NBT - 30. kapitola

Překlad: Lenuszka

Ahoj holky,

Náš příběh je u konce. Moc děkuju za vaše komentáře. Doufám, že se jako já budete těšit na další příběh z této série, tentokrát věnovaný Dallasovi. Mějte se hezky, užívejte dovolené a brzy zase na počtenou!

Lenuszka

Alice

Co to dělá? Drahý bože. Dallas je na tanečním parketu a jsem si celkem jistá, že se s Brockem pokouší o zvedačku ála Jennifer Greyová/Patrick Swayze z Hříšného tance – a Brock to nezvládá. V hrdle mi zaklokotá smích, když mu v tom Brock zabrání paží.

Už před půl hodinou se hlasitost hudby dostala na nervy drásající úroveň. Už je jedenáct večer, absolventská párty v plném proudu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem u našeho stolu zůstala sama. Vlastně mi to vyhovuje, nemusím se snažit o zdvořilostní konverzaci a nutit se k úsměvu.

Hodím si nohu přes nohu, spravím si krátkou sukni bílých šatů Herva Legera, které mě Zoe donutila si obléct. Má to šikmý výstřih a decentní rukávy, které vyzdvihují moje prsa a hubené paže. Jsem si jistá, že si Zoe myslela, že se Reagan ukáže a všechno bude mít ten směšně šťastně-až-na-věky-konec jako z Hollywoodu. Což se nestalo.

Neslyšela jsem o něm čtyři měsíce, od doby, co odešel, a dneska se to nezmění.

Na tanečním parketu ze sebe kluci dělají blbce. Ti jsou ale zřízení. Ale taky vypadají, že se dobře baví. Jejich šaškárny mě přimějí se usmát. Možná bych si to měla taky užít, dokud to jde.

Co se mě týká, rýsuje se mi na léto další stáž. Ne, není to ta u Jamese Camerona. Před těmi měsíci jsem na ten pohovor nedošla. A nakonec se ukázalo, že to bylo nejlepší.

Morgan vyhrála Jamese Camerona, a já jsem dostala nabídku malé produkční společnosti, kterou vede několik filmařek – žen. Aniž bych to věděla, doporučila mě Marshallová. Očividně se jí líbila moje práce víc, než dala najevo.

Právě teď získaly možnost na velký bestseller pro mladé. A bylo mi řečeno, že tam toho pro mě bude hodně, co zahrnuje proces tvoření filmu. Žádné vyzvedávání věcí z čistírny a venčení psů.

Můj sen se stal něčím, co jsem si nikdy nemyslela. Je to lepší, než jsem si mohla představit.

Blake dojde ke mně a kecne si na místo, které Dora opustila jen před pár minutami. „Hej. Ještě ses od toho stolu nepohla.“

Má na sobě křiklavě růžové hedvábné šaty. Krátké a s holými rameny. Minimalisticky úžasné. Ta barva krásně doplňuje její snědou kůži. „Ty šaty ti moc sluší.“

Věnuje mi pohled. „Calvin Klein a nesnaž se měnit téma.“

„Odcházím. Jsem naprosto deprimovaná a nesnáším se za to.“

Nemyslím si, že to tu vydržím další minutu. Všechna ta radost. Všechna ta láska. Mí přátelé jsou šťastní a já jsem šťastná za ně. Jen nevím, jak se přestat cítit jako chodící mrtvola, s kouřící dírou v místě, kde bývalo srdce.

„Dej tomu trochu víc času. Co když se ukáže?“

Zavrtím hlavou, zopakuju si to po xté tenhle večer. „Nepřijde. Každý se přes to musí dostat.“

Vezmu svou kabelku, vstanu a Blake se mnou. Těsně mě obejme. „Řekni za mě těm dvěma trubkám ahoj, jo? Necítím se na kolektivní rozlučku.“

Blake ví, jak moc nesnáším být pod mikroskopem. Skoro stejně jako ona.

