FKTQ - 10. kapitola

Překlad: Lucianna

Dveře Janiny ložnice se otevřely, a žena, která rozhodně nebyla zaměstnankyně, vešla dovnitř. „Přinesla jsem vám šaty, slečno Abbotová,“ řekla ta, asi padesátiletá, žena. „A boty. Oblékneme se na večeři,“ pokračovala, a její pohled se usadil na Janiných starých botách, vykukujících zpod kalhot. „A přinesla jsem nějaké punčochy.“

„Vidím.“

Ženiny vlasy byly stočené ve složitém drdolu na zadní straně hlavy a nebyla o moc vyšší, než Jane, její postava elegantní a oči měla modré a intenzivní. Nevypadala jako Lakelandová, ačkoliv mluvila se závanem autority; její způsoby a silná aura, naznačila člověku, aby si sednul a poslouchal, co říká. Ale jelikož vyrostla s více než jednou, hrozivou jeptiškou, ohlížející se přes rameno, Jane, se naučila pár triků, jak strhnout pár trnů, z ženina výrazu obličeje.

Jane, se plně usmála. „Jsem, Jane Abbotová,“ řekla a nabídla jí ruku.

„Teta Irina,“ řekla žena, očividně vyděšená, když zvedla ruku, kterou držela boty. Irina se začervenala, položila boty na zem a šaty na postel. „Musíte si pospíšit. Jeho Výsost vás brzy přijde vyzvednout k večeři,“ instruovala ji, když přešla k šatníku a otevřela ho.

„Je od vás moc hezké, že jste mi přinesla šaty,“ řekla, Jane, stále se vřele usmívajíc. „Ale obávám se, že si je nemohu obléknout. Nebo ty boty.“

„Nemůžete?“ zeptala se Irina, zjevně překvapená, klidným odmítnutím. „Ale musíte. Nemůžete jí k večeři v kalhotách. To se nedělá.“

„Pak budu muset propásnout večeři,“ řekla, Jane, stále se usmívající a stále klidná.

„Ale musíte,“ zopakovala Irina, zvedajíc hlas. „Reynard řekl, že půjdete.“ Najednou přimhouřila oči. „Jste Američanka, takže je pochopitelné, že si neuvědomujete tu čest, která vám byla prokázána.“

Úsměv Jane, začal mizet. „Já si uvědomuji tu čest,“ řekla tiše, poučující ženě. „Ale pokud nechcete ztrapnit Reynarda, pak si buď vezmu kalhoty, nebo nepůjdu vůbec.“

„Chcete říct, Jeho Výsost, že?“ opravila ji Irina.

„Cokoliv,“ odsekla, Jane, úsměv byl naprosto pryč. „Jakkoliv nazýváte toho muže, nepůjdu k večeři v šatech. Podívejte,“ řekla s povzdechem. „Nosím ortézu na pravé noze, která dosahuje od kolene až k patě. Nenosím šaty, protože to není hezká ortéza a nemůžu si vzít tyhle boty, protože bych je přes ni neobula.“

Žena pomalu přikývla a její pohled se přesunul k Jane, a její pravé noze. „Och. Vidím. No, pak budeme muset…“ Irina přešla k židli u okna a posadila se, dívala se nepřítomně na její nohu. Ale její mysl, byla zjevně někde jinde – v nějaké skříni, nejspíš. Takže, Jane, seděla na posteli a trpělivě čekala.

„Mám pár bot, které jsou módní,“ nabídla Irina, stále se nepřítomně dívajíc na Jane. „Lépe by šly k těm kalhotám.“ Povzdechla si. „Ale budete první ženou od Katriny, která přijde ke stolu v kalhotách.“ Její oči se staly nepřítomnými. „Reynardova žena. Moje sestra. Zemřela před pěti lety.“

„To je mi líto. Ráda bych se setkala s Markovou matkou.“

„Myslíte Jeho Výsosti?“ opravila ji Irina.

