pálily slzy. Udělal to proto, že nemohl čekat, že nemohl snést pomyšlení, že by se jí mohlo něco stát, pokud by zákrok o pár dní odložil? Ignoroval její svobodnou vůli kvůli intenzitě svých pocitů?

Mia se snažila představit si, jak by se cítila, kdyby byl někdo, koho milovala, slabý a zranitelný, náchylný k nemocem a zraněním. Korum byl vždycky tak silný, tak nezranitelný; kromě toho případu na pláži – a předtím, když pracovala pro hnutí odporu – tak si nikdy starosti o jeho zdraví nepřipouštěla. Ale on si o ni dělal starosti pořád. To věděla.

Neustále se ujišťoval, že je jí teplo, že nemá hlad a hojil všechna její zranění, jedno, jak byla zanedbatelná. Věděl, jak je pro ni univerzita a kariéra důležitá a nikdy se ji v tomto bodě nesnažil omezovat. Místo toho jí umožnil tu neuvěřitelnou zkušenost, podporoval ji, aby se cítila v této oblasti svého života šťastná a naplněná. Dokonce se ujistil, že její rodina s jejich vztahem souhlasila. Dal jí všechno – kromě možnosti rozhodovat sama o sobě.

Ne, nedokázala si život bez něj představit – a teď už ani nemusela. Mohli spolu zůstat v časech dobrých i zlých, a její hloupé srdce se při tom pomyšlení radovalo. Nevěděla, jestli mu má odpustit, že ten zákrok nechal provést bez jejího souhlasu – přinejmenším ještě ne – ale mohla se o to pokusit. Každopádně se o to bude muset pokusit. Na to ho příliš milovala.

Koneckonců měli před sebou staletí, kdy si mohli všechno vyjasnit.