WOW - 19. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Nemůžu si jen tak vzít volno, kdykoli mám pocit, že se mi to líbí,“ dohadovala se Karen.

Dino se zasmál, pobavený tím, jak se snažila, aby to znělo vážně, nicméně v tónu jejího hlasu stále čistě jako jasný, slunečný den, zvonilo její vzrušení. „Chceš, abych tedy vytáhl kartu šéfa?“

„Jakou kartu?“

„Kartu šéfa. Já jsem šéf. Tohle je můj podnik. Můžu ti dát tolik volna, kolik jen chci a kdykoli sakra chci. A proč to můžu tak udělat?“

Karen na druhém konci telefonu něco polohlasně zabručela.

„Moc dobře jsem tě neslyšel,“ řekl Dino.

„Protože jsi šéf,“ zamumlala Karen.

Věděla, že prakticky mohl vidět, jak při jeho škádlení protočila oči.

Byl to tak skvělý pocit udělat tu obyčejnou věc. Většina lidí neměla žádný problém s tím, aby s lidmi lehce laškovala a dělala vtipy. Rozhodně se dalo říct, že Dino nebyl jako většina lidí a věci, jako škádlení pro něj nebyly snadné.

Dokud nepřišlo na Karen.

S ní to bylo vždycky skoro snadné.

Dino se rozhodl příliš daleko do toho nehloubat.

„Byla vytažena karta šéfa,“ řekl Dino nevrle. Chtěl vypadnout ze svých myšlenek dřív, než se stanou bezednou jámou, ze které by nemohl vylézt ven. „Po večeři tam budu, abych tě vyzvedl. Dej si pozor, abys měla svoje věci, které si chceš vzít s sebou připravené u dveří. Žádné dohady. Ber to jako dovolenou.“

„Můžu na téhle dovolené fotit?“ zeptala se Karen mazaně.

Vždycky fotografka.

Dino se usmál. „Ve skutečnosti jsem v to doufal.“

„Dobře.“

Ještě dlouho poté, co Karen hovor ukončila s tím, že musí běžet balit, kanceláří se odrážel jeho smích. Stačilo by jí jen říct, že už od začátku, kdy začal plánovat ten víkend, byla její láska k fotografování na předním místě. Pochyboval, že by se s ním pak ohledně toho vůbec dohadovala.

I tak jeho smích pokračoval, i když se opřel do židle a ruku si přejel přes obličej.

Teprve v okamžiku, kdy se od dveří ozvalo odkašlání, Dinovo pobavení uvadlo a byl z něj vytržen zpátky do přítomnosti.

Ve dveřích stál Theo, ruce měl založené na prsou a ve tváři zvědavý výraz.

Nedaleko za mladším bratrem Dino uviděl dalšího muže. Mladšího než Theo, a bohužel to nebyl nikdo, koho by měl Dino obzvláště rád nebo mu věřil.

Dean Artino – syn Waltera Artina.

Všichni byli bandou hadů, kteří se společně plazili ve stejné jámě.

Ben na Dina vždycky rád tlačil s tím, že zatímco vyrůstal, nikdy by si neměl zahrávat s hady z jiných rodin, ale i tak se Ben nikdy nepřestal dívat na hady na svém vlastním trávníku.

„Co je?“ zeptal se Dino ostře.

Theo pokrčil rameny, jako by se nic nedělo. „Vypadáš šťastně.“

„To je problém? Nemůžu být šťastný?“

Zatraceně dobře věděl, že zněl drsně a pravděpodobně i trochu tak, že to chtěl odvést stranou. Dino skutečně neměl jinou možnost než dělat to, co musel, aby zasraně udržel lidi za každou cenu mimo své věci.

Dokonce i Thea.

Zejména Thea.

Dino nechtěl, aby byl jeho bratr zapletený do jeho bordelu víc, než musel být.

Theo se už přesunul k jinému tématu. Rukou mávl směrem k mladšímu muži za sebou.

„Artino poslal svého kluka, abys tu pro dnešek na něj dohlédl.“

Dino přejel Deana pohledem a pak se zadíval zpátky na svého bratra. „Nemůžeš to udělat ty?“

„Jiné sračky - Ben, víš,“ nabídl Theo, aniž by řekl cokoli víc.

