Drago - 2. kapitola

Překlad: Clarissa
Kor.: Jitka

VYTESÁNÍ JEHO OSUDU DO KAMENE

Víte, jaké to je dívat se do zrcadla a nevědět, kdo se na vás dívá zpátky? Poprvé po měsících zíral na svůj odraz a toho muže před sebou nepoznával. Vždycky býval velký. Ani na střední škole nezapadal mezi studenty, protože byl větší než dospělí muži. Říkali Dragovi „Tank“, protože takový on byl: zasraný tank pro Carusovic zločineckou rodinu. Prakticky se narodil a byl vychován k tomu, aby kvůli této rodině přijmul a rozdal každou ránu. Skoro všichni De Santisovi takoví byli, ale na Dragovi De Santisovi bylo něco výjimečného, co z něj dělalo toho nejlepšího bodyguarda, kterého kdy Carusovi měli. Až do teď … Jeho hora svalů … byla pryč. Společně s tím mužem, kterého kdysi znal. Jeho síla a velikost byly to, co z něj dělalo Draga a bez nich cítil, jako by si to jméno už nezasloužil.

Z Draga De Santis se stal zesláblý muž, který by nebyl schopný koupit kulku do hrudi a přežít, aby vyprávěl příběh.

Zvedl unavenou ruku ke svému propadlému obličeji a dotkl se vousů, které teď pokrývaly jeho pokožku, poté si odhrnul dlouhé, střapaté černé vlasy z očí. Kvůli tomu všemu vypadal ještě více k nepoznání; vždy měl hladce oholenou tvář a upravené vlasy jako většina mužů v rodině Caruso.

Už nebyl schopný déle držet to zrcátko, které mu dala sestra, tak ho odhodil. Bylo to, jako by ho jeho tělo zradilo, když nebylo schopné udržet malé zrcátko, natož aby mu dovolilo vstát z postele a dojít se vyčůrat. Jeho tělo se rozpadlo, a i po měsících strávených u bran pekla, tohle bylo to, co ho mělo zlomit, protože alespoň tam ho jeho tělo nezradilo.

„Můj otec si nebyl jistý, jestli to zvládneš.“ Od dveří nemocničního pokoje se ozval hlas.

Jeho pohled přejel k tmavé postavě, kterou moc dobře poznával. „Co chceš, Lucco?“

Underboss vstoupil do pokoje a posadil se do křesla, které stálo u postele. „Vím, o co se snažíš, ale nebude to fungovat.“

Drago věděl, o čem to mluvil; řekl sestrám a personálu, aby k němu nikoho nepouštěly. Nechtěl, aby kdokoliv viděl, jak čůral do pytlíku, ale na to bylo příliš pozdě, a bylo od něj hloupé myslet si, že za ním Lucca nepřijde po tom, co se stalo. Těžce polknul a konečně se podíval svému underbossovi do očí. „Jak jí je?“

„Oba víme, že bych tu nebyl, kdyby nebyla v pořádku,“ řekl Lucca chladně s vážným výrazem.

Drago věděl, že by teď byl za mřížemi nebo šest stop pod zemí, aby Lucca získal svou odplatu, tak s úlevou kývl hlavou, než řekl poslední slova, která musel říct, „Je mi líto, že jsem tě zklamal.“

„To je ta poslední věc, cos udělal,“ připustil, než vstal, aby vyklouzl ven stejnou cestou, kterou přišel.

„Pokud by mě teď tvůj otec viděl, věděl by, že jsem to nezvládnul,“ přiznal Drago šeptem, než zmizel.

„Ne, nezvládnul.“ Divoké modro-zelené oči se otočily zpátky, aby si ho několik vteřin prohlížely, než znovu promluvil. „Ale ten nový Drago, ano.“

To byla ta chvíle, kdy znovu hluboko uvnitř pocítil oheň. Podíval se na své slabé tělo; bylo divné vidět vnější stranu, která neodpovídala té vnitřní. „Co když se z toho nezvládnu dostat?“

„Ale zvládneš, kvůli jednomu důvodu.“ Lucca mu věnoval pomalý úsměv, plný čistého hříchu. „Pomsta.“

A po tomto posledním slově plameny ohně vzrostly.

