FKTQ - 7. kapitola

Překlad: Lucianna

Tohle bylo po desáté, co otevřela oči, za poslední dva dny, ale poprvé, co Mark věděl, že je Jane, jasně uvažující. Sledoval její tvář, když zaregistrovala, že má bolesti, pak sledoval, jak si zkoušela vzpomenout proč. Také sledoval, jak se pomalu otočila a podívala se na něj, a viděl její smutek a zradu, vepsanou v každé zmučené linii, její bledé tváře.

Mark zavrtěl hlavou. „Já nedal rozkaz, ke střelbě. Ječel jsem na ně, aby to nedělali. To bylo to, co jsem řekl Shelkovansky.“

„Já… já bych tě nestřelila,“ zašeptala chraplavě, hlas stejně plný bolesti, jako její oči. „Ta puška nebyla nabitá, Marku. Já byla… já byla prostě…“

„Naštvaná,“ dokončil za ní. „A zmatená. A vyděšená. Já tomu rozumím, Jane. A omlouvám se.“

„Proč jsi mi to neřekl?“

Věnoval jí zamyšlený úsměv a naklonil hlavu. „Líbilo se mi být pro tebe jen Mark. Líbilo se mi, že ses ke mně chovala jen jako k muži, ne k princi, nebo králi. Líbil se mi náš společný čas, jako… rovnocenní. Byl jsem sobecký a nechtěl jsem, aby to brzy skončilo.“

„Ale my nejsme rovnocenní, že ne?“ řekla kategoricky a podívala se pryč.

Mark jemně sevřel její bradu a přiměl ji, podívat se na něj. „Ne, nejsme rovnocenní. Ty jsi anděl, který mě vytáhl z chladné, smrtelné situace, pak jsi zachránila můj život znovu tím, že jsi mě odvedla od mých útočníků. Jsi žena, která strávila dva dny tím, že mě okouzlovala a poslední dva dny tím, že mě děsila k smrti. Jsi někdo velmi speciální, Jane. Někdo, o kom nemůžu nikdy ani doufat, že se mu vyrovnám.“

Zavřela oči, nechala slzy téct po tvářích, jak se odtáhla pryč z jeho doteku a zkusila se otočit pryč, ale ztuhla se zakňučením, když jí to způsobilo bolest.

Otočila tedy ke zdi jen hlavu. „Jak dlouho tady ležím?“

„Dva dny,“ řekl smutně, při jejím stažení.

Podívala se zpátky na něj, s vykulenýma očima. „Proč nejsi pryč, u svého otce?“

Znovu zavrtěl hlavou. „Můj otec není ten, o kom jsem si myslel, že umírá.“

„Zůstal jsi tady, protože sis myslel, že umírám?“ zeptala se, jasně překvapená.

Ale pak, když viděl, že jí oči potemněly, vzal ji za bradu, když se chtěla otočit pryč. „Ne kvůli vině. Ne tak, jak si myslíš. Jsem vinen z toho, že jsi zraněná, ale jsem stále tady, protože mi na tobě záleží.“

Její tvář se stala bezvýraznou, pod jeho pohledem a zkusila proti němu, zavřít oči.

Mark jí jemně sevřel bradu. „Musíš být ta nejpaličatější žena, jakou jsem kdy potkal. Co je potřeba, abys mi uvěřila?“

„Absolutně nic,“ řekla, odtáhla se pryč a otočila se ke zdi, ale cukla sebou.

„Seženu doktora. Bude tě chtít vidět, teď když jsi konečně vzhůru.“

Šel najít lékaře, pak ho následoval zpátky do jejího pokoje, ale stál stranou, mimo její zorné pole.

„Tak, slečno… Abbotová, je to tak?“ zeptal se doktor, s něžným výrazem. „Jak se cítíte?“

Mark poslouchal, jak Jane, zdvořile řekla, že je v pořádku. Dokud nekýchla. Pak vykřikla bolestí. Mark sebou trhnul, ale nepohnul se. Doktor jí okamžitě upravil postel tak, aby byla v polosedu.

„Tak, tohle odejme trochu tlaku z vašeho ramene a snad to pomůže i vaší hlavě,“ pokračoval doktor. „Vaše nachlazení je mnohem lepší, ale možná budete občas muset zakašlat, nebo kýchnout a to bude bolestivé.“

„Co mi ta kulka udělala?“ zeptala se, a zjevně si myslela, že jsou sami.

