CP - 14. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

COLTONOVA KAPITOLA/ 14

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Ten, kdo tě opravdu miluje, vi, jak těžké to s tebou je, jak náladová umíš být a jak těžké je s tebou vyjít, ale i tak tě pořád chce.

– Autor neznámý

„Kde jsi, sakra, včera v noci byl?“

Zastavil jsem se u zadních dveří, kudy jsem právě přišel. Noel se na mě mračil z druhé strany kuchyně, byl nasraný.

Zmateně jsem se zamračil. „Psal jsem ti to. Nečetl sis zprávy?“ Poslední dobou byl podrážděný, ale nikdy jej nezajímalo, jestli jsem přes noc nespal doma, když jsem se ozval.

„Jen jsi psal, že pomáháš kamarádce a možná to domů nestihneš až do rána.“

„Jo, no… tak to bylo,“ odpověděl jsem pomalu. „A nestihl jsem to domů až do rána, takže…“ Když jsem to řekl, všiml jsem si, jak byl unavený. Vypadal ztrhaně, fyzicky i psychicky. „Potřeboval jsi mě?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekl příliš rychle a uhnul pohledem. Než couvl o krok a opřel se o pult vedle tácu, kde byla připravena vejce, toast, pomerančový džus a sedmikráska, která byla asi utržena ze zahrady.

Podíval jsem se na něj. „Co se stalo?“

„Nic.“ Podíval se na připravenou snídani a polkl. „Hej, můžeš to vzít Aspen? Musím… musím připravit děti na hlídání a pak půjdu do práce.“

„Jistě,“ řekl jsem, ale sakra. Když bylo okolo víc lidí, kteří se o něco mohli postarat, vždycky předal starost o Aspen a děti někomu dalšímu. Proč se jí dnes chtěl vyhnout? Zpomalil jsem a vydechl. „Ty to… nevzdáváš, že? S Aspen?“

„Co?“ šokovaně se na mě zamračil. „Ne! Bože, ne. Jen prostě…“ Vydechl a zdálo se, jako kdyby zestárl o 10 let. „Myslím si, že asi potřebuje pauzu,“ přiznal rychle a vypadal, jako kdyby se mu chtělo brečet: „ode mě.“

Neměl jsem ponětí, co na to říct. Noel a Aspen vždycky drželi při sobě. Nic jejich vztahem neotřáslo. A já na jejich vztahu postavil svůj nový život, takže když měli problémy, cítil jsem to hluboko v kostech.

Přikývl jsem a řekl: „Dobře.“ Znepokojilo mě, co by se muselo stát, aby Noel vycouval. Vzal jsem tác a zajímalo mě, jestli jsem mu způsobil další problémy tím, že jsem tohle dělal za něj.

„Počkat.“ Zastavil mě. „Zapomněl jsem na tác dát tohle.“

Sledoval jsem bratra položit na tác kousek papíru. Když jsem zvedl obočí, pokrčil rameny.

Tak jsem jimi taky pokrčil. Ale když jsem odešel z kuchyně a zatočil za roh na chodbu, ohlédl jsem se přes rameno a ujistil se, že nejde za mnou. Pak jsem rozložil papír a přečetl si to.

Raději s tebou zažiji špatné chvíle, než dobré chvíle s někým jiným.

Raději budu vedle tebe v bouři, než abych byl v bezpečí a teple sám.

Raději s tebou budu prožívat těžké chvíle, než abychom nebyli spolu.

Chci tě mít u sebe, protože máš mé srdce.

- Autor neznámý

Dobře, tak alespoň nelhal o tom, že to vzdal. Ale sakra, musel být zoufalý, když pro ni sbíral citáty. Aspen mi jednou řekla, že jí posílal citáty do její sbírky každý den, když ji balil.

Musel se vrátit k námluvám, chudák.

Zaklepal jsem na dveře a vešel dovnitř. Zarazil jsem se, když jsem viděl malé vzkazy, které byly stejné, jako ten na tácu. Ležely na nočním stolku. Najednou se mi stáhl hrudník.

Neměl jsem ponětí, kolik citátů jí napsal. Asi stovku, možná víc.