***

Pomsta byla divná věc. Můžete se chtít pomstít jednomu člověku celý svůj život, a když k tomu konečně dojde, je po všem a nic to nespraví, rychle si uvědomíte, že to ten problém nevyřešilo.

To slovo na šest písmen byla jediná věc, se kterou chtěla, aby se její otec konečně setkal, a nyní byl ten ďábel mrtvý. Osobně se mu ona nepomstila, ale udělal to Caruso, a ona i všichni její bratři si v tom libovali. Nemyslela si, že kdyby ona byla ta, která by sekla mečem, cítila by se ohledně té pomsty jinak. Ale předpokládala, že byla jediná, která věděla, že to byl muž, který tím mečem ukončil život.

Byla ráda, že to udělal on, i když ta pomsta nebyla ve skutečnosti tak sladká? …

… Zaslechla, jak se klika hlavních dveří pohybuje, její desetileté vyzáblé tělo vyskočilo z gauče, kde seděla vedle svých bratrů-dvojčat. Věděla, že na všechno bylo příliš pozdě. Stála ztuhle, zatímco se dívala na velké hnědé dveře a čekala, až jimi projde smrt. Když dlaně přitiskly dveře, aby jim zabránily se otevřít, podívala se do statečných očí jejího staršího bratra.

Dominic neslyšně řekl „Jdi“, zatímco silně tlačil na dveře.

Rychle se rozeběhla, naposledy se podívala na svého bratra a doufala, že to nebylo naposledy.

„Co se kurva děje!“ Na druhé straně se ozval řev. „Otevřete ty zasraný dveře! Já vás kurva zabiju ...“

Čím dále utíkala, tím méně mohla slyšet, dokud nerozrazila dveře do sklepa a nezabouchla je za sebou. Zády po nich sklouzla dolů, slzy jí stékaly po tvářích, zatímco si dlaní držela ústa, aby plakala tak tiše, jak jen mohla.

Nezáleželo na tom, jak silně plakala. Bití, které slyšela na druhé straně dveří, bylo tak hlasité, že její pláč pohltilo. Byl to jen zvyk …

… Ano, byla zatraceně ráda.

***

„Pojď dál, Drago.“

Prošel dveřmi do kanceláře, kde viděl Luccu sedícího s Dantem a Vinniem, z čehož byl překvapený, protože nečekal šéfa a poradce. Trvalo dlouhý zasraný měsíc, než byl vůbec schopný přijít sem a sednout si před ně, nemluvě o té trošce svalů, které si znovu začínal budovat. Ještě nebyl ve stoprocentní formě a rozhodně nebyl tak velký, jak býval, ale každý den se k tomu víc a víc přibližoval. Jeho uzdravování bylo těžké a ještě nebylo u konce, ale přesně jak mu řekl jeho underboss, myšlenka na to, že se pomstí rodině, která ho skoro dostala do hrobu, bylo to, co mu dodalo zázračnou rychlost v uzdravování od té doby, co se probudil.

Čekal, že mu Lucca nebo Dante řeknou, proč si ho sem zavolali, takže byl znovu překvapený, když jako první promluvil Vinny. „Zatímco jsi byl v kómatu, navrhl jsem něco, co by mělo přinést dlouhotrvající mír mezi ty dvě rodiny, a Dante s Dominicem souhlasili.“

Dragovi přeběhla husí kůže po zádech. Teď už mu bylo řečeno všechno, co vedlo k setkání mezi nimi a bratry Lucianovými, zatímco on byl mimo, ale začínal si uvědomovat, že vynechali důležitou část dohody.

Lucca se natáhl pro cigaretu, pak rychle cvakl svým Zippo zapalovačem, aby si zapálil, zatímco on zpracovával to, jak ho všechno dlouze a hluboko zasáhlo.

Kurva, oni to udělali.

„Bylo dohodnuto, že si vybereme jednu holku z rodiny Lucianů, aby si vzala Carusa. Tak, aby se krev mohla promíchat a důvěra mohla být znovu obnovena.“

Přehnal se přes něj pocit strachu.