Jane, mávla rukou do vzduchu. „Cokoliv.“

Irina se podívala přímo na Jane, malý úsměv zatahal za koutek jejích rtů. „Kat byste se líbila, myslím. Ale dost. Musíme vás obléknout k večeři,“ pokračovala, postavila se a zatahala za dlouhou, vyšívanou stuhu.

„To je zvonek?“ zeptala se, Jane, vzrušeně. Už znala odpověď, když jedna ze služebných jí řekla, jak získat jejích pozornost, ale Jane, byla odhodlaná vyhrát nad touhle ženou. Teta Irina, bude lepší jako přítel, než nepřítel. „Opravdový? Je tam zvonek, zvonící někde v budově, právě teď?“

„Ano. Samozřejmě,“ řekla Irina nepřítomně, když se otočila k šatníku a probírala se oblečením. Jane, viděla šaty v něm, před několika dny, ale odtáhla je na stranu. Irina je vytáhla ven a dala je na postel, se šaty, které přinesla, pak svršky láskyplně pohladila. „Jsou to Katrininy šaty,“ řekla, spíš pro sebe, než pro Jane.

„Opravdu? Půjčuji si oblečení královny?“ zeptala se, Jane, rozpačitě. „Ale určitě jsou tady jiné, které můžu použít. Nechci si půjčovat šaty vaší sestry.“

Irina se na ni lehce usmála. „Zemřela rok a půl předtím, než se Shelkova osamostatnila, takže nikdy nebyla královnou. A než jste přijela, Reynard mě požádal, abych sem dala nějaké oblečení pro vás, když mu Markov řekl, že žádné nemáte.“

„Och,“ mohla, Jane, jen říct, když cítila stud, stoupající jí do tváří. „Já… Všechno moje bylo zničeno.“ Udělala obličej. „A nějak jsem si nevšimla, že se chystám na výlet.“

Někdo zaklepal na dveře a Irina otevřela, promluvila Shelkovansky se služebnou a pak přišla a posadila se vedle, Jane, na postel a znovu si povzdechla. „To je stejně jedno. Cokoliv si vezmete, nebude se to hodit k tomuhle strašnému závěsu. Potřebujete ho?“

„Pokud ho nepoužívám, váha a pohyb paže, tahá za rameno.“

Irina naklonila hlavu a studovala její paži, pak najednou vstala a znovu přešla k šatníku. Klekla si, prohrabala spodní zásuvky a přišla s dlouhým, krásným šátkem. Zářivě se usmívající, se vrátila a opatrně sundala, Jane, závěs.

„Vaše halenka je krémová a tenhle šátek bude na ní vypadat krásně, nemyslíte?“

Jane, si nemyslela nic, nikdy se moc nestarala o módu. Flanelové košile a mikiny, byly barevné, ale spíš praktické, než módní.

„A ty barvy jdou krásně k vašim očím,“ pokračovala Irina, a zvedla šátek, ve snaze ho naaranžovat do závěsu.

„Mým očím?“ zopakovala, Jane, když ani o nich nikdy nepřemýšlela. Byly prostě obyčejně šedé – stejně obyčejné, jako zbytek jí samotné.

„Máte krásné, výrazné oči, slečno Abbotová, jako světlý, teplý cín.“

Její oči byly cínové? Jane, začínala tu ženu mít ráda, takže se na ni vděčně usmála. „Prosím, můžete mi říkat, Jane?“

„Jistě,“ souhlasila Irina, a vrátila jí hřejivý úsměv. „A já jsem v tomhle domě známá, jako teta Irina. Pro všechny, jak to tak vypadá,“ řekla s povzdechem.

„Irina je krásné jméno. Hodně by vám vadilo, kdybych vynechala tu ´tetu´?“ zeptala se, Jane, když si uvědomila, že ta žena by ráda byla považována, za sebe samou.

