WOW - 5. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Potřebuješ práci a já ti práci najdu.“

Ta slova Dina pronásledovala. I kdyby jen proto, že udělal přesně to, co Karen řekl. Zařídil, aby v jedné jeho restauraci pracovala jako servírka. Ale protože to nedokázal jen tak nechat být a v průběhu pár týdnů ji několikrát kontroloval, rychle zjistil, že její dovednosti a schopnosti podcenil. Ta žena měla talent na čísla a plány, což bylo něco, s čímž měla tahle konkrétní restaurace problémy už od otevření.

Vypadalo to, jako by měli vždy málo zaměstnanců kvůli problémům s rozvrhy směn, a účetnictví bylo v jednom velkém nepořádku, protože stejně jako ve většině jeho podnicích, tu byly ukryté fondy, díky kterým Dino pral špinavé peníze a skrýval je před očima vlády. Ale nechtěl, aby účetní věděl, že to dělal, takže očekával, že je vykážou, aniž by věděli, odkud skutečně pocházely.

Teď, měsíc a půl poté, co Karen vešla do jeho striptýzového klubu, bravurně plánovala směny zaměstnanců, vedla účetní knihy jako profík a vypadala, že s tím vším, co dělala, byla docela spokojená.

Dino neměl vědět, jak moc dobře to dělala, nemluvě o tom, že s tím byla šťastná, ale přesto to věděl.

Do restaurace, kterou dřív pohrdal, teď chodil minimálně dvakrát týdně jen proto, aby viděl Karen. Nikdy se ho nezeptala, proč se objevoval v nepravidelných časech s kávou pro ni v ruce. Prostě si ji s úsměvem vzala a pokračovala v práci, ať už měla pro daný den cokoli na práci.

Dnešek nebyl výjimkou.

Dino předstíral, že procházel nedávné objednávky dodávek, zatímco Karen něco psala do notebooku a přitom si často sama pro sebe polohlasně mumlala o dodatečných penězích a o tom, odkud pocházely.

Sklonil hlavu dolů, aby skryl svůj úšklebek.

Stejně jako jeho předchozí účetní to musela vědět – jednalo se o skrývání finančních prostředků do legálních obchodů. Musela si uvědomovat, že v podstatě vytvářela kreativní účetnictví, aby všechno vypadalo tak, jak potřeboval.

Karen nikdy neřekla ani jediné slovo.

„Takže…„

Dino při Karenině náhodném prohlášení zvedl hlavu. Dívala se přímo na něj, v jejích hluboce oduševnělých hnědých očích svítila zvědavost. Její nádherné rysy ho na okamžik rozptýlily, zabránily mu reagovat, protože si užíval pohledu na její plné rty a smetanově zbarvenou kůži. Nikdy ho nepřestávalo ohromovat, že vždycky vypadala, jako by ji zajímal celý svět – všechno, co ji obklopovalo – a to do všech detailů. Zajímaly ji dokonce i ty nejobyčejnější věci.

Šokovalo ho, že vypadala, že o něj vůbec měla zájem.

Byla tak přátelská, kde on jednoduše... no, nebyl.

„Ano?“ zeptal se Dino.

„Když najdeš odvahu, aby sis promluvil?“

Dino si ve svém křesle trochu poposednu, byl celý zmatený. „Promiň?“

Karen s úsměvem zavrtěla hlavou a vrátila se zpátky ke své práci na notebooku. „Nevadí, Dino.“

Byl ztracený.

„Chci říct,“ pokračovala, aniž by od svého notebooku znovu zvedla hlavu, „jestli se ti to tak líbí, můžeme v tom pokračovat. Můžeš sem chodit, já budu předstírat, že nevím, co máš za lubem.“

„Znovu - cože?“

„Prostě se zeptej, Dino,“ řekla Karen a střelila po něm pohledem, který ho přišpendlil k židli.