„Vyndal jsem ji z vašeho ramene,“ odpověděl jí pravdivě. „Chvíli budete mít tuhle paži nehybnou. A velmi citlivou. Ale měla byste se uzdravit rychle a nakonec ji budete moct používat naplno.“

„Nakonec?“

„Několik měsíců pro naprosté uzdravení svalu,“ vysvětlil. „Ale během týdne, nebo dvou, budete schopná, používat levou ruku při drobné zátěži, jen ji nezvedejte moc vysoko.“

Mark sledoval, jak o tom Jane, přemýšlí.

„Děkuji vám. Ach… můžu se na něco zeptat?“ zašeptala mužovi do hrudi.

„Určitě, slečno Abbotová,“ odpověděl doktor, usmívajíc se na její zčervenání.

„Za prvé, říkejte mi, Jane. Můžete?“ vzhlédla a nakrčila nos. „Nebo to Jeho Výsost zakázala?“

Doktor zakašlal, podíval se Markovým směrem. Mark se usmál a přikývl.

„Ok, Jane, co byste ráda věděla?“

„Mohu… kdybych měla mít… No, kdybych mohla být… těhotná,“ vykoktala. „Chci říct, kdybych byla sotva těhotná, řekněme, od noci předtím, mohlo moje postřelení, ublížit dítěti?“ dokončila s naprostým zrudnutím, oči zpátky na lékařově hrudi.

Ten muž zakašlal znovu, a jeho vlastní tváře trochu ztmavly. „No,“ pozastavil se, tentokrát se díval všude možně, jen ne na Marka, který sám cítil, že se červená.

Mysl Jane Abbotové, pracovala velmi nepochopitelnými směry. Byla zjevně velmi vážná ve svém cíli, mít dítě, a velmi doufala, že její jediný a první čas v mužově posteli, jí zajistí otěhotnění – pravděpodobně proto, že nikdy nechce projít tím debaklem znovu.

„No,“ zkusil to doktor znovu, bradu opřenou v dlani, jak zkoušel najít odpověď na její otázku. „Pokud by početí bylo možné, trauma vašeho zranění, by mu pravděpodobně zabránilo. Vaše tělo dostalo velký šok samotným zraněním a pak následnou operací.“

„Och.“

„Ale,“ dodal doktor, a dotknul se její ruky, při jejím očividném zklamání, „stávají se různé věci. Pokud se má dítě narodit, narodí se. Je stále možné, Jane, že jste mohla počít, když oplodněné vajíčko, se volně pohybuje první jeden, nebo dva týdny. Možná ani neví, že jste byla postřelena,“ dokončil, usmívajíc se při její naději v očích.

„Děkuji vám.“

„Je to možnost? To těhotenství?“ zeptal se.

Mark mohl vidět jen vršek jejího nosu, nyní, ale byl zářivě červený, a ne od přetrvávajícího nachlazení.

„Ach… ano. Ano, je,“ řekla víc přímo.

„Tak s vámi budeme zacházet, jako byste byla,“ řekl jí doktor, a pohladil jí ruku. „Dohlédnu, abychom vám nedali nic, co by ublížilo vašemu dítěti, Jane, co vy na to? A žádný další rentgen.“

„Ano. Ano, myslím, že to by bylo dobré. Pokud jsem těhotná,“ řekla, usmívajíc se přes své červenání, „pak chci udělat všechno správně. Opravdu chci dítě. Bude to moje rodina,“ dodala. „A jsem si jistá, že sestry od Svatého Xaviera, pochopí, proč jsem nečekala, abych měla nejdřív manžela, co myslíte?“

Jasně zmatený, mohl lékař jen přikývnout. „Jsem si jistý, že ano.“

Mark věděl, že ten ubohý muž nemá ponětí, kdo jsou sestry od Svatého Xaviera. Co se toho týká, to ani on ne. Ale měl podezření. A konečně, pomalu, začínal rozumět.

„Teď budete spát,“ řekl jí doktor.