„To by se mi líbilo,“ odpověděla Irina. „Přišla jsem k Lakelandovým, těsně před tím než Katrina zemřela a nakonec zůstala, když mě Reynard požádal. Říkal, že tahle rodina potřebuje ženu, aby vyvážila všechnu tu… tu…“

„Mužskou aroganci?“

Irina se zachichotala. „Ano, dokážou být trochu panovační, že? Ale jsou to dobří muži. Dokonce i Alexi. A od té doby, co jsme se přestěhovali do paláce, dohlížím na chod věcí. Nevím, co budu dělat, až se Markov ožení,“ řekla tiše, víc pro sebe, než pro Jane.

„Jsem si jistá, že jeho žena, ocení vaši pomoc,“ ujistila ji, Jane, a položila svou zdravou ruku a Irininu paži. „A jsem si jistá, že vy dvě, se stanete dobrými přítelkyněmi. Vsadím se, že by se vám právě teď, hodila ženská společnost.“

S vyděšeným pohledem, se Irina přestala zabývat šátkem. „Vám by nevadilo, kdybych zůstala?“

Jane, si odfrkla. „Kdybych měla být královnou, chňapla bych po vašem přátelství oběma rukama. Nedovedu si představit horší osud. Dobrá přítelkyně, bude požehnáním, pro jeho ženu. Upřímně, lituji tu ženu.“

V Irinině pohledu, že objevil ten nejpodivnější výraz, který by, Jane, nedokázala přečíst, ani za celý život. Pak znovu, ten lehký úsměv, zatahal za koutky úst té ženy, než, Jane, jemně obrátila a pokračovala v uvazování šátku. Nebyla si jistá, ale měla pocit, že Irina, zamumlala něco o tom, že lituje ji.

*****

O třicet minut později, ji sebedůvěra, vedla chodbou na paži, téměř bývalého krále. No, byla si jistá, že je tentokrát velmi upravená. Irina měla kouzelné prsty, když přišlo na neposlušné vlasy, a Jane, v úžasu zírala, když se podívala do zrcadla poté, co se s nimi Irina přestala rozčilovat.

Známé, vyděšené, cínové oči, na ní zíraly zpátky.

Oblečení, zajistilo největší rozdíl; hedvábný, zářivě barevný šál, použitý jako závěs, elegantní boty a kalhoty. Jane, se nikdy předtím, neviděla takhle oblečená. A její vlasy? Ty se vlnily v zářivých loknách, živých kadeří, visících z krásné sponky, která, jak se obávala, obsahoval pravé diamanty – což jí nutilo nést hlavu vysoko a velmi opatrně a, u ní nevídaně, královsky. Usmívala se na svůj doprovod rty, tmavě růžovými, lehce namalovanými Irininou rukou. Rty ladily s jemnou růží na tvářích, a diskrétní stíny na očích, které zdůrazňovaly jejich jiskřivý cín, jí dělaly sebevědomou.

Jane, byl tenhle pocit vlastně velmi známý. Měla horu sebevědomí, když se procházela lesy, tam doma. Nikdy nezaváhala, nebo nezpochybňovala sama sebe, ale prostě naslouchala instinktům, které narůstaly, jak byla obklopená přírodou po mnoho, mnoho hodin samoty. Člověk musel být nejen sebevědomý, ale také spokojený sám se sebou, pokud všechno, na co se mohl spolehnout, byl on sám. V Maine, v jejích lesích byla, Jane spokojená sama se sebou, většinu života.

Nebyla spokojená s tím, sedět u stolu v paláci, s téměř-králem, který si ji vzal do postele, nebo s královským otcem, nebo třemi ďábelskými princi. Ale Jane, si byla jistá, že přežije a dokonce se tomu jednoho dne zasměje.

Oblečení pomáhalo. Make-up pomáhal. Reynardův vřelý, povzbudivý úsměv, kterým ji poctil, jak kráčeli vedle sebe, pomáhal.