Dino se zasmál. „Proč mi neřekneš, na co chceš, abych se zeptal, a od toho se odpíchneme dál?“

Pohyb Kareniných prstů po klávesnici se zastavil. „Takže mi říkáš, že neexistuje žádný zvláštní důvod, proč se tu ukazuješ, abys tohle místo zkontroloval, motáš se kolem mě s kávou pro mne, a nemáš žádný důvod pro to, proč to děláš?“

Dobře…

Dino cítil, jak mu začal narůstat úsměv ve tváři a nedokázal by ho zastavit, ani kdyby se snažil. Karen nebyla hloupou ženou – to zjistil rychle, což bylo důvodem, proč místo toho, aby lidem nosila jídlo a pití, seděla za stolem ve své vlastní kanceláři, se zcela novým notebookem, na kterém pracovala. Rozhodně si nemyslel, že by si jeho zájmu o ni nevšimla, nicméně musel doufat, že ho neprohlédla úplně.

Pravdou bylo, že Dino nevěděl, co dělat s tím, co cítil.

Mít zájem a cítit přitažlivost bylo jedna věc.

Jednat podle toho bylo něco úplně jiného.

Dino neměl se ženou nic už roky. Ta poslední, se kterou něco měl, skončila takovým způsobem, že ho to stále v noci drželo vzhůru. Tu ženu nemusel milovat, ale cítil se zodpovědným za peklo, kterým si prošla jen kvůli tomu, že byla jednoduše s ním.

A v kostce to bylo více než dost na to, aby s jakýmkoli dalším vztahem byl opatrný.

Nemohl dát ženě normální věci -  ne domov, rodinu a stabilní život. Na takové věci neměl ani právo myslet.

„Dino?“ zeptala se Karen, čímž ho vytrhla z jeho myšlenek.

Znovu se na ni podíval. Když se střetl s jejím pohledem, její jemný úsměv se vždycky o trochu zvětšil. „Jo?“

„Prostě se zeptej.“

Dino na Karen jen zíral, nejistý, zda by měl podle té své podivné přitažlivosti jednat, nebo to nechat být. O něm ani o jeho životě toho moc nevěděla. Neměla ani ponětí o věcech, do kterých byl zapojený, nebo o rodině, ze které pocházel.

Nikdy se neptala.

Nikdy jí to nabídl.

Navíc, Dino musel vzít v úvahu i další věci. Nebo spíš lidi.

Jako Bena DeLucu.

Člověka tak odhodlaného řídit lidi, kteří sdílejí jeho příjmení, a který by zašel jakkoli daleko, že by těm samým lidem ublížil jen proto, aby získal to, co od nich chtěl.

Dino z tohoto pravidla nebyl žádnou výjimkou - Ben o Dinova zkurvená záda prakticky zlomil pár věcí. Ben by nikdy nesouhlasil s někým, jako Karen. Nebyla Italka, vůči jejich rodině a životnímu stylu, kterým žili, naprostý outsider, někdo s nižším ekonomickým postavením a neměla nic, co by mohla přinést mafii.

Když Ben něco neschvaloval... děly se příšerné věci.

Tohle stačilo k tomu, aby to Dinovo další rozhodnutí zpečetilo.

„Není nic, na co se ptát,“ řekl Dino, zvedl se ze svého křesla a odhodil papíry na stůl. „Přeji hezký večer, a pokud budeš potřebovat něco znovu přehlédnout, dej mi vědět.“

Karenin úsměv mírně vyhasl.

Vidět její sklíčený výraz ho bolelo.

Takže, když odcházel z kanceláře, dával si pozor na to, aby se ani neohlédl.

Bylo to to nejlepší, říkal si sám pro sebe.

Nemohl si s někým něco začít.

Neskončilo by to jinak než další bolestí.

***************

Noc byla pro Dina nejhorší.

Tma mu ve formě nočních můr, kterým nemohl uniknout, vracela vzpomínky, na které by nejraději zapomněl.

Dny z větší části zvládal dobře, dokázal ignorovat svou doutnající úzkost a tlak, který mu neustále narůstal v hrudi. Dokázal dobře hrát, pod svými obleky schovával své jizvy, a sluneční brýle mu zakrývaly unavené, strhané oči.

Ale v noci, když byl sám, neexistoval žádný způsob, jak to skrýt.

