FKTQ - 6. kapitola

Překlad: Lucianna

To, že se probudila zabalená mezi teplou – ok, žhavou – mužskou hruď a nesporně silné, mužské paže, nebylo ani zdaleka tak zneklidňující, jako zjištění, že místo aby se obávala, že stráví tisíc let v očistci za to, že měla sex bez manželství, nemohla se, Jane, přestat usmívat.

Nebesa jí pomoz, konečně se to stalo.

Navzdory její obyčejné, staré, každodenní prostotě, postižené noze a skutečnosti, že nebyla nikým speciálním, tak záhadný, krásný muž, ji držel, líbal a dotýkal se jí způsobem – a na místech – kde nebyla políbena, nebo dotknuta, nikdy předtím.

Také vypadal, že si to užívá, dokud najednou nepřestal.

Jane, si tiše povzdechla, když usoudila, že to i pro ni bylo dost zklamáním – ačkoliv určitě ne tak, aby toho litovala. Užila si některé části. Okej, většinu. A nebyla tak naivní, aby si myslela, že to poprvé bude celé romantické, sentimentální a vášnivé, ale ve skutečnosti spíš trochu bolestivé a nejspíš dost nepohodlné.

Jeptišky od Svatého Xaviera, Bůh žehnej jejich velkým, zbožným srdcím, se jí pokusily vysvětlit manželství, sex a muže. S tím prvním byly neoblomné, že je to nutnost, ale ty zbývající dvě věci byly naprostými neúspěchy. Nemohly učit to, co opravdu neznaly, a rozhodně ne, když koktaly a obcházely nejdůležitější věci.

Což byl důvod, proč většinu toho, co věděla o sexu, se naučila od Katy. No, a ze všech těch časopisů pro náctileté, které si obvykle četly v jejich soukromé klubovně v lese za farmou na vánoční stromky, Katyiných rodičů.

Její přítelkyně ztratila svou nevinnost tři roky po maturitě, jak Jane, věděla, protože jí to Katy řekla, že se to konečně stalo, když se přestěhovala do Bangoru, aby žila se svou sestrou a chodila do vysokoškolského kurzu pro záchranáře. A také donutila, Jane, aby jí slíbila, že nikdy nebude opilá, když budou nablízku žhaví, krásní muži. Protože, Katy vysvětlila, alkohol zjevně přinutí holčičí hormony, přehlasovat její rozum – zvlášť, když to bylo poprvé, co neměla své přehnaně ochranitelské bratry a bratrance, aby vyděsili každého chlapa, který se na ni jen usmál.

A ačkoliv byla Katy zdrojem sexuálních informací – během příštích let a pár vztahů – byli to muži Mainských lesů, který dali, Jane, nahlédnout do mužské mysli. Protože zatímco si Katy nakonec vybrala jinou profesi, než prodávat nemovitosti v okolí Pine Creek, Jane začala pracovat na plný úvazek pro kempy svých pěstounů, hned po střední, dokud její pěstoun nezemřel při nehodě na člunu a její pěstounka pak prodala kempy a odešla žít k sestře do Georgie. Jane, potom pracovala v různých kempech, a co se naučila, bylo, že někteří muži jsou blbci, někteří hodní a všichni jsou chvastouni. Zatímco zajišťovala občerstvení v chatě plné sportovců, nebo trávila den na člunu jako jejich rybářská průvodkyně, slyšela tolik předhánění a chvástání, že si přála, aby její uši měly víčka, jako oči.

Od dvanácti let, se učila lovit a rybařit a kempovat venku, jako jedna z chlapů. To byl způsob jejích pěstounů, jak jí dát u nich místo, stejně jako schopnosti, které jí velmi dobře posloužily v dospělosti. Takže vodila lovce a rybáře, vařila a uklízela a létala s partami z kempů a zpátky. V Maine, v jejích lesích, byla stará, obyčejná, neviditelná, Jane Abbotová.