Dobře, Dino předpokládal, že se z klubu nebude tak brzy, jak chtěl, ale i tak by se stále mohl mít dost času, aby se dostal ke Karen domů tak, jak slíbil. Nicméně to ovšem neznamenalo, že byl extra nadšený z toho, že musel dávat pozor na to dítě Artinů.

Kromě toho, dohlédnout představovalo jen eufemismus pro slovo učit.

Walter očividně chtěl, aby byl jeho syn v chicagské mafii, ale neměl zájem dělat nic pro to, aby se ujistil, že to dítě přesně pochopilo, co to znamená.

Ne, tahle práce najednou padla na Dina.

Příliš blízko, pomyslel si, přičemž vnímal nezaujatý Deanův výraz.

Nesnášel pocit, jako by měl v jistých ohledech znovu Bena až příliš blízko u sebe, jako by si někoho pěstoval po jeho boku, snad proto, že Theo už nebyl pro Benovy plány už dost dobrý.

Zvláště s ohledem na to, že Theo měl pod Dinem studovat.

Ben ze všech sil pracoval na tom, aby pouto bratrů rozerval na kusy a ten jednoduchý požadavek ze strany bosse je strkal zpátky k sobě.

Samozřejmě, že to neznamenalo, že se to Dinovi a Theovi muselo líbit.

„Skončili jsme nebo co?“ zeptal se Theo.

Jeho postoj občas pálil jako kyselina.

I když Dino se skutečně nemusel ptát proč. „Jo - vypadni.“

Theo odešel, ale had bohužel zůstal.

*************

„Přestaň na mě spěchat,“ řekla Karen a střelila po Dinovi přes rameno napůl vážně zamračeným pohledem. „Všechno řádně zabalit zabere trochu času.“

„Měl jsem ohledně toho nastavit pravidla.“

„Jen to řekni, Dino. Jaký přesně druh pravidel?“

Dino byl sám na sebe hrdý, že nebyl nijak extra velkým hlupákem. I když jeho činy tomu ne vždy odpovídaly. Tentokrát to moc dobře věděl. Nehodlal Karen na návnadu skočit, aby vše skončilo hádkou.

Dneska ne.

Dnešek měl být dobrým dnem.

„To potřebuješ všechno tohle zařízení?“ zeptal se Dino opatrně, přičemž mávl k taškám, které měla Karen vyskládané před ním, aby je donesl do auta.

Karenin pohled těkal mezi Dinem a taškami. „Řekl jsi, že budu fotit. Všechny své věci potřebuji, Dino.“

„Ano, ale tohle všechno?“

Protože to vypadalo, jako by s sebou brala vybavení celého zatraceného studia.

„Dobře, asi ne všechno,“ přiznala Karen. „Ale neřekl jsi, kam se chystáme nebo co tam budeme dělat, takže musím být připravená.“

„Protože se snažím, aby se jednalo o překvapení, srdíčko.“

Karen se usmála, v hnědých očích jí zajiskřilo pobavení.

To bylo skutečně to jediné, v co Dino doufal, že tím, co pro ni dělal, dosáhne - úsměv, její štěstí, a odpočinek od shonu města, které vypadalo, že ho každým druhým dnem spolkne.

Karen chtěla dělat obyčejné věci, jako jít ven na večeři nebo se vydat na víkend pryč. Dino se v sobotu probudil s náhlou potřebou, která mu seděla na ramenou, jako by se jednalo o veškerou váhu světa, a chtěl udělat obyčejnost pro ni.

I kdyby se jednalo jen o víkend mimo město v malé chatě u jezera.

I tak to bylo něco.

„Nemyslím si, že budeš všechno tohle potřebovat,“ řekl Dino, „ale možná, že polovina z toho neuškodí.“

Vypadalo to, že Karen jeho odpověď poměrně snadno přijala a rychle se začala prohrabovat hromadou fotografického vybavení, aby se rozhodla, co s sebou vzít a co zůstane doma. Dělala to opatrně, porovnávala klady a zápory vynechání některých čoček, nemluvě o výběru mezi třemi foťáky. Nakonec počet vybavení snížila na jeden foťák a dvě tašky příslušenství.

