FKTQ - 3. kapitola

Překlad: Lucianna

Jane, se pohnula s nepříjemným pocitem. Hruď jí hřála, brněla a srdce jí bušilo, záda měla přitisknutá k vysoké peci a nos měla tak studený, až byl necitlivý. Každý sval v těle ji bolel a měla ohromnou touhu kýchnout.

Což udělala, takže se naprosto probudila.

Což ji přimělo si vzpomenout.

Což ji donutilo zalapat po dechu při zjištění, že většinu jejího nepohodlí, způsobuje velká, trochu neohrabaná, mužská ruka, zakrývající její levé ňadro. Během noci, Mark bez-příjmení, nějak dokázal vklouznout rukou pod její košili.

Srdce Jane, vynechalo několik úderů. Byl vzhůru? Byl si vědom toho, kde má ruku? Byla to její bradavka, co cítila se tlačit přes podprsenku do jeho dlaně? A proč se chtěla zadečkem pevněji zavrtět do klína?

Ne, skutečná otázka byla, jestli by jí Katy věřila, kdyby Jane, řekla své nejlepší kamarádce – ok, její jediné, opravdové kamarádce – že strávila celou noc spaním v náruči muže? A místo aby tomu chlapovi udělala monokl za to, že se pomátl, tak tam prostě ležela, jako nějaká sexuchtivá husa a doufala, že se v dohledné době neprobudí, aby si to mohla vychutnat?

Ne; nikdy by se k této části nedostala, protože Katy by se smála na celé kolo, potom, co by jí, Jane, řekla, že ji ten chlap vážně políbil, a že ona sebrala odvahu na to, políbit ho zpátky, právě když najednou přestal. Zpropadeně. Kdyby měla svůj mobil, mohla by udělat fotku Marka, až bude před ní dneska v kanoi, aby dokázala, že nelže. Byla by to jen jeho záda, ale aspoň by Katy nemohla říct, že si ho vymyslela.

Och, počkat; možná by mohla nenápadně udělat fotku za použití Silasova mobilu, až se dostanou do kempu Dvacet Mil. Jo, a Silas by mohl potvrdit její příběh. No, ne tu část o jejich společném spaní, protože ona by zatraceně jistě neřekla tomu klevetícímu, starému kohoutovi, že…

Jane, znovu kýchla.

Ruka na jejím prsu se jemně utáhla a začala ji mnout.

Jane, zavřela oči, když cítila horko tisíce sluncí, valící se jí do tváří. Svaté nebe, byl si ten muž vůbec vědom toho, co dělá?

„Dobré ráno,“ zašeptal Mark chraplavě.

Zpropadeně, byl vzhůru. A jeho ruka se stále hýbala, a stále způsobovala, že její srdce uhánělo jako o závod.

„Ach… dobré ráno,“ zašeptala zpátky. V obavě, že by mohlo její srdce vybuchnout, Jane, připlácla ruku k hrudi, aby zastavila jeho činnost – pak znovu kýchla.

Mark se za ní lehce posadil. Ačkoliv pohnul rukou, tak jen proto, aby s ní sklouznul mezi její ňadra a přitáhl ji pevněji k sobě. „Jsi nemocná?“ zeptal se s lehkou obavou.

„Mohl… um, mohl bys pohnout rukou, prosím?“

Usmál se, hruď mu zavibrovala s jejími zády, když se jeho spalující dlaň přitiskla k břichu a přitáhl ji ještě blíž. „Promiň,“ omluvil se, s nepopsatelným tónem v hlase. „Instinkt, hádám.“

„Instinkt, nebo… zvyk?“

Poplácal jí na břiše a pak zcela stáhnul ruku. „Nemám ve zvyku spát přitulený ke krásným ženám s jinovatkou na nosech,“ nabídl odpověď.

Představujíc si ho přituleného ke krásným ženám, Jane, najednou zalapala po dechu. „Jsi ženatý?“

„Ne. Jsi nemocná?“ zopakoval.

„Ne,“ řekla s popotáhnutím a otřela si nos – který už její červenání rozehřálo natolik, že z něj začalo téct. „Nejsem nemocná,“ pokračovala, když se nenuceně odkulila pryč a posadila se, a pak se zaměstnala skládáním tenké mylarové deky, kterou použili na přikrytí.

Vyjekla znovu, když ji Mark přitáhl zpátky, otočil ji k sobě a ona zabořila nos do jeho krku. On, pak zalapal po dechu a Jane, znova kýchla – ačkoliv tentokrát si byla dost jistá, že to bylo proto, že ji jeho chloupky na hrudi, zalechtaly v nose.

„Jsi nemocná.“

„Je to pravděpodobně jen alergie,“ zalhala, neochotná přiznat, že byla včera příliš plachá, aby se včas svlékla z mokrého oblečení.

„Na co jsi alergická?“

Na tvé jemné, krásně vonící, chloupky na hrudi, chtěla, Jane, vykřiknout. „Lesy,“ řekla místo toho a zatlačila proti jeho držení. Pustil ji, ale pak ji zastavil ve škrábání se pryč, když ji zadržel pohledem.

Oči vypadaly lépe, dnes ráno. Jasnější. Zářivější. Vlastně, vypadaly opravdu nádherně; strohé, zlatavé, bystré a inteligentní a… podezřívavě přimhouřené.

