FKTQ - 4. kapitola

Překlad: Lucianna

Ona zemře.

Jane, chtěla zavřít oči a plakat. A bude, jakmile se jí žaludek, přestane převracet hrůzou. Její Jidáš, ji položil do kajuty, na nějakou chabou náhražku postele, jen aby se stáhl a znovu jí řekl, že je mu to líto.

Líto, že ji vezme na oceán a utopí ji? Mohla vidět lítost v jeho očích, když nad ní stál. Musel ji zabít, když věděla přesně, kde najít jeho letadlo, které pravděpodobně bylo naložené až po ocas drogami.

Byla tak hloupá!

Když loď poklesla pod tíhou jeho stoupenců ve zločinu, kteří se nalodili, Mark zamumlal znovu to ošklivé slovo a odešel. Jakmile otevřel dveře, začala, Jane, pracovat a roubíku a odtáhla ho natolik, aby mohla kýchnout. Zvedla svázané ruce k ústům a začala pracovat na uzlech látky, která je svázala k sobě. Musela několikrát přestat a otřít si nos do rukávu, ale když uslyšela nastartovat motor, zpanikařila, a málem si zlomila ruce při pokusu o útěk. Konečně se látka uvolnila a ona se posadila a rychle rozvázala nohy.

Mark znovu vešel do kajuty a nesl její batoh a pušku a další velký, papírový pytel. Jane, ho s výkřikem srazila zpátky na schody a snažila se mu vypíchnout oči, zatímco ho neustále kopala. Chytil ji za ramena a držel ji dál, čímž jí dal volnou cestu k jeho slabinám – jeho vlastní naštvaný výkřik rázem skončil, když se obrátil s bolestným zavrčením.

Jane, se vrhla pro pušku.

Mark se vrhnul za ní, ale najednou se zastavil na konci brokovnice.

„Ty Jidáši! Nenechám tě, mě zabít.“

„Cože!“ vykřikl a tvář mu přešla z červené na fialovou. „O čem to mluvíš?“

„Nehodíš mě do oceánu,“ zasyčela, a dloubla ho hlavní pušky do hrudi, pro zdůraznění.

„Hodit tě do…“ zhluboka se nadechl. „Jane.“

„Jsi zločinec. Použil jsi mě, aby ses dostal pryč, a teď se mě musíš zbavit.“

Jeho čelist se sevřela, když mu začalo cukat ve tvářích.

Odstoupila pryč a zvedla pušku k jeho rameni, když se natáhl. „Já… já ti věřila,“ zašeptala, oči jí pálily, jak se snažila zahnat slzy.

A pak znovu kýchla.

Jane, sebou cukla dopředu a puška vystřelila, a ona ležela na zádech na lůžku, s velmi naštvaným obrem, zírajícím na ni. Jedna jeho velká ruka se natáhla k jejímu krku, a Jane, zavřela oči a nechala slzy uniknout.

Jenže ta ruka se zastavila pod její bradou a zvedla jí obličej. „Jane,“ řekl chraplavě, a použil druhou ruku, aby jí jemně odhrnul vlasy z tváře. „Já ti neublížím, anděle. A můžeš mi věřit. Snažím se tě udržet v bezpečí.“

Pomalu se odtáhl, když nic neřekla, pak se postavil a otočil se k muži, který stál v kajutě a držel pušku. Mark mu něco řekl Shelkovansky, a oba se podívali na škodu na lodi. Jane, si protřela oči, aby také viděla, a spatřila díru velikosti softbalového míčku, v trupu, těsně nad čárou ponoru. Muž se křivě usmál na Marka, pak zvedl pušku a odešel. Mark se otočil a zvedl Janin batoh a papírový pytel, právě když člun vyrazil od doku.

Jane, vystřelila ke schodům.

