CO - 6. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Hladová a mentálně úplně vyčerpaná Mia přikázala svému počítačovému náramku, aby ji vzal domů a tím ukončila svůj pobyt ve virtuální realitě. Ráno měla jen lehkou snídani, mango-avokádové smoothie, takže teď měla pocit, jakoby měla každou chvíli padnout hlady. Otevřela oči, vstala ze sedátka, na kterém seděla a vydala se hledat něco jedlého.

Otevřela ledničku a zírala na různorodý výběr jedlých rostlin, které se tam nacházely. Některé znala – jako rajčata a papriku –, ale ostatní byly úplně neznámé. Mia by si přála, aby tu byl Korum a připravil jí některých ze svých úžasných výživných kreací. Ale protože musel být u soudního jednání osobně, bude to asi ještě chvíli trvat, než bude zpátky.

A pak ji najednou něco napadlo. Korum přece říkal, že příprava jídla byla jednou z funkcí domu. Připravil by něco i pro ni?

„Hej, dome,“ pípla Mia nejistě a cítila se přitom jako idiot, „mohl bys mi, prosím, připravit něco k jídlu?“

Chvíli se nic nedělo, a poté se ozval příjemně znějící ženský hlas. „Co bys ráda, Mio?“

Mia radostí málem vyskočila do vzduchu. „O, panebože, ty můžeš mluvit! To je skvělé! Ehm… ráda bych si dala to, co vařil včera Korum, tedy pokud to nebude trvat dlouho.“

„Ano, Mio,“ odpověděl ženský hlas jemně. „Salát Shari bude hotov za dvě minuty a Kalafan o šest minut později.“

Mia se širokým úsměvem přistoupila ke dřezu a umyla si ruce. Když byla hotová a posadila se ke stolu, otevřela se jedna stěna a vyplavala z ní miska se salátem, který se v poklidu vznášel směrem ke stolu.

Mia šokovaně zírala na salát, který přistál přímo před ní. Byla toho porce akorát pro ni a příslušný příbor už se nacházel v misce. Předkrm jen čekal, aby ho snědla.

„Eh, děkuji pěkně,“ pronesla a rozhlédla se, aby zjistila, odkud ten hlas vycházel. Byl někde ve stropě zabudován počítač?

„Rádo se stalo, Mio,“ odpověděl ženský hlas. „Dobrou chuť. Další chod bude hotový za pár minut.“

Mia se vrhla na jídlo a usmívala se při tom jako blázen. Krinarské technologie nešlo nemilovat. Byla přesně taková, jakou si ji lidé ve svých sci-fi knížkách a filmech představovali, jen že tato byla naprosto reálná – a měla skoro magickou příchuť, což se jí obzvlášť líbilo. To, z čeho byla nadšená nejvíc, bylo, že se dala tak snadno ovládat. Přirozené hlasové příkazy, jednoduché pohyby rukou – to všechno bylo velmi intuitivní.

Když dojedla salát, přistál před ní další chod. Mia všechno zhltla a zjistila, že když se jí stabilizovala hladina cukru, většina její únavy zmizela. Jídlo chutnalo stejně tak skvěle jako včera a Mia se znovu podivila, proč se Korum namáhá učit se vařit, když má v domě k dispozici tak úžasnou technologii.

Konečně sytá odnesla nádobí ke stěně – která se hned otevřela a všechno přijala do sebe, stejně, jako to udělala pro Koruma – a poté se vrátila do obývacího pokoje.

Rozhodla se, že zavolá vedoucímu tábora v Orlandu, aby mu sdělila, že v pondělí v žádném případě nemůže nastoupit.

***

Když se Korum asi za hodinu vrátil, Mia už se nudila.

S vedoucím tábora si promluvila a vysvětlila mu, že neočekávané události jí bohužel znemožňují toto léto přiletět na Floridu. Sice byl zklamaný, ale i tak byl kupodivu milý a chápající, což byla pro Miu neskutečná úleva. Poté se trochu poohlédla po domě a dokonce se snažila si s ním popovídat, ale melodický ženský hlas o to asi neměl žádný zájem. Zeptal se, jestli je jí příjemně teplo (to bylo) a jestli Mia nechce něco k jídlu nebo k pití (to nechtěla), ale tím byla témata jejich rozhovoru vyčerpána. Vypadalo to, že tu nejsou ani knihy nebo jiné věci, kterými by se mohla zabavit.

Mia s povzdechem padla na gauč v obývacím pokoji a zírala na zelenou krajinu. Přála by si, aby byla dostatečně odvážná, aby se vydala ven, ale při představě, že by se ztratila v costaricském pralese, se otřásla. Pohlédla na svůj náramkový počítač a ptala se sama sebe, jestli by mohl pracovat i jako normální počítač a spojit ji s internetem. Přemýšlela, jestli by to neměla jednoduše vyzkoušet, ale nakonec se přece jen rozhodla počkat na Koruma, aby jí ukázal, co všechno ten přístroj dokáže.

