HFTH - 7. kapitola

Překlad: Lucianna

„Málem bych políbila Megan na tom včerejším obědě, když navrhla, abych si od ní a Jacka pronajala ten dům, než podepíšeme papíry,“ řekla Jessie, a strkala velký kus dřeva vrchem do kamen. Zavřela poklop a upravila zadní klapku, jak jí to Megan ukázala, pak si oklepala kousky kůry z kalhot. „Teď mi tak můžeš pomoct začít zařizovat, než budeš muset odjet.“

„To mám štěstí,“ řekla Merissa, a protočila oči, když vklouzla do bundy. „Pamatuješ si, ve kterém obchodě jsme koupily tu oranžovou stuhu? Zastavím a uvážu jí kousek na větev stromu, cestou do Greenville, takže stěhováci budou vědět, kde odbočit, dneska odpoledne. Za předpokladu, že se jim tohle dvou-autové město vůbec objeví na GPS,“ zamumlala a prohledávala jednu z tašek na lince. „Doufám, že víš, jsem se málem zadusila salátem, když nám Grace MacKeageová řekla, že nejbližší opravdový obchod s potravinami, je skoro dvacet mil odtud. A pak řekla, že musíš jet osmdesát mil, abys našla skutečné nákupní centrum.“ Merissa přestala s hledáním a vzhlédla. „Připomeň mi znovu, proč chceš žít tady? Nebo jsi neslyšela Grace, že mi také řekla, že nejbližší Starbucks je v Bangoru?“

„Viděly jsme krásné pekařství, přímo tady ve městě, dnes ráno,“ řekla Jessie s napjatým úsměvem, unavená Merissiným kritizováním. „A jet dvacet mil divočinou, není to samé, jako to je v Atlantě, protože je tady sotva nějaký provoz. Moje přestěhování sem, funguje perfektně, včetně nalezení krásného domu u jezera.“ Jessie roztáhla ruce jako pták křídla, když kráčela ke své mračící se kamarádce. „A podívej, jak rychle můj zánět odezněl. Přísahám, že se moje záda necítila tak dobře, už roky. Tohle je léčivé místo pro mě, Mer,“ řekla tiše, a dotkla se Merissiny paže. „Nevidíš, jak šťastná jsem, od té doby, co jsem tady?“

„Co vidím, je žena, která políbila prvního chlapa, kterého potkala a najednou myslí svými vaječníky, místo mozkem.“

„Tohle není o Ianovi,“ ukázala Jessie z okna. „Je to o Pine Creek, a jezeře, a horách a všech lidech, kteří tu žijí. Je to o Katy a Megan a jejich matkách. Kdy jsi naposledy byla ve společnosti tak ryzích žen?“ Jessie chytla Merissu za ramena, když začala protestovat. „Neopovažuj se mi říct, že sis neužila oběd s nimi, včera. Možná ti to chvíli trvalo, než ses rozehřála se všemi, ale u desertu už jsi vypadala ryze šťastně taky,“

Merissa pokrčila rameny a zabořila obličej do tašky z Dolanova obchodu s oblečením. „Jediný důvod, proč nás pozvaly, bylo naverbovat tě, abys jim pomohla s táborovým programem, příští týden.“ Zvedla přimhouřené oči na Jessie. „A o co zatraceně šlo mezi tebou a doktorkou Libby, tam v hale? Nemysli si, že jsem neviděla tvůj výraz, když ti potřásla rukou. Zbledla jsi a pak tvé tváře byly zářivě červené.“

„Neumím říct, co se stalo, ale přísahám, že jsem si myslela, že mám jeden z matčiných horkých návalů,“ řekla Jessie se smíchem. Zvážněla a znovu se dotkla Merissiny paže. „Ale když jsme potom vešly do restaurace, zjistila jsem, že už mě moje záda nezabíjí. A víš co? Od té doby nebolí.“

Merissa vážně udělala krok zpět. „Chceš říct, že si myslíš, že ti Libby MacBainová, vyléčila záda?“

„Ne, vím, že je to nemožné. Jen říkám, že ten zánět, je pryč.“

„No, samozřejmě že ano,“ odsekla Merissa. „Díky lékům a bolest, když jsi brala silné, protizánětlivé léky, poslední tři dny. Kde je zatraceně ta stuha?“ zavrčela a vykládala tašku s potravinami na linku.

Jessie ji od ní chňapla. „Kašli na stuhu. Toby a já ji dojdeme uvázat na tu větev. Stejně se cítím na cvičení.“

„Je to skoro míle k hlavní silnici.“

„Což hodlám chodit každý den, pro poštu. Vlastně budu pravděpodobně chodit celé dvě míle do města, když to počasí dovolí.“ Usmála se na Merissino mračení. „Tím pádem, namísto samotné fyzioterapie, dostanu i emocionální terapii.“ Jessie šťouchla Merissu směrem ke dveřím. „Nyní jeď najít obchodní centrum, o kterém nám řekli a nevracej se zpět, dokud nebudeš mít dost jídla na naplnění celé mé nové linky. Pamatuješ si PIN k mé kartě?“

Merissa se zastavila ve dveřích, aby se na ni znova zamračila. „Jestli mě zavřou za použití karty, která není moje, radši bys mi měla pomoct ven. Greenville je možná větší než Pine Creek, ale určitě stále dávají zloděje do díry na náměstí.“ Její zamračení se najednou stalo zlověstné. „Doufám, že máš dost peněz na účtu, protože mám v úmyslu koupit od všeho něco.“ Otočila se s odfrknutím a zamířila a verandu. „Co to říkám? To pravděpodobně nezaplní ani jeden košík.“

Jessie došla ke dveřím, sledovat svou kamarádku, jak nastoupila do jejího auta a couvala z příjezdové cesty. Počkala, dokud Volvo nezmizelo na kempové cestě, vyndala zásoby z tašky na linku s těžkým povzdechem, a obávala se, že její rozhodnutí vklouznout do Ianovy náruče v bazénu, před dvěma dy, nejen zranilo Merissiny city, ale také neodvolatelně změnilo jejich přátelství.