„Máš červené tváře. Nachladila ses.“

Červenám se, hňupe. Ale Jane, usoudila, že být nemocná, je méně zahanbující, než přiznat, že její hormony byly na pokraji povstání. Nebe jí pomoz, ten muž, kterého vytáhla z jezera, byl krásný.

Ok, možná si toho faktu včera všimla, ale byla odhodlaná, to ignorovat. Což nyní nemohla. Seděl přímo před ní, a nemohla si nevšimnout, že jeho vlasy mu trčely ve spleti mahagonových vln, otíraly se o límec jeho rozepnuté košile a spadaly přes čelo, těsně nad jeho nádhernýma očima. Čelist měl lehce zastíněnou vousy, což jen zvýrazňovalo jeho ostré rysy. A jeho ústa? Ta, která ji včera večer políbila? Byla široká a smyslná a… vypadala odhodlaně.

„Jsi paličatá žena, Jane Abbotová.“

„Tak přežívám. A je moje věc, pokud chci být paličatá.“

„Nejspíš umřeš na zápal plic, než tě dostanu zpátky do civilizace,“ zamumlal a postavil se.

On dostane ji, do civilizace? Tohle byla její záchranná operace, ne jeho. Ona, zachraňovala jeho.

Zjevně, když měl ten muž zpátky svůj zrak, hodlal převzít velení. No, uvidí, jak blízko civilizaci je dostane, bez její pomoci. Možná je velký a silný, ale nemá ani ponětí, kam jdou.

A ona ho v tom malém tajemství nechá, jen co přestane zírat.

„Potřebovala bych pár minut pro sebe,“ dokázala nakonec říct. „A když vypadáš, že jsi najednou tak schopný, proč nejdeš najít nějakou vodu?“ Jane, naklonila hlavu, zaujatá tím malým škubnutím, v jeho tváři.

„Najdu nám vodu,“ zašeptal, a zněl víc výhrůžně, než souhlasně. „Až se vrátím, ať je rozhořelý oheň.“

„Ano, pane,“ odsekla, Jane, tváře znovu červené, ale z naprosto jiného důvodu. Och! Poroučí jí, jako by byl král lesa, nebo něco takového.

S tváří stále cukající, Mark popadl lahev a rázoval z tábora. Jane, se vyškrábala, aby našla ortézu a dala si ji přes ponožku do své suché, ale ztuhlé boty, stáhla přes ni nohavici, pak se ujistila, že její stará, pohodlná ortéza, je schovaná. Nosila nějakou od chvíle, kdy se naučila chodit, a považovala ji za starou, vítanou přítelkyni, která jí umožnila mobilitu a jistou míru sebevědomí.

Nenarodila se, se špatným kotníkem, ale sestry u Svatého Xaviéra jí řekly, že k nim přišla se zraněním. Od té doby prodělala několik operací a vystřídala spoustu ortéz. Nikdo nevěděl, jak ke zlomení kotníku přišla; jen že měla to zranění, když ji našli – ani ne tři dny starou, jak bylo určeno – na schodech nemocnice v Abbotu, v Maine. Ani nikdo nevěděl, kdo jsou její rodiče. A o dvacet sedm let později, byl důvod jejího zranění, stejně jako její původ, stále neznámý.

Jane, se už nestarala. Byla spokojená se svým životem a dělala to nejlepší, co musela. Jediná věc, po čem toužila, byla rodina. A ještě před měsícem, to byla věc, kterou se obávala, že nebude nikdy mít. Tedy, dokud najednou nezjistila, že může mít svou vlastní rodinu – skutečné krevní pouto – pokud by měla dítě. Mohla by být matkou.

A konečně by byla někdo.

Kolem věku třiadvaceti, si Jane, uvědomila, že pravděpodobně nebude manželka, jen aby si tu lekci utvrdila minulý měsíc, díky tápajícímu, opilému lumpovi, který jí nabídl, že jí zařídí vlastní chatu v lese, když bude jeho milenkou. A tehdy, navzdory neoblomným výstrahám sestry Roberty o tom, co se stane nemorálním ženám, začala, Jane, vážně uvažovat o tom, mít dítě mimo manželství. Protože upřímně? Ochotně stráví věčnost v očistci, výměnou za to, mít vlastní rodinu, už tady na zemi.

A opravdu nepotřebuje manžela, aby se to stalo – jen trochu spermatu.

Ale jak měla získat ingredience pro mateřství, když střízlivé muže odpuzuje její kulhání a nedostatek smyslné krásy? Jako Pan-bez-příjmení Mark; sdílení postele s ní a probuzení s rukou na jejím ňadru, s jeho libidem očividně nic neudělalo. Prostě klidně vytáhl ruku zpod její košile, jako by to byla běžná, každodenní chyba a místo toho se soustředil na její nemoc. A když jí včera večer políbil, jeho hormony ani nezajiskřily, natož aby se rozeběhly. Pche, řekl jí, aby šla spát.

Ok, možná by neměla Katy říkat o jejich společném spaní, protože opravdu nechtěla, aby její kamarádka – která náhodou byla vysoká bohyně, se zářícíma, šedýma očima a tělem modelky plavek – jí dala další přednášku o tom, jak překonat ty hloupé představy o tom, že není nikdo.