„Tvoje rty se usmívají, Jane,“ řekl Reynard, když ji vedl spletí chodeb, „ale tvoje oči ne. Což mi dělá obavy. Vím, že můžeš být nervosní, ale tvoje oči jsou potemnělé víc trápením, než strachem. Nebo možná vztekem? Takže teď jsem to já, kdo je nervosní.“

„Och ne. Prosím nedělejte si obavy, Vaše Veličenstvo. Slibuji, že vás neztrapním.“ Zamračila se na něj. „Někoho jiného, myslím, by mi nevadilo ztrapnit.“

„Ale ne, Markov,“ zavrčel Reynard, zastavil na vršku schodů a otočil ji, aby se na něj podívala. „Co udělal tentokrát?“

Zasmála se jeho výrazu. „Ne váš syn. Abych řekla pravdu, ani jsem Marka dneska neviděla.“ Najednou si odfrkla. „Ačkoliv mi nechal zprávu.“ A pak zalapala po dechu. „Vaše zpráva! Och, jak jsem mohla zapomenout? Děkuji za květiny a milý dopis, Vaše Veličenstvo. Oboje bylo nádherné.“ Protočila oči. „Váš syn by od vás mohl brát lekce, v psaní dopisů.“

Reynard si povzdechl. „Ale evidentně, jsem nedosáhl svého záměru. Neříkáš mi Reynarde. Budu ti muset říkat slečno Abbotová, abych dosáhl svého?“

„Nebudu vám říkat Reynarde, před lidmi.“

„Proč ne? Je to moje jméno.“

Zněl znepokojeně, usoudila, Jane. „Nepřála bych si, aby si mysleli, že jsem nezdvořilá.“ Dala mu ruku na paži. „Když slíbím, že vám budu říkat Reynarde v soukromí, dovolíte mi mé způsoby na veřejnosti? Dovolím vám říkat mi, dcero, pokud chcete,“ nabídla a věnovala mu přemlouvavý úsměv.

Jeho smích ji vyděsil, když se rozléhal po foyer dole. Opatrně, vědom si jejího zranění, ji téměř bývalý král, objal, jeho přetrvávající smích, jí vibroval celým tělem. „Slečno Jane Abbotová, dám ti tohle požehnání. A určitě tě budu nazývat dcerou. S tvým, nebo bez tvého povolení,“ dodal, a jeho oči se nezbedně třpytily.

„Opatrně. Zníte jako král.“

Znovu vyštěknul smíchy a políbil ji na čelo, než ji pustil. „Omlouvám se, dcero. Je to v genech, obávám se.“

„Které očividně přešly na každého, z vašich synů.“

Protočil na ni oči a začal ji vést dolů ze schodů. „Teď pojďme. Řekni mi, proč ses tak strašně mračila, když jsi mi předtím otevřela dveře. A kdo je ten, koho chceš odkázat do patřičných míst.“

Jane, se na něj podívala koutkem oka a její ruka se mu zatnula do paže, aby se opřela, jak opatrně scházeli ze schodů. „No, vzpomínám si, že jste zmínil něco o tom, že máte na návštěvě nějakého evropského obchodníka, právě teď. A myslím, že to byl ten muž, kterého jsem viděla z okna ložnice, těsně předtím, než jste pro mě přišel, protože byl oblečen dost formálně. Byl dole na nádvoří s ženou a mladým mužem, který také vypadal oblečený k večeři. Jeho děti, možná?“

„Ano. Přivezl sebou syna a dceru.“

„No, ti tři vypadali, že mají velmi ohnivou diskuzi. Nebo spíš, ti dva muži byli rozpálení. Ta dcera vypadala prostě… vyděšeně, řekla bych.“

„A?“

„A ten otec, svou dceru uhodil,“ zašeptala, Jane, napjatě. „Přímo do tváře. Pochybuji, že ta ubohá dívka, bude dnes u večeře. Nejspíš bude ve svém pokoji, s ledem na tváři.“