Můj bratr se snažil získat svou ženu zpátky a myslel si, že selhal.

A co bylo horší, Aspen vzhlédla a uviděla mě – ne jeho – a skoro se rozplakala.

„Ahoj, ehm… kde…“ podívala se za mě, asi jej hledala, než zavrtěla hlavou a přinutila se usmát. „Teda, dobré ráno. Nemusel jsi mi nic nosit, Coltone. Je to moc milé.“

„Je mi potěšením.“ Přinesl jsem jí tác, ale když se znova podívala ke dveřím, rozhodl jsem se být upřímný a položil jí vše do klína. „Doufám, že ti nevadí, že jsem ti snídani přinesl já. Vím, že nejsem nejhezčí Gamble, ale jsem mladší bratr a pro tebe skoro jako syn, takže… asi tě to tak neohromilo, jako kdybys viděla jiného Gambla.“

„Co?“ Podívala se na mě, než zavrtěla hlavou. „Ne. Ach… ne, samozřejmě, že mi nevadí, že jsi tady, Coltone. Nebuď hloupý. Ale, ehm, je vše v pořádku… s…?“

Ani nedokázala říct jeho jméno, chudinka. Dělala si starosti, tak jsem se usmál a přikývl. „Jo, Noel je v pohodě. Připravuje děti, než přijde chůva.“

„Ach.“ Ulevilo se jí, než jí výraz poklesl. „Neměly by potřebovat chůvu. Měla bych se o ně starat já.“

Chvíli jsem panikařil a doufal, že jsem neodstartoval její další epizodu. Tak jsem jí urovnal tác na klíně a řekl: „Nachystal ti něco na jídlo, kdybys měla hlad.“

Zadívala se na mě, posadila se a upřela oči na snídani. „Noel ji připravil?“

Odfrkl jsem si. „Samozřejmě. Myslela sis, že bych to takto nachystal?“ luskl jsem prsty na kytku. „A podívej, napsal ti něco.“

„Ano?“ viditelně se jí ulevilo. Vzala si papír, začetla se a uvolnila ramena.

„Potřebuješ něco dalšího?“ zeptal jsem se.

V očích se jí leskly slzy radosti. Nejdříve zavrtěla hlavou. Ale pak řekla: „Ach! Počkej, můžeš mu vzít tohle?“ Vzala si pero, kousek papíru a napsala tam něco, než to přeložila a podala mi to.

Skoro jsem si připadal jako na základce, jako bych doručoval vzkazy ostatních, kteří jsou do sebe zamilovaní. Napsala tam i vedle sebe možnosti ano a ne?

Jo… Aspen byla tak citlivá a nebyl jsem si jistý, jestli by to brala jako vtip. Tak jsem si papírek vzal a otevřel ho, jak jsem vyšel na chodbu.

Psala tam:

Nejraději jsem s tebou, když hledám klidné místo. - Autor neznámý.

Vážně, byli tak divní. A zároveň sladcí.

Noel se v obýváku převlékl, usadil Lucy Olivii do autosedačky a řekl Beauovi, aby se obul.

Když se na mě podíval, vypadal smutně. Ale rychle to zamaskoval a zeptal se: „Je vše v pořádku?“

„Jo.“ Počkal jsem, než si přehodil přebalovací tašku přes rameno a podal jsem mu vzkaz. „To je pro tebe.“

Zarazil se. Pak se mi podíval do očí. „Napsala mi?“ vážně si myslel, že jej odmítne.

Převrátil jsem oči. „Odpověděla ti.“

To ho překvapilo. Vzal mi papír a rozevřel ho. Ulevilo se mu stejně, jako jeho ženě o chvíli dříve. Když se na mě podíval, křenil se snad nejvíc, za několik měsíců. „Díky.“ Dal si vzkaz do kapsy a zavolal Beaua, aby si pospíšil, aby mohli jít.

Zavřel za sebou dveře, vydechl jsem a čekal, abych si přehrál celé ráno. Jak mě Julianna probudila a čekal jsem, že o mě bude mít zájem a pak jsem přišel domů do tohohle zmatku.