Mark pustil svůj náklad s vyštěknutou kletbou a chytil ji kolem pasu, hodil ji zpátky na postel a lehl si znovu na ni. Zírali zlostně jeden na druhého v tichosti, pak Mark chytil její ruce, sevřel je před ní a zavázal je znova dlouhou látkou, se kterou předtím tak vyděšeně bojovala, aby ji rozvázala. Jenže tentokrát si sundal pásek a protáhl ho skrz zavázané ruce a pak okolo pasu, a zapnul ho na zádech. Se sevřenou čelistí a tvrdým pohledem, jí zavázal v tichosti i nohy.

Ona také zůstala ticho, s obviňujícím pohledem. Tedy, dokud si najednou nekýchla a oči se jí znova podlily slzami.

Mark popadl papírový pytel, který se roztrhnul během jejich zápasu, zvedl ho, aby ho viděla a vysypal jeho obsah na ni. „Kdybych měl v úmyslu tě zabít, kupoval bych ti tohle všechno?“ řekl příliš tiše, ukázal na sáčky a sáčky bonbonů, rozházené kolem a na ní. Některé byly otevřené, takže se M&M´s se rozsypaly na ní, na postel a na podlahu.

Jane, sledovala muže, kterého vytáhla z jezera, jak se otočil a odešel z kajuty, pak vysypala další bonbony, když se otočila na bok, zabořila tvář do postele a propukla v pláč.

Byla to dobrá hodina, než se vrátil. Silný člun, ve kterém byli, ujížděl vlnami Mainského zálivu, a mířil, jen ďábel věděl kam. Její žaludek protestoval, někdy při kymácení a někdy při trhavé jízdě, a Jane, ani nevzhlédla, když cítila jeho váhu, se položit vedle jejího boku. A neotevřela oči, které byly oteklé od pláče a příšerné horečky, když jí objal hlavu, jednou svou velkou, něžnou rukou.

Všechno co udělala, bylo, že zasténala.

„Musíš něco vypít. Stále hoříš,“ naléhal tiše a odhrnul jí zacuchané vlasy z rozpálené tváře. „Pojď, zlatíčko. Sehnal jsem studenou Pepsi. Nechoď na mě s tvrdohlavostí,“ řekl chraplavě, když ji zkusil přetočit. „Potřebuješ tekutiny.“

Nenechá ji, dokud se nenapije. A ona byla vyprahlá. Takže Jane, konečně otevřela oči a zkusila se posadit. Mark jí pomohl, a pak ji držel, dokud nevypadala, že se přestala třást. Nebesa jí pomoz, právě teď si přála, aby ji do toho moře hodil, takže by mohla umřít rychle, místo pomalého uhoření k smrti – ačkoliv uvažovala, jestli tohle není ten očistec, o kterém sestra Roberta mluvila.

Člun sebou na vlně cuknul a vylil jí Pepsi po tváři, na postel a na hruď.

„To je v pořádku, mám tě. Vypij zbytek.“

Možná by to bylo jednodušší, kdyby měla volné ruce, ale odmítala požádat toho blbce o tento ústupek. Nevěřila mu a nevěřila mu ani jeho něžné chování nyní.

Ale koupil ti M&M´s, zašeptala její zmatená mysl.

Taky je má rád. Je to jen gesto. Je to zločinec. Jsi v problému, Jane Abbotová. Ve velkých, smrtelných potížích.

Je mi to jedno, stejně umřu.

Jane, si zkusila otřít nos do rukávu, ale musela místo toho, použít své rameno, protože měla zavázané ruce.

„Kriste, budu šťastný, až tě dostanu k doktorovi. Když tě rozvážu, budeš se chovat slušně?“

Zavrtěla hlavou. Pokud ji rozváže, skočí ze člunu sama a vezme ho sebou, už jen z principu.

Mark znovu zaklel, v angličtině, k jejímu prospěchu, hádala. „Já už vyléčím tu tvou tvrdohlavost, čarodějko.“ Znovu ji objal, a donutil ji, se na něj podívat. „Není to už daleko. Jsme skoro tam, Jane. Prostě se zkus udržet ještě o chvilku déle,“ dodal a něžně ji položil dolů.