„Nerozhořela jsi oheň,“ řekl Pan Mrtvé Libido, za ní. „Jsi opravdu nemocná, že ano? Tvoje tváře hoří a ani ses ještě neoblékla. Máš obutou jen jednu botu,“ dodal, a věnoval jí znovu ten intenzivní, zlatý pohled. Položil lahev a prohrábl umírající uhlíky jejich ohně. „Prostě klidně seď, a já nám připravím něco k jídlu. Máš v batohu nějaký aspirin?“

„Ano,“ zaskřehotala, a natáhla se pro druhou botu, právě když znovu kýchla – což ji přimělo konečně přiznat, že je nemocná. Ok; možná její melancholie byla od toho nachlazení a ne z toho, že sdílela postel s nádherným mužem, který, jako většina střízlivých mužů, ji neviděla jako ženu.

A touto tichou kapitulací, Jane, naprosto ztratila kontrolu nad svou záchrannou operací. Jakmile vyhrabala aspirin, Mark získal batoh a jeho obsah, uvařil polévku a horkou čokoládu, pak před jejíma nevěřícíma očima, rozebral jejich tábor. Povolil popruhy u batohu, aby padly na jeho široká ramena, v jedné ruce zvedl její pušku a druhou k ní natáhl – jejich role ze včerejška, se nepochybně obrátily.

„Kudy?“ zeptal se, jakmile stála, i když zmateně a s těžkou hlavou.

„Ach… na sever,“ zašeptala, a bojovala s dalším kýchnutím. Jane, si pomyslela, že by mu měla všechno říct teď, když nevěděla, v jakém stavu, bude později. Pche, byla schopná je vodit v kruhu. „Sleduj tenhle hřeben, dokud nalevo neuvidíš pěkně velký potok. Pak ho sleduj po proudu, k jezeru. Kanoe by měla být tam, kde potok vtéká do jezera.“

S domýšlivým úsměvem, který říkal, že je plně ve vedení, Mark vyrazil podél hřebene, rukou pevně držel její. Teď, když ten muž viděl dost dobře, neměl problém pokrýt ten drsný terén, svýma dlouhýma, silnýma nohama, ale přizpůsobil svůj krok jejímu, a dokonce jí pomáhal přes strmá místa tím, že ji prostě uchopil v pase a zvedl ji.

A pokaždé, když kýchla, se otočil a zamračil se na ni, a pokaždé, když zastavila, aby si vyčistila nos, jeho oči ji tiše hubovaly.

Když došli k jezeru a našli kanoi, Mark ji hodil dopředu a převzal záď. „Pokud se nebudeš cítit na pádlování, prostě odpočívej,“ nabídl jí s očividnou obavou a dalším zamračením. „Řekni mi, kudy k odtoku a já to odtud zvládnu.“

Když začala opravdu vřít, ať už od horečky, nebo od vzteku, ukázala, Jane, na druhý konec jezera, pak zavřela oči a rozhodla se, nechat ho udělat všechnu práci, když to ten panovačný muž chce. Byla nemocná, on byl arogantní a možná sedmnáct mil pádlování, mu sebere něco z jeho domýšlivosti.

Během pár minut tvrdě spala.

*****

Mark sledoval tu rozpálenou, nemocnou, naštvanou ženu, spící na přídi. Ráno se jí nelíbilo, vzdát se kontroly a hádal, že kdyby se necítila špatně, stále by byli v táboře a rozdávali si to, ohledně jejich příslušných rolí, na této dlouhé cestě.

Jane Abbotová, byla schopná, nezávislá osoba, která vypadala příliš umíněná, pro své vlastní dobro. Přemýšlel, kde má rodinu. A také přemýšlel, proč nějaký inteligentní muž, nedal na její prst prsten a nepřipoutal ji k domovu.

Ale tak, co mohl vědět, třeba nějaký muž ano. Možná se jí nelíbila její situace a odešla. Tak zase, možná byla až příliš nezávislá, na manželství. Mark si rozhodně neuměl představit, Jane, jako úslužnou manželku, nějakého dominantního manžela.

Ale dnes ráno, byla totálně rozrušená, když našla jeho ruku, na svém prsu. A bylo to krásné, plné, kulaté ňadro, jak si vřele pamatoval. Poskytl jí omluvu na její červené tváře, když ji obvinil z nemoci, a ona po jeho nabídce skočila. Jane, byla v rozpacích, z jeho doteku, což ho vedlo k přesvědčení, že nebyla ničí manželka.

Po mnoha hodinách pádlování, v překvapivě teplém, pozdním, říjnovém slunci, a s nadějí, že nemine osadu, Mark přirazil kanoi ke břehu a jemným třesením, probudil, Jane. „Jane. Pojď, zlato. Probuď se a řekni mi, jestli jsme blízko.“

Zmateně se posadila a okamžitě znovu kýchla. Nos měla zářivě červený a teklo jí z něj skoro celé dopoledne, spánek měla neklidný a dýchání namáhavé. Procházela si hrozným nachlazením a on ji chtěl mít v pohodlí a s nějakými léky v krku, co nejdříve to bude možné.

„Je to trochu dál,“ řekla chraplavě, rozhlížejíc se okolo. „Je tam vyšlapaná stezka, od potoka, která vede až do kempu Dvacet Mil,“ vysvětlila. „Nemůžeš to minout.“

Pak zavřela oči a znovu upadla do spánku.