„Ale jak dlouho tady budu muset zůstat? Mark – chci říct, Jeho Výsost – by měl jet domů za otcem. A vypadá to, že ten muž neodejde, dokud nebudu moct jít s ním,“ zamumlala nakonec.

Doktor zvedl obočí a pohlédl Markovým směrem, a pak zpátky na Jane. „Rád bych, abyste zůstala v téhle posteli dva týdny,“ řekl, a usmál se nad jejím, neženským odfrknutím. „Ale můžeme vás pohodlně přepravit za den, nebo dva. Odlet z téhle letadlové lodi, znamená velké přetížení, a rád bych, abyste byla nejdřív více zahojená.“

„Mluvíte anglicky velmi dobře. Máte jméno?“ zeptala se, Jane, a smích v jejím hlase, dal Markovi naději, že jeho nezbedný anděl, je zpátky.

„Daveed.“

„Och, to je hezké.“

„A teď budete spát?“

„Ano. Jsem unavená.“

„Bolí vás to hodně? Rád bych udržel léky na minimu, pro případ, že by tam bylo dítě, ale nemusíte trpět bolestí. Mám bezpečné léky, které pomohou,“ dodal Daveed rychle, když zjistil svou chybu.

Jane, by pravděpodobně upřednostnila neexistující dítě, před svou bolestí.

„Já… Moje rameno trochu bolí,“ přiznala. „Ale nejspíš by zabral aspirin.“

Pekelně, pomyslel si Mark. Pokud to bolí dost na to, aby to zmínila, pak to bolí jako čert. Mark pevně zavrtěl hlavou a věnoval doktorovi výmluvný pohled.

„Dám vám něco do žíly,“ řekl jí Daveed, a rychle jí píchnul čekající medicínu, o které předpokládal, že bude potřebovat, až se probudí. „Je to bezpečné, Jane.“

„O-okej. A děkuji vám, doktore Daveede,“ zašeptala, zívla si a cukla sebou při tom pohybu. „Řekněte Markovi – chci říct, řekněte Jeho Výsosti, aby se sám trochu vyspal, pokud sem přijde zpátky. Vypadá stejně, jako když jsem ho vytáhla z jezera,“ dokončila s povzdechem a konečně zavřela oči.

Ten dobrý doktor souhlasně přikývl i přes skutečnost, že ho Jane, neviděla, a rozhodně netušil, o čem mluvila. No, brzy bude, spolu se všemi na lodi. Mark chtěl, aby všichni věděli, že mu zachránila před čtyřmi dny život. A až ji dostane domů, všichni v Shelkově, o tom uslyší také.

Mark si přejel rukama přes unavené oči, děkovně přikývl Daveedovi a tiše odešel z pokoje. Vypadal příšerně, protože ji neopustil celé dva dny, ani kvůli sprše. Držel ji za ruku, modlil se a proklínal skutečnosti, které v první řadě přivedly, Jane, na ošetřovnu.

Mluvil s mužem, který ji střelil, s úmyslem ho utopit a rozčtvrtit, pak bičovat a pak ho hodit přes palubu lodi. Ale po deseti minutách s jasně rozrušeným a málem sebevražedným, námořníkem, Mark prostě odešel pryč.

Měl důležitější věci na přemýšlení. Jako jednoho paličatého anděla, který neumře, protože on, to nedovolí. Zamířil do kapitánské ubikace, která měla být, Jane, ale nyní byla jeho. Prostě chtěl spát v té samé posteli, kde se s ní miloval; zavřít oči a děkovat Bohu, že bude v pořádku – nakonec – ačkoliv ho nenáviděla. S tím mohl žít. A vyléčí její malý problém s tím jejím „jsem nikdo“, jakmile jí dostane domů.

*****

Byla v půlce druhého dne (když nepočítala ty dva dny, které prospala), a Mark ji stále přicházel navštěvovat, ačkoliv ho aktivně – ok, ošklivě – zkoušela odradit. Ale stejně přišel a vždycky odcházel se zatnutou čelistí a malým, trvalým cukáním ve tváři.