Ale nyní tenhle krásný, arogantní, úžasný muž, ji viděl jako ženu; jako někoho, s kým se může milovat. Takže přes letmou bolest a náhlý konec, byla spokojená, že se to konečně stalo. Jane, se usmála do zlatých očí, které ji tiše sledovaly. „Myslíš, že jsem v noci mohla otěhotnět?“ zeptala se.

„Otěhotnět!“ vykřikl, narovnal se a vypadal nevěřícně.

„Jo,“ řekla a objala se dekou. „Mohla bych, víš. Doufám v to.“

„Doufáš?“

Přikývla. „Víc než cokoliv na světě, chci dítě.“ Zasněně se usmála, když pokračovala do detailů. „Koupím hezký, malý dům u jezera. Blízko města, samozřejmě, aby mé dítě mohlo chodit do školy. Doufám, že to bude chlapec. Ráda bych měla chlapce.“ Naklonila hlavu. „Mohl by mít tvoje oči. Máš krásné oči.“

„Jane.“

„A jednou mu dám bratra, nebo sestru. Neměl by být sám. Pak budeme opravdová rodina. Každé dítě by mělo mít bratra, nebo sestru.“

„Jane.“

„Možná jsi mi ušetřil spoustu problémů, pokud jsem otěhotněla včera v noci. Děkuji.“

„Jane.“

Když slyšela jeho zavrčení, podíval se na něj, aby viděla, že mu znovu cuká ve tváři – což, jak zjistila, se stávalo, když byl… rozrušený. Z toho, že je možná těhotná? „Proč ti cuká tvář tentokrát?“

Povzdechl si tak silně, že jí málem rozdělil vlasy, a rukou si projel ty svoje. „Jane, já…“ znovu si povzdechl. „No, do pekla.“

„Neměl bys klít. A vím, že kleješ i shelkovansky. Strávíš dlouhý čas v očistci, pokud nepřestaneš.“

Jeho výraz byl znovu nevěřícný. „Kdo tě sakra vychoval, banda jeptišek?“

Přikývla.

Vykulil oči ještě víc. Pak řekl něco podezřelého v shelkovanštině. „Jane, pokud jsi těhotná, o čemž pochybuji,“ řekl pak, skrz zatnuté zuby, „nekoupíš si ´hezký malý dům´u jezera – blízko města, samozřejmě. Myslíš si, že bych nechal nějakou ženu, která by měla moje dítě, aby žila sama?“

Jane, zvedla bradu, při tom označení, nějaká žena. Ale pak si povzdechla a přetáhla si deku přes ramena. To bylo všechno, co pro Marka určitě byla. Jen nějaká žena. „Nečekala bych manželství, nebo něco.“

„Proč zatraceně ne!“ vykřikl, vyskočil z postele a stál nad ní, s rukama v bocích – zjevně si nebyl vědom toho, že je naprosto a úžasně nahý.

„No, protože ne,“ zašeptala, bojujíc, aby udržela bradu se netřást a oči na jeho nohou. „Všechno co chci, je dítě. To je všechno,“ zamumlala. Jane, se mu podívala do očí, s úmyslem získat svou kuráž zpátky. „Pokud nejsem těhotná teď, budu brzo.“

„Cože?“

Tentokrát to zařval. A udělal výhrůžný krok blíž k posteli.

„Nebudeš se milovat s jiným mužem. Nikdy!“

„Nemusím jít do postele se žádným mužem, abych měla dítě. Půjdu navštívit doktora, abych ho měla.“

„Dámo, tvé vzdělání je nedostatečné. Potřebuješ muže, abys otěhotněla.“

„Ne, nepotřebuji. Můžu být uměle oplodněná,“ odsekla zpátky a zvedla se na posteli na kolena, zatímco držela deky na své hrudi, jako štít. „To jsem celou dobu plánovala. Ale možná jsi mi minulou noc, jednoduše ušetřil problém!“

Přistála na zádech, s rudým, naštvaným mužem s cukající tváří, na sobě. Možná, jen možná, neměla načínat to téma těhotenství. Nebo vůbec o minulé noci. Markovi se zřejmě nelíbilo připomenutí toho, jakým zklamáním to bylo. No, nebo taky jak bláznivý musel být, že v první řadě, vůbec proklouznul do jejího pokoje, když ji teď viděl v denním světle.