Jane, zavřela oči vyčerpáním.

*****

Ta ponorka, na kterou se dívala, v podstatě roztrhala její teorii o drogovém dealerovi, na kousky. Zločinci nemají ponorky, ne? Člověk nemůže jen tak jít a jednu si koupit, ne? Tak jak se dostal Mark-bez-příjmení, k tak velké, smrtící lodi?

Jane, sledovala podmořskou loď, jak se vynořuje z nocí zahaleného oceánu, jako obrovské, hlučné zvíře, povstávající z hlubin moře. Kdyby nebylo pěnivých vln, které narážely na trup, nerozeznala by ji od oceánu, jak dobře splývala. Motor člunu se zastavil před deseti minutami a náhlé ticho, ji probudilo. Teď seděla na palubě v neúhledné hromádce a sledovala takový výhled, o jakém byla přesvědčená, že jen málo civilistů, mu bylo svědkem.

Což nutilo její, stále zmatenou, mysl se ptát – znovu – kdo je Mark. Špion, nebo tajný agent? Rusko je má. Má je i Shelkova? Nebo byl prostě jen velmi bohatý, úspěšný zločinec? Možná Rusko prodalo nějaké své ponorky, aby navýšilo kapitál, po svém rozpadu. Jane, si byla jistá, že si vzpomínala, jak viděla reklamy na prodej ruských armádních přebytků; boty, dalekohledy, džípy, dokonce i polní kuchyně. Ačkoliv nikdy neviděla reklamu na ponorky. A neměl by Strýček Sam, co říct k tomu, aby cizí země prodávaly ponorky civilistům?

Pravděpodobně. Což ji znovu přivedl k teorii špióna.

Dávala přednost Markovi dealerovi drog, protože špióni byli… no, rozhodně byli na žebříčku špatných hochů, pod zločinci.

Sám ďábel, jí vytrhnul z myšlenek, když se sehnul, aby ji zvednul. „Pojď, srdíčko. Je čas jít.“

Jane, se odvrátila a zkusila se odplazit pryč, přestože její ruce a nohy, byly stále svázané.

Mark zaváhal uprostřed pohybu a zamračil se na ni. „Musíme se pohybovat rychle. Nemůžou zůstat na hladině dlouho, když jsme stále v amerických vodách.“ Byla černočerná tma, ale mohla vidět záblesk jeho úsměvu. „A pochybuji, že by tvá vláda ocenila, najít cizí ponorku, ani ne padesát mil od pobřeží.“

Och, nebesa. Byl to špión.

*****

Mark zvednul svého, povadlého anděla s vykulenýma očima, ignorujíc její kroucení, ačkoliv přemýšlel, kde brala sílu, znovu s ním bojovat. Zvedl ji na zábradlí a opatrně ji spustil do čekající náruče dvou členů posádky Previe, a, ač byli všichni opatrní, Mark, Jane a ti dva muži na člunu, málem skončili v moři.

„Dost!“ vyštěkl. „Nemocná, nebo ne, ohnu si tě přes koleno, jestli se neuklidníš. Tohle je těžké i bez tvého bojování se mnou na každém kroku. Tak přestaň!“

Očividně nezastrašená ostřím v jeho hlase, musel Mark přelézt zábradlí a zachránit posádku před jejím kopáním tím, že jí objal nohy a pořádně ji stisknul.

„Já nepůjdu do té… té lodi!“ zaječela, že málem ohluchnul. „Ne!“

No, sakra. Byla blízka panice. Mark byl najednou šťastný za její oslabený stav. Pokud by se, Jane, cítila jen trochu lépe, poslala by je všechny na návštěvu Davyho Jonese, i přes svou malou velikost. Skončil tak, že musel obtočit své nohy kolem jejích, aby posádka mohla začít spouštění, ačkoliv se kroutila celou cestu na Previi, a její hysterie vypadal tím větší, čím víc se k ní blížili.