Jane, věděla, že je jízlivá, arogantní a malicherná, nemluvě o tom, že byla neuctivá k téměř-králi. Ale pche, ten chlap ji nechal. Protože se cítil vinný a litoval ji, že ji zneužil. Jo, no, měl by; nejen za to, že ji unesl s veškerým úmyslem ji táhnout přes půl světa, ale proto, že ji donutil se cítit speciálně, když se s ní miloval a pak zničil její nově nalezenou sebedůvěru. Ale jeho nejhorší hřích byl, že jí lhal tím, že nadále trval na tom, že je speciální. Takže její jedinou obranou byl sarkasmus a někdy lhostejnost, nebo cokoliv, co způsobilo to malé pnutí v jeho tváři.

Měla i dalšího, vytrvalého návštěvníka, poslední den a půl, ale ten zůstával v chodbě. V ruce měl vždy svou námořnickou čepici, která nyní byla jen hromádkou zmačkané vlny, zůstával před jejími dveřmi a nakukoval do pokoje, když si myslel, že spí, linie tváře rozrušené a oči obvykle plné slz.

Jane, měla velmi dobrou představu, kdo to byl.

Tomu chlapovi bylo tak padesát, jestli se nepletla. Byl vysoký, silný a vypadal schopně, s rameny kdysi hrdě širokými, ale která byla nyní nahrbená… hanbou, možná. A Jane, si všimla (skrz řasy, napůl zavřených očí), že jeho oči, když nebyly zamlžené, byly zářivé, čisté a ostré. Někdy tam stál přes hodinu, než slyšel někoho přicházet a tiše zmizel.

Tentokrát byl chycen.

Dva z posádky k němu přišli a přitlačili toho vyděšeného muže k protější zdi, v zorném poli Jane, nosy velmi blízko jeho a říkali mu něco ošklivě znějícího v shelkovanštině.

Svou zdravou, ale nekoordinovanou, pravou rukou, Jane, zvedla karafu s vodou ze stolku u postele a hodila ji s veškerou silou, na ty muže. Minula o míli, ale rachot a vycáknutá voda, stačila, aby upoutala jejich pozornost. „Raději ho nechte, chlapi, nebo tam přijdu a naučím vás slušnému chování,“ vyhrožovala, ve snaze znít silně.

Všichni tři muži na ní v šoku zírali, čelisti spadlé skoro na hrudích.

„Jsem host prince Markova, tak raději udělejte, co jsem řekla,“ připomněla jim.

Ti dva muži okamžitě pustili svou oběť, která málem spadla na zem, než se sám zachytil.

„Takže teď jsi zjistila, že to, že jsem princ, je užitečné?“ řekl Mark protáhle, hned za muži.

Jane, pokrčila zdravým ramenem a sladce se usmála. „Cokoliv funguje, Ace. Chci mluvit s tím mužem,“ řekla rychle, a snažila se posadit, když ukázala na smrtelně bledého námořníka, vyděšeně vrtícího hlavou.

Mark ho chytil za rameno a hodil ho do místnosti, obešel spadlý džbán na vodu a pak na ni zvedl obočí. Prostě se znovu usmála. Mark se otočil a propustil ty dva zaražené útočníky.

„Můžete jít prosím sem?“ požádala muže a mávla na něj.

Mark ho musel strčit, aby se pohnul k ní. Námořníkova ubohá čepice, byla nyní zkroucená do zapomnění a očima se díval na zem.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se.

„D-Dorjan,“ zašeptal do podlahy.

„No, Dorjane, může přijít blíž, prosím, a podat mi ruku?“

Podal jí čepici. Pak ji rychle nacpal do kapsy a natáhl se k ní znovu, třesoucí se ruku zvednutou, aby ji chytla.

Sevřela ji. „Děkuji vám,“ řekla mu jednoduše.

Prudce zvedl hlavu a, Jane, zalapala po dechu, když uviděla modřinu na jeho tváři. Otočila se a zlostně se podívala na Marka. „Uhodil jsi ho?“

„Ne,“ odpověděl Mark, zavrtěl hlavou a usmíval se.

Podívala se zpátky na Dorjana, který se na ni nevěřícně díval. „P-proč mi děkujete, madam? Já… já jsem ten, kdo vás střelil,“ dostal nakonec ze sebe, lámanou angličtinou s těžkým přízvukem.

„Děkuji vám, že jste mě nezabil,“ řekla a znovu mu sevřela ruku. „Vsadím se, že jste skvělý střelec, že ano?“

Napjatě přikývl a zčervenal.