„Zoe a já tu máme pokoje. Nechceš tu zůstat přes noc? Objednat si pokojovou službu, sledovat porno.“

Zakřením se. „To zní jako tajné přání single holky, ale půjdu zpátky na kolej. Jen… potřebuju být sama.“

Kývne s porozuměním, a já vyklouznu ven.

Venku sleduju, jak se auta zipují na Ocean bulváru. Santa Monica hýří aktivitou i v noci. Závan větru mi odfoukne vlasy z tváře, sice se mi na hlavě nepostaví, ale připomene mi to chvíli v Jeepu. Santa Anu. Reagana. Pohltí mě vzpomínka na jeho usmívající se tvář.

Nikdo vám totiž neřekne, že zlomené srdce není jednorázová záležitost. Děje se to každý den po malých dávkách. Je to jako fraktura hlavy, která se zvětšuje, rozšiřuje, dokud se nestane mapou plnou bolesti, která přetrvává. Dokud z vašeho srdce nezbyde nic jiného než pár ostrých kousků, které nemůžete udržet pohromadě.

Předám poslíčkovi lístek k zaparkovanému Jeepu a obejmu se rukama. On se usměje, než zmizí. Je mi zima, na pažích mi vyskočí husí kůže, i když je kolem třiceti. Poslední dobou je mi pořád chladno.

U hotelového vchodu zastaví taxi a obsluha dveří si pospíší, aby otevřel dveře pro toho, kdo sedí vzadu.

O střechu taxíku se opře velká mužská ruka. Objeví se jedna dlouhá noha. Objeví se elegantní oblek tmavomodré barvy. Se svou výškou přes metr osmdesát se postaví, narovná široká ramena a kývne bradou na obsluhu.

V té chvíli jsem si jistá, že mám pořád srdce, protože kdybych neměla, nezažilo by explozi bolesti uprostřed mé hrudi.

Delší vlasy, pocuchané, protkané zlatou barvou. Čelist mu pokrývá strniště. Oči mu září v kontrastu s jeho opálením. Opravdu se musí naučit, jak používat krém na opalování.

„Reagane.“ Můj hlas je zlomené zašeptání, hruď mi hoří se vším tím nevyřčeným sentimentem, který jsem si v jeho nepřítomnosti nechávala pro sebe.

Hlava mu vystřelí vzhůru a pohledem najde mě, stojící pár metrů od něj. Ve tváři má šok stejně jako já.

Zastaví u mě Jeep. Poslíček vyskočí, obejde to a podá mi klíče. Nepřítomně si je vezmu. Ani ho nemůžu vnímat, protože jsem ztracená v bezedných zelených očích, neméně úžasných jako poprvé, když jsem je viděla.

„Haló, pane?“ zavolá řidič taxi.

Vytrhne se z transu, popadne svou tašku a zavře dveře. Taxi odjede a zůstaneme tu jen my dva a duch naší minulosti.

Jeho tvář se uvolní, když pohledem přejíždí po všech mých rysech. Projede si rukou ve vlasech a hlasitě vydechne, nozdry mu zaplanou a stiskne čelist.

„Doufal jsem, že tu ještě budeš.“ Hlas mu selže. Když neodpovím, oči mu naplní obavy. „Alice?“

Přikývnu. A to je všechno, co umím. S tolika emocemi v krku vypadám, že jsem v anafylaktickém šoku, všechno se stahuje.

„Můžeme si promluvit?“ zeptá se jemně, udělá dva váhavé kroky ke mně. „Vím, že žádám hodně, ale já… musím ti toho hodně vysvětlit.“

I když jsem v pokušení vytáhnout ho z té mizérie, nemůžu. Strávila jsem měsíce v pekle, přemýšlela, kde je, jestli je živý a zdravý. S kým je. I když ho miluju, potřebuju myslet i na sebe.

„Můžeme?“ zopakuje.