Mohl mít Ian pravdu, když ji vedl do jejího pokoje po večeři, ten večer – zatímco Merissa a Duncan se šli projít při měsíčku – když znovu zmínil, že je pro Mer těžké, ji nechat jít? Jak to řekl – že nikomu se nechce z pohodlného gauče. A z toho, co on a Duncan viděl, Jessie byla Merissiným gaučem. Oba muži, zjevně, věřili, že Merissa shledala jednodušším, soustředit se na život Jessie, místo na svůj vlastní, protože… no, jen Merissa věděla, před čím se skrývá.

Jessie měla podezření, že všechno to mělo něco společného s chlapem v Chicagu, který zlomil Merisse srdce před šesti lety, což jí přimělo utéct do Atlanty, lízat si rány. „To je zmatek,“ zamumlala a odstrčila lojové koule, které koupila pro ptáky a zvedla roli oranžové pásky. Pak vzala klíč ke svému novému domovu a mobil, a přešla k řadě háčků u dveří, aby všechno hodila do kapsy kabátu. Ianovi se to řekne, že je čas skopout Merissu z jejího pohodlného gauče, ale měl on, někdy zlomené srdce?

Jessie přešla ke kamnům a podívala se skrz skleněná dvířka, a plameny. „Ale tak, šest let je dost dlouhý čas na zahojení tvých ran, Mer. Čtyři roky bylo všechno, co jsem dokázala snést, než mě unavilo, cítit se jako oběť.“

Takže, byla příšerná kamarádka, že opustila Merissu, nebo jí opravdu dělala laskavost? Jessie si znova povzdechla, a usoudila, že to ukáže jen čas. „Okej, velká klapka je zavřená,“ řekla, kontrolujíc její pozici, než se podívala na malou kličku a opačné straně. „A ta malá je…“ Zatlačila tu malou klapku dozadu a odstoupila, dívajíc se, dokud se plameny nezmenšily. Úžasné, pomyslela si, když zamířila k věšáku a vzala si dlouhý, vlněný kabát. Přes Meganino ujištění, že kamna jsou navržená tak, aby fungovala bez dozoru, se Jessie obávala, že si vypálí svůj nový domov dřív, než ho bude oficiálně vlastnit.

„Pojď, Toby. Jdeme objevovat naše nové sousedství.“

Toby seskočil ze svého pelechu vedle krbu a klusal k ní. Jessie připnula vodítko a políbila ho a hlavu. „Hádám, že já nebudu jediná, kdo bude mít z přestěhování se sem, profit, co? Nemysli si, že jsem si nevšimla tvého chlapského chvástání od té doby, co jsi plaval v bazénu,“ řekla, když si natáhla rukavice. „Necítil ses jen hrdý sám na sebe, že jsi přemohl svého démona, jak řekl Ian, ale vidím, jak moc se ti líbí, mít mužské kamarády.“ Otevřela se smíchem dveře. „Ubohý Toby. Už jsi unavený z vypořádávání se poslední tři roky jen s estrogenem, že?“

Jessie se naposledy podívala na kamna, aby se ujistila, že se chovají správně – ne, že by si byla jistá, jak správně se chovající kamna měla vypadat – pak popadla svou hůlku a vyšla ven. Vstoupila na verandu a zhluboka se nadechla. „Nadechni se, Toby. To je to, jak má opravdový vzduch vonět, s trochou dřevěného kouře a vůní borovic.“

Sešla dolů ze schodů a potom po cihlovém chodníku – trochu smutná, při zjištění, že Walkerův vozík je pryč – a vyrazila po cestě. „Co myslíš, Toby? Líbilo by se ti, kdybychom měli vlastního malého chlapečka?“ zeptala se a dala si ruku na břicho. „Lékaři říkali, že není možné pro mě, abych otěhotněla znovu, nebo velmi nepravděpodobné.“ Spustila s odfrknutím ruku. „Ale vzhledem k tomu všemu testosteronu, běhajícímu tady okolo, je tady dobrá šance, že otěhotním, aniž bych se vůbec svlékla.“ Jessie sebou trhla a zvedla tempo. Možná měla Merissa pravdu a Ianovy polibky způsobily, že začala myslet vaječníky. Protože smutnou pravdou bylo, že ačkoliv byl pryč dva dny, už jí chyběl.

Usmála se, při vzpomínce na jeho druhý polibek, před dvěma večery, po večeři. „Ubohý Ian,“ řekla se smíchem. „Viděl jsi ten pohled v jeho tváři, Toby, když zjistil, že musí klesnout na kolena, když mě chtěl políbit na dobrou noc? A pak se jeho košile zachytila o brzdu mého křesla a utrhnul si knoflík.“

Setkání s jeho matkou včera, určitě vysvětlilo Ianův přirozený postoj k lidem s… nedokonalostmi. Pravděpodobně kromě toho, že má rodiče, kteří vedou tábor pro postižené děti, ten muž vyrostl, sledujíc nedokonalost velmi zblízka a osobně. Když se Saddie MacKeageová představila včera Jessie, ruka, kterou jí podala, byla zle zjizvená, jakoby od ohně. A pokud se Jessie nepletla, ta vysoká, modrooká blondýnka, měla na sobě nějaký druh tělové vesty, pod pulovrem, což zachytila, když se Sadie ohnula, aby poplácala Tobyho.