Reynard nic neřekl, když došli do foyer, pak zastavil znovu a otočil se k ní, s malým, smutným úsměvem a tváři. „Od Oswalda bych to očekával. Myslím, že vládne svým zaměstnancům, stejně tvrdou rukou.“ Znovu se na ni tiše díval a pak se velmi tiše zeptal, „A ty jsi anděl pomsty, dnes večer?“

Jane, zavrtěla hlavou. „Neudělám scénu. Ani neotevřu pusu. Jen mě to prostě naštvalo. Jak jsem řekla předtím, jen slabí muži používají své pěsti, a já k nikomu takovému, nemám respekt.“

„A ani já ne,“ souhlasil Reynard. „A ani ve snu, bych tě nežádal, aby sis nechávala svůj názor pro sebe. Máš mé povolení, říct Oswaldovi cokoliv, co si přeješ.“

„Neudělám scénu,“ zopakovala, Jane. „Ale pokud na mě promluví, mohla bych ho… ignorovat? Je to přijatelné?“

Reynard se znovu zasmál. „Bude potřeba víc, než to. Oswald bude jednoduše předpokládat, že si děláš obavy o to, že jeho dcera vyhraje závod.“

„Jaký závod?“

„Jaký, k oltáři, má drahá, Jane. Oswald si bude myslet, že žárlíš a jsi záštiplná, protože chceš, aby si Markov vzal tebe a ne jeho dceru.“

To naopak rozesmálo, Jane. „Pak bude možná lepší počkat až po večeři, než mu řeknu svůj názor. Takže tam nebude žádné nedorozumění.“

„Ne sama. Je to jasné?“ řekl Reynard dost pevně.

Jane, vystřízlivěla. „Já se ho nebojím.“

Znovu se rozešel. „Ne. A to je ten problém,“ zamumlal.

Konečně došli do jídelny a tehdy, Jane, zastavila prudce jejich krok. Zastavila se přímo ve dveřích, zírala a místnost plnou lidí a pak štípla svůj doprovod do paže. „Je tady přes dvacet lidí,“ zasyčela. „Myslela jsem si, že je to jen vaše rodina a ten obchodník s dcerou.“ Udělala odhodlaný krok zpět. „Nezůstanu. Najím se ve svém pokoji,“ řekla a střílela na něj pohledem dýky. „Narafičil jste to na mě.“

„Ne. Tohle je normální večeře,“ odporoval klidně Reynard, tahajíc ji za zdravou ruku. Nakonec ji prostě chytil za loket, vtáhl ji do místnosti a vedl ji ke konci stolu. „Musíme pravidelně bavit ambasadory a naše krajany. Je to součást práce,“ zašeptal, vytáhl jednou rukou židli, zatímco druhou ji bezpečně držel. „A ty bys mě ztrapnila, pokud bys teď utekla,“ dodal, a zakřenil se při jejím zlostném pohledu, kterým mu říkala, že ví, jak hluboce klesl.

„Doufám, že víte, Vaše Výsosti, jak spát s jedním otevřeným okem?“ zeptala se, Jane, sladce, když si sedala.

Reynard Lakeland, znovu vybouchnul smíchy, sklonil se a políbil ji na čelo, přímo před dvaceti lidmi, zírajícími na ně.

Jane, přemýšlela, jak trapné by pro něj bylo, kdyby vlezla pod stůl.

„Kalhoty! Ona má kalhoty,“ vyhrknul, Alexi a ďábelsky se usmál. „Nikdo neměl k večeři kalhoty, od matky.“

Jane, se podívala přes půl stolu a zlostně na něj pohlédla, svou zarudlou tváří. „Myslím, Vaše Výsosti,“ řekla tomu darebáckému princovi, se zvednutou bradou, „že je nezdvořilé, zmiňovat ženino oblečení, nevhodné, nebo ne, pokud to není kompliment.“

Alexi, vypadal na okamžik vyděšeně, pak se na ni bez náznaku studu zakřenil. „Omlouvám se, anděle. Jsem řádně vytrestán,“ řekl a formálně se uklonil.

