WOW - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Vzpomínky dokáží udělat z člověka monstrum.

Byly doby, kdy vypořádat se s nimi vypadalo mnohem těžší než jindy; míjející okamžiky, které dokázaly přimět hrudník Dina DeLuca stáhnout se, případně aspoň v hněvu zatít ruce v pěst.

Zvuk pádu kovu byl jedním z nejhorších. Přísahal by, že při tom jednoduchém zvuku cítil, jak mu na zádech znovu naskakují podlitiny a teče po nich krev.

Zašeptaná slova ho přiměla nadskočit - paranoidní. Šepoty se mu vysmívaly, a on už ta slova nechtěl znovu slyšet.

Už jsi měl dost?

Nauč se řídit příkazy, Dino.

Mělo by to zkurveně bolet, chlapče.

Pach zvratků, lapání po vzduchu a zdánlivě nikdy nekončící nemožnost pohnout se. Díky tomu všemu jeho panika běžela na plné obrátky, pohlcovala jej, že prakticky cítil, jak ho po celé jeho kůži požírá. Jako by byl stále pokrytý svými zvratky, které dopadaly ve tmě na jeho vlastní oblečení, zatímco vzlykal ve vlhkém suterénu, stočený v koutě a bojující s dalším kolem nevolnosti.

Ty reakce vždycky přišly tak rychle, že ho překvapily, a to bez ohledu na čas nebo místo. Když přišlo na věc, jeho vzpomínky se od sebe příliš nelišily.

Tyto chvíle byly pro Dina nejobtížnější.

Tyto chvíle přicházely v noci.

Když zhasla světla...

Když bylo v bytě ticho...

Když byl jen on a jeho monstra...

Když byl sám.

Tou nejděsivější věcí na monstrech bylo to, že mohly být kýmkoli. Starým mužem, který seděl venku před pizzerií, dámou, která ho míjela a právě si upravovala svůj klobouk. Mladou ženou v městském autobuse, která měla vlasy odbarvené na bílo a vzdáleným pohledem se nedívala na něco, ale na někoho. Matkou, která na ulici tlačila dětský kočárek, očividně zaměřená jen na dítě uvnitř. Nebo mohl být monstrem muž oblečený v obleku s vestou, který vyšel ze své vlastní restaurace, v rukou si pohrával s klíčky od svého bílého Bentley a cestou do kostela si pískal Ave Maria.

Dino v odraze tmavě tónovaných skel Bentley zahlédl část svého obličeje.

Přiměl se usmát.

Mnohem spíš se to podobalo úšklebku.

Skutečností bylo, že takový výraz nenosil. Dino zjistil, že je nesmírně obtížné usmívat se - něco, co bylo pro všechny ostatní lidi tak snadné, bylo pro něj naprosto cizí. Když to zkusil, výsledkem byla grimasa úsměvu, která se měnila do úšklebku.

Nebo pošklebku.

To měl mnohem raději.

To bylo zvládnutelné.

Dino věděl, že netvorem byl rozhodně muž, který na sobě měl oblek, v ruce držel klíče, a jeho tvář se na něj odrážela v okénku.

Jakmile vklouzl do SUV, hluk z rušné chicagské ulice okamžitě ztichnul. Dino auto nastartoval a dřív, než vyjel na silnici, zkontroloval ve zpětném zrcátku okolní dopravu. Pohledu do zpětného zrcátka okamžitě zalitoval.

Zatímco jeho odraz v okénku vozu byl částečně zakryt obrysy stromů, které chodníku poskytovaly stín, ve zpětném zrcátku nezůstalo ukryto vůbec nic.

Dino neměl zrcadla rád.

Nelíbila se mu tvář, která se z nich na něj dívala.

Hnědé oči bez duše, bez jakýchkoli emocí a prázdnota - to bylo více než dost na to, aby ho to přimělo pohled odvrátit.

Až na to, že nemohl.

Pod pravým okrajem silné čelisti se táhla osmicentimetrová jizva, která začínala ve třech čtvrtinách jeho hrdla a končila těsně před uchem. Široký nosu měl uprostřed slabé zakřivení. Když pršelo, občas ho levá strana čelisti bolela.

Tohle byly zjevné věci - stopy, jizvy a připomínky, které mohl rozeznat okamžitě, když uviděl svůj odraz. Čím déle se na sebe díval, tím více by jich mohl najít.

Byla to - aniž by to dávalo smysl – ta nejnebezpečnější hra, kterou mohl sám se sebou hrát.

Kostel, řekl si v duchu. Musíš být viděn v kostele.

Teprve zazvonění jeho mobilního telefonu ho nakonec přimělo odtrhnout svůj pohled od zpětného zrcátka, aby zkontroloval ID volajícího a zlomil cyklus svého sebepohrdání.

Dino za to byl vděčný.

Ale ne tak volajícímu, který ho vyrušil.

S povzdechem hovor přes Bluetooth hovor přijal a zajel na silnici.

