WOW - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Do prdele - potřebuje do nemocnice!“

„Toho jsem si velice dobře vědoma,“ odsekla Karen, jejíž trpělivost už visela na hodně tenkém vlásku.

Dino, napůl v bezvědomí z toho, jak byl sunut ze země k něčemu jinému, zachytil jen útržky konverzace.

Nemyslel si, že by si dokázal vzpomenout, že by kdy Karen slyšel tak podrážděnou a rozrušenou, jako byla právě teď. A jen Bůh věděl, že ji párkrát pořádně nasral.

„Říkal, žádní policajti,“ řekla Karen tišeji, „a nemocnice bude útok hlásit, což znamená -“

„Policajti, jo. Chápu.“

Když bylo Dinovo tělo znovu posunuto a jeho záda zasáhla cosi jemného, tiše zasténal. Měl by to být dobrý pocit, ale ten náhlý pohyb mu způsobil jen pekelnou bolest v boku.

Žebro měl buď naprasklé, nebo zlomené.

Každý nádech ho bolel.

I když konečně rozeznal ten druhý hlas.

Kuchař.

Dino nebyl žárlivým typem, ale všiml si, že Karen s chlápkem, který pracoval v kuchyni, hodně mluvila. Ti dva se vždycky smáli a chovali se tak, jako by společně sdíleli nějaké tajemství.

Karen nevlastnil a ani jejich podivný vztah nijak netituloval.

Neměl žádné právo říkat jí, aby si neužívala společnost někoho jiného.

To ovšem neznamená, že se mu to muselo líbit.

Rozhodně nechtěl, aby byla s někým jiným. Tak jako tak ne, když byla s ním.

Dobře, po pravdě řečeno, nechtěl ani, aby byla s někým jiným, i když nebyla s ním. Jen prostě zatím ještě nebyl připravený vypořádat se s těmito pocity.

I když ve své současné situaci stejně tak jako tak nebyl přesně ve stavu, kdy by mohl prostě něco říct.

Když se rozhovor stočil k něčemu mnohem horšímu, Dino cítil, jak jeho vědomí znovu odplouvalo pryč. Jednalo se o něco, do čeho nechtěl, aby byla Karen jakkoli zapojena.

„Je to kvůli jeho zapojení?“ zeptal se kuchař.

„Jeho zapojení?“

„Jo – Dinovo zapojení, víš. Každý ví, že to prostě nemáme říkat, Karen. Když s Dinem dost dlouho pracuješ, musíš vidět dost těch sraček. Lidé v oblecích, zbraně na stole, nebo zaslechneš jisté věci. Naučíš se tomu nevěnovat pozornost, nebo zapomenout na to, co vidíš. To je tak, jak to funguje.“

„Zapojení?“

„Vím, že nejsi z Chicaga a tak, ale no tak. Ty nevíš, co to znamená?“

„Očividně ne,“ řekla Karen stručně. „Přestaň se chovat jako kretén.“

Těsně předtím, než se dveře zabouchly – pravděpodobně dvířka auta - Dino uslyšel, jak kuchař říká: „Mafie. Je zapojený do mafie.“

Kurva.

Ne, že by na tom v tomhle okamžiku záleželo.

Dino znovu omdlel.

***************

Když se Dino probral, nebyl v prdeli tak moc, jak býval. Převalit se mu zabralo pár mrknutí a jeden neúspěšný pokus. Pak si vzpomněl, co se stalo, co bylo příčinou bolesti, která projížděla celým jeho tělem.

Dino se pomalu dechl a přenesl svou váhu na jednu stranu, na tu, která ho bolela méně než ta druhá, a z postele vstal. Hřbet dlaně si přitiskl k pulzujícímu spánku, což trochu pomohlo od trochu bolesti, ale skutečně jen velice málo. Kdyby nic jiného, teď ho bolel obličej, protože se dotkl jeho části.

Báječné.

Dino se podíval ven z okna, všiml si světla, které prosvěcovalo stíny a tancovalo po podlaze.

Ranní světlo, možná?

Dino si tím nedokázal být jistý.

Dino, vědom si bolesti v žebrech, opatrnými kroky opustil ložnici a vešel do otevřeného prostoru Karenina bytu. Nebyl překvapený, že je u ní, i když ho překvapilo, že ho nakonec někdy v průběhu noci nevzala do nemocnice. Celou noc nabíral vědomí a zase ho ztrácel, a pokaždé po svém boku našel Karen, kdy ho její uklidňující hlas ujišťoval, že byl v pohodě, aby spal... a byl v bezpečí.

Skoro jako by to věděla.

Možná, že to věděla.

Dino se naklonil ve vchodu do kuchyně, která oddělovala jídelní prostor od malého obývacího pokoje. Byt neměl chodbu a nebyl dost velký, aby se uvnitř něj mohl skrýt.