Ale život pokračuje dál, i kdybych tady stál jako hlupák, tak jsem se otočil a mířil k pokoji, abych se připravil do školy, která začne za hodinu.

Když jsem se sprchoval, myslel jsem na Juliannu. Vím, že jsem vysílal zmatené signály. Ale očekával jsem smíšené emoce. Chtěl jsem s ní flirtovat, ale zároveň se s ní hádat a být hrubý a… sakra.

Byl jsem zmatený.

Chtěl jsem na ni být naštvaný a taky jsem si s tím nechtěl dělat starosti, protože mě tak moc zajímala a chtěl jsem jí úplně odpustit. Pořád jsem nad tím přemýšlel. Pak, když byla se mnou, vyzývala mě a začal jsem se chovat instinktivně, než mi mozek nařídil něco jiného. Byl jsem tak zatraceně zmatený a připravený to skončit.

Ale čím víc jsem si říkal, abych na ni zapomněl, tím víc jsem na ni myslel.

Byla pro mě oříšek. Některým připadala jako mrcha, ale já věděl, že taková nebyla. Vzpomněl jsem si na něco, co řekla Sarah. Když Sarah zničila Brandtovo a Juliannino rande, řekla mi, že Julianně to moc nevadilo. Chápala, že Sarah jej potřebovala víc, než kohokoli jiného. Julianna prostě nasedla na zadní sedadlo a nestěžovala si. Pak se velmi mile představila. Mrcha by to neudělala, takže mě velmi zajímala.

Upřímně si myslím, že okolo sebe vystavěla zdi, aby skryla své pravé já, a samozřejmě jsem je musel prolomit a zjistit, co se tak zoufale snažila skrýt. Vsadím se, že jednou k sobě někoho pustila –

Ale vše mezi námi bylo špatně, tak bych měl přestat. Brandt bude pořád mezi námi a ona bude pořád litovat, co jsme udělali na svatbě…

To mě ničilo. Alespoň by mělo.

Když mluvím o Brandtovi, napsal mi cestou do školy. Prostě mě kontroloval.

Od Brandta: Jaký je začátek semestru?

Myslím, že je to poprvé od chvíle, co se vrátil z líbánek. Nechtěl jsem mu říct, že byl hlavním důvodem, proč jsem byl poslední dobou tak nasraný. Neměl ponětí, o co šlo. Ale pořád jsem si s ním chtěl promluvit co nejdříve.

Od Coltona: Fajn. Co ty?

Od Brandta: Zkoušky jsou na prd.

Od Coltona: Super.

Když mi poslal prostředníček, zakřenil jsem se a připadlo mi, že se to mezi námi zlepšilo.

Ale když šlo o ni, bylo to naopak.

A co víc, vzal jsem si její hrnek do školy. Nosil jsem ho s sebou celý den jako nešťastně zamilovaný blb. A další ráno… jo, jsem ho umyl, naplnil a znova měl ve škole.

Pak jsme měli společnou filosofii. Pořád jsem měl v hrnku trochu kávy, když jsem vešel do třídy o pár minut dříve. Položil jsem jej na kraj stolu, posadil se, vykopl nohy nahoru, zavřel oči a čekal.

Neuvědomil jsem si, že čekám, než jsem ucítil její parfém, když se objevila. Pak se posadila vedle mě.

Najednou jsem celý ožil, vdechoval jsem její vůni a poslouchal každý pohyb, který udělala. Byl jsem celý nabuzený.

Než se mohla na něco zeptat, řekl jsem: „Nedostaneš hrnek zpátky,“ bez toho, abych otevřel oči.

„Jak jsi –“ Řekla překvapeně.

„Jinak voníš,“ řekl jsem, když se odmlčela. „A proč by sis jinak sedla vedle mě?“

Otevřel jsem oči a otočil se k ní. Byla ohromující jako obvykle, ale měl jsem to čekat. Ale ne, bylo to silnější, co jsem ji viděl nahou – no, skoro nahou – když jsem ji chutnal, dotýkal se jí a viděl, kde spala.

Chtěl jsem ji víc, než kdy jindy.

Bože, byl jsem tak podělaný.