Mark se zamračil nejdřív na ni a pak na řeku. Pak se zamračil na své hodinky. Bylo skoro odpoledne. Měl hlad, a měli už jen tři cereální tyčinky. Odrazil od břehu a zamířil znovu po proudu, šťastný, že aspoň jedou s proudem. Stezku našel o dvacet minut později, najel s kanoí na břeh a vytáhl ji celou z vody na pobřeží. Vylodil batoh, pušku a Jane, postavil ji na nohy a nepustil ji, dokud se nepřestala kývat. Mark jí podal lahev, aby se napila, v naději že by to mohlo zmírnit bolest v krku, kterou předpokládal, že má, pak ji vzal za ruku a zamířili do osady.

Což byl velkorysý popis kempu Dvacet Mil, usoudil Mark o půl hodiny později, když spatřil obchod a pět pochybných chatek. Za zády chatek bylo další krásné jezero, ale ani duše v dohledu.

„Jane, jsme tady,“ řekl té tiché ženě vedle sebe a věnoval jí starostlivý pohled. „Jsi si jistá, že tu mají telefon?“ zeptal se, když se rozhlédl a neviděl žádné telefonní dráty.

„Mobil,“ vysvětila chraplavým hlasem. „Je na recepci.“

Mark zatraceně nenáviděl, vidět tu energickou a drsnou ženu, tak apatickou. Dotkl se jejího čela a odtáhl ruku, jako by se spálil. Měla strašnou horečku.

„Pojď, zlatíčko,“ řekl, objal ji volnou rukou kolem ramen a vedl je dopředu. „Možná mají víc aspirinu v tom… obchodě.“

„Chci jen ledově studenou Pepsi.“

„Seženu ti ji,“ slíbil. „Jen vydrž.“

Síťové dveře byly tak staré, že pletivo bylo zrezivělé. Majitel nepotřeboval ani zvonek, očividně, když vrzající panty sloužily stejně dobře. Byl to rozhodě Mainský obchod, usoudil Mark, hned po vstupu. Uprostřed rozlehlé místnosti stála stará, zrezivělá kamna, vyšší než on. Vedl svého nemocného anděla k jedné ze židlí, postavené u studených kamen, pak jí pomohl, sesunout se s úlevným povzdechem, do židle.

Mark se otočil a stanul tváří k vyzáblému, stárnoucímu muži, který vyšel ze zadní místnosti. „Potřebuji studenou sodovku a použít telefon.“

„Jasná věc,“ odpověděl muž s úsměvem, když hodnotil svého posledního zákazníka, na kterého vrhnul pohled a jeho oči přehlédly ženu, sedící k nim zády. „Soda je v lednici a telefon právě tady,“ dodal, když se natáhl pod pult a vytáhl starodávný, mobilní telefon. „Volání stojí deset babek.“

Mark vytáhl americkou dvaceti-dolarovku z peněženky a hodil ji na pult. Jestli volání stálo deset babek, nechtěl ani vědět, kolik stojí ta sodovka. „Drobné si nechte,“ řekl, když kráčel k prastaré lednici a odtáhl dveře, kde byl omezený výběr nápojů, všechny stály ve studené vodě. Vytáhl ven neznámou značku, když zjistil, že Pepsi tam není, otočením otevřel víčko a vrátil se k Jane.

„Tady, zlato. Vypij to. Pomůže to.“

Musel jí nejdřív držet lahev, ale chladný nápoj vypadal, že ji oživil dost, aby převzala držení lahve a obsloužila se sama. Mark se pak vrátil k pultu.

„Signál je lepší, když si ho vezmete ven,“ řekl muž a znovu se usmál.

„To udělám. Máte nějaký aspirin?“ zeptal se Mark, a v duchu si připomněl, aby zkontroloval expiraci, než ho dá, Jane.

„Jasná věc. Aspirin je za pět babek,“ odpověděl muž, přešel ke zdi a vytáhl malou obálku, obsahující dva aspiriny.

Mark zvedl obočí, když přijal lék, a všimnul si, že dvacka už zmizela z pultu. Potom co zkontroloval trvanlivost a usoudil, že šest měsíců není zase tak moc, vytáhl další dvacku a dal ji na pult. „Dejte mi ještě tři balení,“ řekl, zatímco roztrhnul balení v ruce. Nacpal další balíčky do kapsy, popadl telefon a vrátil se k Jane. „Tady, vezmi si to,“ nařídil jemně. „Pokud tě to nezabije, pomůže ti to cítit se líp.“

Musel jí dát tablety na jazyk, ale spolkla je se zbytkem sodovky. Mark jí podal další lahev z ledničky – a hodil další dvacku na pult, než vyšel ven na verandu, aby si zavolal. Když se vrátil, Jane, dopila svou druhou sodovku. Najednou znovu kýchla, poněkud nežensky si říhla, takže slabě zalapala po dechu.

„Máte volnou chatu?“ zeptal se Mark majitele, i když se otřásl při odhadu, co ho to bude stát.

„No, tak. Myslím, že možná číslo šest, je volná,“ řekl muž a promnul si bradu. „Jsem si jistý, že stará Matilda se konečně odstěhovala s mladými.“

„Matilda?“ zeptal se Mark, přemýšlejíc, jestli ten chlap ví, že má je pět chatek a doufal, že šestá není vážně medvědí doupě.

