WOW - 13. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Další týden Dino balancoval od jednoho byznysu ke druhému a nikdy nezůstával příliš dlouho na jednom místě. V průběhu denních hodin využíval jednu z kanceláří vzadu, které měl ve svých třech restauracích, a později večer přejížděl do striptýzového klubu, aby v něm svůj den zakončil.

Čas míjel bez toho, aniž by se objevilo jakékoli varování Benova příchodu a Dino se začínal stávat paranoidním. Pro jeho strýce bylo neobvyklé sedět tak dlouho na svém hněvu, aniž by podnikl nějaký druh akce.

To pro Dina nevěstilo nic dobrého.

Buď to, nebo Ben jednoduše čekal na to, až se Dino nebude ohlížet přes rameno.

Skutečnost, že Dino byl dospělý - dospělý muž, který byl schopný činit svá vlastní rozhodnutí – pro Bena nepředstavovalo vůbec žádný faktor. Co se týče rodiny, strýcovým cílem bylo odjakživa jediné: ovládat.

Ben ovládal svou rodinu všemi prostředky, které uznal za nutné.

Obvykle to bylo násilí a strach.

Dino si v průběhu let, kdy vyrůstal, už zvykl na výuku svého strýce. Nikdy ho nepřekvapilo, když vyšel ze své kanceláře nebo bytu a venku našel čekat muže s baseballovou pálkou, který ho zmlátil tak, že když se probral, byl celý zmatený a zkrvavený.

To byl důvod, proč teď nechápal ten nedostatek aktivity.

Ben nedokázal vystát neposlušnost jakéhokoliv druhu a rozhodně ne, odmítnout splnit jeho přání.

Dino to udělal a udělal to naprosto nehorázně.

Podle jeho strýce si pravděpodobně zasloužil to, co se blížilo.

Jen prostě nechápal, proč to ještě nepřišlo.

„Jsi v pořádku?“

Při Karenině tichém hlasu Dinova hlava vyskočila nahoru. Byl opřený o cihlovou zeď v uličce u restaurace. Našel v ní klidné místo k přemýšlení. Naposledy popotáhl z cigarety a nedopalek pak odhodil na mokrou silnici. Na Karen se krátce usmál.

„V pohodě. Neměla bys teď pracovat?“

Karen se na něj podívala se zvednutým obočím. „Dělám si přestávky, to mohu, ne?“

Dino se zasmál. „Ty víš, že ano.“

„Dobře, tuhle používám na to, abych tě zkontrolovala. Dneska jsi byl tichý.“

„Já jsem vždycky tichý, Karen.“

„To je pravda, ale mluvíš se mnou.“

Dostala ho.

Protože Dino nechtěl, aby si kvůli němu dělala starosti, tak její otázky odrazil tím nejlepším způsobem, kterým mohl. „Za poslední měsíc v číslech něco nesedí. Nejdou nahoru. Musím znovu projít účetní knihy, abych ta čísla zkontroloval a opravil.“

Karen si povzdechla. „Víš, že moje čísla jsou v pořádku, Dino.“

Byla.

Ve vedení účetnictví byla zatraceně dobrá.

Nebo jejich míchání, aby v nich skryla sračky, když na to přišlo.

Přesto on byl šéf.

Jistě, byl jejím milencem, ale i tak šéfem.

„Podívám se na to ještě jednou,“ řekl s pokrčením ramen. „Možná, že moje oči prostě uvidí něco, co tam nebylo.“

Karen se na něj podívala jedním ze svých pohledů, ale nakonec přikývla. „Dobře.“

Dino se podíval na hodinky a zkontroloval čas. Tento týden se snažil držet  od této konkrétní restaurace co nejdál, jen pro případ, ale když se ráno probudil s bolestí na hrudi, moc dobře mu to nevyšlo. Bolest ve skutečnosti nedokázal vysvětlit, ale zanechala ho s pocitem chladu a osamělosti, kterou nikdy dřív nezažil.

Okamžitě věděl, co to bylo.

Stýskalo se mu po Karen.

Bylo pro něj skoro až moc snadné nasednout se do auta a rozhodnout se, že bude pracovat z restaurace, kde pracovala dnes ona. Bylo skoro zvláštní, jak se hned v ten okamžik, kdy se rozjel daným směrem, bolest utišila, protože věděl, že ho od okamžiku kdy ji uvidí, dělí jen pár minut.

Dino měl docela dobrý přehled o tom, jak byl podělaný, ale když do toho obrazu přidal Karen, skoro jako by všechno to šílenství na nějaký čas odešlo. Nemusel být mafiánem chicagské mafie, žádnými těmi nesmysly capa, či bratrem, který se snaží udržet své sourozence v bezpečí a dostatečně daleko od bolesti a manipulace.

Musel být prostě sám sebou.

To bylo to jediné, co Karen znala.

To bylo to jediné, o co žádala.

Dinovi se to strašně moc líbilo.

Problém byl v tom, že netušil, jak se vypořádat s jeho pocity.