Nebylo divu, že se Ian choval vůči jejímu stavu tak nenuceně; jeho matka byla stejně tak zjizvená, jako ona, možná ještě více. A to dalo Jessie naději, že pokud Sadie MacKeageová, našla své třicetileté šťastně-až-na-věky, v náruči krásného muže, pak tady nebyl důvod, aby nemohla i ona.

Och jo, bude pomáhat dětskému táboru s reklamou, samozřejmě, i kdyby jen kvůli času, strávenému s Ianovou mámou, kvůli šanci, že by její tichá sebejistota a silný smysl pro cíl, byly nakažlivé. Každopádně ale nebude pomáhat Megan a Katy, vzít dívky na nahé plavání, jedno jak zábavné to vykreslily u včerejšího oběda. Ale byla ochotná pomoct s méně riskantními aktivitami.

„Jsme ve městě čtyři dny,“ řekla Tobymu, „a už jsem tančila, byla dvakrát políbená a stala se čestnou členkou klanu úžasných žen. A ty, velký chlape, jsi překonal strach z vody a našel pár nových kámošů.“ Tiše se zasmála. „A všichni si mysleli, že jsem blázen, když jsem se sem chtěla přestěhovat.“

Jessie pokračovala po úzkém poloostrově, nadechujíc se ostrého, prosincového vzduchu, zatímco si užívala krásu okolo ní. Minula několik sezónních chat, namačkaných pod vzrostlými stromy na levé straně, s Pine Lake na její pravé straně, které, podle mapy, kterou Stoneovi pozorně nechali viset v chodbě v přízemí, se táhlo téměř čtyřicet mil na sever ke Kanadě. Toby se najednou zastavil, když vyšli ze zatáčky, právě když Jessie také spatřila muže, sedícího na stoličce vedle cesty, před něčím, co vypadalo jako jedna z obrovských rolb, resortu TarStone Mountains.

Muž uviděl ji a Tobyho a postavil se. „Ránko,“ zavolal a mávnul na ni, když vykročil směrem k nim. „Užíváš si tenhle krásný den, procházkou do města?“

Jessie zkrátila Tobymu vodítko, ačkoli ten pes vypadal víc zvědavý, než obranářský. „Jen jdeme k hlavní silnici,“ řekla, shledávajíc mužův úsměv roztomilým. Alespoň si myslela, že se usmívá, za svými, ošumělými, bílými vousy.

Zastavil se dva kroky daleko a pohnul svým, kožešinou lemovaným kloboukem, dopředu a dozadu na své hlavě, což posloužilo jen dalšímu zamotání změti divokých, bílých vlasů, kromě toho, že zakryly jeho jiskřivé, zelené oči. „No, tak to držím palce, slečinko. Právě tu projelo se zaskřípěním auto a zvedlo tolik prachu, že to pokrylo všechno moje zboží,“ řekl se zamračením, když klesl do dřepu. „Jak se ten velký chlapák jmenuje?“ zeptal se a natáhl ruku.

„Je to Toby,“ řekla Jessie, a uvolnila držení vodítka.

„Hej tady, Toby,“ zamumlal, kývajíc prsty. „Pojď a očuchej si mě, tedy, ať se můžeš rozhodnout, že jsem neškodný.“

Toby k němu přistoupil a opravdu olízl mužovy prsty a byl rychle odměněn podrbáním pod bradou.

Muž se postavil a natáhl tu samou ruku k Jessie. „Jmenuji se Roger, ale slyším na cokoliv, řečeného s respektem.“ Jeho vousy se znovu roztáhly do úsměvu a jeho velké, mozolnaté prsty se ovinuly kolem jejích. „Ty jsi ta dáma, co koupila dům slečny Megan?“ Ale pak se zamračil, než mohla odpovědět. „Nevím, co si ta holka myslela, vdát se za toho pohanského Kanaďana, Jacka Stonea.“ Konečně pustil její ruku, aby si znovu upravil klobouk. „Přísahám, že ten tichý bastard, bude moje smrt. Jak se jmenuješ ty, vůbec?“

Dobrý Bože, kdo byl tenhle barvitý charakter? „Jessie Pringleová.“

Jeho silné obočí se zvedlo až k jeho klobouku. „Co to je sakra za jméno, Pringle? Jsi z nějaké té cizí země?“

Jessie potlačila úsměv. „Ne, jsem původně z New Yorku, ale naposledy z Atlanty. Georgie,“ upřesnila, když se zamračil. „A můj prapradědeček, si vybral jméno Pringle, když imigroval do Ameriky, aby nikdo nevěděl, odkud je.“ Jessie se naklonila dopředu a ztišila hlas. „Ale říká se, že byl z Ruska.“

Obočí znovu vylétlo ke klobouku. „Předpokládáš, že utahovat si ze starého muže, je zábavné, slečinko?“

Jessie se podívala napravo a nalevo, a pak dozadu, než se podívala zpátky na něj. „Jakého starého muže? Nevidím tady nikoho jiného, než vás, mě a Tobyho.“

Roger na ni zamrkal a pak najednou vybouchl smíchy. „Rozhodl jsem se, že se mi líbíš, Jessie Pringleová. Tak pojď sem,“ řekl, otočil se na patě a vyrazil po cestě. „Myslím, že mám nějaké věci, které potřebuješ.“

„Jaké věci?“ zeptala se, následujíc ho, když s ním Toby srovnal krok.