A pak Korum konečně dorazil. Vypadal napjatě a trochu unaveně a Mia tušila, že po formálním odročení jednání se za zavřenými dveřmi ještě odehrávala politická diskuze. Přesto, když ji uviděl sedět v obývacím pokoji, tak se na ni usmál.

„Ahoj,“ pronesla neskutečně šťastná, že ho vidí. I přese všechno, co se mezi nimi stalo, a i když před chvílí sledovala, jak až krutě se chová ke svým nepřátelům, nemohla se ubránit tomu, aby se neradovala z jeho přítomnosti.

Jeho úsměv zesílil. Došel ke gauči, sedl si vedle ní, jemně ji políbil a přitáhl si ji blíž, aby ji objal. Mia jeho objetí překvapeně opětovala a zamumlala mu do trička: „Je všechno v pořádku? Stalo se něco?“

Zavrtěl hlavou, zabořil jí tvář do vlasů, nasál její vůni a prostě ji jen tak držel. „Ne,“ zašeptal. „Teď už je všechno v pořádku.“

Po pár sekundách se opřel a pohlédl na ni. „Doufám, že jsi něco jedla? Naprogramoval jsem dům tak, aby reagoval na tvé hlasové příkazy, abych se ujistil, že tu nebudeš mít žádné problémy.“

Mia se usmála. „Ano, to jsem zvládla. Moc ti za to děkuji.“

„Dobře,“ odvětil jemně, „chci, aby ses tu cítila příjemně.“

Mia pomalu přikývla. „Začínám se tu cítit příjemně. Ale vlastně jsem se tě chtěla na něco zeptat…“

„Samozřejmě, na copak?“

„Nudím se,“ vyhrkla Mia. „Nemám vůbec nic, čím bych se tu mohla zabavit, když jsi pryč. Doma mám školu, práci, přátele, knihy, televizi…“

„Aha, chápu,“ pronesl Korum s úsměvem. „Ještě jsem ti neukázal, co všechno tvůj malý počítač umí. Řekni mu, že by sis chtěla něco přečíst.“

„Oukej,“ odpověděla Mia pochybovačně a pohlédla na náramek: „Ráda bych si něco přečetla…“

Skoro okamžitě se otevřela jedna ze stěn a odhalila ukrytou místnost s regály. A zatímco Mia zírala, jeden objekt vypadající jako tlustý list papíru se vznesl z regálu a blížil se k ní.

„Jak to, že všechny ty věci létají?“, zeptala se Mia fascinovaně a natáhla se po objektu. „Talíře, židle – a teď tohle…“

„Princip je podobný tomu, který používáme u našich štítů, chránící sídliště,“ vysvětlil jí Korum. „Jedná se o jakýsi druh silového pole, ale mnohem menší.“

„Aha, chápu,“ řekla Mia, jakoby jí to něco říkalo. Rozhodně nebyla žádný technický génius. Pohlédla na list, který měla v ruce a zjistila, že je z materiálu, podobajícímu se plastu.

„To je něco, s čím se určitě zabavíš,“ prohlásil Korum. „Je to něco jako vaše tablety. Můžeš v něm číst jakoukoliv knížku – ať už lidskou nebo krinarskou –, jaká byla kdy napsána a můžeš si v něm prohlédnout všechny filmy, na které dostaneš chuť. Bude reagovat na tvé hlasové povely, takže mu můžeš říct, co chceš vidět, nebo si přečíst.“

„Mohu to použít i na to, abych se dozvěděla víc o Krinarech? Přečíst si knihy o historii nebo něco podobného?“, zeptala se Mia a vzrušeně si přístroj prohlížela.

„Jistě. Můžeš to použít na všechno, co si přeješ.“

Mia se zašklebila. „To je super, děkuji!“

Korum se také usmál. „To je přece samozřejmé. Koneckonců nechci, aby ses tu nudila.“

Najednou Miu něco napadlo. „Počkej, řekl jsi, že to reaguje na hlasové povely, ale já jsem nikdy neslyšela ani neviděla, že bys takové povely používal. Jak ovládáš všechny ty vaše technologie?“

„Mám v sobě velmi vyvinutý počítač, který mi umožňuje, abych všechno ovládal pomocí své mysli,“ vysvětlil jí Korum a obrátil ruce dlaněmi nahoru. „Je to model vysoce vyvinutého rozhraní mezi mozkem a počítačem. Používám i pár gest, ale spíš je to jen starý zvyk.“

Mia na něj pohlédla. „Takže ovládáš veškerou elektroniku svou hlavou?“

„Krinarskou ano. Lidská technologie na to není uzpůsobená.“

„A ostatní? Také to tak dělají?“

Korum přikývl. „Přinejmenším mnoho z nich. Někteří dávají přednost staromódnímu způsobu, to znamená hlasovým povelům a gestům, ale většina už přešla na nový styl. Většina naší technologie je vyrobená tak, aby šla ovládat oběma způsoby, protože naše děti a dospívající mohou používat pouze ten první.“

„Proč?“, zeptala se Mia, protože ji to fascinovalo.