Jako třeba to, že to s ní bude muset skončit bez ohledu na to, co se stane, protože dostat se až příliš blízko by mohlo být nebezpečné - ale nebyl si jistý, zda to bylo příliš nebezpečné pro ni nebo pro něj.

Byl to prostě zmatek.

„Chceš si dát pozdní večeři?“ zeptala se Karen, která stále byla u zadního nouzového východu.

Dino o té nabídce dlouho nepřemýšlel, protože navzdory tomu, jak moc chtěl souhlasit, věděl, že nemohl. Ne s Benem, který měl svůj záchvat a byl schopný někoho na Dina poslat. Díkybohu, že při Benových lekcích, pokud Dino věděl, se nikdo nikdy nedostal do cesty, a nechtěl s tím teď začít.

Zvlášť ne s Karen.

„Moc práce,“ řekl Dino a odvrátil zrak od Karenina schlíplého obličeje.

Nechtěl vidět její smutek.

Nechtěl, aby viděla jeho lži.

„I když brzy,“ dodal.

„Jsi si jistý?“

Dino potlačil bodavý pocit, který ho píchal do krku, ta slova, která se snažila vzít zpět to, co řekl, a přijmout Kareninu nabídku. Ale nebyla na to vhodná doba.

„Brzy,“ zopakoval Dino.

Při pohledu na Karenina záda, která zmizela uvnitř restaurace, se zamračil.

Ani se nerozloučila.

Dino jí to skutečně nemohl vyčítat. Jak zábavné by bylo uvíznout ve vztahu s někým jako je on, kdo si z vás bral hodně, ale jen málokdy nabídl totéž na oplátku? Ne, že by chtěl být takovým, jakým byl – vzdáleným a zdánlivě sobeckým -  ale nevěděl, jak být čímkoli jiným.

A neřekl jí jednou, že to jediné, co musela udělat, bylo říct mu, aby odešel a on by šel?

Karen mu to stále ještě neřekla.

Někde hluboko uvnitř, zakrytá roky starými jizvami a pohřbená pod vzpomínkami na ty rány, Dino věděl, že v srdci mu tvrdě bila pravda.

Vážně doufal, že mu to nikdy neřekne.

Dokonce, i kdyby ho to zabilo.

Dino uvažoval o tom, že zamíří zpátky do restaurace a před odjezdem do striptýzového klubu, kde pro dnešek dokončí své obchody, se Karen omluví, nicméně rozhodl se to neudělat.

Proč?

Protože byl zasraný zbabělec.

Nebylo zapotřebí žádné jiné vysvětlení.

Když Dino zamířil uličku směrem k parkovišti, z kapsy vylovil klíčky od auta, které tam měly být. Vytáhl klíčenku ven, a jak kráčel uličkou dál, klíčky pevně svíral v pěsti.

A když zvedl oči, přímo před obličejem uviděl pažbu pistole.

Dino ani neměl čas zareagovat, protože hned v tom samém okamžiku ho tvrdá pažba pistole praštila přímo do úst a s výkřikem ho poslala přímo k zemi s výkřikem. V ústech cítil chuť krve -  kyselou a kovovou – což ho umlčelo.

Bylo to tak vždycky.

Připomnělo mu to až příliš mnoho věcí.

Tahle chuť byla jako stovka vzpomínek, které se mu zároveň vyrojily v mozku.

Ohromily ho...

Dusily ho...

Ta sekunda, na kterou ztuhl, byla jeho největší chybou. Poskytla útočníkovi čas navíc, který potřeboval k tomu, opět udeřit. Do zkrvaveného obličeje ho znovu praštila zbraň a do Dinových žeber tvrdě narazila noha.

Poslat jen jednu osobu bylo Benovi nepodobné.

Strýc obvykle posílal skupinu svých strážců, aby odvedli špinavou práci.

Teprve, když Dino začal bojovat, si uvědomil, že tam bylo více mužů. Jen prostě čekali na to, co Dino skutečně udělá, než se rozhodnou, zda do toho mají vstoupit.

Zatáhli ho zpátky do uličky, ve které byl skryt z dohledu parkoviště a denního světla. Ruce mu znehybněly jeho údy, přišpendlily ho ke studené, vlhké zemi, a zas a znovu do něj bušily nohy a pěsti.

Na jeho starých místech vzplála bolest.

... a i na nových.

Ústa mu zakryla ruka v rukavici a dostal pěstí přímo mezi oči. Pod silou úderu se mu rozmazalo vidění a zakalila mysl.

Do boku ho praštilo cosi pevného, díky čemuž Dino přišel o dech.

Bože.

Ben si tentokrát nezahrával s časem.

Dino čekal na to, co muselo nevyhnutelně přijít. Na ten blaženě krásný okamžik, kdy nad ním konečně převezme vládu temnota a on nebude nic cítit. Téměř vždy se z bezvědomí probral na stejném místě, na kterém byl napaden, ale občas, když bylo bití extra tvrdé, se probral i ve sklepě. Pokud si Ben nebyl jistý, zda jeho oběť přežije, pak měl rád, aby zemřela na místě, které bylo snadné vyčistit.