„Matilda je mýval, který si oblíbil chatu číslo šest,“ vysvětili mu zcela vážně. „Ačkoliv jsem si jistý, že se odstěhovala minulý týden.“

„Vyřiďte mé poděkování Matildě,“ řekl Mark protáhle. „Věděl byste, jak bych se já a ta dáma, mohli dostat do nejbližšího města?“

„No,“ zahuhňal spíš, než řekl, ten muž a znovu si promnul bradu. „Jelikož je čtvrtek, Lester míří dnes večer do Mila. Mohl by vás tam pravděpodobně vzít.“

„Lester?“

„Projíždí tudy většinu pracovních dní v noci, okolo půlnoci, s nákladem nařezaných klád.“

„Takže mluvíme o tahači, správně?“ ujasnil si Mark.

„Jo. Lester si pořídil pěknou soupravu.“

„Je nějaký způsob, jak kontaktovat Lestera?“ zeptal se trpělivě Mark. Bože, tohle bylo jak trhání zubů.

Muž o tom musel zjevně znovu přemýšlet. „No, můžete mu zavolat z tohohle telefonu. Lester má v autě vlastní telefon.“

Mark vytáhl peněženku, otevřel ji, pak se zastavil a podíval se přes pult. „Kolik za tu chatu, než bude Lester projíždět?“

„Beru karty,“ řekl muž, naklonil se dopředu, aby potajmu nakouknul do peněženky. Tehdy Mark věděl, že se vypořádává s jedním s Janiných Yenkees, když si uvědomil, že ho ten chlap odhadl jako cizince, dřív než otevřel svou pusu s přízvukem. Ale tak, mohlo to být jeho poničené, ale drahé oblečení, co ho prozradilo. Sakra, samotná jeho kožená bunda, nejspíš stála víc, než celá tahle osada. Nebo možná to byl fakt, že vešel a poručil si telefon, zatímco jen tak, hodil na pult dvacku.

Jediná věc, která zřejmě majitele trápila, byla, Jane. Dívajíc se na ní zkoumavě, si ten muž musel všimnout, že je místní. Byla oblečená jako obyvatelka Maine, která zná lesy; měla na sobě vlnu a účelné boty, a puška, opřená o kamna, byla praktická a používaná, ne luxusní.

Jane se najednou postavila a otočila tváří k nim. S peněženkou, stále otevřenou v rukách, se Mark podíval od jejího pokřiveného úsměvu, k muži za pultem.

„Ta změna byla okamžitá a výmluvná.

„Jane Abbotová! Jsi to ty, holka?“ vykřikl majitel, naprosto zapomněl na svou tučnou oběť a pospíchal zpoza pultu. „No, nevypadáš dobře, pro mé bolavé oči. Co je s tebou?“

„Ahoj Silasi,“ zachraptěla s hřejivým úsměvem. „Jsem trochu nastydlá, to je všechno. Máš pro nás chatu?“ zeptala se tiše, a nechala Silase, aby ji objal.

„Jistě že mám, holčičko. Číslo dvě je čistá a připravená. Jen běž a lehni si, než se skácíš. Doběhnu nahoru a přinesu ti konvici čaje a nějaké léky.“ Odstoupil od ní a zamračil se a Marka. „Ten chlap je s tebou?“ zeptal se a zněl podezřívavě.

Jane, ho poplácala po paži. „To je, Si. Tak na něj buď hodný.“

Silas, jak to tak vypadalo, byl řádně vytrestán a skrýval své zklamání za ruku, když si odkašlal. „Ty… potřebuješ se dostat do Mila, Jane?“

„Myslím, že to je špatným směrem,“ řekla, a otočila se s tázavým pohledem na Marka. „Nezkoušel ses dostat do Bangoru?“

Mark zavrtěl hlavou. „Změna plánů. Musím se dostat do města na pobřeží, které se jmenuje Stonington.“

„Stonington? Ale já myslela, že jsi chtěl jet na letiště.“

„Přítel, kterému jsem právě volal, mě požádal, abych se s ním setkal ve Stoningtonu.“

Jane, mu věnovala zkoumavý pohled, pak popotáhla a otřela si nos, a pak přikývla. „Ok,“ řekla a otočila se k Silasovi. „Moje auto je rozbité, mohl bys mi pomoct najít způsob, jak ho dostat do Stoningtonu? Myslím, že je to na Jelením ostrově, na východní straně Penobscotské pláže.“

„Ty… ach, můžeš si vzít Manly.“

„Tvou dodávku? Silasi, to je od tebe tak sladké.“ Jane, položila ruku na jeho paži. „Můžu ti ji vrátit zítra, nebo další den. Budeš mi věřit se svým miláčkem na celé dva dny?“

„Ty víš, že ti věřím s Manly sedm dní v týdnu. Sakra, holka, dlužím ti svůj život.“

„Díky, Si. A nedlužíš mi vůbec nic,“ odpověděla mu unaveně.

Mark viděl, jak jí padají víčka a spěchal k ní, a cestou odložil peněženku. Dal ruku za její kolena a zvedl si ji do náruče, ignorujíc její polekaný výkřik, který se hned změnil v další kýchnutí.