„Nebudeš ani uměle oplodněná. Je to jasné?“

„Ale já chci dítě.“

„Já ti ho dám!“

Och jo, litovala toho, že zmínila cokoliv, dnes ráno. Doufajíc, že ho uklidní, stejně jako, že ho dostane ze své hrudi, vyděšeně souhlasně přikývla – ačkoliv opravdu nevěděla, nebo se nestarala, s čím to vlastně souhlasila.

Mark zavřel oči. Po několikerém hlubokém nadechnutí, se na ni znovu podíval. V jeho nádherných, zlatých očích, převládal oheň a mohla cítit napětí, které opouštělo jeho tělo, centimetr po nádherně nahém centimetru. „Tohle je bláznivý rozhovor,“ zašeptal. „Takový, který budeme mít později,“ dodal s povzdechem. Věnoval jí velmi cudný polibek a pak slezl z postele a došel k panelu s tlačítky, u dveří – zjevně stále nevnímající fakt, že je pořád nahý.

Jane, si opřela hlavu o polštář a dívala se. Pokud se chce taky promenádovat takhle, kdo byla ona, aby si stěžovala? Dokud se nesehnul a nezvedl její ortézu zpod strany postele. „Dej mi to!“ vyjekla a natáhla se pro ni.

Stáhl se zpátky a držel ji z jejího dosahu. „Proč to skrýváš?“

„Neskrývám to,“ lhala a zvedla bradu. „Prostě to není ničí věc, jen moje.“

Vypadal, že o tom přemýšlí, když si prohlížel tu obnošenou ortézu. Jane, měla tuhle už skoro šest let a obávala se dne, kdy bude muset nasadit novou. Pche, dokonce na ní byla lepicí páska. Začervenala se, když si všimla, že Mark přejel prstem po pásce.

„Nemůžeš si dovolit novou?“ zeptal se a jeho hlas byl najednou něžný. „Tahle se místy rozpadá.“

„Nechci novou. Tahle je pohodlná.“

Podíval se na ni, pak zpátky na ortézu, pak ji opatrně položil na postel. „Řekneš mi, jak ses zranila?“

„Nemůžu,“ řekla jeho palcům u nohou. Bylo to buď dívat se na jeho palce, nebo do jeho tváře, a ona nechtěla vidět lítost v jeho očích. „Nevím, jak se můj kotník zlomil.“

„Jak můžeš nevědět, něco takového?“ zeptal se, s opravdovým úžasem ve svém hlase. „Pokud jsi byla dítě, pak by to věděli tví rodiče.“

„Potřebuju na toaletu. Hned,“ dodala, když se jeho nohy nepohnuly.

Povzdechl si, pak se sehnul a zvedl své oblečení. „Necháme i tuhle konverzaci na později,“ zamumlal, když vklouznul do oblečení. „Obleč se, Jane, a setkáme se v lodní kuchyni. Dáme si snídani, než odjedeme.“

„To je ta jídelna, že? Jak ji najdu?“ zeptala se, vděčná, že odchází.

„Zeptej se kohokoliv z posádky, koho potkáš. Všichni mluví průměrně anglicky. Je to povinné.“

„Opravdu? Proč?“

„Musí umět francouzsky, španělsky, japonsky a taky čínsky. Tahle letadlová loď cestuje po světě a všichni na palubě musí být schopní v určité míře.“

„Wow. To byl nápad tvého otce?“

Narovnal se od zavazování bot a několik vteřin ji sledoval, pak se najednou usmál. „Ano, byl to nápad mého otce.“

„Nemůžu se dočkat, až se s ním setkám. Doufám, že je v pořádku.“

„Ani já se nemůžu dočkat, až se s ním setkáš,“ souhlasil suše. „A ano, bude v pořádku. Už jsem s ním mluvil. Odpočívá doma potom, co měl malou mrtvičku, evidentně, a musí být opatrný.“