Jane, by nejraději vyskočila a s rozběhem, ho nakopla, v téhle předkloněné pozici. Místo toho se na něj sladce usmála a dala si pozor, aby se nepodívala na nikoho jiného u stolu. Mohla říct, že se smáli jen Lakelandovi.

„Nejsem tvůj anděl,“ zamumlala. Co proboha to tady dělala, když donutila ex-krále sedět na konci stolu vedle ní a kárala královskou rodinu, jako matka představená?

„Ne, to nejsi. Jsi jen žena, která ráda vylétává oky ven,“ zavrčel ten nevychovanec, jelikož ji zjevně slyšel. Což znamenalo, že ji slyšeli i ostatní. Alex jí najednou věnoval nevyzpytatelný úsměv. „Ale pokud bych spadl do moře, přiletěla bys mě zachránit a dala mi oživující polibek?“

„Ne, myslím, že bych ti dala kámen.“

Šokované ticho, a pak okolo stolu vybuchnul smích. Jane, si dala ubrousek na klín, zatímco se usmívala do svého talíře, že usadila toho, nyní se mračícího, prince. Bylo jedno, že během toho ztrapnila sebe, Reynarda a nejspíš i Marka. Ale udělala chybu a pohlédla na Marka, sedícího na opačné straně stolu, což způsobilo, že jí úsměv zmizel.

„Myslím, že je také nezdvořilé, poukazovat na nezdvořilost, není-li pravda, slečno Abbotová?“ zeptal se Mark, a oči mu zářily pobavením.

Jane, zvedla bradu. „Myslím, že máte pravdu, Vaše Výsosti. A já, také, jsem řádně vytrestaná,“ souhlasila a rozšířila svůj úsměv. „A přeji vám dobrý den,“ dodala, aby zakryla své rozpaky.

„Dobrý den, slečno Abbotová. Omlouvám se, že jsem vás předtím propásl. Zaslechl jsem, že jste šla na procházku. Potom tedy, co jste unikla mým bratrům. Cítíte se opět ve své kůži?“

„Och, ano. Zjistila jsem, že čím méně času s vámi strávím, tím se cítím zdravější.“

Následovalo několik zalapání po dechu. Mark se jednoduše podíval na svého otce a povytáhl obočí.

Nejspíš neměla mluvit tímto způsobem, zvlášť před těmi cizinci, ale odmítala, aby jí kdokoliv z Lakelandů nutil se cítit podřízeně, zvlášť Mark. A čím dřív si to uvědomí, tím lépe. Přes to trapné zahájení, zůstala potom, Jane, zdvořile potichu a soustředila se na to, aby si užila to úžasné jídlo a všechno si zapamatovala. Protože vážně – kdy bude znovu sedět u takto elegantního stolu?

No, zůstala potichu, dokud ten obchodník, neudělal nějakou hloupou poznámku o ženách v jejich rodině, že jsou pokorné a zřídka kdy jsou slyšet, a pohlédl směrem k Jane.

Jane, položila vidličku.

Reynard také. Pak na ní mrknul a promluvil k synovu hostu. „Zrovna dneska, mi jeden velmi chytrý anděl řekl, že jen slabí muži, vládnou svou dominancí. Myslím, že ten anděl, měl pravdu,“ dodal tiše, v jeho hlase bylo patrné znechucení.

Oswald zlostně pohlédl na Jane, a pak zpátky na Reynarda. „Ten anděl, byla žena, hádám?“

Jane, zvedla bradu a rozhodla se odpovědět sama za sebe. „Bylo mi řečeno, že se setkám s vaší dcerou, dnes večer,“ řekla a kývla hlavou k prázdné židli vedle něj. „Necítila se dobře?“ Přimhouřila oči na zrudlého muže. „A souhlasím s tím, že každý muž, který uhodí ženu, je zbabělec,“ řekla tiše. „Přemýšlím, jestli by byl také tak rychlý, kdyby měl uhodit někoho stejně silného?“

Jane, pokračovala v pohledu na, nyní zjevně naštvaného obchodníka, během dlouhého, ohromeného ticha, a ani se nepodívala, aby viděla, jestli je Mark pořádně na ni naštvaný, že mluví tak otevřeně, před jeho hosty. Byl to Oswaldův syn, který prolomil napětí, když vyskočil ze židle.