„Protože jejich mozky ještě nejsou dostatečně vyvinuté, a protože je k rozhraní mezi mozkem a počítačem zapotřebí určitého vzdělávacího procesu. To je také důvod, proč pro tebe momentálně všechno vybavuji rozlišováním řeči – pro začátečníky je to jednodušší se s tím vším vyrovnat. Později, až budeš víc chápat naši techniku a společnost, tě budu moci také vybavit novým interfacem.“

Mia vyvalila oči. On by jí dal schopnost ovládat krinarskou technologii svými myšlenkami? Ty možnosti byly prostě nepředstavitelné. „To zní…“

„Trochu moc najednou?“, uhádl Korum a Mia přikývla.

„Proto máš zatím k dispozici pouze hlasové povely,“ konstatoval. „Vaše společnost je dostatečně vyvinutá na to, aby tento druh rozhraní bez problémů pochopila, a je to velmi intuitivní.“

„Takže jsem teď na úrovni vašich dětí?“, zeptala se Mia ironicky.

Korum se rozesmál. „Kdybys byla Krinar, tak už bys byla teenager, s ohledem na tvůj věk.“

„Chápu.“ Mia se na něj zamračila. „A od kterého roku se na vás pohlíží jako na dospělé?“

„No, fyzicky dospíváme asi ve stejném věku jako lidé, to znamená začátkem dvacátého roku nebo i ještě trochu dřív. Ale ve skutečnosti je Krinar považován za zralého a plně hodnotného člena naší společnosti až ve věku několika stovek let – ale může se tak stát i dřív, pokud přispěje něčím výjimečným.“

Z nějakého důvodu to Miu rozčílilo. Nevěděla, proč jí tolik vadí, že dokud bude žít, tak nebude opravdovým členem krinarské společnosti. Stejně by se tak nikdy nestalo, když by vzala v potaz jejich přístup k lidem. Kromě toho vůbec nevěděla, jak dlouho bude její vztah ke Korumovi trvat. Ale i tak ji naštvalo, že nebude pro Krinary nikdy víc než velké dítě.

Jelikož chtěla raději změnit téma, zeptala se: „Takže probíhalo soudní líčení tak, jak sis to představoval?“

Korum jen pokrčil rameny. „Asi tak nějak. Loris se bude snažit všechno překroutit tak, aby to vypadalo, že jsem to celé zosnoval já. Ale je tu tolik důkazů pro jejich zradu, takže si nemyslím, že by je ještě mohl zachránit.“

„Co znamená úplná rehabilitace?“, zeptala se Mia zvědavě. „Všichni vypadali úplně zděšeně, když jsi ji požadoval.“

„Je to naše nejdrastičtější forma trestu pro zločince,“ řekl Korum a lehce přimhouřil oči. „Je použit v případech, kdy ta osoba představuje vážné nebezpečí pro naši společnost – a to tihle zrádci rozhodně jsou.“

„Oukej… ale co přesně to je?“

„Saret by ti to dokázal vysvětlit lépe než já,“ řekl Korum. „Přesné mechanismy spadají do jeho oboru. Ale v podstatě je to něco, co to, co je k jejich chování přimělo – určitý charakterový rys –, je kompletně vymazáno.“

Mia vytřeštila oči. „Jak?“

Korum si povzdechl. „Jak říkám, tohle není můj obor. Ale to, co jako laik vím, je, že se přitom smaže velká část vzpomínek a vytvoří se úplně nová osobnost. Ale to se dělá jen tehdy, když už opravdu neexistuje jiná možnost, protože je to pro mozek velký zásah. Dotyční potom už nejsou nikdy ti samí – a to je účel toho zásahu.“

„Takže si nebudou vzpomínat na to, kým byli?“ Ta představa Miu děsila.

