Drago - 29. kapitola

Překlad: Clarissa
Kor.: Jitka

ZATRACENÁ KRÁLIČÍ DÍRA

Drago přišel dolů hladový, pak snědl veškeré zbytky pizzy a dal si rychlou sprchu.

Ona se ale vrátila zpět na svůj gauč stále vyčerpaná z jejího dlouhého dne, ale když šel konečně do postele, nemohla se na tom prokletém gauči pohodlně uvelebit, jako tomu bylo předtím.

„Ježíši.“ Když se už podesáté pokusila otočit, aby si udělala pohodlí, nemohl Drago už déle snést zvuk jejího otáčení. „Nespím nahý, Katarino. A dokonce dám mezi nás polštář, když ti to udělá radost a budeš spát v týhle zatracený posteli.“

Kat o tom chvilku přemýšlela, nebyla si jistá, jestli by měla.

„Dotýkám se pouze těch žen, které to chtějí, Katarino, i kdyby ta žena byla moje manželka.“  Dal jí slib, než se zvedl a bouchl polštářem vedle sebe, aby se mohla cítit dost pohodlně na to, aby se k němu připojila. „A teď sakra vstaň z toho gauče.“

„Fajn!“ souhlasila konečně, vstala a vyšplhala na prázdnou stranu postele.

Malý zvoneček kolem Shadowova krku zazvonil hlasitěji, jak vyskočil na postel, pak si sedl na polštář nacpaný mezi nimi, a použil ho jako svůj vlastní pelíšek.

„Ne sakra, řekl jsem, že tady můžeš spát ty,“ zasyčel Drago, než se podíval na kocoura a uvědomil si, proč možná Kat říkala svému kocourovi Shadow. „Ne ty.“  

Kat Shadowa hezky pohladila. „No tak to zkus a pohni s ním.“

Podíval se do očí, které žlutě zářily do noci a zlověstně si ho prohlížely, jako kdyby rozuměl každému slovu, které řekli. Zdálo se, že se Dragův záměr rychle změnil, když se otočil a obtočil kolem sebe deku, jako kdyby to byla bariéra.

Byla ráda, že nemohl ve tmě vidět její úsměv, který nyní tahal za její rty. S vrněním v jejím uchu netrvalo dlouho, než byla unášena spánkem v moři snů. Právě když usínala, zaslechla jeho hlas, ve kterém se jí zdálo, že zaslechla trochu jeho vlastní viny.

„Ani já jsem se nechtěl nikdy oženit … Jen jsem chtěl, abys to věděla.“

Kat by to mohla brát jako urážku, stejně jako to ona myslela, když na něj předtím vyhrkla ta nenávistná slova, ale nebrala to tak. Místo toho dobře věděla, co tím myslel.

Tentokrát když byla unášena do snů, nebyla to jen ona; byli to oni oba, jako kdyby seděli na té samé lodi. Spolu.

***

Když se příští den probudila, bylo to pro ni hodně jiné. Zvláštní. Nemohla se přestat usmívat, když se sprchovala, a když si oblékala své vytahané tričko s Metallicou, černé přiléhavé džíny a vycházela z koupelny, uvědomila si, že by to mohlo být jiné pro oba z nich – s ohledem na omračující vůni vajíček a slaniny.

Zašla za roh a našla tam Draga oblečeného v obleku, jak vyndaval vajíčka z pánve.

„To je ale hodně …“ Pohlédla na obrovské množství, když na talíř naložila pouze dvě vajíčka a dva proužky slaniny. „Jídla. Kdo to všechno bude jís …“

Amo prošel dveřmi, jako kdyby následoval vůni. Vzal si talíř a začal si na něj nandávat obrovskou porci. Pak si Drago vzal zdravé množství porce, která zbyla, a všichni se posadili ke kuchyňskému ostrůvku.

Věděla, že kulturisté museli jíst hodně jídla, ale SAKRA.  

„Většinou si dávám jenom proteinové shakey, takže tě Amo může dneska vzít do obchodu s potravinami, jestli chceš, aby sis koupila, co budeš chtít.“

Kat kývla hlavou, zatímco sledovala, jak ti dva odložili masem naplněné talíře, jako kdyby byli synchronizovaní a skoro umírali hladem.

Drago vypil sklenici vody, než zkontroloval své hodinky a vstal, aby dal svůj talíř do dřezu. Pak šel ke Katarině a stoupl si vedle ní.

Když se na něj podívala ze stoličky, na které seděla, její srdce možná o jeden úder poskočilo. Nebo o dva.

Sáhl do své kapsy, vytáhl koženou peněženku a otevřel ji. „Můžeš si ji nechat, než ti obstarám tvoji vlastní, až tě přidám na svůj bankovní účet.“

Amo upustil svou stříbrnou vidličku z ruky tak náhle, až skoro rozbila talíř, soudě podle toho hlasitého cinknutí.

Dívala se na tu černou kartu se jménem Drago De Santis a skoro se zakuckala.

„Od teď, až budeš něco chtít, nemusíš o to nikoho žádat. Ani mě ne.“

Řekl právě – Řekl – Kat se musela skutečně chytit za hruď kvůli úplné ztrátě slov a přemýšlela, jestli ho slyšela správně. Ta zatracená králičí díra, do které spadla, začínala být zmatená –  

Rty, které se dotkly jejích, nebyly tentokrát tvrdé. Byly jemné. Sladké. Laskavé. Ale především, něžné.

„Nečekej na mě, zlatíčko,“ řekl jí jako včera, než ji tam nechal stát stejným způsobem. Beze slov. Akorát že tentokrát necítila vztek. Bylo to horší a byl to začátek …

Ach bože.

Co to bylo?

Neříkej to. Neříkej to. Neříkej to.

Lásky.