Přikývnu. „Zoe…“ začnu, naznačím ke dveřím. „Má tu pokoj. Můžeme ho použít.“ Je to jako bych měla mimotělní zážitek. Chtěla jsem to tak dlouho a teď, když je to tady, se na to cítím nepřipravená.

Udělá krok blíž a já se otočím ke dveřím hotelu. Nejsem tak silná, abych ho odrazila. Pokud se mě dotkne, vzdám se rychleji, než stihnete vyslovit slovo sebeúcta. Po cestě dám znovu klíčky poslíčkovi.

Zpátky na párty se protlačím opilými davy a najdu Zoe, která skáče na tanečním parketu a naráží boky do Blake a Dory.

Oči se jí rozšíří, když mě uvidí. „Jsi zpáááátky. Al! Nechoď pryč. Pojď tančit.“

Přisunu si její tvář blíž, až má ucho u mé pusy. „Neopakuj to nahlas, ale je tu Reagan. Můžu použít tvůj pokoj?“

Najednou jako by vystřízlivěla. Přestane tančit. Zúží oči do dvou malých škvírek. Nakloní se a řekne, „Nech toho parchanta, ať platí.“

„Zaprvé, ráda bych si vyslechla, co mi chce říct.“

„Dobře. Já ho donutím zaplatit.“

Věnuju jí varovné zamračení. „Zoe…“

„Fajn, ugh, není s tebou sranda. Pokoj 1814.“ Podá mi kartu od pokoje ze své miniaturní kabelky Celine a když se otočím k odchodu, zastaví mě. Její obvykle znuděné oči zjemní svůj výraz a ladné křivky svraští obavami.

„Já vím,“ řeknu jí, než stihne něco říct. Je to hodná holka. Loajální. Všechnu tu divokou sebedůvěru dává na mou obranu. „Budu v pohodě.“

Najdu Reagana čekajícího u výtahů, jednou rukou se drží za zátylek, hlavu má skloněnou, všude kolem něj je nervózní energie. Nevidí mě přicházet.

Všimnu si dokonalého střihu jeho obleku, bělosti jeho naškrobené košile. Je tak krásný, až se bolí na něj dívat. Jeho jemné rysy – tak známé. A zároveň vzdálené a postupem času nedostupné.

Zvedne hlavu, když mě uslyší. Jeho tvář se zklidní. „Myslel jsem, že už jsi mě odepsala,“ zamumlá, zatímco já dojdu a zmáčknu tlačítko pro přivolání výtahu.

„Já nikoho neodepisuju. Myslela jsem, že to o mě víš.“

Ramena mu klesnou, výraz má sklíčený. „Já vím, já vím. Máš pravdu. Nikdy jsi to neudělala.“

Nesnažím se ho zranit, jen konstatuju fakt. „Tví přátelé jsou tam.“ Naznačím palcem do místnosti, ze které jsem vyšla. „Neřekla jsem jim, že jsi tady, ale vím, že umírají touhou tě vidět.“

„Nejsem tu kvůli nim--“ Když znovu začne mluvit, otevřou se dveře výtahu a lidé vystoupí. Vejdeme dovnitř spolu s dalšími třemi.

„Osmnácté, prosím,“ instruuju člověka, stojícího nejblíž ovládacímu panelu. Reagan se postaví vedle mě. Vlna jeho obleku mi přejede po holé paži, z čehož mi naskočí husí kůže a žaludek mi dělá salta.

Na tuhle chvíli jsem čekala čtyři měsíce, představovala jsem si, co řeknu, snila o tom, že se ho dotknu. A teď když je tady, nejsem schopná slova, neumím zformulovat to, co cítím.

V osmnáctém patře tiše vystoupíme. Otevřu dveře a přejdu ke stěně s okny, ze kterých vidím na pobřeží od Santa Monica Pier do Malibu, osvětlené jako vánoční stromeček.

„Chyběla´s mi,“ řekne.

