OTB - 1. kapitola

Překlad: Lusesita

Ahoj holky, jsem zpět, tedy ještě ne s pokračováním kluků, ale hecla jsem se a dokončila překlad, který jsem měla v šuplíku (no vlastně ve složce :) ) už několik let. Snad si tím zkrátíte čekání. Lusesita

Annabella

Živá.

Nemyslím si, že jsem se cítila takhle naživu od doby, kdy zemřel táta, před dvěma týdny. A i když jsem vyděšená z budoucnosti, vítám tyto pocity. Je to lepší, než otupělost, ve které žiju. V posledních dnech jsem měla neustále úzkostí stažený žaludek. Nejtěžší je vypořádat se se strachem z toho, že nevím, co bude dál. Mé srdce silně buší proti hrudnímu koši, jsem si jistá, že to slyší i řidič.

Odvrátím pohled od svěžích zelených kopců a soustředím se zpět na Logana. Když mě vyzvedl z agentury v Seattlu, řekl, že jeho šéf, pan Stone, ho poslal, aby mě vyzvedl. Dosud jsem se se svým budoucím manželem nesetkala a byla jsem zklamaná, že se neobjevil sám.

Oblékla jsem si to nejlepší, co mám, žluté letní šaty nad kolena s bílými puntíky a pár jednoduchých bílých žabek. Jedna paní v agentuře mi dokonce pomohla svázat mé dlouhé havraní vlasy do culíku a přidala bílou stuhu, která se mi hodila k šatům. Začala jsem znovu přehodnocovat svůj výběr garderoby, když se na mě šofér podíval a zamumlal něco, jako ꞌnevypadáte stejně jako šéfova obvyklá objednávkaꞌ.

Jediná věc, kterou jsem předpokládala, podle řidiče, je, že můj skoro manžel musí být velmi, velmi bohatý muž. Ve spojení s faktem, že vlastní jedno z nejhezčích aut, které jsem kdy viděla. Zaslechla jsem Johna v agentuře vyprávět, že jsem mu přinesla větší cenu, protože jsem stále panna. Nesnažila jsem se čekat, opravdu, jen jsem nikdy neměla život mimo moji rodinu. Vyrostla jsem v Mexico City, máma a táta mě nespustili z očí, což bylo pochopitelné, kvůli hororovým příběhům, které jsem během let slyšela. Můj otec se mě snažil co nejlépe ukrýt, až do té míry, že mě máma učila doma.

Když mi bylo patnáct, máma byla zabita mexickým drogovým kartelem a já převzala její roli v rodině. Otec ji velice miloval a její smrt ho úplně zničila. Jen existoval, a já často cítila, že žije jen kvůli mně, aby mě udržel v bezpečí. To trvalo až do doby, před dvěma týdny, kdy dostal masivní srdeční infarkt, což způsobilo, že se mi zhroutil můj dokonalý malý svět.

Sama.

Jsem úplně sama. Osamělost byla pravděpodobně hlavním důvodem, proč jsem se nacházela v tomto autě.

Seděla jsem u tátova lůžka dlouhé tři dny, než nadobro odešel. Netušila jsem, co budu dělat bez něj po svém boku. Nikdy jsem nebyla víc vyděšená. Z představy, že se vrátím domů bez něj, bez jeho ochrany, to se prostě nestane. Mohla bych umřít, nebo ještě něco horšího. Otec mě nepouštěl z domu, přesto jsem mohla slyšet střelbu, výkřiky a policejní sirény každý den. Otec říkal, že nás nechávají na pokoji, protože platí svůj díl, cokoli to znamená. Nemám žádné peníze, nemluvím plynule španělsky a mé světle modré oči poukazují na skutečnost, že nejsem stoprocentní Mexičanka.

Když jsem řekla své obavy tátově ošetřující sestře v nemocnici, dala mi vizitku jejího muže. Muže, který mě mohl dostat z Mexika a zajistil mi nový život v Americe. Máma byla Američanka a často mi vyprávěla pěkné příběhy o rodné zemi. Vyrůstala jsem a mluvila anglicky a španělštinu jsem měla jako druhý jazyk. Máma vždy říkala, že bychom se jednoho dne mohli přestěhovat do Ameriky, ale ten sen zemřel spolu s ní.

A tak jsem se ocitla tváří v tvář volbě, stále se ptám sama sebe, jestli to ze mě dělá kurvu. Možná se nemusím prodávat jinému člověku každý den, i když jsem se už jednomu prodala. Zajímalo by mě, jak vypadá. Manželství mých rodičů bylo hezké. Hluboce se milovali a já to toužila také jednou zažít, vytvořit domov a naplnit ho dětmi, kteří budou žít bez strachu každý den. I když jsme možná neměli mnoho, táta a já jsme se milovali a teď nemám nikoho. Měla bych být vděčná, že jsem naživu a nikdy se nemusím vrátit zpět.