„Ukažte mi cestu, Silasi, do čísla dvě,“ řekl Mark zírajícímu muži.

Silas se s obavou podíval na Jane. „Možná byste ji měl donést ke mně nahoru.“

„Chata pro nás bude dobrá,“ odpověděl Mark, za použití svého, nehádej-se-se-mnou, hlasu.

Ačkoliv Silas očividně přemýšlel o dohadování, ale jen vteřinu, než se otočil na patě, sebral Janin batoh a pušku a vedle je z obchodu.

„Dáte ji na postel a já přinesu nějaký čaj a med,“ řekl Silas ve spěchu, když otvíral dveře chaty. „A mám nějaké léky na nachlazení, které by si měla vzít,“ dodal a zaměstnal se zapálením třísek, připravených v kamnech.

„To je fajn,“ souhlasil Mark a narovnal se od položení, Jane, na postel. „Máte mapu Maine? Potřebuji vidět, jak dlouho nám bude trvat, dostat se do Stoningtonu.“

„Vím, že je to dvě hodiny do Bangoru,“ nabídl Silas a znova si promnul bradu. „Ale nevím, jak daleko je to pak k Jelenímu ostrovu. Mám mapu, přinesu ji s čajem.“

Jakmile byl Silas pryč, Mark začal rozepínat, Jane, bundu. Nejdřív protestovala a pak zkoušela pomoct, ale odstrčil jí ruce pryč a řekl, aby byla ticho. Zkusila se na něj zlostně podívat, za jeho komandování, ale nakonec to uznala a byla jak hadrová panenka.

Mark si začínal dělat starosti. Její čelo hořelo, tváře měla jasně červené, a byla čím dál víc apatická, jak jí ta cesta od potoka, dorazila. Ale skutečnost, že ho poslouchala, ho děsila nejvíc. A zůstala poslušná, dokud se jí nepokusil sundat boty. Jane, se narovnala a plácla ho do rukou, když chtěl rozvázat pravou botu. Mark je zkusil rozvázat znovu, tak ho praštila do ramene. Byl to slabý protest, ale dost na to, aby si vzpomněl na ortézu.

„Běž pryč a nech mě být,“ řekla zadýchaným šepotem. „Mainské lesní ženy raději umírají obuté.“

Mark pomyslel na to, že by ji políbil – dokud si nepřipomněl její nachlazení. Pak pomyslel na to, že by ignoroval její protesty a zařídil, aby se cítila pohodlně – dokud si nevzpomněl, jak před ním ortézu včera večer schovala. Takže, protože ji nechtěl naštvat, nebo přivést do rozpaků, nechal jí boty a šel přiložit do kamen.

Silas přišel zpátky s čajem a léky, a mapou. Dokázali ty první dvě věci, dostat Jane do krku, pak rozložili mapu na poškrábaný, rozviklaný stůl.

„Tady je Stonington,“ řekl Silas a ukázal na jižní konec ostrova, spojeného s východním pobřežím Penobscot Bay, mostem a náspem.

Mark se podíval na hodinky. „Měli bychom odjet nejpozději v sedm, tedy. To mi dá hodinu navíc.“

„Setkáte se, se svým přítelem o půlnoci?“ zeptal se Silas a jeho pohled přešel k Jane na posteli.

„Ano,“ odpověděl Mark. Změkl, při pohledu na skutečně se obávajícího muže. „Nebojte se, slibuji, že se o ni dobře postarám.“

Silas se narovnal do plné výšky, vytáhl si kalhoty za pásek a nafouknul hruď. „Co přesně pro vás znamená?“

„Je to můj strážný anděl.“

Zjevně netušíc, jak odpovědět, ten starý Yankee vyfouknul hrudník zpět do břicha. „No, vypadá to, že vám věří,“ zamumlal a přešel, aby jí vytáhl deku k bradě. Otočil se a podíval se na Marka. „Jen se ujistěte, že zůstane v bezpečí,“ varoval ho. „Je tu spousta místních, kteří by vás šli hledat, kdyby zjistili, že se jí něco stalo,“ dodal, jeho oči zářily odvahou všech místních, v této oblasti.

„Rozumím,“ řekl Mark s přikývnutím, což mu ten starý muž oplatil, než vyšel z chaty s veškerou důstojností vítěze.

*****

Mark se probudil zvukem velké, předimenzované dodávky, která zastavila venku, a zkontroloval hodinky, aby viděl, že je sedm večer. Opatrně se vymotal od Jane, a došel ke dveřím a otevřel je právě, když Silas vylezl z dodávky z pekla, obecně známé jako Manly, pokud nápis na stínítku byl nějakým náznakem. Motor, který, jak se zdálo, neměl připevněný tlumič výfuku, měl zvuk padesáti démonů pod kapotou, i ve volnoběhu.

Šklebíc se jako nastávající otec, přiloudal se Silas k chatě, s palci za kšandami. „Tak tady to, je Manly,“ řekl a mávnul za sebe. „A když vidím, že Jane, nemůže řídit, chtěl bych ti říct, chlapče, abys byl na mého kluka opatrný.“

Mark mohl jen přikývnout.

