WOW - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Dobře, nejdřív jsem si myslela, že to ode mě bylo troufalé, ale teď už vím, že se mi vyhýbáš.“

Dino při Kareniných obviňujících slovech ztuhl a sám sebe tiše proklel za to, že sem prostě nepřišel v době, kdy byla restaurace uzavřena, a ne jen v den, kdy měla mít volno. Už dva týdny se tomuto podniku vyhýbal, aby ji neviděl, ale dneska neměl moc na výběr, protože musel projít papíry s objednávkami, kde chybělo pár položek. Zavolal sem dopředu, aby zjistil, že Karen měla volný den, takže se rozhodl vejít dovnitř.

Ale očividně pryč nebyla.

„Myslel jsem, že jsi měla dneska volno,“ řekl Dino, aniž by odvrátil oči od své práce.

Karen se ušklíbla. „Dokonce se to ani nechystáš popřít, že?“

„Není co popírat.“

„Správně.“

V jejím hlase slyšel silný sarkasmus, ale bylo v něm i něco jiného.

Možná ublížení.

Dino nad tím dlouho přemýšlet, protože jinak by začal svého chování litovat. Nebyl typ člověka, který by uvízl ve svých pocitech - na nesmysly tohoto druhu neměl čas.

„Něco potřebuješ?“ zeptal se Dino.

„Vlastně ano.“

„A co přesně to je?“

„Ty.“

Dino se málem udusil vzduchem. Její do očí bijící prohlášení ho překvapilo. Rychle se otočil směrem k ní, jen aby našel, jak se na něj usmívala způsobem, který říkal, že ho nějak chytila.

„Zopakuj to znovu, Karen.“

„Ptal ses, zda bylo něco, co jsem potřebovala.“

„Ano,“ řekl Dino. „Pokračuj.“

„Potřebuji, aby ses mi přestal vyhýbat, jako bych udělala něco špatně. A pokud jsem něco špatně udělala, přinejmenším bys mi mohl říct, co to kurva bylo.“

Karen klela jen zřídka. Vzpomínal si, že při jejich prvním setkání použila nadávku, si myslel, že to bylo pravděpodobně běžnou věcí, až na to, že to tak nebylo. Nebylo to nic víc než náhoda. Za celou dobu, kterou s ní Dino strávil od doby, kdy pro něj začala pracovat, by mohl množství zaklení, které vyklouzlo skrz její hezké rty, spočítat na prstech jedné ruky.

Dokonce si ani nemyslel, že by to slovo na K bylo v jejím slovníku.

Jak se mýlil...

„Neudělala jsi nic špatného,“ rozhodl se Dino říct.

Nic moc víc jí dát nemohl.

„Ale vyhýbáš se mi,“ tlačila na něj.

Bože.

Nehodlala to prostě nechat být.

„Vyhýbám se trapné situaci,“ odpověděl Dino a dodal: „čemuž v tento okamžik rozhodně nepomáháš.“

„Protože jsem chtěla, abys mě vzal na schůzku?“

Dino zamrkal. „Cože?“

Karen vypadala, jako by si myslela, že tohle je všechno, co by od něj mohla dneska dostat. Zvedla ruce nahoru, vyčerpaně vydechla a otočila se na podpatku, aby se vydala pryč.

Dino ji nedokázal nechat takhle jít. V okamžiku zamířil za ní a na chodbě ji dohnal. Popadl ji za paži a otočil ji tváří směrem k sobě.

„Počkej,“ řekl.

Karen se na něj mračila a vytrhla se z jeho sevření. „Přestaň se mnou takhle jednat, Dino. Nejsem domácí mazlíček, se kterým si můžeš hrát, chápeš?“

Dino pustil její paži a o jeden obrovský krok ustoupil zpět. „Omlouvám se.“

„Hele, jestli o mě nemáš zájem, pak je to v pořádku. Ale signály, které vysíláš, jsou poněkud smíšený, dobře? V jednom okamžiku mě sleduješ, jako by ses mě nemohl nabažit, a v dalším se změníš v kus ledu. Takže jsem na sebe vzala riziko a zeptala se, jen abych věděla, na čem jsem. Nevadí mi odmítnutí, kreténe, ale nemusíš to dělat ještě bolestivější, než už to je. Pokud nemáš zájem, pak to tak řekni. Nechovej se i ohledně toho jako čurák.“

Dobře, tedy.

Dino si nebyl zcela jistý, co na to říct.

„Mám... veliký zájem,“ podařilo se mu vyslovit.

 Dalo mu hodně práce vyslovit to.

Kdyby chtěl holku do postele, mohl by jakoukoli najít v klubu, a ani by musel ztrácet dech zjištěním jejího jména dřív, než by s ní skončil.

Karen nebyla úplně stejná.

Skutečně ohledně ní cítil upřímnou zvědavost - kdo je, odkud přišla, a proč si lakovala nehty na černo, když všude jinde nosila ty nejjasnější barvy. Nehledal možnost toho, že by si smočil penis - i když by lhal, kdyby řekl, že se jeho penis o Karen nezajímal - ale mnohem spíš ji chtěl poznat.