„No…“ vytřeštila překvapeně své hnědé oči, zavrtěla hlavou a nakonec řekla: „Je to můj hrnek.“

Ušklíbl jsem se, schválně se napil a škádlil ji. „Už ne.“

Oči jí planuly výzvou a sakra, sakra, sakra, proč jsem z toho byl tak nadržený? Ale místo, aby mi řekla, že toho mám nechat, což jsem čekal a toužil po tom – ano, byl jsem masochistický blb – zhluboka se nadechla a klidně odpověděla: „Opravdu mi musíš přestat krást věci, víš?“

„Věci?“ zvedl jsem obočí a zajímalo mě, proč to řekla tak, jako kdybych jí vzal víc věcí.

„Ano!“ odsekla. „Věci, množné číslo. Můj hrnek. Mé spodní prádlo.“ Zašeptala, přisunula se blíž, sakra… to mě tak rajcovalo. Chtěl jsem ji chytit za vlasy a tvrdě ji políbit.

„Ach, jo. Tvé kalhotky.“ Pokrčil jsem rameny, jako kdybych si vzal další hrnek. „Vyhodil jsem je, promiň.“

Litoval jsem toho hned, když jsem to vyslovil, protože otevřela pusu, jako kdybych ji bodl do břicha.

Sakra, byl jsem bastard. Chtěl jsem se jí přiznat, že jsem je pořád měl. Asi bych jí nabídl, že bych je opral, vyžehlil a vrátil jí je i s hrnkem. Ale zúžila na mě oči a natahovala ruku k hrnku. „Vrať mi ten zatracený hrnek!“

Pořád jsem jej držel v ruce, takže jsem jej chytil pevněji a odmítal pustit. Je jedno, co jsem si myslel před chvílí, nevzdám se. Ne, když se se mnou hádá. A kromě toho ho potřebuju. Byl její. Proto bych měl pustit ten hrnek, ale nechtěl jsem. Nechám si tolik jejích věcí, kolik budu moct.

„Ne,“ zamumlal jsem, když za něj začala tahat a trochu mi proklouzl mezi prsty. Takže jsem se naklonil dopředu a olízl jej. „Olízl jsem jej. Je můj.“

„Ach, no, pokud si takhle značkuješ věci…“

Pak udělala to nejšílenější na světě. Naklonila se, ale její jazyk se nepřiblížil k hrnku. Olízla mi ruku, kterou jsem držel hrnek.

Otevřel jsem pusu, zatímco se zvedala a pak šokovaně hleděla na mě. Jako kdyby nevěřila, že to udělala.

Zatraceně, to si mě nárokovala?

A co bylo šílenější, asi to fungovalo. Protože v tu chvíli mě vlastnila. Vlastnila mě úplně.

„Já…“ Vrtěla hlavou, jako kdyby to chtěla popřít a vzít zpět. A přísahám, že kdyby ano, vstal bych a odešel.

Ale nedostala šanci, protože přišel profesor. Takže jsme se oba narovnali, otočili se dopředu a seděli zpříma jako roboti. Nemyslím si, že jsem byl jediný, kdo ztuhle seděl po celou hodinu. Prakticky jsem cítil napětí vyzařující z Julianny, která byla stejně ohromená, jako já.

Srdce mi bušilo a obavami mi cukaly svaly.

Nebyl jsem si jistý, co to znamenalo. Nebyl jsem si jistý, co s tím budu dělat.

Prostě jsem věděl, že jsem ji měl rád i přes to všechno. Strašně mě přitahovala. Ale neměla by. Protože, co Brandt? A to všechno další?

Už tak jsem zvládal dost problémů. Výšku, všechno to drama doma, Vine. Neměl jsem čas ani energii na to zaplést se s nějakou holkou. Šílel jsem z toho celého přetahování s ní. Prostě… potřeboval jsem čas. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu.

Když doktor Taris ukončil hodinu, vystřelil jsem ze židle, vzal si knihy, hrnek a spěchal pryč. Julianna za mnou zalapala mé jméno, jako kdyby si chtěla promluvit, ale nemohl jsem. Potřeboval jsem to vše strávit.