„A řekni, Jane, ať nezkouší jet zpátky, dokud jí nebude dobře,“ nařídil. „Mimochodem, kde se jí rozbilo to auto?“

„Je to asi třicet mil odtud v lesích. Narazila na kámen a prorazila si olejovou vanu,“ řekl Mark, stále zírající na to velké, červené monstrum. Vypadalo to, že bude potřebovat žebřík, aby se tam dostal. „Budu muset zastavovat každých padesát mil pro palivo?“ zeptal se, když se mu vrátil rozum. Ale oči ne. Nemohl přestat zírat na tu neuvěřitelnou, nepopsatelnou dodávku.

„Možná, chlapče,“ řekl Silas suše. „Ale většina benzínek bere karty.“

Mark se donutil podívat na Silase, když vytáhl peněženku a pak vyndal Visa kartu. „Projeďte to vaším terminálem a já podepíšu stvrzenku.“

Silas zavrtěl hlavou. „Ne, kvůli, Jane. Dlužím té dívce svůj život.“

„Jak to?“ zeptal se Mark, a zdvořile dal kartu zpátky do peněženky.

„Neměl bych tohle všechno,“ řekl Silas a ukázal k obchodu, „kdyby nebylo, Jane. Pracoval jsem v několika kempech, které pomáhala vést, když se najednou zvedla a řekla mi, že ztrácím čas prací pro někoho jiného, když bych mohl vést vlastní kemp.“ Silas zavrtěl hlavou, neveselým úsměvem. „Vrazila do mého pokoje, jednou večer a našla všechny moje zatracené lahve whisky. Všechny do jedné rozbila. Pak mě vytáhla ven a strčila mě do jezera. K čertu, byla v plamenné náladě. Hlídala mě dva týdny, pak mě vzala sem a řekla, že to místo je na prodej. Dokonce šla se mnou i do banky.“ Silas znovu zavrtěl hlavou. „Nebyla nic víc, než dvaadvacetiletá dívka.“

Mark si představil svého strážného anděla, jak vytrhává toho starého muže z jeho opilosti a strká ho do jezera, když si vzpomněl, na její vyhrůžky, včera večer, že to udělá i jemu. Pekelný oheň, to byl přesný pocit, předpokládal, když někdo mluvil o Jane Abbotové. A hned potom, Mark doufal, že bude svědkem, její plamenné nálady.

Zvedl ruku. „Děkuji. Svou dodávku budete mít zpátky za pár dní.“

„Dobrá. Řekni, Jane, aby se opatrovala. Kdybys mi mohl říct, kde je její auto, můžu ho mít přitáhnuté a opravené, aby na ni tady počkalo, až se vrátí.“

„O to už je postaráno.“

„Dobrá,“ zopakoval Silas s přikývnutím, otcovsky poplácal Manly po kapotě a loudal se zpátky do obchodu.

Mark zvedl svého nemocného anděla – a poslal modlitbu, svému nemocnému otci do Shelkovy – a uložil, Jane do dodávky, pak přinesl její batoh a pušku, a pak vyjel hvězdnou nocí na své setkání.

*****

Jane, se probudila s protažením a zívnutím, právě když dojeli k Bangoru.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se Mark mrkající ženy s červeným nosem, vedle sebe. „Pepsi? Další léky?“ nabídl, když zastavil u čerpací stanice. Byla to jeho druhá zastávka, co opustil kemp Dvacet Mil, jelikož Manly brala zjevně jednu nádrž na hodinu ujetých mil – což vysvětlovalo, proč Silas chtěl pět dolarů za dva aspiriny.

„Já… potřebuju na toaletu.“

„Tady ji mají. Běž dovnitř a já ti dojdu pro sodovku. Počkej!“ řekl rychle Mark. „Nech mě, ať ti pomůžu ven. Zlomíš si krk, když to zkusíš sama.“ Přešel okolo k jejím dveřím a pomohl jí dolů. „Může to auto vůbec na silnice?“

„Nemám zdání. Silas obvykle jezdí jen do Greenville nebo Millinocket.“ Pokrčila rameny. „Nikdo ho neobtěžuje.“

Jakmile si byl jistý, že Jane, je dost jistá v chůzi dovnitř, Mark natankoval dodávku a pak proběhl obchodem a posbíral několik nezbytností. Vyšel ven s velkým pytlem, který nacpal pod své sedadlo, když se Jane, vrátila. Ta ubohá žena stále vypadala jako hadrová panenka; Mark pamatoval na to, aby se každých deset minut jízdy natáhl a sáhl jí na čelo a jeho obavy rostly.

„Už to nebude daleko,“ řekla, Jane, skřehotavým šepotem, jakmile projeli Bangorem. Lačně vysrkala celý litr Pepsi a dívala se ven na řeku Penobscot, na jejich pravé straně. „Setkáš se s přítelem a brzy budeš na cestě ke svému otci. Doufám, že je v pořádku. Um, byl bys ochotný mi dát svou adresu? Abych ti mohla napsat a zjistit, jak na tom je tvůj otec?“ dodala. „Nevím ještě, kde v Bar Harboru budu. Musím si nejdřív najít práci.“

Mark se na ni podíval. „Stěhuješ se, aniž bys měla práci?“

Sklopila pohled k pití. „Mám dost peněz, abych vydržela, než si nějakou najdu. A ještě jsem se nerozhodla, jakou práci vůbec chci,“ dodala a obranně zvedla bradu.