„DeLuca,“ odpověděl Dino.

„Proč mi sakra Riley Conti volá ohledně požadavků kvůli tobě, Dino?“

Než Dino svému mladšímu bratrovi odpověděl, v duchu napočítal pozpátku od pěti. „Theo, dobré ráno i tobě. Jsi v kostele? Právě mířím tím směrem. Můžeme si pak promluvit tam.“

„Dino -“

„Kostel, chlape.“

Dino hovor zavěsil.

Theo by v kostele Dinovi neřekl ani dvě slova. To byl fakt. Na veřejnosti si Theo a Dino od sebe drželi trvalý odstup – byli na opačných stranách místnosti a nemluvili spolu.

Pro Dina to byl ten nejjednodušší způsob, jak Thea DeLucu zvládnout.

Možná, že to z něj dělalo zbabělce.

Společná minulost bratrů nebyla jednoduchá, ne, když nad ní visel stín smrti jejich rodičů, a pak události, které následovaly. Na rozdíl od Dina, který se rychle naučil, že důvěra byla v jejich životním stylu a chicagské mafii jen mýtus, zaujímal Theo mnohem tvrdohlavější postoj.

A tak si ti dva odcizili.

Ačkoliv se Dino s Theem snažil, ale nikdy to nevypadalo, že by to jejich vztahu pomohlo.

Byl až příliš vědom toho, že ho jeho mladší bratr obviňoval za věci, které nemohl ovlivnit, i když si Theo myslel, že jeho starší sourozenec mohl minulost zvládnout mnohem lépe.

Pravděpodobně by mohl – měl by.

Dino si upřímně myslel, že měl. Po smrti rodičů trpěl celé roky zneužíváním z rukou jejich strýce Bena. Jistě, žil od své rodiny odděleně, ale ani tak nebyl osvobozen od bití nebo manipulování.

Samozřejmě, že tohle byl příběh na jiné vypravování.

A pokud by záleželo jen na Dinovi, ten den pro sdílení příběhu nikdy nepřijde.

Dinův mobilní telefon se znovu rozezvonil.

Znovu zkontroloval ID volajícího.

Stálo tam Ben DeLuca.

Dino hovor nezvedl, stále pokračoval v jízdě směrem ke kostelu.

Bena uvidí už dost brzy.

Aniž by to muselo být Dinovi řečeno, už teď věděl, že za to, že hovor nezvedl, bude trpět. Od doby, kdy ze strýcovy tvrdé ruky utrpěl nějakou formu fyzické újmy, už uplynuly roky.

Roky.

Při tom pomyšlení se Dinova hruď sevřela.

Pravdou bylo to, že se stále nevymanil zpod jeho manipulace.

Ne, když ho to vše neustále pronásledovalo.

Stále ještě nebyl volný.

**************

Ani ne pět minut poté, co mše začala, Dino tiše vklouzl do kostelní lavice. Vyhýbal se setkání s pohledy lidí, kteří ho poznali, ani se nezajímal o konverzaci, která se tu šeptem odehrávala, zatímco zpoza pultu oltáře kněz kázal o úctě.

Samozřejmě, že jeho naděje netrvala dlouho. Ben DeLuca se vydal směrem k němu a usadil se jen o místo za Dinem.

Kostel měl být pro Dina bezpečným místem.

Byl určen pro Boha - ne pro muže.

Ben v dodržování těchto pravidel nebyl nikdy moc dobrý.

„Jdeš pozdě,“ řekl Ben.

Kněz vpředu pokračoval ve svém kázání o respektu, jako by ho pravděpodobně většina posluchačů ztratila.

Dino jedním z těch lidí nebyl.

Rozuměl respektu mnohem lépe než většina ostatních.

Takže ačkoliv svého strýce nenáviděl – i když tím mužem pohrdal za to peklo, které způsobil v Dinově životě od doby vraždy jeho rodičů díky zneužívání jeho a jeho sourozenců. Pokud Ben mluvil, nevyhýbal se tomu.

Odpovídal.

Dodržoval pravidla.

Vždy.

„Doprava,“ lhal Dino.

Dino věděl, že Ben to neuvidí, takže zvedl oči ke klenutému stropu a směrem k Bohu vyslal tichou omluvu. Lhát v kostele jistě muselo představovat dvojnásobný hřích.

Nebylo to poprvé.

„Předtím jsi mi nezvedl hovor,“ řekl Ben.

Dino mírně ztuhl, ale svou akci se mu podařilo skrýt tím, že se mírně posunul v lavici, aby to vypadalo, jako by hledal lepší pozici k sezení. „Měl jsem druhý hovor – ve skutečnosti od Thea. A když jsem domluvil, už jsem byl prakticky tady.“

Vypadalo, že Ben to nechal být.

Vypadalo to - bylo klíčové slovo.

„Ano, tvůj bratr vyvádí, i když nechtěl mluvit o tom, proč,“ zamumlal Ben spíš sám pro sebe, než směrem k Dinovi.