„Mohlo by se stát, že si na nějaké drobnosti vzpomenou, aby nebyli úplně jako nepopsaný list. Ale to, co tvořilo jejich osobnost – včetně té části, která je přiměla ke zločinu – ta by zmizela.“

Mia polkla. „To je dost tvrdé…“

Znovu přimhouřil oči. „Je to lepší, než to, co dělá se zločinci tvá rasa. Aspoň nemáme žádný trest smrti.“

„Nemáte?“ Mia netušila, proč byla tak překvapená, když to slyšela. Možná to mělo společného se všeobecně rozšířeným náhledem na Krinary jako násilnickou rasu, který vznikl převážně díky krvavým bojům během Velké paniky.

„Ne, Mio, nemáme,“ odvětil Korum kousavě. „Opravdu nejsme ta monstra, která v nás pořád vidíš.“

„Nikdy jsem neřekla, že jste monstra,“ protestovala Mia a Korum se rozesmál.

„Ne, jen já, že?“

Mia sklopila zrak, protože nesnesla jeho výsměšný výraz ve tváři. „Nemyslím si, že jsi monstrum,“ odpověděla mu klidně. „Ale myslím si, že je od tebe špatné, chovat se ke mně jako k majetku jen proto, že jsem člověk. Jsem bytost s pocity a přáními a měla jsem i život před tím, než ses stal jeho součástí…“

„A teď už ho nemáš?“, zeptal se Korum a zvedl jí pomalu bradu tak, aby se mu musela podívat do očí. Když Mia uviděla kolem jeho panenek zlaté kroužky, nervózně si olízla své najednou suché rty. „Myslíš, že se k tobě chovám špatně? Že ti bráním v tom tvém fascinujícím životě, který jsi vedla předtím?“

„Měla jsem ten život, jaký jsem vedla, ráda,“ odpověděla mu Mia roztrpčeně. „Byl přesně takový, jaký jsem chtěla. Možná ti připadal nudný, ale já byla šťastná…“

„Šťastná s čím?“, zeptal se jemně. „Že ses dnem i nocí učila? Že ses schovávala v plandavých širokých věcech, protože jsi měla příliš velký strach, než aby sis zkusila opravdový život? Že jsi byla ještě i v jedna a dvaceti panna?“

Mia hanbou a vztekem zrudla. „Ano, přesně tak,“ odsekla mu hořce. „Šťastná se svou rodinou a svými přáteli, šťastná, že můžu žít v New Yorku a studovat tam, šťastná z praxe, kterou jsem si pro toto léto naplánovala…“

Jeho výraz tváře potemněl. „Už jsem ti slíbil, že tvou rodinu brzy navštívíme,“ pronesl nebezpečně klidně. „A také jsem ti slíbil, že tě vezmu do New Yorku před začátkem semestru. Pochybuješ snad o tom, že dodržím svůj slib?“

Mia se zhluboka nadechla a snažila se ovládnout. Pravděpodobně to nebylo její nejchytřejší rozhodnutí hádat se s ním zrovna za těchto okolností, ale nemohla jinak. Probudil se v ní nějaký vnitřní démon a nechtěl se nechat umlčet.

„To by nebylo poprvé, co bys mi lhal,“ řekla, neschopná potlačit ve svém hlase vztek.

„Ach, opravdu?“, zeptal se a z jeho slov kapal sarkasmus. „Já jsem ti lhal?“

Mia znovu polkla. „Zmanipuloval jsi mě takovým způsobem, že jsem nakonec udělala to, co jsi po mě chtěl,“ prohlásila se vzdorem v hlase. „Nic z toho jsem přece nechtěla – chtěla jsem jen, abys mě nechal na pokoji…“

Hleděl na ni tím svým nečitelným pohledem. „Ještě stále to tak cítíš?“, zeptal se jemně. „Chceš, abych tě nechal na pokoji?“

Mia na něj překvapením vytřeštila oči. Otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo.

„A nelži mi teď, Mio,“ dodal klidně. „Vždycky vím, kdy mi lžeš.“

Mia naštvaně zamrkala a snažila se zadržet slzy deroucí se jí do očí. Touto jednoduchou otázkou ji úplně obnažil, poukázal na všechny její slabosti, aby ji mohl využít. Nechtěla, aby věděl, jak hluboké byly její city k němu, nechtěla se mu tím vydat na milost, aby si s ní pak mohl zahrávat. Jaký to byla idiot, že chtěla být s někým jako on? Koho současně nenáviděla i milovala.

Rty se mu zkřivily do polovičatého úsměvu. „Chápu.“ Předklonil se a něžně ji políbil na rty. „Podívám se, jestli bych ti nesehnal nějaké místo na praxi,“ řekl, odtáhl se a vstal. „A také tě seznámím s několika dalšími lidskými děvčaty tady v sídlišti – možná, že tu najdeš nějaké nové přátele.“

A když na něj Mia překvapeně pohlédla, znovu se usmál a odešel do své kanceláře, což jí poskytlo příležitost v klidu strávit všechno, co se právě stalo.