To nemohlo skončit dobře.

Takovéto věci dřív nedělal.

Karen přenesla váhu z jedné nohy na druhou a koutkem očí ho sledovala. „Ano?“

Dino přikývl. „Tuším, že v tomhle nejsem moc dobrý.“

Tohle bylo hodně slabé tvrzení.

Nezaplétal se s lidmi vůbec.

„Je to jen schůzka,“ řekla tiše.

„To není to špatné,“ odpověděl Dino, „ale nejsem si jistý, že bych ti kromě toho mohl moc dát, Karen.“

„Ptala jsem se na více?“

„Ne.“

„Pak nevkládej slova do mých úst,“ řekla Karen jen s mírným úsměvem. „Jsi trochu divný, Dino DeLuco.“

Neušlo mu, jak vyslovila jeho příjmení, jako by neměla ani zkurvené ponětí, jak nebezpečné příjmení to bylo - jako by neměla sebemenší tušení o vazbě jeho jména na organizovaný zločin a pekelnou minulost, která byla v Chicagu stále velice živá, a dařilo se jí dobře.

Neměla ani ponětí.

Buď tak, nebo jí to bylo jedno.

„Zeptej se mě,“ řekla Karen.

Dino se zasmál. „Má poslední schůzka byla před léty.“

Před deseti lety, aby byl přesný.

O týden později sledoval, jak byl objekt jeho rande pohřbený do země.

Ben to neschválil.

Terrance se nikdy nedozvěděl, co se jeho dceři skutečně stalo.

Neměl Dino dobrý důvod být na pozoru?

„Zeptej se mě,“ zopakovala.

Dino by neměl – moc dobře to věděl.

I tak to udělal.

Od doby, co udělal něco, co udělat chtěl, uplynula už dlouhá doba.

„Drink nebo káva?“ zeptal se.

Karen se usmála teplým a širokým úsměvem. „Pojďme na drink, a pokud to půjde dobře...“

„Co?“

„Mohli bychom skončit i u kávy.“

Sakra.

*************

Dino se o Karen za ty dva měsíce, které uběhly od doby, co pro něj začala v jeho restauraci pracovat, už něco dozvěděl - byla jen o rok mladší než on, a do Chicaga se přestěhovala z Kalifornie kvůli škole. Vzhledem k tomu, že se rozhodla, že se jí tu líbí, po dokončení studia zde zůstala. Ale tohle byly bezpečné věci; jen povrch příběhu, a ne celý příběh.

Teprve poté, co si v klidném baru dala třetí pivo, že o ní začínal dozvídat skutečné věci.

„Máma s tátou se rozvedli, když mi bylo třináct,“ řekla Karen, zatímco pracovala na sloupnutí etikety z láhve piva. „S tátou jsem moc času netrávila, ale myslel si, že mi musí říct, že Chicago byla příšerná volba a byla bych hloupá, když odejdu z domova.“

„A přesto jsi tady,“ řekl Dino.

Karen se zachichotala a zvedla svou láhev, aby si dala další doušek „Jsem tady.“

„Chybí ti domov?“

„Chybí mi slunce a pláže,“ nabídla. „Občas. Mám ráda sníh.“

„Jsem si jistý, že se ti hodí.“

Karen pokrčila rameny. „To ano. Sníh dělá nádherné obrázky.“

Přemýšlel, kolik času se jí podařilo věnovat fotografování, když pět dnů v týdnu trávila osm hodin denně prací v jeho restauraci. Byla dobře placená, o čemž si byl jistý, že to oceňovala, ale tahle práce nebyla její vášní.

Umělci lpěli na vášni.

„A co si myslí tvoji rodiče teď?“ zeptal se Dino.

Karen svraštila obočí. „O tom, že jsem v Chicagu?“

„Jo.“

„No, nevím. Už asi skoro rok jsem s nimi nemluvila. Nevrátila jsem se zpátky na návštěvu, protože...“ Odmlčela se, její tváře získaly sladce růžovou barvu. „Prostě jsem se zpátky nevrátila.“

„Protože sis to nemohla dovolit?“ zeptal se Dino.

Karen odvrátila tvář, zadívala se na lidi, kteří se hemžili v baru a užívali si svůj večer. Dovolil jí vybrat místo, i kdyby jen proto, že podnik, kam by mohl jít, by pravděpodobně měl spojitost s mafií a jeho hlavním záměrem, ať už s ní dělal cokoli, bylo držet ji daleko od toho nepořádku. Nepotřebovala být zapojená do této stránky jeho života, i kdyby její zapojení bylo jen skrz něj.

„Jo, to je... přesné.“

„Vědí, že to je ten důvod, proč ses nevrátila zpátky?“ zeptal se.

Karen se zasmála, ale tentokrát to byl smích plný hořkosti a smutku. „Proč bych jim to měla říkat? Aby si mohli potvrdit, že měli pravdu - celý tenhle můj plán byl naprosto podělaný a já jim ukážu, jak jsem v tom selhala na plné čáře?“

Au.

„Ty neselháváš, Karen. Selhání znám -  tohle to není.“

„Ano?“

Přesně v ten okamžik Dino cítil, jak se to příslovečně otočilo proti němu.