„Máš zvláštní způsob, jak to ukázat.“

Zapne se klimatizace a zasáhne mě vlna studeného vzduchu. Třesu se a nejsem si jistá, jestli je to z chladu. On si sundá své sako, přejde k termostatu a vypne ji, pak přejde ke mně a přehodí mi ho přes ramena.

Je v něm jeho tělesné teplo. Stejně jako jeho vůně. Přenese mě to přímo zpátky, všechny měsíce muk jsou pryč a já mám slzy v očích. Proč musí být láska tak tvrdá?

Opře se ramenem o sklo a zírá na mě, výraz má někde mezi frustrací a touhou.

„Jsi tak krásná… promiň, nemůžu přestat zírat.“ Nervózně si olízne rty. Na chvíli se zadívá z okna, jako kdyby tam někde ve tmě hledal kuráž.

„Odešel jsi bez rozloučení, nebo aspoň uvidíme se později. Nevěděla jsem, jestli jsi někde začal nanovo, nebo s někým. Nebo sis ublížil nebo co se stalo… žila jsem v permanentním strachu celé čtyři měsíce, Regi. Čtyři!“

Přikývne, pohledem zkoumá béžový koberec.

„Ani nevím, kde začít.“

„Někde začni. Prostě začni. Protože začíná být čím dál těžší nevyjít z těch dveří.“

Odkašle si. „Byl jsem v Patagonii. Bylo to krásné, přesně tak, jak jsem si myslel.“ Zamračí se. „Chyběla jsi mi tam.“ Hrdlo mu pracuje, ohryzek se zvedne, jak polyká.

„Pak v Keni. Přepadli mě. V Mombase nesmíš chodit po setmění ven. Toho večera jsem na tebe myslel. Myslel jsem jen na tebe – jaké by to bylo tě nikdy znovu nevidět, a děsilo mě to víc než ta zbraň, kterou mi mířili do tváře.“ Strčí si ruce do kapes a opře se znovu o sklo. „Viděl jsem víc úžasných západů slunce než za celý svůj život, lepších, než jsou tady. Tam jsi mi taky chyběla.“ Jeho hlas je na hraně. Jako by přiznával něco, co si přeje, aby nebyla pravda.

„Reagane--“

„Nechtěl jsem, abys mi chyběla, ale chyběla.“

A tady to máme. „Přestaň. Nechci to už slyšet.“

„Vydal jsem se po Evropě,“ pokračuje, skočí mi do řeči. „Francie, Itálie, Španělsko. Myslel jsem, že jsem tě tam viděl – ve Španělsku, dva bloky v La Rambla jsem pronásledoval holku, než jsem ji dohonil a zjistil, že si se mnou jen pohrála moje představivost.“

„Reagane…“

„Dojel jsem až do Číny--“ vydechne prudce. „Tam jsi mi taky chyběla.“

„Reagane--“

Když se mi podívá do očí, vidím, že je má skelné, tvář mu cuká, ústa má pevně sevřená. Sotva se drží.

„Omlouvám se, že jsem odešel. Nevěděl jsem, co jiného dělat. Bylo toho na mě moc. Ta vina. Ten tlak. Začal jsem tě nesnášet.“

„Mě?“ Můj hlas je pisklavý, ostrý. Nic mě nemohlo překvapit víc. I kdyby mi dal facku. „Proč bys mě nesnášel?“

„Protože jsi tak zatraceně silná.“ Ta slova se změní na šepot. Vrtí hlavou, v hlase má něco, čeho se bojím. Něco, co zní hodně jako beznaděj a rezignace. „A já nejsem… nejsem.“

„Přestaň to říkat. Ty jsi silný. To je ten problém. Moc sis toho naložil. Předpokládáš, že můžeš nést váhu za všechny, ale novinka, Reagane, nejsi žádný nadčlověk. To, čím sis prošel, by zničilo každého.“

Dívá se ven z okna a vypadá… ztraceně.