„A přál jste si ochránit vašeho prince, ale nechtěl jste mě zastřelit, je to tak?“

Znovu přikývl.

„A podle toho jste umístil střelu. Děkuji vám. Oceňuji vaše… míření.“

Ten ubohý muž padl na kolena u postele a líbal jí ruku, která stále držela tu jeho. „Omlouvám se, madam, že jsem vás zranil. Byl jsem jmenován prvním důstojníkem k ochraně careviče. Jsem nejlepší střelec. Ale nechtěl jsem vás zastřelit.“

„No, byl to dobrý kompromis, Dorjane. Jsem šťastná, že jste to vy, koho jmenovali, a jsem šťastná, že jste trefil to, na co jste mířil. Mířil jste mi na rameno, že?“ zeptala se s tichým smíchem.

„Ano, madam,“ přiznal a vyděšeně přikyvoval.

„No, malá rána je lepší, než smrt. Teď mi řekněte, jak jste přišel k té modřině.“

Znovu sklopil oči.

Jane, mu sevřela ruku. „To je v pořádku, mám jistou představu, odkud se vzala.“

Otočila se a znovu pohlédla zlostně na Marka, který se na ni díval zářícíma očima, a pak se podívala zpátky na Dorjana.

„Až půjdu dnes odpoledne k letadlu, nebudu schopná moc dobře jít, protože můj kotník… no, vypadá to, že jsem si ho trochu vymkla při pádu, když jste mě střelil – Ano, no, nedokážu si představit, jaké utrpení bude manévrovat invalidní vozík, všemi těmi dveřmi, podobnými poklopům, ve všech těch chodbách, a přemýšlela jsem, jestli byste mě nemohl odnést na odletovou palubu. Pokud to pro vás nebude velký problém,“ dodala rychle.

Dorjan znovu otevřel ústa, když se na ni podíval a pak si dovolil vyděšený pohled na Marka, který pomalu přikývl.

„Ocenila bych to,“ řekla Dorjanovi, a znovu mu stiskla ruku.

Ta široká ramena, se najednou narovnala a Dorjan konečně našel úsměv. „Budu poctěn, madam.“

„Dobře.“ Pustila mu ruku a zatahala ho za rukáv. „Vstanete prosím, teď? Nutíte mě cítit se, jako nějaká královna při dvoření, nebo tak něco.“ Protočila oči. „Rozumíte dobře? Chci, abyste si uvědomil, že oceňuji vaši pozici a co jste musel udělat. Ale nejvíc oceňuji to, že jste dost uvědomělý, abyste na mušku vzal mé rameno a ne mojí hlavu.“

Dorjan přikývl, znovu se začervenal, ale cuknul sebou, když ho Mark chytil za rameno a pak k němu mluvil několik minut - shelkovansky. Nejdřív byla, Jane, rozladěná, ale když si všimla, že Dorjanova ramena se narovnala ještě víc a jeho oči se naplnili hrdostí, odpustila Markovi jeho nezdvořilost. S posledním poplácáním na rameno, poslal Mark Dorjana pryč. Muž se otočil, uklonil se, Jane, nesměle se usmál a konečně odešel.

Mark přišel, sehnul se a pevně umístil své rty, a její vyděšená ústa. A nechal je tam dlouho.

„P-proč jsi to udělal?“ vyjekla, jakmile dostala svá ústa zpátky. „A už to znovu nedělej,“ odsekla, jakmile se jí vrátil důvtip.

„Udělal jsem to, protože jsem z tebe v úžasu. Z tvého vnímání tvého střelce, pochopení jeho modřiny, a tvého řešení, velmi delikátního problému,“ řekl a zničil svůj projev tím, že se sehnul a znovu ji políbil.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ zamumlala.