Karen našel sedět ve velkém křesle, které vypadalo, jako by ji celou spolklo, hned u okna v obývacím pokoji s vyhlídkou na Wicker Street. Na jeho přítomnost stěží zareagovala, nicméně podle toho, jak jen nepatrně snížila pohled, mohl vidět, že věděla, že byl vzhůru a jen pár stop od ní.

Dino počítal vteřiny - příliš mnoho vteřin, které uplynuly, než Karen konečně promluvila.

„Jeremy mi pomohl dostat tě sem. Nic neřekne, takže si s tím nemusíš dělat obavy.“

Kuchař, měla na mysli.

Dinova žárlivost vzplála k životu. Nemohl si pomoct a musel se zeptat: „On řídil?“

„Ne, to já.“

„Takže on neví, kde bydlíš?“

„Copak na tom vůbec záleží? Potřebovala jsem pomoc, abych tě dostala dovnitř. Chtěl jsi, abych tě nechala na tom zatraceném chodníku, protože jsi mi dal zcela jasně najevo, že nemám dovoleno zavolat policii, Dino?“

„To není to, co myslím.“ Dino se podíval na dveře a všiml si, že byly zamčené. Jeremy teď v bytě zjevně nebyl, což znamenalo dobrou věc. „Už tu byl někdy dřív?“

Karen svraštila obočí. „Cože?“

„Jeremy – byl tady už někdy dřív?“

„Ne.“

Dino se při tom usmál. Potěšilo ho to. „Dobře.“

„Ty jsi... počkat, ty ses prostě ohledně toho usmál?“

Proč lhát?

„Ano. Líbilo se mi to. Nechci, aby tady nebo s tebou byli jiní muži. Proč bych měl být rád, kdyby to tak bylo?“

Karen na něj dlouhou chvíli zírala, prohlížela si ho, jako by ho viděla poprvé v životě. „Já nejsem s jinými muži, Dino.“

„Dobře.“

Nemusel nikoho zabít.

A to bylo dobré pro všechny strany.

„A Jeremy je gay.“

Ach.

Dobře tedy.

„To jsem nevěděl,“ řekl.

„Vypadá to, že je mezi námi dvěma spousta věcí, které nevíme,“ odpověděla Karen.

Ano, to byla pravda.

Dino čekal, že to vytáhne a naštěstí ho nenechala příliš dlouho čekat.

„Vypadá to, že Dino DeLuca je v Chicagu docela mocné jméno,“ řekla tiše.

Dino pečlivě volil slova, protože věděl, že na tom záleželo. „DeLuca, ne já konkrétně.“

„Skutečně je v tom takový rozdíl?“

„Myslím, že ano,“ řekl upřímně.

„Vyhledala jsem si tě.“

To Dina překvapilo.

Zejména to, jak to řekla jen tak mimochodem, jako by to pro ni nepředstavovalo žádný rozdíl.

„Našla jsi něco zajímavého?“

Karen se usmála, ale stejně rychle jí úsměv z obličeje zmizel. „Hodně z doby, kdy jsi byl mladší.“

Dino si odkašlal. Opíral se o zeď, ale dával si pozor, aby na jeho pohmožděný bok a zraněná žebra nebyl vyvíjen žádný tlak. Časem by se měla zahojit – bylo to tak vždycky. „Když jsem byl teenagerem, stala se spousta věcí.“

„Jako to, že tvoje máma a táta byli zabiti?“

„Jako to,“ souhlasil. „Můj táta se změnil v informátora pro policajty. Myslím, že to bylo proto, že chtěl lepší život - čistý život.“

Karen se ve své židli mírně pootočila, díky čemuž získal lepší výhled na její profil. „Pryč od… mafie?“

Řekla „mafie„ tak, jako by se jednalo o cizí slovo, kterému nerozuměla.

Dino předpokládal, že to nejspíš tak bylo.

Lidé při pohledu zvenčí skutečně nemohli ani začít chápat, co mafie ve skutečnosti byla. Mohli se jen dohadovat a činit vlastní závěry na základě informací zjištěných z médií, vyhledaných na internetu nebo kdekoliv jinde, kde je mohli najít.

Nebylo to to samé, jako žít jí.

Nebylo to to samé, jako být uvnitř mafie.

„Přesně to je to, co jsem si myslel,“ řekl Dino, „ale teprve poté, co byl mrtvý, jsem si uvědomil, že zbytek z nás chtěl udržet pryč od toho všeho. I kdyby jen proto, že on byl jen jedním mafiánem v moři mafiánů, kterým na zbytku z nich nezáleželo, a on nechtěl, abychom se v tom ztratili tak, jako se tam ztratil on.“

„Nezníš jistě.“

Dino pokrčil rameny, i když ho ta akce hodně bolela. „Já sám se s obchody rodiny zapletl docela dost mladý -  můj táta byl jedním z mála, kdo se mě snažil tlačit pryč od toho. Po jeho smrti mi trvalo deset let, než jsem si uvědomil, že mě jen tlačil pryč od monster, se kterými vyrostl. V té době už bylo až příliš pozdě.“

Vždycky předpokládal, že jeho otec ho prostě v chicagské mafii nechtěl vůbec. Teprve po hádce s Benem, Dino zjistil, že léčba jeho rodiny, kterou prováděl jeho strýc, nebyla omezena na sourozence DeLuca. Když Ben a Joseph vyrůstali, trpěli stejným zacházením a manipulací ze strany vlastního otce a potom, když zemřel, Ben svůj hněv obrátil proti svému mladšímu bratrovi.