„Je doma tak brzy?“

„Velmi malou. A také se nemůže dočkat setkání s tebou.“

„Řekl jsi mu o mě?“

„Ale samozřejmě. Neviděl by mě už, kdyby nebylo tebe.“

„Och. Ano. To je pravda. Ach… Odejdeš už konečně?“

Mark došel zpátky k posteli, sklonil se a políbil ji na rty. „Dej si horkou sprchu, jestli jsi dnes ráno trochu bolavá,“ zašeptal. „A neměj pocit, že musíš spěchat na snídani. Musím zkontrolovat nějaké věci, než se tam setkáme. A neboj se nikoho z posádky. Všichni se o tebe dobře postarají.“

Zčervenala při jeho návrhu na horkou sprchu a proč, pak Jane přikývla a postrčila ho, aby se pohnul. Narovnal se s úsměvem a konečně vyšel ze dveří.

A Jane, se konečně dostala do koupelny.

  

*****

Mark vstoupil do kajuty, jakmile věděl, že je Jane ve sprše. Došel k posteli a stáhl vrchní prostěradlo, které neslo prozrazující stopu její ztracené nevinnosti. Složil ho, přestlal postel, aby si toho, Jane, nevšimla, že chybí, a pak ho vzal sebou, když znovu opustil místnost.

*****

Jane, strávila posledních patnáct let svého života, hlavně v mužském prostředí – těch prvních dvanáct, u Svatého Xaviera, bylo exkluzivně ženských – ale cesta do lodní kuchyně, byla zatěžkávací zkouškou. Všichni muži, které potkala, se jí stále klaněli a chovali se k ní, jako k nějaké celebritě. Koktali a zadrhávali se, ve snaze jí dát směr, a Jane koktala a červenala se, a vážně na dva z nich kýchla. Nakonec, jedna odvážná, frustrovaná duše, to jednoduše vzdala a dovedla ji do lodní kuchyně – nafukujíc hruď, jako tokající tetřev, když na chodbách potkali jiné členy posádky.

Jane, bylo trapně. Nyní byla znepokojená. Seděla sama na straně stolu, dost velkého pro třicet lidí, a zíralo na ni aspoň sto mužů. Kuchař vyšel z kuchyně a nesl obrovský talíř, naložený snad každým přijatelným jídlem ke snídani, následovaný mužem, který nesl luxusní porcelán, leštěné stříbro, lněné ubrousky a křišťálovou sklenici, do které naléval něco, o čem měla podezření, že je čerstvě vymačkaná pomerančová šťáva. Když se podívala na stoly, plné mužů posádky, viděla, že jedí z kovových talířů.

Takže se usmívala na kuchaře, který se usmíval zpátky na ni… s očekáváním. Snědla něco a věnovala mu zářivý úsměv, který ho konečně přiměl odejít, ale ne dřív, než jí řekl lámanou angličtinou, že se vrátí s dalším jídlem.

Jelikož nebyla od přírody plachá, a zvlášť byla v pohodě okolo skupin mužů, že mohla být jedním z nich, tak se Jane, nakonec postavila, zvedla svůj talíř a náhodně se vydala k jednomu z obsazených stolů. „Nevadilo by vám, pánové, kdybych si sedla k vám? Ten stůl támhle, je osamělý.“

Všichni muži v celé místnosti, se rychle vyškrábali na nohy a všechny hlavy rychle, souhlasně přikývly. Muži odsunovali muže stranou, aby jí udělali místo, a jakmile si sedla, sedli si i všichni ostatní.

„Všichni jste z Shelkovy?“ zeptala se, věnujíc svůj úsměv nejbližším námořníkům.

Všichni muži u stolu přikývli.

„Jste už dlouho na moři, na téhle cestě?“

Všichni znovu přikývli.

Jane si povzdechla. Bude se muset ptát na otázky, které potřebují víc, než jen ano, nebo ne, jako odpověď. „Jaká je Shelkova?“

Nikdo nic neřekl.

„Setkal se někdo z vás s Markovým otcem?“

Vyděšeně zavrtěli hlavami.