Táta říkal, že jsem ten nejtvrdohlavější člověk, kterého kdy potkal. Šílel z mého neustálého klábosení a z potřeby dělat věci určitým způsobem, ale říkal, že jednoho dne budu skvělou manželkou. Dala jsem si za cíl, každý den po mámině smrti tátu rozesmát. Nic mi neudělalo větší radost, než když jsem uspěla. Nejsem si jistá, jestli se mi to skutečně podařilo. Kdyby byla máma naživu, možná by více bojoval, aby zůstal naživu.

Tentokrát jsem se rozhodla neprohrát bitvu. Budu skvělou manželkou – to byl plán, tak jako tak. Mluvila jsem s několika dívkami v agentuře, než mě vyzvedli. Ptala jsem se na hodně otázek, co bych měla dělat, a co američtí muži od svých manželek očekávají. Většina věcí, které mi řekli, byly spojené se sexem a já si udělala pár poznámek. Koneckonců většina z těch žen byli call girls. Pokud někdo ví, jak uspokojit muže, tak jsou to ony. Ta agentura nenabízí jen nevěsty, ale také ženy, které si můžou muži pronajmout na hodinu. Některé z žen, se mě snažily přesvědčit, abych tam zůstala, že s nimi budu mít větší svobodu než v manželství bez lásky. Měla jsem americké občanství díky mámě, ale také jsem chtěla ochranu a lásku. Smáli se mé představě ꞌšťastně až do smrtiꞌ, prohlašovali, že jsem naivní a pokud nějaký muž požádal o zásilkovou nevěstu, muselo s ním být něco špatně.

Možná, že je jenom osamělý, ale co když je tyran? Logan, řidič, vypadá mile, prohodili jsme spolu jen pár slov, ale zdá se v pohodě. Byl by takový hodný člověk schopný mě vzít k muži, který by mi mohl potencionálně ublížit? Možná, že jsem opravdu naivní…

Podívám se do zpětného zrcátka a pohledem se setkám s Loganovýma očima. V rozpacích, že mě přistihl, odvrátím pohled zpět k okýnku. Slunce už skoro zapadlo a místo zelených polí vidím jen stovky a stovky stromů blokujících výhled.

„Už jsme skoro tam, zlato.“ Řekne s lehkým přízvukem a já se na něj znovu podívám. „Jste si jistá, že to chcete? Vypadáte, že chcete utéct z auta. Musíte být nová, nikdy předtím jsem vás neviděl.“

Nebyla jsem si jistá, co tím myslí. Využil už někdy můj skoro manžel agenturu pro zásilkovou nevěstu?

„Už byl předtím pan Stone ženatý?“ Jsem zvědavá. Logan se začne smát s mocným NE.

Myslím, že to znamená, že už předtím call girl použil. Nevím, co mě víc znepokojuje, jestli to, že už agenturu použil, nebo že Loganovi připadá směšné, že by se oženil. Tyto myšlenky mi nicméně nepomáhají zklidnit bušení srdce.

„A jsme tu. Vítejte v Creston Fall.“

Logan pomalu zajede až k velké černé bráně, která má pomalu čtyři a půl metru. Stáhne okýnko, naťuká kód a brána se se zaskřípěním otevře. Když jedeme po štěrkové příjezdové cestě, naskytne se mi velkolepý pohled. Zámek se podobá hradu uprostřed ničeho. Jestli tohle má být můj domov, tak netuším, jak ho mám celý uklidit.

Vystoupím z auta a pokouším se utřídit myšlenky. Koutkem oka zahlédnu pohyb v jednom okně. Přistoupím blíž, abych se lépe podívala, a uvidím stín muže ustoupit od okna.

Otočím se k Loganovi. „Byl to pan Stone?“

„On je jediný, kdo je momentálně doma, takže počítám, že asi ano. Jděte dál, jsem si jistý, že vás očekává. Zaparkuju auto do garáže, támhle.“ A ukáže na budovu nalevo od zámku.

„Až budete hotovi, pan Stone mě zavolá, nebo můžete přijít a já vás odvezu zpět do města, pokud budete chtít.“

Předtím, než se ho můžu zeptat, co tím myslel, naskočí zpět do auta a zanechá mě svému osudu. Zhluboka se nadechnu a zdolám posledních deset kroků ke dveřím a otevřu.