I tak Dino stále bojoval s muži, které poslal jeho strýc a zbytečně si snažil před útokem chránit obličej a hlavu, i když vzhledem k tomu, že byl stále držen dole na zemi, měl jen velice málo možností.

Díky rozmazanému vidění nebyl schopný přesně rozeznat tváře mužů.

Věděl, že na tom nezáleželo.

Někdy Ben používal své muže spojené s chicagskou mafií.

Někdy používal muže, na které měl konexe z venku.

Oni dělali práci, za kterou dostali zaplaceno.

Nic víc.

Dino byl tou prací.

Nejhorší na tom bylo to, že Dino byl více než schopný v boji či útoku sám sebe ochránit. Jako teenager boxoval a na ulici se dostal do víc než dost bitek, aby věděl, jak se o své sračky postarat. V žádném slova smyslu nebyl malým mužem a vypracoval se tak, že měl při svém vlastním útoku víc než dost síly, moci a rychlosti, že většina lidí ani nedokázala vidět útok přicházet dřív, než nebylo až příliš pozdě.

Nicméně byly situace, kdy ani Dinovy schopnosti nestačily.

Ben věděl, čeho byl Dino schopen.

Ale rád mu stále dokazoval, že pokud Dino nemohl být schopný se ubránit, byl tím pádem také slabý.

O to přesně v té jeho lživé hře šlo.

Nebo to spíš byla lekce.

Dokonce ani vědomí toho všeho nepomohlo v tom, aby Dino přestat bojovat. Nezabránilo mu to v tom, aby proti útokům bojoval, a to navzdory vědomí, že kdyby prostě omdlel, kdyby muži viděli, že svou práci odvedli, tak by všechno to skončilo. To bylo to, co Ben chtěl dělat.

Naučit Dina, že nakonec to byl on, kdo dostal to, co chtěl. Že Dino bude vždy určitým způsobem pod Benovým palcem, a to buď díky manipulaci, síle, nebo obojím.

Ne, Dino přesto bojoval.

Držen dole.

Otlučený.

Pravděpodobně oteklý.

Rozhodně od krve.

Muži nikdy neřekli ani slovo. Ani když se Dinovi podařilo osvobodit si jednu ruku a třikrát se solidně trefit, přičemž aspoň jeden z úderů se mu podařil tím nejbolestivějším způsobem - buď si zlomil, nebo vykloubil kotník. Tím si nebyl jistý.

Nebylo by to kurva poprvé.

Teprve, když se uličkou rozlehl výkřik, mlácení přestalo. Dino si nejdřív nebyl jistý, zda vzhledem k tomu, že mu krev v žilách kolovala tak rychle, až ji slyšel i v uších, zda slyšel zvuk správně. Jeho zkurvené vidění bylo až příliš v prdeli, než aby viděl, i když se snažil rozhlédnout.

Do okamžiku, kdy mu na levém boku přistál poslední úder přímo do hrudního koše a pak to všechno... skončilo, ani si neuvědomil, že se muži stáhli.

Dino zamrkal do modré oblohy. Měl pocit, jako by se mu hlava volně vznášela. Dokonce i tak se pokusil zvednout ze země, nicméně závrať se tím ještě zhoršila, takže zvládl jen znovu dopadnout dolů. Při tom pohybu zavrčel bolestí. Musel bojovat s tím, aby udržel oči otevřené.

Obklopila ho panika.

Ne jeho vlastní, ne... někoho jiného.

V pozadí své temnoty slyšel její pláč, který začínal prosakovat do jeho vědomí.

Netrvalo by dlouho a propast by tam už byla, jen čekala.

Byl to skoro pocit, jako by starý přítel zvažoval, kolik času s ním v průběhu jeho života strávil.

„Dino! Panebože, Dino!“

Ten hlas...

Ten hlas znal.

Ten hlas měl rád.

Dino si myslel, že by se mohl usmát, ale rychle si uvědomil, že teď už neviděl to modro s černým okrajem, ale vytrvalý pruh červeného mokvání, který stékal dolů na chodník.

Krev z jeho úst, pomyslel si.

Nenáviděl krev ve svých ústech.

„Dino... Tady, dovol mi, abych tě otočila na záda.“

Po těle mu přelétl dotek těch jemných rukou.

Stěží při tom cítil nějakou bolest.

Nějak se mu podařilo vyčistit vidění dost na to, aby uviděl známou tvář, která patřila k tomuto sladkému hlasu.

Karen.

Se strachem na něj zírala.

Se zmatkem a bolestí.

To bylo přesně tím důvodem, proč se s ním nepotřebovala zaplést.

To bylo přesně tím důvodem, proč byla o tolik lepší než on.

To bylo přesně tím důvodem, proč ji nechtěl znát.

Měl by jí říct, že mu to bylo líto.

Místo toho řekl: „Nevolej policajty.“

Tohle bylo mnohem důležitější.

Pro teď.