No, pche. Bylo to jak trhání zubů. Konečně vybrala jednoho z námořníků a usmála se na něj, takže mu poskočil ohryzek na krku. „Mark mi říkal, že Shelkova je dost jako Maine. Odtamtud jsem, mimochodem. Je vaše pobřeží drsné a skalnaté?“

„A-ano, madam.“

Možná si měla vybrat staršího námořníka na rozhovor. Tenhle vypadal, že je sotva starý a to, aby se holil. Přejela pohledem každého vrtícího se muže u stolu, až se Jane, zastavila na jednom, který měl už trochu šedivé vlasy. „Co děláte na téhle lodi?“ zeptala se.

„Ovládám katapult.“

No, vypadal jistěji, než jeho spolunámořník, ale stejně nepohodlně. „A katapult je… Co?“

„Tím se vystřelují stíhačky z paluby.“

Jane, si znovu povzdechla. Všimla si, že všichni přestali jíst, a vzala si sousto vlastních vajec, pak kývla na ně, aby udělali to samé. Nebesa, chovali se, jako byla mimozemšťan z vesmíru, nebo něco takového. „Co tady chlapi děláte pro zábavu?“ zeptala se, zkoušejíc to znovu.

Všechny vidličky ve všech rukou, se tiše vrátily na talíře.

„Och, pro Kristovy rány!“ vyprskla smíchy. „Mark tady není. Nemusíte být tak formální. Jezte svoje jídlo. Starý Ace vás neprotáhne pod kýlem za to, že se mnou mluvíte.“

Všechny tváře u stolu zbledly.

„Jeho… Jeho Výsost nám dala rozkaz, abychom se k Vám chovali s velkou úctou,“ vykoktal jeden odvážný námořník.

„Jeho Výsost? Jako král, nebo něco?“

Všichni přikývli.

„Shelkova má krále?“

„Nazýváme ho car,“ řekl jiný námořník a hrdě se nafouknul.

„Ale už nejsou žádní carové…“

„Ano, teď ano. Lidé přivedli starou rodinu zpátky k vládě,“ informoval ji stejný námořník.

„Opravdu? A Jeho Výsost vám řekla, abyste ke mně byli milí? Ale jak může vůbec vědět, že jsem na jeho lodi?“

„Přivezl vás.“

„Cože?“

„Carevič Markov, vás přivedl včera na palubu,“ řekl jí, nyní se potící námořník.

„Markov? Myslíte Marka? Co je carevič?“

„Říkáte… dědic, myslím. Nebo princ.“

„Ne. Ne,“ dodal další námořník. „Car Reynald se rozhodl, že příliš nemocný na panování. Markov Lakeland bude brzy náš car.“

Jane, věděla, že jí pusa visí otevřená, ale nemohla si pomoct. Mark byl princ? Byl to zatracený princ! Och, nebesa. Och, zásah. Měla sex s princem!

„No, zatraceně do pekla!“ Jane, si plácla rukou a pusu. „Omlouvám se,“ vykřikla skrz prsty. „Nechtěla jsem to říct.“

Všichni muži u stolu, a u dalšího stolu, a u dalšího stolu, na ni zírali. Vyskočila, takže způsobila, že každý muž v místnosti vyskočil s ní. Zírajíc na ně, Jane, nevěděla, jestli má vybuchnout smíchy, nebo pláčem.

Oboje, nejspíš – hned potom, co katapultuje Markova Lakelanda z paluby – bez stíhačky.

„Och, sedněte si!“ křikla.

Všichni muži v místnosti se okamžitě posadili.

Svatá nebesa, být hostem prince, byla nebezpečná věc. Jane, nepochybovala, že kdyby je požádala, aby všichni vyskočili z lodi, udělali by to – i kdyby jen proto, aby byli v Markově přízni.

No, zatraceně jistě on, nebyl právě teď v její přízni. Och, slyšela o Markovovi Lakelandovi. Jednoduše si jen nespojila věci dohromady. Není divu, že byl jen Mark; ten muž byl princ z nějaké země (nyní věděla, že to byla Shelkova), který přišel do Ameriky asi před měsícem, hledat americkou nevěstu. Pche, bylo to dokonce i v PineLake Weekly Gazette, jak to byla důležitá zpráva. Nějaký bohatý, princ playboy, se měl dvořit americkým ženám v naději, že posílí vztahy své země  se všemocnou Amerikou.