„Od něčeho utíkáš.“

Brada se zvedla ještě výš. „Žena se může poohlížet po novém dobrodružství, když chce.“

„Od čeho utíkáš?“ naléhal tiše.

„Od manžela a osmi dětí,“ odsekla mu.

Mark se otočil, aby skryl svůj první úsměv toho dne. Její tvář stále hořela, oči byly stále červené, a z nosu jí stále teklo, ale už byla zpátky u své drzosti. „Musím s tebou něco prodiskutovat, Jane,“ řekl tiše.

„Co?“ zeptala se, stále defensivně.

„To, co bude v Stoningtonu.“

„Vysadím tě u tvého přítele a najdu si motel na noc, a pak zítra ráno zamířím zpátky k Silasovi.“

„Chci, abys šla se mnou.“

„Kam? Setkat se s tvým přítelem? Je příliš pozdě, Marku. Jsem si jistá, že se nebude chtít bavit s cizím člověkem.“

„Do Shelkovy.“

„Prosím?“

„Chci, abys jela se mnou do Shelkovy,“ zopakoval tiše.

Následovala celá minuta ticha a pak, „Děkuji ti, ale ne.“

„Proč ne? Jsi bez místa, právě teď. Nemáš ani auto. A Jane,“ pokračoval Mark, když ztišil hlas, „ti muži, kteří mě sestřelili, budou vědět, kdo jsi, z tvé poznávací značky auta. Zůstat tady, pro tebe teď není bezpečné.“

Nevěřícně se na něj podívala. „Proč by šli po mně? A jak by mě vůbec našli? Už nebydlím na své staré adrese. To je vše, co můžou zjistit z mé poznávací značky.“

„Možná přes tvou rodinu?“

„Žádnou nemám.“

Sledoval cestu, netušil co říct, na její tiché prohlášení. Tohle nepůjde dobře a Mark usoudil, že by dával přednost její apatii a povolnosti. „Proč tedy nenavštívit moji zem? Právě jsi přiznala, že hledáš dobrodružství.“

„Ale ty žiješ na druhém konci světa. Já nikdy nebyla pryč ani z Maine.“

„Opravdu?“ Mark se na ni podíval. „Nikdy?“

Zavrtěla hlavou, než se vrátil pohledem zpátky na cestu.

„Ale chtěla bys? Tohle je šance.“

„Ne. Je mi dobře právě tady.“

„Jane, nemůžu jednoduše odejít a nechat tě za sebou. Dělám si o tebe starosti.“

Podíval se na ni znovu a viděl, jak se smutně usmála na své pití v lahvi. „Staral jsem se o sebe skoro celý svůj život. Běž domů za svým otcem, Marku. Dej mi svou adresu a já ti napíšu a dám ti vědět, že jsem v pohodě.“

No, zatraceně, zkusil to. Nemůže říct, že by to nezkusil.

Dojeli k Jelenímu ostrovu o celou tichou hodinu později, Mark sjel z hlavní silnice na zarostlou cestu, označenou bednou od mléka, těsně před Stoningtonem. Ošil se, když slyšel větve, jak se otírají o Manly a doufal, že jsou měkké dost na to, aby neodřely barvu. Zastavil na pláži a z odrazu skoupého měsíčního svitu mohl rozeznat dok a čekající člun. Jakmile zhasnul světla a vypnul hlučný motor, objevil se na člunu muž a šel směrem k nim.

Mark, se podíval na Jane, a viděl, že se probudila. „Cítíš se na protáhnutí nohou?“

„Odjedeš na člunu? Na tomhle člunu?“ zeptala se zmateně.

„Zjevně nejsem v bezpečí ani ve vlastním letadle. Ale můžu věřit svému příteli, že mě vezme na místo, které mě dostane bezpečně ze země. Pojď se mnou, Jane.“

Zamrkala na něj, jako kdyby jeho nabídku slyšela poprvé, než si evidentně vzpomněla na jejich konverzaci. Zavrtěla hlavou. „Říkala jsem ti, že nemůžu. Jediné místo, kam patřím, je tady.“

Mark si povzdechl a zavřel oči, a poslouchal, jak Jane, smrká. Jediné místo, kam patří. Zatraceně, ta žena patřila do paláce, obklopená sloužícími.

Patřila k němu.

„Aspoň si pojď protáhnout nohy a setkat se s mým přítelem.“

Nakonec přikývla a Mark pospíchal okolo dodávky, aby jí pomohl ven, pak sklouznul rukou kolem ní, jak šli směrem k doku a jeho čekajícímu příteli. Mark, mu přikývl přes hlavu, Jane, otočil se k ní a chytil její ruce do svých. „Je mi to líto, Jane,“ zašeptal, sevřel ji pevněji, když se jí na ústech objevila látka a efektivně tak zadržela její výkřik. „Je mi to líto,“ zopakoval a držel ji pevně, když její ruce byly spoutávány vpředu.

Mark ji pak zvedl na rameno, zatímco jeho přítel přemohl a svázal její nohy, a pak ji nesl k doku a do člunu. „Upřímně je mi líto, že jsme to museli udělat touhle těžkou cestou,“ řekl svému kroutícímu se andělovi, když ji položil na úzké lůžko v kajutě, a sledoval s lítostí, jak se její výraz změnil ze vzteku na strach.