Roger se znovu zastavil, jeho nejasně známé oči, zamknuté do jejích, když ukázal na její ruku. „Jak to, že máš takovou hůlku? Přísahám, že nevypadáš na víc, jak na čtyřicet.“

„Je mi dvacet osm,“ vyhrkla, nejistá, jestli si ji dobírá, nebo ne. „A nosím hůlku, protože moje nohy jsou… někdy jsou slabé.“

Odfrknul si a znovu se rozešel. „Stále říkám, že tě dělá starší.“ Projel si prsty vousy a spekulativně se na ni díval. „No, pokud bys místo té hůlky pro staré dámy, nosila pořádnou vycházkovou hůl, nikdo by to ani nebral na vědomí.“ Jeho vousy se úsměvem rozdělily a přikývl. „Naštěstí pro tebe, mám právě takovou vycházkovou hůl, jakou potřebuješ.“ Znovu si ji začal prohlížet. „A co to máš vůbec za šátek? To je to, co nosí všechny dámy v Georgii? Páč ti musím říct, že ta chatrná věc tě nezahřeje, až se počasí konečně otočí.“ Zastavil se vedle své skládací, plátěné stoličky a obrátil se k ní. „Co potřebuješ, je jemný tartanový šátek.“ Podíval se na Tobyho. „A možná ladící šátek pro toho velkého chlapáka, když je taky naposledy z Georgie.“

„Děkuji vám, ale jsem v pohodě. A Ian říkal, že Tobymu naroste brzy zimní srst.“

Roger cuknul hlavou, aby se podíval na cestu a pak se otočil a přimhouřil na Jessie oči. „Mluvíš o Ianovi MacKeageovi?“ Zamračil se, když přikývla. „Patříš tomu velkému bastardovi, jo?“

„Ne, nepatřím mu,“ řekla Jessie se smíchem. „Právě před čtyřmi dny, jsem ho poznala. Vy… um… vy nemáte Iana rád?“

Roger o tom evidentně musel chvíli přemýšlet, když si znovu pohnul kloboukem na hlavě, což skončilo tím, že se jeho obočí svraštělo do zamračení. „No, tak nemůžu přímo říct, že bych toho chlapa neměl rád,“ řekl pomalu, jak vybíral slova. „Ale není to ani tak úplně jeden z mých nejoblíbenějších lidí.“ Ukázal kousek dál na cestu, na to, co vypadalo jako úzká příjezdová cesta, schovaná mezi mladými jehličnany. „Bylo to tady pěkné, než se ten velký bastard vrátil zpátky z té své války a koupil si tu rozpadlou, starou chatu. Teď už tady nemůžu prodávat své zboží.“ Přešel k rolbě. „Jediný důvod, proč jsem si dovolil se tady dneska usadit je, že loví v horách, se svým bratrem a bratranci.“

Jessie si konečně všimla všeho toho… zboží, vystaveného na gumovém pásu rolby: starou, promáčknutou konvici na čaj, velký litinový hrnec, několik složených, kostkovaných šátků, stoh jednoznačně starožitných knih, košík přetékající rukavicemi, aspoň tucet plechovek na sušenky a několik dlouhých holí. Ale všimla si mizejícího znaku na dveřích, který říkal, že ten stroj byl ve skutečnosti z lyžařského resortu TarStone Moutain – jenže jeho barva vypadala víc jako oranžová, než červená, pod velkou vrstvou prachu, jedno světlo na střeše, viselo za drát a na předním skle byla malá prasklinka.

Podívala se na Rogera. „Proč není Ian jeden z vašich oblíbených lidí?“ zeptala se, ačkoliv měla podezření, že tenhle starý kozel zahrnul do téhle kategorie většinu lidí.

„Ne z konkrétního důvodu,“ řekl s pokrčením ramen. „Kromě toho, že všichni MacKeageové jsou úskoční bastardi, stejně jako MacBainové a Gregorové a ten pohan Jack Stone.“ Najednou se usmál. „Ale řekl bych, že být úskočný, je dobrá vlastnost, pokud by chlap potřeboval, aby mu jeden z nich, kryl záda.“ Obrátil se znovu k rolbě, složil si paže na hrudi, aby si opřel bradu o pěst a začal studovat vycházkové hole. „Když se někdy ocitneš v problému,“ řekl tak nějak nepřítomně, „utíkej přímo k jednomu z horalů. Jaký přesně máš problém s nohami, vůbec?“ Ohlédl se přes rameno, když hned neodpověděla, a zamračil se. „Narodila ses tak, nebo jsi měla nehodu? Je důležité, abys mi to řekla,“ řekl, když stále neodpovídala, „abych se rozhodl, kterou z těchto holí ti mám dát.“

„Omlouvám se, Rogere, ale nevzala jsem si sebou peněženku.“

„Jsem ochotný vyměňovat.“ Otočil se tváří k ní. „Vlastně, prodám ti jednu z mých magických holí, za tu tvoji maličkou hůlku, a…“ prohlédl si ji celou a pak ukázal na její krk. „A tuhle chatrnou věc, řekl bych. Určitě najdu nějakou chromou starou dámu, která bude ochotná upéct mi výměnou za ně, koláč. Takže, narodila ses s potřebou hůlky, nebo ne? Potřebuji to vědět, aby ti odpovídala.“

Nejistá, jak ho odmítnout, aniž by zranila jeho city, přistoupila Jessie vedle Rogera a také si prohlížela hole, opřené o rolbu, aby zjistila, že jsou opravdu velmi roztomilé. Vlastně, byla to umělecká díla. Mírně se lišily v délce, ale všechny byly téměř vysoké jako ona, byly očištěné od kůry a obroušené do přirozené patiny. Každá měla jedinečné znaky; jedna byla dost silná a protkaná suky, až vypadala skoro groteskně, několik dalších mělo jen několik malých suků a dvě měly vertikální praskliny, které vypadaly, jako protáhlé, zapadlé oči.