Mark naklonil hlavu. „Možná nevíš. Nejsi vypočítavá žena; jen přirozená.“

Nevěděla, ani co myslí tímhle. „Kdy odlétáme do tvého královského domova?“

„Za hodinu. Cítíš se dost dobře na cestování?“

„Pokud bych řekla, že ne?“

„Pak bychom počkali.“

„Opravdu? Proč tě nemůžu prostě následovat později?“

„Protože,“ zašeptal a znovu se přiblížil k její tváři, „ve chvíli, kdy bych odletěl, bys okouzlila každého muže na téhle lodi, a skončilo by to tak, že bys přiměla někoho, aby s tebou odletěl zpátky do Maine.“

 No, bylo zbytečné to zkoušet. „Nechci letět s tebou domů.“

„Proč?“ zeptal se Mark, se zoufalým zavrčením, narovnal se a projel si rukou vlasy. „Co je tak strašného na tom, přijít se mnou domů?“

„Vsadím se, že žiješ ve velkém domě, že ano? Nebo na zámku, nebo v paláci, nebo tak něco. Vyčnívala bych, jako bolavý palec.“

„Patříš kamkoliv, kde náhodou jsi. Skrýváš se v lesích.“

„Je to můj domov. Žít tam, kde jsem byla vychovaná, neznamená, že se skrývám.“

„Proč nejsi vdaná?“ zeptal se. „Proč jsi byla ve svém věku stále panna?“

„Protože jsem nechtěla být ničí milenka!“ skoro vykřikla, ale připlácla si ruku na pusu.

„Čí milenka? Který muž tě požádal, abys byla jeho milenka?“

„Není to tvoje zatracená věc.“

Zírali jeden na druhého, oba odmítali ustoupit. Doktor Daveed vstoupil a prakticky je musel odtrhnout. Zavrtěl hlavou a promluvil k Markovi Shelkovansky.

„Anglicky,“ vyštěkla, Jane, ale znovu si zakryla ústa. „Omlouvám se, nechtěla jsem znít jako… jako… nechtěla jsem znít tak panovačně,“ dokončila to kajícným šepotem.

„Jsem to já, kdo se omlouvá, Jane. Byl jsem nezdvořilý. Právě jsem říkal, že bych vás chtěl připravit na vaši cestu.“

„Jak dlouhá bude? Shelkova je na druhé straně světa a my jsme stále v Atlantiku, není to tak?“

„Je to blízko, pokud poletíme přes Severní Pól,“ odpověděl za něj Mark. „Jen pár hodin. Budeme v přepravním tryskáči, ale bude to rychlé. Ačkoliv ne Mach 2,“ řekl jí s úsměvem. „Příště, ok?“

Jane, si odfrkla. „Nebudu s tebou cestovat znovu, Ace. Ani pěšky do obchodu.“

Mark se otočil na patě a odešel, něco si mumlajíc cestou. Jane, nemohla říct, jestli anglicky nebo shelkovansky, jen že to znělo… zlověstně.

*****

Mark stál stranou, jako páté kolo u vozu. Jane, jak to tak vypadalo, řídila tuhle show. Měla na ošetřovně doktora, kapitána Katriny, několik hloupě se usmívajících důstojníků a Dorjana, a všichni o sebe brkali, ve snaze jí pomoct.

Ona si toho vůbec nevšímala.

Jediná věc, která zjevně, Jane, dělala obavy, byla, že je pro Dorjana příliš těžká na nesení. Ve snaze neurazit toho muže – zjevně rozuměla mužskému egu víc, než muži sami – chtěla, aby jí přivezli kolečkové křeslo, až se dostanou na odletovou palubu.

A ubohý Dorjan, jelikož nechtěl přijít o poctu, která mu byla udělena, se jí stále snažil zvednout. Ale byla to těžká věc, pro plachého, nervosního muže, aby to udělal andělovi. Dorjan se stále nakláněl dopředu, váhavě umísťoval své ruce takhle a pak jinak, zatímco se snažil sebrat odvahu se jí jen dotknout. Mark si nedělal obavy. Dorjan vypadal dost drsně na to, aby vynesl na letovou palubu tank. Také věděl, že jakmile ji ten ubohý muž, dokáže dostat do náruče, bude potřeba dynamit, aby svou kořist pustil.

„Já nejsem tlustá, Dorjane,“ řekla mu, Jane, potřetí. „A vím, že byste mě mohl nést přes celou loď.“

„Je mi potěšením, madam,“ řekl jí Dorjan potřetí. „Můj… dar,“ dodal se zářivým úsměvem, ve snaze najít správné slovo, aby ukázal poctu.