Jeho způsobem, jak bojovat s potřebou spánku, bylo pracovat.

Neustálý pohyb pomáhal. Stejně tak i cvičení, i když občas to zapracovalo proti němu, a byl díky tomu ještě unavenější.

Dino dokázal trávit celé hodiny čištěním zbraní nebo úklidem svého bytu, a jednou dokonce strávil celou noc reorganizací své sbírku starých knih, jednoduše jen proto, aby své úsilí na něco zaměřil a nebylo nic jiného, co dělat.

V ignorování nočního spánku se stal profesionálem.

Spát přes den bylo o něco jednodušší, a bylo méně pravděpodobné, že během rychlého hodinového zdřímnutí na nepohodlné pohovce či na sedadle řidiče ve svém autě, bude mít nějaké sny. I když občas měl své dny až příliš rušné, že nemohl prostě získat tu hodinu či dvě zdřímnutí mezi svými činnostmi, ať už dělal cokoli.

Tohle bylo nejhorší.

Jeden den vedl ke dvěma, a pak ke třem.

Nejdelší doba, kdy zůstal bez spánku, byly čtyři a půl dne.

Noc, která následovala poté, ho doslova uvěznila v jeho noční můře, ze které se nemohl probudit celé hodiny.

Bylo to ta z těch nočních můr, ve kterých znovu prožíval bolest.

Bití.

Krvácení.

Tmavé suterény.

Vlhké podlahy.

Zvratky.

Bolest.

Ben DeLuca šel neúnavně za svým posláním zformovat své synovce – poté, co se z nich stali sirotci bez rodičů - do stvoření, které z nich chtěl mít, aby se stali dokonalými, bezcitnými vojáky, které by mohl využít.

Poprvé se to stalo tu noc, kdy Ben zabil Dinovi rodiče, a po bití ho nechal téměř mrtvého. Zotavoval se z toho celý týden, zamčený v suterénu budovy, jedné z mnoha Benových opuštěných nemovitostí, kterou měl na pronájmy.

Nikdy to neskončilo jedním bitím.

Ne, při jakémkoli nepatrném, byť sebemenším přestupku, který si Ben vymyslel, následovalo potrestání. Pokud Dino z jakéhokoli důvodu neudělal to, co jeho strýc chtěl, když se nechoval tak, jak Ben požadoval, či se stalo něco podobného, rychle skončil krvácející a následně se uzdravující na místě, kde jeho prosby o pomoc nemohly - či nechtěly - být vyslyšeny.

Dino se občas bránil, ale to vedlo jen k tomu, že se Benova příšerná pozornost o to víc zaměřila na mladého Thea, takže s tím přestal.

Nikdy nechtěl, aby jeho bratr zažil to samé peklo, které zažíval, když se na něj zaměřil jejich strýc. Nebo, nedej bože, aby to zažila jejich malá sestřička Lily.

Takže na sobě udržel Benovu pozornost od svých teenagerských let až do svých dvacetin. Přiměl Bena, aby se soustředil na jeho ničení, místo toho, aby to dělal Theovi.

Dobře, alespoň natolik, jak sám mohl.

Občas selhal.

Tyhle vzpomínky byly nejhorší – to, že věděl, že nebyl dost dobrý nebo dost silný na to, aby chránil svého bratra.

Skutečně se nebylo příliš čemu divit, proč Theo neměl Dina v extra velké oblibě.

Slabost přicházela v mnoha podobách.

Dino pro ni měl až příliš mnoho pojmenování.

Možná, že tohle bylo důvodem, proč se Dino, když pracoval už třetí noc beze spánku s trochou nebo spíš žádným zdřímnutím během dne, sám ocitl na místě, kde by cenou za spánek mohl být velice dobře i jeho vlastní život.

Dino vešel do něčeho, co vypadalo jako opuštěný sklad v přepravní čtvrti Chicaga, a při zvuku výkřiků – jak vzrušených, tak naplněných bolestí, okamžitě zpozorněl. Zaplatil z ruky do ruky, a když dlouhou chodbou následoval zvuky boje, poblikávajícím světlům věnoval jen minimum pozornosti. Na konci chodby mu zablokovali cestu vymahači, kteří požadovali za to, že odstoupí platbu, nicméně při pohledu na něj se oba tak jako tak uhnuli stranou.