Naprosto vybouchla, když ji nesl ke vstupnímu otvoru velitelské věže. Několik dalších členů posádky stálo stranou, když ji zvedl – nyní sebou házející a chraplavě křičící – na věž, pak musel říct jednomu z mužů, aby jí rozvázal nohy, aby ji mohl postavit na žebřík. Muž zaváhal, zjevně se k ní nechtěl ani přiblížit.

Jeho vlastní vztek nakonec vybouchnul, Mark vyštěkl rozkaz znovu, Shelkovansky, až sebou několik mužů cuklo a způsobil, že Jane, prudce zavrávorala. Dva muži konečně chytli její nohy a rozvázali pouta, pak mu pomohli ji spustit na žebřík.

„Stoupni si, Jane,“ nařídil jí drsně.

„Ne! Nepůjdu do toho smrtícího stroje!“ křičela. „P-prosím,“ prosila najednou a rozvzlykala se. „Prosím, nedávej mě do té díry.“

Mark sevřel její hlavu v rukách a přitáhl si jí uchem k ústům. „Není jiná možnost, Jane. Budu tu s tebou.“

„Nerozumíš tomu! Nemůžu zůstat… nebudu…“

Teď naléhavě plakala, celá se třásla, zatímco se snažila bránit jeho sevření. Přešla od myšlenky, že ji má v úmyslu zabít, k tomu, že si myslí, že ji místo toho čeká osud horší, než smrt? Mark sklouznul rukou dozadu na její krk, se zamumlanou kletbou, a jemně přitlačil prst na nerv, dokud naprosto neochabla.

Vyštěkl další rozkaz, takže několik mužů mu přiskočilo na pomoc, aby jí spustili do natažených rukou dole, kde byla opatrně držena, dokud nesestoupil dolů a znovu ji nevzal. Muži se na jeho rozkaz rozdělili, jeden z nich vedl Marka úzkou, nízkou chodbou ke kajutě, kde byla jedna široká palanda. Jemně položil, Jane, dolů a rychle jí uvolnil ruce, odhrnul jí vlasy z tváře a pak přitiskl dlaně na její tváře.

Boře, vypadala mrtvá, kromě zrudnutí od horečky. Kvůli její nemoci, jí nechtěl uvést do bezvědomí, ale neměl jinou možnost. Seděl vedle ní a čekal na lodního doktora, až přijde a slyšel signál, že se ponořují, a Mark se začal modlit za její zdraví a za odpuštění toho, čím ji donutil projít. Ona mu zachránila život a on ji na oplátku, pomalu zabíjel. Kdyby se jen trochu zlepšila, šťastně by stál přední bez pohnutí a přijal jakékoliv ublížení, které by mu chtěla dát. Zasloužil si to.

Protože andělé si zaslouží něco lepšího.

Spousta žen přišla do jeho života a zase odešla, všechny aktivně soupeřily o jeho pozornost, a Jane Abbotová, rovnou zajala jeho srdce, aniž by vůbec něco zkusila.

Doktor poukázal na to, že to mokré oblečení zhoršuje její třes, když mu Mark pomáhal svléknout tu křehkou, bezbrannou ženu. Malé, hojící se škrábnutí na její paži – které, jak věděl, bylo od kulky – ho přimělo sebou cuknout. Bylo červené, ale doktor ho ujistil, že není důvodem horečky. Únava, velké nachlazení a možná zápal plic, byly odpovědné za Janinu horečku, která byla nejspíš odpovědná za to, že jednu chvíli byla apatická a v příští minutě hysterická.

Doktor jí dal injekci a dál ujistil Marka, že bude nakonec v pořádku. Odpočinek, teplo, tekutiny a další odpočinek, byly předepsány poté, co doktor slyšel o Janiných posledních dnech. Mark musel uznat, že ten muž neskrýval svůj nesouhlas tím, jak se s ní doposud zacházelo, ačkoliv lékař se zdvořile uklonil, když odcházel.