A ona se milovala s tímhle princem, včera v noci? Ona? Jane Abbotová?

Ten muž byl krysa. Vzal zoufalou, postiženou holku z Maine do postele, aby jí poděkoval za záchranu svého života. Dala své panenství záletné, královské kryse, která si jen… co? Pohrával si s ní? Nebo se jen pobavil na své poslední cestě?

Není divu, že křičel, když mu řekla, že doufá, že bude těhotná. Který budoucí král, by chtěl postiženého sirotka bez původu, jako matku svého dítěte? Královny mají královy děti, ne obyčejné Jane. Ta prolhaná, klamavá krysa, že nejspíš chechtá právě teď s kapitánem.

Když zjistila, že místnost je najednou smrtelně tichá, otočila se, Jane, aby viděla Marka, opřeného o stůl, paže složené na hrudi. „Jak dlouho tam stojíš, ty kryso?“

„Dlouho ne. Bavíš se s muži, Jane?“

„Dostávám lekce občanské výchovy!“ odsekla.

„Zjistila jsi něco zajímavého?“

„Jsi podělaný princ.“

„Tsk-tsk. Takový jazyk od anděla.“

A bylo to. Znovu ji donutil klít. Jane, popadla hrnek ze stolu a hodila ho do Markovy drzé tváře. Narovnal se a uhnul a nechal hrnek narazit do zdi za sebou. Kuchař vyběhl z kuchyně, s vyplašeným pohledem, právě když Jane zvedla další hrnek a hodila ho. Jelikož zabila víc než jednu koroptev kamenem, předpokládala Markův pohyb a zasáhla ho doprostřed hrudi. „Ty prolhaný, pochybný neřáde!“ vykřikla a natáhla se pro další hrnek.

Muži u stolu vyskočili na nohy. Jeden z nich ji chytil, ale Jane, se na něj otočila. „Neopovažujte se chránit toho pompézního kozla!“ křikla na námořníka a šťouchla ho do břicha, když ji chtěl stáhnout zpátky.

„On se snaží ochránit tebe,“ řekl Mark přímo za ní.

Jane, se otočila a stanula tváří ke kávou nasáklé hrudi. „Před kým?“

„Přede mnou.“

„Och, ano? Tebou a čí armádou, Ace? Možná jsem malá, ale umím bojovat nečistě!“

„Mojí vlastní armádou, anděle.“

Kopla ho. Byl tak blízko a ona měla boty, tak ho kopla.

A pak moudře utekla…

…přímo do důstojníka, který blokoval dveře nenechal ji projít. Přemýšlela o tom, že ho kopne také, ale on byl prostě nevinný. Byl to jen Mark, koho měla chuť zmlátit. Jane, se nadechla pro uklidnění a došla zpátky ke stolu – obešla Marka – a postavila se tváří muži, kterého bouchla do břicha. „Omlouvám se, že jsem vás uhodila,“ zašeptala. „Jste nevinný. A bylo od vás hezké, že jste mě chránil.“

Jeho tvář byla zářivě červená, když ten muž mlčky přikývl.

„Naše letadlo je připravené, Jane. Jdeme. Už jsem vyzvedl tvé věci,“ řekl Mark od dveří.

„Já s tebou nikam nejdu, Vaše Výsosti. Zůstávám přímo tady.“

„Tady, je uprostřed oceánu, čarodějko.“

Zvedla bradu. „Tak mě budou muset vysadit v příštím přístavu, protože mě do letadla s tebou, nikdo nedostane.“

„Je to rychlé letadlo.“

Zvedla bradu výš.

Mark si povzdechl. „Tvoje paličatost dělá věci vždycky jen horší,“ zamumlal a šel k ní. „A vždycky ze mě dělají padoucha.“

S tímhle výhrůžným prohlášením, ji zvedl a přehodil přes rameno, jako pytel pšenice. Ignorujíc její rozhořčené vrčení, a štípání do jeho zad, popadl její batoh a pušku ze stolu, cestou ke dveřím, pak se zastavil a otočil. Velmi nahlas, Mark promluvil k jídelně překvapených námořníků v shelkovanštině, a pak ji nesl pryč, za bouřlivého řevu a jásotu.

