JON - 22. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

O týden později měla Riley svou odpověď.

Sam o ni nestál.

Bolelo to? Vlastně ne. Protože Riley věděla, že pokud si dovolí zastavit se na dvě vteřiny a přemýšlet nad tím, zemře bolestí. Takže místo toho dělala vše, co jakákoliv jiná žena starší třinácti let používala jako zvládací mechanismus. Naštvala se.

„Jsi si jistá, že chceš, abych tohle dala do tisku?“ Zeptala se Camille hlasem, který zjevně říkal měla bys to přehodnotit.

Riley se opřela o židli a prohlížela si tmavou manikúru, kterou si nechala udělat při obědě. Barva byla svérázná a trochu vzteklá. Dost jako ona posledních pár dní.

„Rozhodně,“ řekla Riley. „Otiskni to.“

„No, alespoň bychom měly zamaskovat jeho jméno,“ řekla Camille.

Riley se zamračila. „Zamaskovala jsem jeho jméno. Mám novinářskou integritu.“

Camille povytáhla obočí, jak si nasadila čtecí brýle a podívala se na Rileyin článek. „Samuel Condon? To rozhodně svede tvou rodinu ze stopy.“

„Co? Sam se ve skutečnosti nejmenuje Sam. Ani Samuel. A Condon má tři jiná písmenka než Compton.“

„Máš pravdu,“ řekla Camille, položila článek a na něj hodila brýle. „Jako by byl v programu na ochranu svědků.“

Riley pokrčila rameny. „Jediní lidé, kterým to dojde, to už stejně ví.“

„I tvoje rodina?“

„Jo.“

Camille vykulila oči. „Oh, jejda.“

„Řekla jsem jim to včera při večeři. Nebylo to vlastně tak špatné. Mé sestry nebyly ani trošku překvapené, že jsme si spolu něco začali. Má matka byla nejprve nadšená, než si uvědomila, že je konec a že nebudu mít malé Samy. Můj otec se zeptal, zda si má dojít pro brokovnici, a pak si zdříml.“

„A tvůj bratr?“

Riley ignorovala to bodnutí viny. „Liam to včera na večeři nestihl.“

„Což je pravděpodobně důvod, proč ses rozhodla, že jim to povíš, co?“

Riley shlédla na své ruce. „To jsem Samovi nemohla udělat. Všechny jsem poprosila, aby o tom nemluvili, než mu to Sam řekne sám.“

„Chceš říct Samuel.“

Riley se usmála. „Správně.“

„Myslíš si, že mu to Sam řekne?“

Riley pokrčila rameny. „Nebude mít na výběr. Buď vše prozradí nebo bude riskovat, že to Liam zjistí sám, až si přečte můj článek.“

„A co si myslíš, že Liam udělá?“

Riley na svou šéfku pohlédla. „Chceš nějaký dramatický kousek, co by následoval můj článek?“

„Hej, tenhle rok jsem se vzdala telenovel. Potřebuji trochu dramatu z reálného života.“

Riley si povzdechla. „Upřímně? Netuším, co Liam udělá. Dokážu vidět, že se trochu nafoukne. Vydá pár zvuků ala nikdo-neubližuje-mé-sestře – ale uklidní se. Nenávidí drama.“

„Víš, musím říct, že když jsem ti poradila, abys mu řekla jak se cítíš, nemyslela jsem tím to, že to zakřičíš na jeho matku při záchvatu vzteku.“

Riley pokrčila rameny. „No, hmm… říkalas, že chceš upřímnost – pravdu za článkem a tak. Má pravda je nepořádná.“

Camille si ji chvilku prohlížela. „Hodná holka.“ Poplácala její článek. „Tohle je skvělé. Vážně dobré.“

„Díky,“ řekla Riley, kterou šéfčina chvála trochu zaskočila. Aby byla upřímná, myslela si, že s tím bude mít problém. Stiletto bylo známé pro své rady, takže článek o tom, jak ani ta nejlepší rada nedokáže zachránit všechny problémy, byl trochu mimo.

Nemluvě o faktu, že její článek shazoval všechny její předchozí.

Jak Julie poznamenala, Rileyin článek byl „naprosto depresivní, ale také drsný.“

A také upřímný. A plný bolesti.

A necítila ani trochu viny. Sam měl celý týden na to, aby to napravil.

Ale sedmý den přišel a když nedostala ani smsku, sundala rukavičky. Ne kvůli pomstě, ale protože to dlužila svým čtenářům – dlužila sama sobě. To, že přizná, že nehledě na to, jak moc se snažíte, nehledě na to, kolik věcí uděláte správně, někdy prostě nemáte v kartách šťastný konec.

„Ale vážně musíme změnit jeho jméno,“ řekla Camille jejím málokdy používaným jemným hlasem. Tím, co znamenal: nedohaduj se.

Riley pokrčila rameny. Tak trochu jí došlo, že to bude třeba. A pravděpodobně by ho změnila sama před finálními úpravami, jen ze základní slušnosti.

Sam se na ni nemohl – neměl by – naštvat za to, že řekla pravdu, ale pravděpodobně by se oprávněně naštval nad zjevnou urážkou.

„Použij, jaké jméno chceš,“ řekla Riley a zamávala. „Můžu navrhnout Zbabělé kuře? Nebo Velké Dítě?“

Její šéfka se usmála. „Nechám to vymyslet holky z marketingu, aby vybraly něco obvyklého, ale dej vědět, pokud na něco přijdeš sama. Teď už musíme vymyslet jen titulek, a můžeš to hodit za hlavu.“

Riley se sevřelo srdce. Camille se snad zbláznila? Tohle byla jednoduše Rileyina fáze vzteku. Po ní přijde truchlení, a dle Emmy se přes muže dostáváte tak dlouho, jak dlouho ho znáte.

Což bylo prostě skvělé. Dostane se přes Sama Comptona, až bude mít čtyřicáté narozeniny.

A…

Počkat. „Co je špatně s titulem, co jsem navrhla?“ Zeptala se Riley.

„Je nudný,“ řekla Camille narovinu. „Bude to jeden z hlavních článků, půjde i na obálku.“

„Vážně?“ Řekla Riley a překvapeně se naklonila. A možná i zděšeně. „Myslela jsem, že ten článek tak trochu pohřbíš. Však víš… depresivní vyplňovák.“

„Nene,“ řekla Camille a znovu si nasadila brýle. „Potřebujeme ukázat, že se nebojíme otisknout i těžké věci – ošklivou stránku lásky. Samozřejmě, že ji chceme všechny najít, a i ty ji jednou najdeš. Ale myslím, že teď je statečné mluvit o vztazích, co nevyšly.“

„Takže jaký nadpis tě napadl?“

„Napadlo to vlastně Grace,“ řekla Camille. „Včera jsme tak trochu házely nápady, když jsi odešla brzo, abys utišila svou chuť na křidélka.“

Riley pokrčila rameny. Tak trochu své pocity zajídala. „A?“

„No… máš ráda Lady Gagu?“

„Uhm, tak trochu?“

„Napadlo nás: Zachycena ve špatné romanci.“

Vzala si chvilku, aby to zvážila. Představila si ten nadpis vedle svého jména. Pomyslela na to, jak to všem odhalí její zlomené srdce i frustraci.

Riley se usmála. „Miluji to.“