Mark ho uctivě propustil, pak zmáčknul tlačítko na komunikačním panelu a nařídil, kapitánovi, aby bylo Janino prádlo vypráno a boty usušené. Dal všechno do chodby a zamknul dveře, pak zvednul její ortézu a znovu si ji prohlédl, vzpomínajíc na jizvy na jejím pravém kotníku, které, jak řekl doktor, byly důkazem několika operací. Položil ortézu na stolek a zamířil do sousedící sprchy.

Byla vzhůru, když vyšel ven. Možná. Markův žaludek se stáhnul, když se na ni blíž podíval. Jane, seděla na posteli, s koleny přitáhnutými k hrudi, zírala do nikam, kůži měla popelavou, místo rozpálené. Vlastně vypadala strnule.

Zmrazená hysterií. Už to předtím viděl. Jane Abbotová, byla klaustrofobik.

Mark málem zařval utrpením. Není divu, že s ním bojovala zuby nehty. Její zuřivost nebyla od horečky; byla k smrti vyděšená z ponorky. Doslova tu ženu donutil jít do útrob vlastního pekla.

Mark zmáčkl panel tak tvrdě, až zlomil vypínač. „Na hladinu, kapitáne! Hned!“

Dostal vyděšenou odpověď, Shelkovansky.

„Je mi jedno, jestli jsme třeba uprostřed řeky Potomac – vynořit!“ Mark nečekal na odpověď. Rychle se oblékal, nandal si vrstvy oblečení, které vytáhl ze skříně v kajutě. Byly příliš těsné, ale musely stačit. Pak obalil, Jane, všemi dekami a prostěradly z postele, zvednul ji do náruče a musel se zapřít proti náhlému posunu lodi vzhůru, pak vstoupil do chodby a zamířil k řídící místnosti.

Kapitán sám otevřel poklop a pak držel, Jane, zatímco Mark vylezl po žebříku. Otočil se a vyzvedl ji na čerstvý vzduch, seděl nahoře ve věži s ní na klíně a okamžitě začal mluvit, zatímco odtáhnul deky pryč, aby se slaný vzduch mohl dotknout její tváře. „No tak, srdíčko. Už je to v pořádku. Podívej, jsi venku. Slunce se probouzí, Jane. Podívej se na jeho východ. Rozhlédni se, anděle. Už můžeš dýchat, jsi venku,“ broukal dál a dál, dokud se konečně nepohnula.

A stále pokračoval v mluvení, ptal se jí a otázky, odpovědí mu byla přikývnutí, jak se pomalu dostávala ze své strnulosti, a mrkala očima proti posilujícímu východu slunce. Teprve tehdy, když konečně promluvila, začal Mark sám dýchat.

„Já… omlouvám se,“ zašeptala, tvář otočenou k vánku.

„Ne tolik, jako já,“ zamumlal jí do vlasů, a netušil, jestli konečně rezignovala na svůj osud, nebo byla jednoduše tak vyčerpaná na to, aby s ním dál bojovala. „Měl jsem si to uvědomit. Měl jsem tě poslouchat.“

Vzhlédla. „Nechal bys mě vrátit se na pobřeží?“

Zavřel oči, před jejím prosebným výrazem. „Ne. Ale nechal bych tuhle loď nad hladinou a nechal bych tě na vzduchu, kdybych si to uvědomil.“

Otevřel oči a viděl, jak se na něj dívá. „Kdo jsi?“

„Muž, jehož život jsi zachránila – přestože si to nezasloužím, za to, čím jsem tě donutil projít.“

„Jak dlouho budeme na téhle ponorce?“

„Další přestup je odpoledne. Pak ráno poletíme domů.“

Sklopila pohled od jeho. „Musíš znát nějaké, pěkně mocné lidi v Shelkově, abys byl schopný zavolat ponorku. Je… Jsou na palubě jaderné rakety?“