Jessie moc nepřemýšlela o hůlce, kterou používala od té doby, co jí nový fyzioterapeut hůlku podal s otázkou, jestli má Jessie v úmyslu, si vozit zadek v kolečkovém křesle do konce života, nebo chce začít používat nohy, které jí Bůh dal místo toho. „Já… Moje záda byla před čtyřmi lety zraněná,“ přiznala nakonec, když si všimla, že se na ni Roger znovu mračí.

„No, tak tedy, která z nich tě zaujala?“ zeptal se, a vytáhl dvě z těch jemnějších holí od rolby a držel je před ní.

„Myslím, že dávám přednost jedné z těchto,“ řekla a ukázala na hole se zapadlýma očima. „Líbí se mi, že nejsou úplně rovné a ty tmavě hnědé oči ukazují bohatou žlutou, toho dřeva.“

„Zapomeň na ně,“ zamumlal a pohnul se, aby jí zablokoval výhled.  „Vrba není dostatečně silná.“ Přistrčil k ní znovu ty dvě hole, které držel a pokývl přes rameno. „A ani nemysli, že požádáš o tu velkou, sukovitou; její magie je příliš silná, aby ji zvládla žena.“

Jessie, se začala natahovat po jedné z holí, které držel, ale stáhla ruku zpátky a povytáhla obočí. „Příliš silná, aby ji zvládla žena?“

Spustil ruce, aby opřel konce holí o zem a povzdechl si. „Je známo, že ženy jsou fyzicky slabší, slečinko graineag, takže na mě nechoď s vytahováním svých bodlin.“

Jessie zadržela dech při zjištění, že se včera naprosto zapomněla zeptat Ianovy matky, co to znamená. „Co je gra-neeg?“

Roger se na ni znovu zamračil. „Všichni vědí, že to je gaelsky ježek. A hláskuje se to g-r-a-i-n-e-a-g, a to g na konci, musíš vyplivnout, abys zněla jako pravý horal.“ Vousy se mu rozdělily úsměvem, když se na něj zlostně podívala. „Pichlaví malí ježci, jsou roztomilá malá zvířátka, víš. A pokud s nimi správně zacházíš, budou se s tebou úplně mazlit.“

Ian jí říkal ježek?

Roger zvedl znovu hole. „Vybereš si, než zapadne slunce, slečinko, nebo mě budeš nutit riskovat krk, kdybych se sem musel vrátit?“

„Co jste myslel tím, že ty hole mají různou… magickou sílu?“

Opřel znova konce holí o zem a tentokrát si povzdechl tak silně, že byl zázrak, že mu nevybouchla hruď. „Je obecně známo, že stromy zachytávají energii slunce, měsíce a hvězd, a drží ji, dokud není potřeba,“ vysvětloval trpělivě. „A některé dřevo je lepší, než jiné, v přenosu energie k nám.“

„Pak chci tuhle,“ řekla a ukázala přes rameno. „Tu velkou, silnou, o které jste řekl, že má nejvíc energie.“

„No, tu nedostaneš,“ odeskl. „Nebudu odpovědný za to, že vyhodíš sebe, a kohokoliv poblíž, do království nebeského.“ Vystrčil hůl ve své levé ruce, k ní. „Vezmi si tuhle. A až si zvykneš na její magii, možná potom zvážím, že ti dám nějakou silnější.“ Pozvedl své husté obočí. „Nebo jsi neslyšela nic o tom, čemu se říká dětské krůčky?“

Ok, tahle konverzace se stávala divnou. Jak by mohl Roger vědět, o její litanii o dělání dětských krůčků? A ze všech věcí, jakými ji mohl nazvat, proč graieag? A magické vycházkové hole? Opravdu?

Jessie uvažovala, jestli není poblíž nějaký domov důchodců, ze kterého by utekl, nebo dokonce psychiatrická léčebna. „Bydlíte poblíž, Rogere?“ zeptala se, když si konečně od něj vzala hůl – jen aby zalapala po dechu převapením, když jiskra statické elektřiny, jí vystřelila přes rukavici do paže. „Co to bylo?“ zašeptala a opatrně sevřela pěst okolo hole znovu a cítila jemné bzučení.

„To byla magie, uzpůsobující se na tebe; energie, která putovala napříč vesmírem, aby se usadila ve dřevě.“ Poklepal na hůl, zatímco jí zíral přímo do očí, jeho vlastní, hluboký, zelený pohled, vypadal starý a moudrý a pevný, jako hory, které je obklopovaly. „Mocná, nestárnoucí energie, předurčená jen pro tebe, Jessie, která trpělivě čekala, až sem přijdeš a konečně si ji nárokuješ.“

Svírajíc stále bzučící hůl na hrudi, Jessie shlédla dolů na Tobyho, sedícího u jejích nohou, s nosem přitisknutým na hladkém dřevě, a přemýšlela, jestli to nebyla ta stejná, mocná magie, kterou cítila, když se dívala na tu brožuru.