Jejich poradce pokračoval s tesáním jeho osudu do kamene. „A všichni jsme se shodli na tom, že to budeš ty.“

„Cože?!“ Slyšel je zasraně dobře? „To nemůžete myslet vážně.“

Tři mlčící muži se mu dívali do očí a ukazovali, jak vážně to myslí.

Vyschlo mu v ústech. „Rozhodně ne. Žádnou zasranou Lucianovou si nevezmu!“

A znovu s ním nikdo nesympatizoval.

Frustrovaně vstal. Držel svůj hlas klidný, když každé slovo pečlivě vyslovoval. „Oni mě skoro zabili, kurva, a vy čekáte, že si jednu z nich vezmu?“

Cigareta, kterou si právě zapálil, dopadla do popelníku, když ji Lucca odhodil do skla a uhasil oheň. Malá cestička kouře se vlnila vzduchem, to všechno ukazovalo, jak moc zasraně vážně to myslel. „To tedy myslím.“   

„Je to rozkaz?“ zeptal se, slova vyšla ven pomalu. Podíval se zpět na muže, ke kterému měl natolik blízko, že by mohl toho psychopata skoro nazvat přítelem. Byl to on, u kterého hledal odpověď, jeho underboss, i s jeho šéfem v té samé místnosti.

Dante vztekle odpověděl. „Je to zatracenej rozkaz.“

Stiskl čelist a čekal, že ho Lucca nějak zachrání před jeho osudem, ale to se nestalo. Znal ho, takže to zřejmě byl jeho pomatený nápad. Několik minut klidně dýchal, aby došel k závěru, že neexistovalo nic, co by mohl udělat, protože už to měli všechno promyšlené. Žádný Caruso, natož De Santis neodmítne rozkaz od šéfa, pokud nechce přijít o prst. Pomyslel si, že si ho vybrali proto, že byl De Santis, jeden z nejloajálnějších členů rodiny od dob, kdy vznikla. Nemluvě o jeho osobním postavení uvnitř rodiny, protože byl šéfův osobní bodyguard. Jeho věk dvacet devět let a žádná žena s vyhlídkou na možný sňatek pravděpodobně bylo tím, co umožnilo uzavřít dohodu. Bez ohledu na to, jak moc s tím nesouhlasil, rozuměl tomuto podělanýmu způsobu, a pokud by byly role obráceny, udělal by stejné rozhodnutí.

Takže kývl hlavou, zatnul zuby a dal jim souhlas, který oni ani nepotřebovali. Mafie si nedohodla sňatek už dlouho, a on věřil, že ten jeho bude první v jednadvacátém století.

„Jsme rádi, že to vidíš stejně jako my,“ usmál se Vinny.

Jako kdybych měl kurva na výběr. Rychle si začal uvědomovat něco jiného … „Koho jste mi vybrali, abych si vzal?“

Danteho ledově-modré oči se zaleskly. „Uvědomili jsme si, že tím bychom po tobě žádali příliš, takže možnost výběru necháme na tobě.“

„Hmm.“ Opřel se zpátky do křesla, byl skoro potěšen. Drago by měl vědět, že to byl jeho boss, kdo by se o něj postaral. Předpokládal, že by se s tím vyrovnal. Vybral by tu nejžhavější s co nejmenšími vazbami na tu posranou rodinu, tu a tam by ji šukal a pokračoval se svým životem a dělal tak své šéfy šťastnými. Stejně na tom moc nezáleželo; nikdy se nechtěl oženit, takže to nebylo tak, že by ztratil možnost najít si ženu, se kterou by chtěl strávit zbytek života. Tahle kravina pro něj neexistovala. „Kdy si budu moct vybrat?“

„Jsou připravené k nám dneska přijít,“ odpověděl Lucca se slabým proužkem kouře z cigarety, kterou si právě zapálil.

Připravený tleskl dlaněmi. „Seřaďte mi je.“

Bylo něco, čeho si Drago nevšiml. Něco, co vlastně úplně přehlédl.

Lehký úsměv … který se držel na Luccových rtech.