Mark si nebyl jistý, jestli to byl obdiv, nebo obavy. „Ne. Odzbrojili jsme je a vyložili ve chvíli, kdy jsme převzali Previi. Příliš mnoho zodpovědnosti, přichází s tolika zbraněmi. Spi, Jane,“ nařídil jí tiše a přitulil si ji blíž. „Doktorův příkaz.“

„Jaký doktor?“ zeptala se, ale podívala se dolů a zalapala po dechu. „Kde mám oblečení?“ pak pohnula nohami, až vykoukly její nahé prsty zpod deky a tváře jí zčervenaly. „Kdo… kdo mě svléknul?“

„Doktor,“ lhal Mark bez výčitek. „Já se sprchoval.“

Sledoval, jak se její tvář vrátila do růžové od horečky, ale také si všimnul, jak potajmu zastrčila svou pravou nohu hlouběji do deky, právě když na palubu přišel kapitán a promluvil na Marka Shelkovansky. Usmál se na Janino nespokojené zamračení, odpověděl mu také v jejich řeči a propustil ho.

„Zníš jako generál, většinu času, víš to?“ řekla, stále se mračící. „A v Shelkovanštině zníš ještě víc arogantně.“

Mark se cítil sám trochu nespokojený. „Co tím myslíš, arogantně?“

„Pliveš rozkazy,“ vysvětila a zvedla svůj drzý, malý nosík. „A očekáváš, že budou okamžitě poslechnuty. Ten dobrý muž se přišel podívat, jak mi je a ty jsi ho propustil.“

„Ten dobrý muž,“ řekl Mark protáhle, „přišel sem nahoru si stěžovat, že jsi nás donutila zůstat odhalené, v amerických vodách. Navrhoval, abych tě hodil přes palubu a měl pokoj od toho problému, než nás spatří a sestřelí.“

„To neudělal!“

Díky, Bože. Mark byl vděčný a uklidněný, že Jane, je zpátky ve svém nadávajícím a hádavém já. Od teď se o ni postarám, slíbil. Navždy. „A já ho poslal pryč.“

„Vidíš, co mám na mysli!“ vykřikla a začínala zuřit. „Jsi arogantní a panovačný a… a…“

„A strašlivě unavený,“ dokončil za ni. „Spi, Jane.“

Zakryl jí hlavu dekami a pevně ji držel, dokud znovu nekýchla a nakonec se neuklidnila. Během pár minut, oba chrápali – Jane, s grácií dámy a Mark, úlevnou únavou.

*****

No, příští loď, kterou uviděla, rozmetala i její špionskou teorii na kousky. Země nepovolávají letadlové lodě, pro pouhé špiony, aby se dostali domů k tatínkovi, že ne?

Jane, docházely teorie. Pokud Mark nebyl zločinec, nebo špion, pak musel být… no, prezident, nebo synovec premiéra. Ale pokud by se z jejich dalšího setkání, vyklubala vesmírná raketa Sputnik, pak by musela hádat, že Mark, je prezident.

„Jsi ve spojení s nejúžasnějšími loděmi,“ řekla muži, který stál vedle ní, když se dostali k největší lodi, jakou kdy viděla. „A jsou stále větší a větší. Nemůžu se dočkat, až uvidím další,“ řekla protáhle – efekt byl zničen, když to vyšlo ven jako skřek.

„Nebudou už větší, než tahle, anděle,“ protáhl perfektně zpět Mark, když jí zapnul bundu až k bradě.

Dostal ji zpátky do ponorky, ale jen po slibu, že zůstanou na hladině a poklop zůstane otevřený. Jelikož nenáviděla tu loď stejně, jako svůj strach z ní, zastavila se, Jane, v kontrolní místnosti a snažila se omluvit kapitánovi, že byli všichni vynořeni kvůli ní. Mark nevrle řekl, že se nemá za co omlouvat, pak ji zvedl do náruče – přímo před kapitánem a celou posádkou a nesl ji zpátky do jejich kajuty, po hlasitém, anglickém rozkazu, aby poklop zůstal otevřený. To poslední bylo pro její prospěch. Pche, nebyla si dokonce jistá, jestli kapitán, nebo posádka umí slovo anglicky.