Dino za to byl vděčný.

Do své práce v jeho restauraci se tak zapojila, že neměla dost času na to, aby si dopřávala uspokojovat svou lásku k fotografování tak často jako dřív. Dino věděl, že byla za práci a peníze vděčná, protože teď byly účty a jídlo tou poslední věcí, se kterou si musela na konci měsíce dělat starosti. Stále neměl žádné pochyby o tom, že kdyby dostala možnost dělat to, co milovala, Karen by ji celým srdcem ihned přijala.

To jí Dino neměl za zlé.

Doufal, že by jí tento víkend mohl dát možnost vrátit se znovu za fotoaparát, i když jen na krátkou dobu, a zapomenout na existenci zbytku světa.

Chtěl jen sledovat, jak se v tom ztratí, a přitom sám udělat to samé.

Byl to dost jednoduchý požadavek, nebo ne?

Dino si nemyslel, že žádal o tak moc.

„Vydáme se na cestu?“ zeptala se Karen a postavila se přímo před něj, čímž vytrhla Dina z jeho myšlenek. „Nebo tu budeš stále stát a dívat se na mě?“

Prakticky z ní vyzařovala nezbednost.

Byla tak šťastná.

Když na to přijde, ani jednou se ho nezeptala na to všechno, nebo proč to dělal.

To bylo jednou z mnoha věcí, které se mu na Karen hodně líbily. Byla vděčná za to, co jí dal, nikdy požádala o nic víc. Nijak ho netlačila za hranice v písku, které před ní nakreslil, dokonce i když by pravděpodobně mohla.

„Jo,“ řekl po krátkém okamžiku, „můžeme vyrazit.“

„Dobře.“ Karen po něm blýskla zářícím úsměvem a tašku s věcmi na víkend si přehodila přes rameno. „Buď opatrný na moje -“

Dřív než stačila větu dokončit, se Dino sklonil a na ústa ji vtiskl tvrdý polibek, aby ji umlčel. Karenino překvapené vyjeknutí se rychle vytratilo, a přivinula se k němu blíž. Jednou rukou ho objala kolem krku a prsty zapletla do jeho vlasů, aby si ho udržela na svém místě. Neztrácela čas, a zatímco ji popadl kolem pasu a pevně sevřel, polibek prohloubila.

Až příliš brzy se odtáhl. Potřeboval odehnat ten náhlý mrak, který mu dopadl přímo do mysli. Karen na něj slepě zamrkala, koutky jejích růžových rtů se zvedly v klidném a šťastném úsměvu.

„To bylo hezké,“ zašeptala. „Neočekávané, ale pěkné.“

„O tvé věci se postarám,“ řekl. „Nemusíš mi to říkat. Víš to, že?“

Karen se na něj tiše dívala, pohled měla zkoumavý. Měl zřetelný pocit, že navzdory tomu, jak jeho slova zněla na povrchu, dokázala zachytit jejich pravý význam.

Nešlo jen o její věci, ale i o ni.

Postaral by se o ni.

Bez ptaní.

Bez toho, aniž by mu to bylo řečeno.

Protože chtěl a cítil to jako správné.

Karen konečně přikývla. „Jo, já vím, Dino.“

„Perfetto,“ zamumlal.

Při jeho nenuceném použití italštiny mírně zvedla obočí. Nebylo to něco, co by často dělal v její přítomnosti a upřímně, nedělal to příliš často ani ve svých obchodech. Ne, pokud nemusel.

„Řekni něco dalšího,“ řekla Karen. „Myslím tedy, pokud to umíš.“

Dino ani nezaváhal. „Sei la mia luce.“

„Co to znamená?“

Něco nesmírně důležitého, co si nemyslel, že by měl odvahu říct jí anglicky, takže to neudělal. Dino se zavrtěním hlavy na Karen mrkl a ustoupil stranou, ven z jejího objetí.

„Běž k autu a otevři mi kufr,“ řekl jí.

„Ty mi vážně neřekneš, co to znamená?“

„Dnes ne, srdíčko.“

Karen se na něj falešně zamračila, ale bylo v tom jen poloviční úsilí. „Dobře, jdu do auta.“

Dino popadl tašky, opatrně s nimi balancoval, a přitom z konferenčního stolu popadl i klíče od bytu. Zamknul na tři západy a pak se ještě ujistil, že skutečně bylo řádně zamčeno. Nikdo nemohl být dost opatrný.