„Ok, hotovo,“ řekl Roger, a položil druhou hůl na pás, než se otočil zpátky k ní. Natáhl prázdnou ruku a zahýbal prsty. „Naše dohoda byla, ta hůl pro starou dámu a šátek, jako výměna, tak mi je dej, slečinko,“ řekl, ten tiše mluvící muž zmizel a ten barvitý, štěkavý charakter, efektivně vytrhnul Jessie z jejího neskutečného omámení.

Stále držíc svou novou vycházkovou hůl na hrudi, Jessie pustila Tobyho vodítko, aby si rozvázala šátek a sundala ho, pak ho podala, spolu s hůlkou, Rogerovi.

„Ok tedy,“ řekl, otočil se a položil je na pás rolby. „Tak mi řekni, jak moc máš ráda toho MacKeageova chlapce, vůbec?“ zeptal se, prohrabujíc se hromadou šátků. Ohlédl se přes rameno, když neodpověděla a zamračil se. „Jen se ptám, abych věděl, který z nich ti mám dát.“

„Děkuji, ale to je v pohodě,“ řekla a sehnula se, aby zvedla Tobyho vodítko. Pomalu začala couvat zpátky, rozhodnutá, že by měla raději odejít dřív, než Roger dokončí vykládku všeho jeho zboží na ni. „Právě jsem si objednala flísový šátek z L.L.Bean katalogu. Měl by být doručený během pár dní.“

Roger se k ní otočil, s rukama na bocích a šátkem, houpajícím se v jedné z jeho pěstí. „Jakou barvu?“

„Bílou. A taky jsem objednala pár ladících rukavic. Opravdu, ta vycházková hůl je víc, než dost.“ Věnovala mu pokřivený úsměv. „A mimo to, všechno, co mi zbývá na výměnu, jsou klíče od domu, role oranžové stuhy a můj mobil.“

To mu zvedlo náladu. „Máš jeden z těch moderních telefonů, které dovolí člověku připojit se na internet téměř odkudkoliv? Ten s dotykovým displejem, který nemá žádná tlačítka?“

Dobrý Bože, ten muž vypadal dost nedočkavě. „Já nevyměním svůj telefon,“ řekla mu se smíchem. Začala znovu couvat, uvažujíc, jestli by měla pokračovat k hlavní silnici, nebo prostě jít domů, aby jí nemohl přepadnout na její zpáteční cestě. „Ale příště si přinesu svou peněženku a koupím si ten šátek od vás.“

„Nepotřebuji peníze. Ale určitě by se mi hodil mobilní telefon.“

Přestala ustupovat. „Ale potřebujete peníze, abyste si koupil službu pro telefon.“

Usmál se. „Ne, pokud člověk ví, jak využít to, co není vidět, tak ne.“ Mávnul k obloze. „Vzduch je plný různých energií, takže si ji můžu vypůjčit z některé z těch zatracených věží, které tu všude postavili.“

„Ale to je krádež. Musíte zaplatit za energii, vycházející z těch věží.“

Zkřížil si ruce na hrudi a uvolnil se v bocích. „Ale, ale, nejsme my to najednou malá slečna Ctnostná.“

Ok, nyní se tahle bláznivá konverzace zhoršila na urážky. Jessie se vlastně Rogera nebála, vzhledem k tomu, že Toby ležel u její nohy, tiše očichávajíc její novou vycházkovou hůl, ale vážně, malá slečna Ctnostná? „Žijete tady blízko?“ zeptala se znovu.

„Více méně,“ řekl s přikývnutím. „Proč?“

„No, jen jsem přemýšlela, proč se neusadíte s tím zbožím na hlavní silnici, kde je skutečný provoz?“

„Protože potom ten úskočný bastard, Jack Stone, by mě mohl chytit.“

Jessie zatáhla za Tobyho vodítko, aby se postavil, a znovu se pozadu rozešla, když Roger vyrazil směrem k ní – jen aby se zastavila, když viděla, jak mu obličejem přeběhl výraz zoufalství.

„Když nechceš žádný z mých šátků,“ řekl tiše, a použil ten, který držel, aby slabě mávnul za sebe, „pak bych tě mohl zaujmout tím solidním hrncem. Je skvěle odzkoušený a uvařil už mnoho jemného, pečeného srnčího masa a dušeného králičího.“

Och Bože, ten ubohý muž byl osamělý. „Co kdybych přišla zpátky zítra a přinesla vám něco na výměnu za ten hrnec? A také přivedu svou kamarádku, a projdeme všechno vaše zboží a uvidíme, co dalšího bych mohla potřebovat. Budete tu celý týden, Rogere?“ Hřejivě se usmála. „Jsem si jistá, že Merisse se bude líbit jeden z vašich šátků a opravdu má ráda staré knihy.“

Poklesla mu ramena a zavrtěl hlavou. „Zítra bude silná bouře,“ zamumlal a šel zpátky k rolbě. Ale pak najednou změnil směr a šel přímo k ní a podal jí šátek. „Nechci, abys chytla svou smrt, protože jsem ti vzal tvůj starý šátek, než ti doručí nový, takže si zatím vezmi tenhle a domluvíme se později.“

Jessie si poraženě vzdychla a vzala ho od něj, pak přemístila Tobyho vodítko do ruky, kterou držela hůl, aby si mohla omotat šátek kolem krku. „Je opravdu krásný. Vlastně, líbí se mi mnohem víc než ten, co jsem si objednala.“