„Nazýváte nás zbabělci?“

S pocitem bezpečí, když seděla u stolu plného Lakelandových mužů, Jane, jednoduše přikývla.

„V naší rodině, byste byla zbita, za svou drzost,“ vyštěkl mladý muž, ignorujíc svého otce, který ho tahal za paži.

„Můžete to zkusit,“ zašeptala a věnovala mu nehezký úsměv.

Jane, měla podezření, že ten mladý muž byl v bolestném pokušení, přesně tohle udělat. Ale jeho otec ho násilím stáhl zpátky na židli, když se Mark, pomalu začal zvedat ze své židle. Otec, každopádně, už nebyl ochotný, nechat tuhle urážku jen tak, stejně jako jeho syn a zlostně pohlédl na prince, který si znovu sednul.

„Kdo je ta žena, kterou u slavnostního stolu, necháváte mluvit tak svobodně?“

„Moje snoubenka,“ řekl Mark tiše, ale dost zřetelně.

Jane, ho rozhodně slyšela. A stejně tak každý v místnosti. Zalapala by po dechu, kdyby našla hlas. A Reynard Lakeland, Bůh žehnej jeho příšerné Výsosti, najednou svíral její ruku – což vzala jako znamení, že nemá zpochybňovat hostitele, před jeho hosty.

No, nebesa, měla v úmyslu, ho zpochybnit později.

Snoubenka. Haha! Radši bude kopat příkopy, než aby se vdala za Marka Lakelanda. Jane, bez úspěchu zkusila vytáhnout svou ruku z Reynardova sevření.

„Vaše snoubenka?“ vyprsknul Oswald, s vykulenýma očima, jak zíral na Marka.

Mark přikývl.

„Ale… ale já myslel…“

„Shelkova netouží – a nepotřebuje – se spojit s výrobní dynastií, pane Oswalde,“ řekl mu tiše Mark, „když jsme naprosto schopní, přeměňovat své dřevo na finální produkty, sami. A náhodou souhlasím s názorem dámy, na násilníky.“

Oswald, který vypadal, že je připraven vybouchnout, odsunul židli a postavil se, drsně chytil svého, stejně naštvaného syna, a odešel – jeho odchod zanechal místnost tak tichou, že by mohly být slyšet bublinky, stoupající ve sklenkách se šampaňským, které stály před ohromenými hosty.

Sergei poplácal Marka po rameni, postavil se a došel na konec stolu, pak se sklonil a políbil, Jane, na zahanbenou tvář. „Vítej v klanu Lakelandů, sestro,“ zašeptal. „Nemůžu se dočkat, až uvidím, co máš pro nás v rukávu pro příště.“

Jane, dokázala setřást šok dost na to, aby mu věnovala pořádně zlostný pohled. Jednoduše se usmál a políbil ji znovu, než se vrátil na svou židli.

Alexi, zvedl své šampaňské a mávnul na lidi u stolu. „Tak tedy přípitek, na mého bratra a jeho moudrost,“ řekl. „A jeho výběr nevěsty.“

Všichni hosté, když se konečně probrali z vlastního šoku, popadli své skleničky a zvedli je k přípitku, a pak je vypili do dna.

Jane, stále nedostala svou ruku zpátky. Reynard ji držel jako rukojmí, očividně se obávajíc, že by mohla hodit své šampaňské na jeho, samolibě se usmívajícího syna. Wow; vypadalo to, že Jeho Výsost, ji prokoukla velmi dobře a ve velmi krátké době.