„Riley.“

To bylo to jediné, co musel Dino skutečně říci a věděl, že jeho strýci to dojde. Theo, mladý, mafiánský voják v jejich mafiánské rodině -  stejně tak jako Dino se jím stal před tím, než získal svůj titul capo - měl občas problém s autoritami. I když věděl, jak pravidla dodržovat. Většinou to zvládal poměrně dobře.

Vzhledem ke skutečnosti, že Riley Conti byl přední bossem chicagské mafie, často měl hlavní slovo ohledně toho, kde byli na ulicích capové a jejich obchody. Hlavní boss, Terrance Trentini a underboss, Dinův strýc, řídili rodinu jako celek. Všechno to bylo ve skutečnosti delikátní záležitostí.

Gang tvořily čtyři frakce capů. Za stranu DeLuca byl ve vedení Dino. Rodina Rossi ovládala obchody v horní části Chicaga, vedle bylo území rodiny Trentini, zatímco v dolní části Chicaga bylo území rodiny DeLuca, které hraničilo s územím rodiny Conti.

Delikátní, ano.

Občas rodiny – vlastně capové – společně moc dobře nevycházeli.

Občas byli jen malý kousek od toho, aby se navzájem zabili.

Občas musel Theo pracovat s lidmi, které by raději pohřbil.

Nepomáhalo tomu ani to, že Theo se nijak zvlášť nestaral o Rileyho Contiho a bylo to tak už nějakou dobu. A to z dobrého důvodu. Kdo by měl starost o člověka, který ho kdysi kvůli obyčejnému nesouhlasu málem ubil k smrti s kovovou židlí?

Bylo to už před lety, ale i tak se to stalo.

Theo tu sračku nenechal být.

Ne, že by ho za to Dino vinil.

„Dobře, k věci,“ řekl Ben nakonec, čímž vytrhl Dina z jeho myšlenek. „Máme před sebou schůzku a to poslední, co chci, je poslouchat, jak na sebe Theo s Rileym znovu navzájem štěkají.“

Dino přikývl a pohled zajel přes lidi v lavicích, aby vyhledal svého mladšího bratra. Neobtěžoval se s vysvětlováním, že Riley tím Thea ve skutečnosti trápí, protože Benovi by ta skutečnost byla ukradená. Nezajímalo ho, že Riley si trápení Thea užíval, jednoduše jen proto, že to mohl dělat,  nebo že na něj útočil proto, protože si mladý voják podle něj nezasloužil být tam, kde byl - nebo mít rodinnou příslušnost k mafii, kterou si vysloužil - i když jen proto, že byl mladší

než většina lidí v jeho pozici.

Theo byl ve své práci dobrý. Pracoval pod svým starším bratrem s cílem získat si skutečný titul capa. Pomáhal řídit gang DeLuca, a kromě bossů nad nimi, tím jediným člověkem, kterému se musel skutečně zodpovídat, byl teď Dino.

Za to si zasraně mohl připsat kredit k dobru.

Ale…

Mafiáni byli bastardi.

Každý jeden z nich.

„Udělám vše pro to, aby ten malý spor, co mají, ať už se týká čehokoli, vyřešili,“ ujistil ho Dino, aniž by svému strýcovi věnoval svou plnou pozornost.

Takhle to bylo jednodušší.

Bylo pro něj jednodušší pokaždé předstírat, že ho Ben zajímal a že se soustředil na rychlý, tichý rozhovor.

Takhle k sobě Bena nepustil.

Ne dost blízko na to, aby mu mohl znovu ublížit nebo najít něco, co by mu mohl vzít.

Benovi by se to moc líbilo.

Už toho vzal dost.

„Jo, a ještě než na to zapomenu,“ řekl Ben, když se postavil.

Když Dinovi na rameni přistála Benova ruka, pevně zaťal zuby. Starší muž ho svými prsty svíral pevně, a i když to nebolelo, každý sval v Dinově těle se změnil v bloky ledu.

Dotek měl být laskavý.

Milé gesto mezi strýcem a synovcem.

Dino se z toho, ale dělalo špatně.

„O co jde?“ zeptal se Dino.

Ben své sevření uvolnil, ale pak poplácal Dina po rameni. „Všechno nejlepší k narozeninám. Málem jsem zapomněl – Carmela mi to připomněla. Dneska v noci bys měl slavit, ale ne příliš, Dino. Obchody na prvním místě, chlapče. Obchody vždy na prvním místě.“

Dino Benovi za gratulaci nepoděkoval, nicméně jeho strýc už odcházel a mířil zpátky do své vlastní lavici, kde seděla jeho žena s otevřenou biblí v rukou.

Bylo to trochu divné. Možná dokonce smutné.

Ne nezbytně zapomněl na své narozeniny, ale ani se nestaral o to, aby si je pamatoval. Byl to jen další rok jeho života - dvacátý devátý.

Dino nechápal, proč by měl slavit, když byl jeho život jen stěží ke zkurvenému žití.