Jane, si poraženě vzdychla a Dorjan znovu začal svou zkoušecí záležitost, kam umístit své ruce. Nakonec ho objala zdravou paží kolem skloněných ramen a pohnula se ke kraji postele, a celou dobu se vyděšeně snažila udržet své nohy zakryté přikrývkami. Daveed přišel jako záchrana a uvolnil přikrývku, aby jí zastrčil kolem jejích nohou, a zapouzdřil ji, jako mumii. Jane, se na něj usmála a navedla Dorjanovu volnou ruku ke svým kolenům, a všichni si oddechli úlevou, když se konečně narovnal, s ní v náruči.

Přehlídka, která následovala, poskytla okázalosti a okolnosti, zcela nový význam. Mark si uvědomil, že Jane, byla v úžasu, ne-li přímo zmatená. Všichni požehnaní členové posádky, byli oblečeni v uniformách, a lemovali chodby, které vedly k letové palubě, přičemž každý z nich se přidal jako doprovod za Jane, Dorjana, Marka, kapitána, lékaře a několik důstojníků. A když dorazili na letovou palubu?

Byly tam dvě trojřady námořníků, kteří vytvořili uličku k čekajícímu tryskáči. Mark viděl, jak Jane, zabořila tvář do Dorjanovy, nafouknuté hrudi – hned potom, co si uhladila vlasy rukou, kterou měla mít omotanou kolem jeho krku. Zvedla oči na tak dlouho, aby pohlédla na Marka, který byl přímo za ní, a nesl její batoh a pušku, přestože několik důstojníků nabídlo, že ponesou jeho břemeno. Ale pokud nemohl nést, Jane, ponese její věci. Věnovala mu zahanbený pohled, na který jí odpověděl ujišťujícím úsměvem a pak znovu zabořila tvář do Dorjanova krku.

Mark byl potěšen.

Zvlášť, když požádala Dorjana, aby zastavil, přímo uprostřed uličky námořníků a předstírala, že si musí upravit přikrývku – která byla v pořádku.

„Dorjane,“ řekla tak nahlas, že toho muže musela ohlušit, „jsem tak šťastná, že jste tak dobrý ostrostřelec. Udělala jsem velmi hloupou věc, a vy jste mi zachránil život, svým rychlým uvažováním a soucitem. Děkuji vám,“ prakticky zaječela. A pak se Jane Abbotová, znalkyně mužů a Boží anděl, naklonila a políbila toho muže na zčervenalou tvář.

„Ok, už jsem v pořádku,“ řekla mu, když upravila perfektně upravenou přikrývku.

„T-to fajn, madam,“ vykoktal Dorjan a znovu se rozešel.

„Jane. Musíte mi říkat Jane, Dorjane. Koneckonců jste zachránil můj hloupý život.“

Mark zakryl úsměv. Dorjan musel být definitivně hluchý, po téhle zakřičené pochvale.

„A napíšu vám, a ujistím se, že jste stále v pořádku,“ dodala významně, a zlostně se dívala na námořníky, kteří to ohromeně to sledovali.

Mark se cítil neviditelný, když všechny oči, byly na Jane.

A ona ho nazvala pompézním. Sakra, mohla dávat lekce královně – nebo pokořenému členu posádky, který pozbyl milost svých spolunámořníků. Dorjanovi nyní záviděl každý na palubě.

Poprvé za víc dní, než si pamatoval, byl Mark šťastný. Spokojený. Cítil naději. A docela dychtivý, pokračovat ve zbytku svého života, bez ohledu na to, že to bude namáhavý život krále.

Jane, jak věděl, ho udrží zdravým, i když zároveň pokořeným a zdvořilým a navždy se ohlížejícím přes rameno – a za rohy a pod stoly – aby viděl, do jakých problémů se ona dostane. Představte si, pušku nosící královnu, která miluje Pepsi a M&M´s.

Možná, jen možná, by mohl nakonec vidět i tu žhavou povahu, kterou viděl ubohý opilec Silas, jelikož měl podezření, že její malé, puškou-mávající výhrůžky, byly jen špičkou toho, co mělo potenciál, být zatraceným ledovcem.

Jeho otec bude potěšený s jeho cílem, najít si americkou nevěstu.

Jane Abbotová, to ještě nevěděla, ale bude importována do klanu Lakelandů.