Jeho úsměv se vrátil a on přikývl. „To je proto, že ty červené, zelené a levandulové pruhy na šedém podkladu, mluví ke tvému ženskému srdci.“ Jeho oči zazářily. „Tyto konkrétní barvy, nesou mocný, silný slib, Jessie. A teď,“ vyštěkl najednou a promnul si ruce. „O tom hrnci.“

Jessie zadržela zasténání. „Opravdu, Rogere,“ řekla s nuceným úsměvem – který ani neviděl, protože už mířil zpátky k rolbě. Jessie ho následovala, odhodlaná prosadit svůj názor. „Není způsob, jak bych mohla nést domů dneska tak velký hrnec, ale slibuji, že přijedu zítra zpátky autem.“

„Není třeba,“ řekl, a otevřel dveře rolby. Natáhla se dovnitř a začal se potýkat s něčím, co chtěl vytáhnout ven, zpoza sedadla. „Něco pro tebe mám,“ pokračoval s napjatým zavrčením.

Jessie musela uhnout z cesty, když Roger klopýtl dozadu, pod tíhou dřevěného vozíku, téměř dvakrát tak velkého, jak byl Walkerův. „Rogere, buďte opatrný!“ vyjekla a chytla ho za paži, aby ho ustálila.

Postavil vozík na zem mezi ně a se zamračením se narovnal. „Možná jsem starý, ale dokud nebudu pod kytkami, nepotřebuju rozmazlovat od žádné slabé ženy.“ Popadl ten litinový hrnec a spustil ho do vozíku. „Tady, teď si ho můžeš bez problémů, vzít domů.“

Jessie začala znova couvat, ale neudělala ani dva kroky, protože Toby vypadal více zaujatý očicháváním hrnce, než aby ji následoval. „Toby, pojď,“ řekla a zatáhla za vodítko.

„Vidíš?“ řekl Roger. „Ten velký chlapec také chce, abys měla ten hrnec.“

Jak se zatraceně dostala do téhle nepříjemné situace? A ještě lépe, jak se z ní dostane? „Ale říkala jsem vám, že nemám nic na výměnu.“

„Stále máš jeden z těch mobilních telefonů, ne?“

Jessie si připlácla ruku na kapsu. „Nedám vám svůj telefon!“

„Proč sakra ne?“ Složil si znovu paže na hrudi. „Pokud to uděláš, zastaví to všechny ty otravné telefonáty od všech, kteří se ptají, kdy už přijdeš k rozumu.“

Jessie naprosto ztuhla. „Jak můžete vědět, že mi lidé volají a ptají se na tohle?“

„No tak, možná proto, že jsi svobodná žena, pevně odhodlaná se přestěhovat sem, úplně sama? Na co dalšího se ptají?“

„Vy nevíte, že se sem stěhuji sama,“ řekla a opravdu začínala být znepokojená.

„Říkal jsem ti, že se ještě nechystám pod kytky, ale teď si ještě myslíš, že ani moje uši nejsou v pořádku? Všichni v okruhu padesáti mil odtud vědí, že vedoucí reklamní agentury, jménem Jessie Pringleová, právě koupila dům Megan a Jacka Stoneových.“

Jessie vydechla, konečně si uvědomujíc, proč Roger usadil svou malou expozici na její cestě. Ten prohnaný starý kozel dokonce riskoval, že ho chytí Jack Stone, šéf policie Pine Creek, kvůli tomu, aby vyměnil své zboží nové dívce ve městě. Věnovala mu hřejivý úsměv a souhlasné přikývnutí. „Shledána vinnou. Takže mi řekněte, co se ve městě říká o tom, proč jsem se sem přistěhovala?“

Roger znovu složil paže a protřel si vousy a tak trochu samolibě se usmál. „No tak, myslím, že něco mocně silného, tě postrčilo z Georgie.“ Zvedl obočí. „Nebo bych měl říct, že něco ještě silnějšího, tě táhlo na sever?“

Jessie se vrátila ke zděšení.

„Nebude to fungovat, víš,“ pokračoval tiše a spustil ruce k bokům. „Ne, dokud budeš trvat na víře, že je to něco, co můžeš udělat sama. Nestačí se sem přestěhovat a doufat, že všechna ta mocná energie, ti pomůže si vzpomenout, co se stalo tu noc, Jessie; o nic víc, než skrývaní se v horách, pomáhá Ianovi zapomenout. Uzdravit se sám, je téměř nemožné – a mnohem méně obohacující – ve srovnání s magií, která vznikne, když dvě duše spojí své síly a vyléčí se společně.“

Jessie stála naprosto ztuhlá a úplně oněmělá. Nebyl způsob, jak by tenhle bláznivý, stařec mohl vědět, v co doufala, že se stane přestěhováním se sem, tím méně, že strávila poslední čtyři roky snahou vzpomenout si, co se stalo tu noc. A co myslel tím, že se Ian skrývá, ve snaze zapomenout? Zapomenou na co?

„Poslechla jsi volání svého srdce, aby ses vrátila do proudu života, Jessie,“ pokračoval tiše. „Ale aby ses úplně znovuzrodila, obávám se, že budeš muset sama sobě dovolit, být znovu zranitelná.“ Jeho oči zazářily něžným teplem. „Máš mé slovo, lass, že pokud najdeš odvahu chytnout nabízenou ruku, nejen že vyléčíš sama sebe, ale také toho, kdo tu ruku nabídne – toho, kterého budeš mít potom výsadu, držet, až dlouho do pozdního věku.“

Bojujíc se strachem, který hrozil, že ji znehybní, Jessie nějak dokázala odpovědět na Tobyho trvání na tom, aby se pohnula a dovolila mu vést ji po cestě, směrem k domu.