Podzemní boje představovaly nebezpečnou hru.

Nebyli tam žádní poražení, tak říkajíc, jen mrtvá těla ke zlikvidování.

A navzdory tomu, že násilí nebylo něco, do čeho by se Dino zapojoval s obzvláštní chutí osobně, měl vlastní skladiště, ve kterém pro něj poskytoval místo, a sám pro sebe z toho získával příjem.

Boje byly jen pro zvané, a bylo potřeba vědět, kde se konaly. Místo bylo naprosto utajené

Tímto způsobem se sem dostalo jen pár lidí, které znali a kteří boje navštěvovali nebo bojovali. Peníze z toho byly zatraceně dobré a to, jak pro Dina, tak pro vítěze.

Dino si našel místo u zdi, aby mohl sledovat dva bojovníky, kteří do sebe v provizorním kruhu navzájem zasraně bušili. Dinova úzkost se začala uklidňovat. Pomáhalo mu, že tam byli diváci, protože to ho nutilo ujistit se, že nikdo z nich nic nevěděl o neustálé válce, která se odehrávala v jeho mysli.

Válce, která ho pomalu zabíjela.

Teprve, když se o stěnu vedle něj opřelo další tělo, Dino konečně odtrhnul oči od boje.

„Jak se daří, Duchu?“ zeptal se Dino.

Damian Rossi - dlouholetý kamarád Dinovo mladšího bratra - pokrčil rameny.

„Zaneprázdněně.“

„I když to je dobrá věc, myslím.“

„Může být.“

Damian byl muž mála slov, a to velice dobře fungovalo v jeho prospěch. Koneckonců, svou přezdívku nezískal pro nic za nic. Ten muž se dokázal vmísit do davu tak, jako to Dino nikdy u nikoho jiného nezažil. Damian spadal do Rossiho frakce chicagské mafie, kde působil jako vymahač a zároveň i osobní nájemný vrah bosse Terrance.

I když po pravdě řečeno, Damian byl nájemním vrahem pro kohokoli.

Za správnou cenu.

Když přišlo na věc, Dino věděl, že co se týče mafie a jeho práce, Damian dělal jen to, co on sám chtěl udělat. On a jeho soubor dovedností se daly koupit, ale Dino věděl, že Damian nabídku mnohem častěji odmítl, než přijal.

„Co tě sem přivádí?“ zeptal se Dino.

Damian sklonil hlavu ke straně, pohled přejel přes podlahu a přítomné lidi. „Kontrola věcí, chlape.“

To neznělo dobře.

„Proč?“

„Za tohle místo platíš své příspěvky, že?“ zeptal se Damian místo odpovědi.

Teď už začínal být Dino skutečně podrážděný.

„Proč bych neměl platit své příspěvky bossovi, Damiane?“

Damian hned neodpověděl, jednoduše se opřel zády o zeď a povzdechl si. „Ben má u Terrance poslední dobou řeči o tom, že práce jeho capů stojí za sračku, a že zadržují poplatky, které dluží bossovi.“

Bože.

Tohle představovalo Benův nový plán? Vyvolat v Terrancovi dojem, že jeho muži to všechno podělali, a nechat kopat do jejich obchodů, až by způsobil zasrané problémy, které by vyústily v další zasraný spor?

Dino na tenhle bordel neměl náladu.

„Příspěvky platím,“ řekl Dino. „Vyřiď tu zkurvenou zprávu dál, Duchu.“

Damian se s přikývnutím odlepil ode zdi. „Nikdy jsem si nemyslel, že bys neplatil, Dino. Pozdravuj ode mě Thea.“

„Udělej to sám, až ho příště uvidíš.“

„Poslední dobou je v mizerné náladě. Mimochodem, jak se daří vaší sestře? Slyšel jsem, že na chvíli odjela do Evropy.“

Dino na Damianovu otázku neodpověděl.

Už sám odcházel pryč.