Postavil ji na nohy, jakmile byli nahoře, a všechno, co mohla, Jane, dělat, bylo, že na něj zlostně zírala, když jí táhnul k čekajícímu letadlu. Nebyla to bojová stíhačka; byla to přepravní stíhačka, s pilotem a kopilotem, čekajícími v kokpitu. Nyní vyděšená, zoufalá, zmatená a naštvaná, se mu, Jane, vytrhla, zároveň mu vytrhla pušku a pak se otočila a namířila ji na něj. „Já s tebou nikam nepoletím. Jsi princ!“

Z tváře mu zmizela barva. „Pro lásku Boží, Jane, spusť tu pušku. Hned.“

„Ne. Prostě mě tady nech.“

„Zatraceně, ty tomu nerozumíš,“ řekl chraplavě. Najednou zvedl paže a podíval se někam za její hlavu, pak vyděšeně zařval z plných plic, něco v shelkovanštině. Ačkoliv byla zády k mužům, Jane, si nedovolila se otočit a místo toho zvedla pušku k rameni.

„Jane. Spusť tu pušku.“

„N-neříkej jim, aby na mě skočili. Prostě nasedni do svého letadla a běž pryč. Nikdy už tě nechci vidět,“ zašeptala a bojovala s potřebou otřít si zamlžené oči rukávem. „J-já prostě chci zpátky do Maine, kam… kam patřím.“

„Prosím, dej dolů tu zbraň, Jane,“ zachraptěl napjatě, vlastní oči zamlžené.

Jane, si vzpomněla, že na něj namířila pušku na první lodi, a on nezblednul, necouval, ani ji neprosil. Najednou byla vyděšená. „Marku?“ zašeptala, sledujíc ho, jak se díval za ní a znovu zvedl ruce. „P-prosím, jen mě nech jet domů.“

„Pojď ke mně, Jane,“ řekl klidně. „Drž svou pušku zvednutou a pomalu jdi ke mně. Rozumíš? Neotáčej hlavu. Nespouštěj ze mě oči. Jen pojď do mého objetí.“

Spustila hlaveň pušky a neviděla pro slzy. „M-Marku?“

„NE!“

Cítila náraz dřív, než uslyšela doprovodný třesk pušky. Jane, byla sražena na palubu, síla rány jí vyrazila dech a ostrá, spalující bolest v zádech, jí málem způsobila bezvědomí. Silné paže jí zvedaly, za zoufalého řevu. Nohy v těžkých botách, spěchaly dopředu a její puška, byla odkopnuta stranou, když silné ruce na ni tlačily, jak se jí snažily odtáhnout od Marka. Znovu zařval, ten zvuk jí zněl každou buňkou těla, a Jane, se zalapáním po dechu, zvrátila hlavu dozadu.

*****

Zatraceně! Nemohl uvěřit, že na něj vytáhla zbraň, před celou válečnou lodí, plnou námořníků. Byla to fatální chyba, o které Mark věděl, že by, Jane, nikdy neřekla, že by mohla udělat.

Byla naštvaná. A Bože, věděl, že když se Jane Abbotová, naštve, dějí se věci. Sakra, střílela na jeho útočníky. A vytáhla na něj tu zatracenou zbraň už předtím. Ale Mark věděl, že by nikdy nezmáčkla spoušť.

Jenže námořníci to nevěděli.

Střelili jí – když ho chránili.

A teď mu krvácela k smrti, v náruči. Och Kriste, to byl zmatek. Nemohl ji ztratit. Právě našel tohle úžasné stvoření. Spadl jí do klína a ona mu doslova vdechla život do úst.