Mark ji nechal samotnou se obléknout, když jí řekl, že potřebuje zkontrolovat nějaké detaily, potom co jí ukázal, kde je komunikační panel a donutil jí slíbit, že před ním nezamkne dveře. Hned venku byl muž – kvůli jejímu pohodlí, dodal rychle, ne aby jí bránil v odchodu. A nikdo nepůjde dovnitř, pokud to nedovolí.

Jane, našla své oblečení čisté a složené na holé posteli a pak našla svou ortézu. Ležela přímo na očích, na stole, a mohla jen doufat, že si jí Mark nevšiml. Nelíbil se jí už fakt, že všichni muži viděli její kulhání, a zatraceně jistě nechtěla, aby tenhle konkrétní muž, viděl její ortézu.

Sestra Roberta by jí řekla, že je marnivá.

Ale Jane, se prostě styděla. Zvlášť nechtěla, aby Mark, viděl její hubený, zjizvený kotník a zkroucenou nohu. To by ho znechutilo a připomnělo mu, že ona je jen zmrzačené nic, z Mainských lesů. Líbilo se jí, že o ní přemýšlel jako o hrdince. Hrdinové jsou někdo – aspoň pro osoby, které zachránili.

Mark zaklepal na dveře o deset minut později a vedl ji zpátky tam, o čemž jí řekl, že to je velitelská věž. Ale místo aby vylezla po žebříku, zastavila se a poděkovala kapitánovi a posádce znovu za to, jak byli trpěliví a chápající. Všichni v místnosti se na ni usmáli a hlavy se jim jednotně sklonili.

A pak se Jane, skutečně rozhlédla kolem.

A pak zalapala po dechu tak silně, že klopýtla dozadu. Bylo to, jako být na scéně Honu na ponorku. Sofistikované vybavení rušně blikalo, pípalo a cinkalo, a muži rozptýlení okolo, vypadali stejně zaneprázdněni, a támhle byl skutečný periskop!

Když Mark viděl směr jejího pohledu, vzal jí za ruku a řekl jí, že by museli být pod vodou, aby byl periskop efektivní. Jane, se otřásla a nechala ho, aby jí pomohl nahoru po žebříku, a zpátky na čerstvý vzduch. Nyní sledovali letadlovou loď – o které jí Mark řekl, že se jmenuje Katrina – jak se zvětšovala a zvětšovala, jak se k ní víc a víc blížili.

„Katrina není v amerických vodách, ne?“ zeptala se, Jane.

Mark se na ni podíval a zvedl levé obočí. „Bylo by tak nějak těžké, ji skrýt. Proto ponorka jela do otevřeného moře.“

„Co by se stalo, kdybychom byli spatřeni?“

„Myslím, že se tomu říká ´mezinárodní incident´“

„Och. Co by kapitán dělal?“

Mark se ušklíbl. „Hodil tě do záchranného člunu a ponořil se.“

„Och.“

„Cítíš se lépe?“

„Ano. Poněkud. Vzduch pomáhá. Ale taky způsobuje, že mi teče z nosu,“ dodala s malým smíchem, jak se otočila, aby si vyčistila nos kouskem toaletního papíru, který utrhla na toaletě.

Dnes se pořádně v noci vyspíš,“ slíbil a přitáhl ji pevně k sobě.

Jane, najednou něco napadlo. „A co Manly? Jak ho Silas dostane zpátky?“

„Manly,“ řekl Mark a naklonil se, aby jí políbil na čelo, „se vrací k Silasovi, přes toho muže, co jsi mu vystřelila díru do lodi. Dal jsem mu dvě stě dolarů na palivo a mapu.“ Mark se ušklíbl. „A také jsem mu dal rychlou lekci o Yankees.“

„Kdo byl ten muž ve Stoningtonu?“

Mark pokrčil rameny i sní. „Chlápek, z mé země, který se oženil s Američankou a rozhodl se, že Mainské pobřeží je tak podobné domovu, jak nejlíp může být.“

„Kdo jsi?“ zeptal se znovu tiše.