Venku na parkovišti patřícím ke komplexu našel Karen, která čekala v autě. Jakmile umístil všechny tašky do zavazadlového prostoru, i on vklouzl do auta, víc než připravený vypadnout na víkend pryč.

I když to bylo její auto, Karen seděla na sedadle spolujezdce.

„Můžeš řídit,“ řekl Dino.

Raději by řídil sám, ale nechal by ji převzít volant.

„Nevím, kam jdeme, Dino. Vzpomínáš si?“

To byla pravda.

„Mohl bych tě navigovat,“ nabídl a držel klíčky přímo před ní.

Karen s úsměvem zavrtěla hlavou. „Tohle je tvoje překvapení pro mě. Udělej to tak, jak chceš.“

Jak by se měl po tomto tvrzení hádat?

Netrvalo dlouho a dostali se na silnici a pak na dálnici, která vedla pryč z města. Nemohl ji vzít příliš daleko, rozhodně ne ze země, nebo dokonce ani ze státu, i kdyby jen proto, že měl pro případ nouze, kdyby se přes víkend něco stalo, zapnutý telefon, a musel by volat zpátky. I když strašně moc doufal, že se nic nestane, a že se mu vyplatí to množství úsilí, které si dal s tím, aby všechno zařídil a lidé neměli důvod zpovídat ho ohledně jeho nepřítomnosti na dva nebo tři dny, stále ještě to byla velice reálná možnost.

Jízda probíhala v tichosti a Dino se soustředil na auta před sebou, vyhýbání se jim a pohybu dopředu tak rychle, jak jen to bylo možné.

Chtěl vypadnout z města ven.

Chtěl nechat chicagskou mafii za zády.

Alespoň na chvíli.

Kareninu ruku našel na středové konzoli. Beze slova žádosti si s ní Dino propletl prsty dohromady a pak jejich spojené ruce položil na její stehno ukryté v těsných džínách. Tak ji mohl při řízení hladit palcem po noze.

Tahle činnost byla uklidňující.

Skutečně se nepotřeboval ptát proč, ale místo toho si užíval příjemné pohodlí, které mu to nabízelo.

„Skutečně se mi nechystáš říct, co to znamenalo, co?“ zeptal se zčistajasna Karen.

Dino se na ni podíval. Užíval si nádherné teplo, které z ní vyzařovalo a jak se její tvář rozzářila, kdykoli ji věnoval plnou pozornost.

Věděl, že tenhle celý víkend by neměl být ničím jiným.

Jen jeho pozornost věnovaná celá jí.

Jen jí.

„Jsem zvědavá na to, co to znamená,“ naléhala na něj.

Dino jí to stále nemohl říct.

Zatím ne.

I když jeho mysl šeptala ta slova - pravdu.

Ty jsi moje světlo.

Protože pro Dina byla Karen tím nejjasnějším bodem v jeho velice temném světě. Vždy rozehnala všechny jeho stíny, které nevypadaly, že by někdy chtěly skutečně odejít.

Bylo to trefné.

Existovala tucet a jedna další věc, kterou jí mohl italsky říct – věci, které by byly mnohem bezpečnější, které by mohl zopakovat anglicky, aniž by do něj bylo příliš vidět nebo bylo potřeba až příliš přemýšlet, co všechno znamenaly.

Tohle nebylo to samé.

A on nebyl připravený vysvětlit jí, co to všechno znamená.

Nebo spíš, co by to mohlo znamenat pro něj i pro ni.

Možná, že byl zatraceným zbabělcem.

„Dnes ne,“ řekl nakonec.

Karen se s povzdechem - i když víc než cokoli jiného zněl šťastně – se znovu opřela do svého sedadla a nohy si položila na palubní desku. „Občas jsi tak divný, Dino.“

Stále to opakovala, ale...

„Nemyslím si, že to pro tebe představuje přílišný rozdíl, že?“

Karen si ho ze strany změřila pohledem. „Ne, to skutečně ne.“