„Měl bych tě také varovat, abys dbala na to, čí ruku chytneš, Jessie,“ pokračoval Roger tiše za ní, „a že pečlivě zvážíš, co oba muži nabízejí, protože nikdo z nich není úplně tím, kým vypadají.“

Jessie tiše kráčela k zatáčce cesty, aniž by si dovolila se ohlédnout.

„Omlouvám se, že jsem tě vyděsil, lass,“ zavolal za ní Roger. „Protože můj upřímný záměr dneska, byl jen upozornit tě na nebezpečí, kterému stále čelíš, a na rozhodnutí, které musíš udělat, v tom, komu budeš věřit.“

Jessie zkusila hodit vycházkovou hůl do škarpy, jakmile zahnula za zatáčku, ale prsty byly tak zmrazené, že ji nemohla pustit. Tak přidala do kroku, teď když byla z Rogerova dohledu a soustředila se jen na to, jak dává jednu nohu před druhou, a zmrzlé, prašné cestě.

„Budeš v pořádku, pokud budeš stále poslouchat své srdce, Jessie,“ pokračoval a jeho hlas se vzdaloval, „a budeš mít odvahu obejmout magii.“

Jessie nevěděla, kdo byl víc překvapený, jestli ona, nebo Toby, když se najednou rozběhla. A téměř jako by jejím nohám narostla křídla, zdolala tu vzdálenost k domu, zdánlivě na jeden úder srdce. Pustila Tobyho vodítko a stáhla si rukavice, aby vylovila klíče z kapsy, když pospíchala na verandu. Dalo jí to několik pokusů, než strčila klíč do zámku, protože se třásla tak silně, a po vyděšeném pohledu na cestu, Jessie konečně vstoupila za Tobym do domu, prudce zavřela dveře a zaklapla zápatku.

Pomalu couvala doprostřed místnosti, hruď se jí bolestivě zvedala, když si rozepínala kabát, ale praštila se sama do brady svou vycházkovou holí. Nadechla se pro uvolnění a donutila prsty, aby se uvolnily natolik, aby ji pustila a pak sebou škubla, když hůl dopadla a dřevěnou podlahu a ten zvuk se rozlehl prázdnou místností, jako výstřel.

Setřásla druhou rukavici, kabát a šátek, který ji Roger dal, jak pokračovala v couvání ke kamnům. „Toby, pojď,“ zašeptala a zkolabovala do jeho pelechu vedle krbu. Sedíc se zády přitisknutými ke stěně, Jessie zvedla třesoucí se ruku k Tobymu, který stál uprostřed místnosti, rozkročený nad vycházkovou holí a tázavě ji sledoval. „P-pojď, toby. Bezpečné místo.“

Zvedl hůl v tlamě, pak přišel a pustil jí ji do klína, až Jessie nasála vzdech, při pocitu váhy na jejích stehnech. „Ne, nechci to,“ řekla a odstrčila ji. Zvedla znovu ruce. „Toby, pojď. Potřebuju, abys mě udržel v bezpečí.“

Pes dal přední packy na svůj pelech a líně se natáhl dozadu, pak si lehnul a opřel si hlavu o její nohy, s těžkým povzdechem.

Zvedla mu čumák, aby se na ni podíval. „Zkoušíš mi říct, že nebudu mít flashback?“

Toby jí olízl prsty a odtáhl se, široce si zívnul, a pak se stočil na bok, s dalším těžkým povzdechem, a znovu si opřel hlavu o její stehno.

Jessie se roztřeseně nadechla a bojovala se slzami. „Ale já to můžu cítit,“ zašeptala a přejela mu třesoucí se rukou po krku a zádech. „Viděla jsem tu tmavou oponu klesat, když Roger začal mluvit o té noci, jako by… jako by to věděl. Ale nemohl; nikdo tady okolo neví, co se stalo v Atlantě.“

Zírala na hůl, ležící napůl na pelechu a napůl na zemi, a uvědomila si, že Toby také cítil její vibraci. Ale bylo to dřevo, ne kov; větev ze stromu, nebo dokonce odrostek, který Roger uřízl, očistil a obrousil. Tak jí mohla dát ránu, a proč cítila jemné bzučení, když ji držela?

Pokud… no, tření balonku o vlnu, způsobuje statickou elektřinu, a balonky určitě nejsou z kovu. A její kabát je vlněný, stejně jako Rogerův šátek, který jí dal. A vzduch byl v poslední době docela suchý, všimla si, když se její vlasy při česání plnily statickou eletřinou.

Jessie se konečně začala uvolňovat a dokonce se usmála, když se dotkla vycházkové hole špičkou boty a necítila nic. Byl to jen obyčejný kus dřeva, žádný magický vodič energie, která cestuje napříč vesmírem a trpělivě čekala na ni, až se sem přestěhuje a nárokuje si ji.

Uvolnila další hluboký povzdech, který ji nechal úplně vyčerpanou a slabou, a Jessie si začala lehat dolů v pelechu vedle Tobyho. Ale najednou se znovu prudce narovala, když si uvědomila, že stále nevysvětlila, jak Roger věděl, je vůbec něco, na co si zkouší vzpomenout. A proč říkal, že jí ruku podají dva muži, aby se chytla? Kteří dva? Byl Ian jedním z nich, možná? Ale kdo byl ten druhý?

A co Roger myslel tím, když řekl, že ani jeden muž není tím, čím se zdá?