„Mark. Muž, kterého jsi vytáhla z jezera.“

Jane, si povzdechla. Nikdy jí to neřekne. Možná je prostě chytrým zločincem, o kterém si jeho země Shelkova myslí, že je špion, a který je taky náhodou příbuzný s prezidentem.

A nejspíš je to sám ďábel v přestrojení.

Jane, najednou zaječela. „Poletíme tamtou věcí, zítra?“

Mark se na ni s obavou podíval. „Prosím, neříkej mi, že máš strach z létání.“

„Och ne! Dokonce mám pilotní licenci. Létala jsem s hydroplány od svých šestnácti let. Vezmeme si nějaké opravdu rychlé?“ zeptala se, sevřela předek jeho bundy a zatahala za ni. „Opravdu, opravdu rychlé? Něco, co udělá Mach 2?“

Mark se zasmál a objal ji. „Zajistím nám ten nejrychlejší tryskáč na lodi.“

„Och, člověče. Och, nebesa. Vždycky jsem uvažovala, jaký je to pocit, letět v jedné z těch F-něco. Vždycky jsem si říkala, že kdybych mohla jednou pocítit sílu jednoho z těch tryskáčů, umřela bych jako šťastná žena. Och, Marku, nemůžu se dočkat!“

„Jsem šťastný, že jsem konečně něco udělal dobře,“ řekl suše a znovu ji stisknul. „Ale my jim říkáme MiG-něco.“

„Těsně. Odpustím ti všechny hříchy.“

Mark si nemohl pomoct. S dovedností útočícího tygra, položil své rty na její – jen aby ochutnal čokoládu. Našla M&M´s, zjistil, a nestaral se, jestli chytne její chřipku. Za použití jedné ruky, aby jí přitáhl k sobě blíž, když cítil, jak se zachvěla, Mark použil druhou ruku, aby jí naklonil hlavu a prohloubil polibek – a sotva zadržel zasténání, když se její jazyk, plaše dotknul jeho.

Když slyšel za sebou zakašlání, Mark se neochotně odtáhl pryč, ale ne dřív, než použil prst, aby zavřel její spadlou bradu a pak zamrkal nad jejím poplašeným výrazem, když se narovnal.

„Och, nebesa,“ zašeptala a schovala si tvář v jeho bundě.

Netušíc, jestli vzývala nebesa kvůli jeho polibku, nebo proto, že ji kapitán přistihl, jak ho začala líbat zpátky, se na něj Mark zamračil. Kapitán, o dvacet let starší, najednou vystřízlivěl a dal mu informace.

„Mluvte anglicky,“ rozkázal Mark, „z úcty k našemu hostu.“

Jane, se narovnala a zalapala po dechu.

„Spouštění je připraveno, Sire,“ zopakoval kapitán anglicky a přidal lehkou úklonu.

Jane, znovu zalapala po dechu a pohledem těkala mezi kapitánem a Markem, pak zavrtěla hlavou, když usoudila, že vítr způsobil, že špatně slyšela.

Mark zvedl ruku. „Děkuji vám, kapitáne, za včasnou a nenápadnou cestu. Postarám se, aby vaši nadřízení, slyšeli o vaší udatnosti.“

Kapitán se znovu uklonil, potom co si potřásli rukou, a pak Mark postrčil, Jane, k žebříku, který vedl dolů ke spouštědlu. Moře bylo relativně klidné, na otevřené vody, ale přesto ji nakonec zvedl přes zábradlí, k čekajícím rukám, na člunu z Katriny. Nastoupil za ní a brzy rychle ujížděli vlnami.