Dinův otec se pravděpodobně snažil své syny před tím vším držet v bezpečí.

A když jeho plány selhaly, zašel za úřady a hledal jinou cestu ven.

Ne pro sebe - pro své chlapce.

Vše skončilo naprosto příšerně. Ben stiskl spoušť a vystřelil kulku, která dostala Josepha pod zem, a byly mu zanechány malé děti, které se Joseph snažil chránit.

Zábavné, jak to fungovalo.

„Proč jsi mi o tom neřekl?“ zeptala se Karen, čímž vytrhla Dina z jeho myšlenek.

„Tady není nic k vyprávění.“

Karen na něj jen zírala, v očích se jí zrcadlil smutek v očích a v rysech měla vepsanou nedůvěru.

V tomhle by nikdy, nikdy neustoupil.

Ne s ní.

„Nemusíš to vědět,“ pokračoval Dino tišeji, „protože nechci, abys to věděla.“

Bylo to prostě takhle jednoduché.

Mohla to vzít, nebo nechat být.

„Ale ty jsi v ní?“ zeptala se. „To proto občas zmizíš nebo nevoláš? To proto jsem nikdy nebyla u tebe doma a ty parkuješ tři bloky od mého bytu?“

„Záleží na tom?“

„To je důvodem, proč jsi byl včera v noci napadený?“

Byla zatraceně neúprosná.

Tam, kde si to zasloužila, jí Dino byl ochotný přiznat zásluhy.

Stále odmítala ustoupit.

Možná by tomu jednou mohla porozumět.

Tohle nebylo peklo, kterému by musela být představena.

Jeho život stranou od ní, nebyl normální.

Zasloužila si normální, šťastné věci.

A to nejhorší na tom všem?

Dino věděl, že Karen nikdy nemohl dát normálnost nebo štěstí.

Ne tak docela.

To proto sám sobě říkal, že byl sobcem, když se s ní zapletl. Bylo to další připomínkou toho, že nakonec, ať už spolu měli cokoli, bude to muset skončit, protože jejich vztah by se nikdy nedostal nad rámec čtyř stěn jejího bytu.

Nemohli být něčím, protože by ji nemohl dostat do postavení, ve kterém by byla nějakým způsobem využita proti němu. Jednoduše proto, že jedné jeho části - té části, která byla před všemi ostatními skryta - na ní záleželo.

Nevěděl, jak se to stalo.

Ta věc se záležením na ní.

Pravděpodobně to začalo toho dne, kdy se s ní setkal na hřbitově, ten den, který si vybrala, aby ho přiměla usmát se. Možná se to stalo tehdy, když připustila, že i poté, co ji odmítl a záměrně se vyhýbal tomu, aby ji viděl, stále chodila na hrob jeho matky, aby uchovala jeho soukromou tradici. Nebo to možná bylo tehdy, když ho Karen prostě nechala být blízko nebo ji odtlačit pryč, a nikdy se opravdu nezeptala proč.

Nikdy mu neřekla, aby se nevracel.

Nikdy mu neublížila.

Vždycky se s ním usmívala.

Existovalo obrovské množství malých důvodů, kdy mohl říct, že mu na ní záleželo a věděl, že všechny byly těmi správnými.

To ovšem neznamenalo, že se jí to chystal říct.

Co když by jí to dal, a pak by to musel vzít zpátky?

Připadalo mu to nespravedlivé.

Dokonce kruté.

„Občas nejsem tím, kým vypadám,“ řekl Dino nakonec, čímž okamžitě přitáhl Kareninu pozornost zpátky na sebe. „Občas se dějí sračky a to mi připomíná, že tu nemám co dělat, být tu s tebou a to bez ohledu na to, co se snažím sám sobě namluvit. Ale pořád jsem tady a stále se sem vracím. Koneckonců, neříkáš mi, abych odešel, tak proč bych tu neměl zůstat, když mi nedáváš důvod odejít?“

Karen neodpověděla.

Dino odpověď nepotřeboval.

„To, co jsem řekl předtím, stále platí. Řekneš mi, abych šel, a já to udělám.“

Karen si povzdechla. Odvrátila pohled ven z okna a vypadala, jako by jí na ramenou spočívala všechna tíha na světě. „Ale nechystáš se dovolit mi vejít dovnitř nad rámec toho všeho, že?“

Nevypadala, že by porozuměla.

„Proč na tom záleží, Karen?“

„Já -“

„Ty části, na kterých záleží, jsi už dostala.“

Zbytek by nikdy nedostala.