Celý den byl tak opatrný, prostě ji nechal povídat, o čem chtěla, a přitom dělal vše, co bylo v jeho silách, aby odvrátil jakékoli otázky týkající se jeho minulosti či života, aniž by bylo zcela zjevné, že přesně to ve skutečnosti dělal. Nevypadalo, že by jí vadilo, že se svými vlastními příběhy nechtěl zajít příliš do hloubky, a užívala si mluvení.

Upřímně řečeno, on si opravdu užíval poslouchat ji.

Bylo to už tak dávno, co s někým jen tak mluvil.

Bylo to už tak dávno, co si užíval společnost někoho jiného.

Možná až příliš dlouho.

„Víš, vidím, když svým způsobem vypneš, Dino,“ řekla Karen.

Dino s odkašláním odložil svou láhev piva na bar. „Nejsem si jistý, co tím myslíš.“

„Často jsi schovaný uvnitř ve své hlavě. To mě nutí přemýšlet, co je uvnitř ní tak zajímavého, že je to tam, kde chceš být.“

„Věř mi, že moje hlava není zajímavé místo.“

Válečná zóna, možná.

Peklo, pravděpodobně.

Rozhodně ne, zajímavé místo.

„To ti ani na okamžik nevěřím,“ řekla Karen tiše. „Pár týdnů poté, co jsi v neděli přestal chodit na hřbitov, jsem se vrátila k hrobu tvé mámy - jen abych ji pozdravila a otřela náhrobní kámen. Usoudila jsem, že pokud jsi to dělal tak dlouho, tak pro tebe možná bylo těžké přestat s tím jednoduše jen proto, že jsi to musel udělat, aby ses mi vyhnul.“

„Nebylo to -“

„Znovu se k tomu vrátíme?“

Dino se při jejím výrazném zamračení zasmál. Měla pravdu a právem ho nazvala lhářem. Ale smích... to bylo to, co ho překvapilo nejvíce. Byl upřímný a hluboký. Skoro ho při něm rozbolel žaludek, ale netrvalo to dlouho a dřív, než si to stihl uvědomit, skončil.

Smutné bylo, že to nebylo poprvé, dokonce ani podruhé, že kdy ho rozesmála, aniž by se o to snažila.

Celé to bylo trochu neskutečné.

Kdo byla ta žena?

Proč ona, přistihl se při svých myšlenkách.

„Dino,“ zašeptala Karen, čímž ho vytrhla z jeho přemýšlení.

Bylo na ní cosi podivného -  když byl s ní, vždycky se přistihl, jak se mu víc líbilo být mimo svou hlavu, než uvnitř, kde by mohl ignorovat celý svět, a to navzdory tomu, že jeho mysl byla plná příšerných věcí.

„Jo?“ zeptal se a sledoval ji mnohem napjatěji, než dřív.

„Posledních pět minut jsi zíral na má ústa.“

Ano?

Dobře, ona mluvila.

Rozhodně to nebylo proto, že část jeho mysli uvažovala o tom, jak by byly její rty cítit, a další část jeho mozku byla zvědavá na to, jak by chutnala a jak by líbala.

Dino strávil tolik času tím, aby držel své emoce mimo zbytek světa, protože když se s tím nepojily komplikované city, bylo pro něj snazší vypořádat se s životem. Nevěděl, jak rozeznat věci, které cítil teď. Dávat si pozor, aby se nikdy nezapletl s lidmi, znamenalo to, že nemusel vynaložit nijak velké úsilí na to, aby rozuměl jim nebo tomu, proč dělali věci, které dělali.

Karen ho přiměla chtít všechny ty věci znát, a to hlavně proto, že ho přiměla chtít to.

Měl pocit, jako by si hrál s ohněm.

Měla pravdu.

On byl trochu divný.

„Dino,“ řekla Karen s tichým zasmáním.

„Prostě se zeptat, jo?“

Karen přikývla, její úsměv se prohloubil. „Jo.“

Znovu se přistihl u toho, jak zíral na její ústa, a jak když se podívala jeho směrem, se její rty v koutcích vyklenuly ještě výš.

Prostě se zeptej.

„Rád bych tě políbil,“ přiznal.

„Neslyšela jsem tam otázku.“

„Tohle mluví samo o sobě.“

„Řekla jsem, že káva byla možností,“ přemítala Karen nahlas.

„Ptám se jen na polibek.“

„Oba víme, že polibkem to neskončí, Dino.“

Dokonce, i když se předklonil dopředu, aby uzavřel vzdálenost mezi nimi a zachytil její usmívající se rty svými vlastními, věděl, že měla pravdu.

Nebylo to poprvé, co měla pravdu, a pochyboval o tom, že to bylo naposledy.

Když cítil, jak se její rty pohybovaly vůči těm jeho, všechny tyto myšlenky odpluly pryč a jeho mysl utichla. Ten dotek rtů byl jemný a stabilní, pomalý a sladký.

Celého ho spálil.

Najednou mu bylo připomenuto, jaké to je, být naživu.

To všechno díky jedinému polibku.