„Sire.“

„Nemluv. Zachraň ji, zatraceně!“

„Musíte ji pustit, Sire. Musíme ji dostat na ošetřovnu. Pusťte ji.“

„Ne! Odnesu ji.“

„Sire… Markove, nechte mě se o ní postarat,“ naléhavě prosil bělovlasý muž, tiše. „Nechte mě zastavit její krvácení. Pak ji můžete odnést.“

Opatrně ji předal do lékařovy péče, a pak se Mark podíval do její popelavé tváře, oči zavřené a cukaly jí, jak z ní unikal život. „Mluvte anglicky!“ vyštěkl k okolním mužům. „Možná vás může slyšet. Mluvte anglicky, aby nebyla vyděšená.“

„Budeme, Sire. Prosím. Nechte nás pracovat.“

Mark musel odejít pryč. Dav se před ním rozdělil, a on došel k pušce, kterou někdo kopnul pod čekající stíhačku. Zvedl ji zakrvácenýma rukama a zíral na ni, a přál si, aby ji mohl hodit moře.

Ale byla, Jane; pracovní zbraň, staré leptání na pažbě, ohlazené od toho, jak byla nošená mnoho mil, na mnoha lovech.

V Maine.

Kam patřila, jak řekla. Cítila se, že patří jen do lesů, kde mohla kulhat, aniž by ji někdo sledoval. Kde mohla milovat opilého, starého Yankeeho, který jí půjčí svou dodávku bez ptaní. Kde nemá žádnou rodinu, ale má v úmyslu jednu vytvořit, jakýmkoliv způsobem, ať už jedním milováním s krysím princem, nebo umělým oplodněním.

Ale mohla stejně tak dobře patřit do Shelkovy. Jeho lidé, by se do ní zamilovali na první pohled. Její kulhání by je neznechutilo ani nezpůsobilo jejich lítost; způsobilo by to zalíbení v jejich srdcích. A její duch, její dobrota a přednášky o způsobech, by doplnily vznikající národ, který měl tolik co dát světu, skrz lidi, zdroje a odvahu.

Jane Abbotová, mohla soupeřit s odvahou Shelkovanů. Zatraceně, mohla ji pozvednout.

A udělá to.

Mark otevřel hlaveň zbraně a potvrdil si, že je prázdná. Musela být prázdná dřív, než ji vzal na palubu Previe. Což si byl jistý, že Jane, věděla, když na něj namířila, dnes ráno. Dokonce i ve Stoningtonu, Mark věděl, že by nestiskla spoušť – i když si myslela, že je zločinec, který ji podvedl.

No, a ne snad? Právě teď ležela v kaluži zjevného důkazu, ne?

„Sire. Chcete ji odnést?“

„Anglicky!“

„Omlouvám se, Vaše Výsosti.“

Mark podal pušku námořníkovi, s rozkazem, aby dohlédl, aby byla vrácena do kajuty, Jane. Musel ji strčit do zjevně se chvějících, mužových rukou, pak přešel k Jane, její košile byla roztrhnutá a horní část těla, měla ovázanou tlakovým obvazem.

„Kulka je stále uvnitř,“ řekl mu doktor tiše anglicky. „Budu ji muset vyndat, ale budu potřebovat, dát jí krev.“

„Bude ji mít,“ řekl Mark, natáhl se a opatrně si zvednul, Jane, na hruď. „Dobrou, Shelkovanskou krev. Zjistěte její skupinu a pak otestujte každého muže.“

Nemusel se ani obtěžovat dávat rozkaz. Zatímco Mark nesl, Jane, k ošetřovně, chodby byly lemovány posádkou, čekající, aby nabídli svou krev. A v čele byli muži, kteří s ní sdíleli snídani u stolu, ani ne před hodinou. Muži, kteří byli svědky jejího ducha, povahy, jejích dobrých způsobů, které jí přiměly omluvit se užaslému námořníkovi, za to, že ho ve vzteku uhodila. Muži, kteří věděli, že by nikdy nezmáčkla spoušť.

Andělé plivou a syčí a křičí, ale je to jen vztekání.

Mark ji nechal v péči lékaře, pak vyšel do chodby a řekl posádce, jak potěšený je, za jejich obavy. A pak požádal, aby k němu byl přiveden muž, který, Jane, střelil.