„Nemohl jsem víc unést a ty… ty nenecháš nic, aby tě dostalo na kolena…“

„Přestaň se snažit naplnit očekávání všech,“ říkám tiše a přesto zoufale, aby mi rozuměl. „Dobrý syn, bratr, přítel. Rozdíl mezi tebou a mnou je, že ode mě nikdo nic neočekává, takže můžu být vším, čím chci. Kdo dal tu samou šanci tobě?“

Intenzivně mě pozoruje, oči má přimhouřené. To ticho vydá za milion slov.

Natáhne se, pomalu mi přejede teplými rty po straně krku a chytí mě za něj, přitáhne si mě blíž. A já ho nechám. Nechám ho, aby mě objal a pevně držel, protože ho miluju. Bez ohledu na bolest, kterou mi způsobil. Bez ohledu na to, že se nic neurovnalo.

„Vezmi mě zpátky,“ řekne tiše. Zaboří mi tvář do krku a omotá kolem mě paže, svaly má tvrdé a napjaté.

„Vezmi mě zpátky, Alice.“ Je to ztlumené látkou jeho saka. Zvedne hlavu a podívá se mi do očí, ty jeho jsou podlité krví. „Řekla jsi, že zkusíš cokoli. Dej mi šanci ti to vynahradit. Budu prosit, pokud chceš. Udělám cokoli.“

Vždy stoický v nepřízni osudu. Prozrazuje ho jemný třas brady. Nezdá se správné nechávat ho v napětí, a nikdy jsem nevěřila na odkládané uspokojení.

Na tváři se mi objeví úsměv, ukápne mi ještě pár slz. „Nikdy jsem se tě nevzdala, hlupáčku.“

Oči mu zajiskří, zmapuje celý můj obličej. „Opravdu?“

Láska neexistuje ve vakuu. Je nerozlučně spojená se sebeobětováním, zranitelností, riskem… a ano, bolestí. Možná proto nás často vyvede z iluzí. Trváme na tom, že musí být dokonalá, když v podstatě láska nemůže existovat bez rizika bolesti a ceny za bezpečí.

On skloní hlavu a jemně se svými rty dotkne mých, se všemi obavami světa, zatímco se jemně třese.

„Tak zatraceně, zatraceně moc jsi mi chyběla.“ Ta slova z něj vypadnou jako spletitý zmatek mezi jemnými, rychlými polibky. Upevní své objetí, rukama vystoupá výš. Až k mé hlavě, jak mě chytí, polibky začnou být hladové, toužebné ze všech těch měsíců nepřítomnosti.

Zbavujeme se oblečení cestou k posteli. Moje šaty, nebo spíš Zoeiny šaty, už se asi nebudou dát nosit, jak je ze mě Reagan strhne. Jeho košile dopadne podobně. „Nejhorší případ modrých koulí, co jsem měl za celý život. Varuju tě, nemám v plánu opustit tuhle postel několik dní.“

„Je to Zoeina postel.“ Vypísknu, když mě zatahá za ucho. „Myslím, že už na tebe nebude naštvaná víc, než už je.“

„Díky za upozornění. Zabarikáduju dveře,“ řekne, usměje se do kůže mého krku.

Společně padneme na postel. Opře se, než na mě dopadne plnou váhou. Pak se zvedne na předloktí a dívá se dolů. „Neudělal jsem, víš. Nikdy bych…“ Jeho upřený pohled mi nedovolí odvrátit se.

„Byly to čtyři měsíce. To jsi s nikým nespal?“

Teď vypadá dotčeně, možná trochu naštvaně. „Ne. Myslíš, že nedokážu pár měsíců udržet péro v kalhotách?“ Na chvíli ho nechám jeho myšlenkám. „Ty ano?“ zeptá se velmi opatrně.

„Co kdybych řekla ano? Co kdybych řekla, že jsem o tobě neslyšela ani ň a došla jsem k bolestnému závěru, že se to možná nikdy nezmění? Bylo by ode mě špatné vídat se s někým jiným?“

Přitiskne se tělem ke mně, jeho erekce mě tlačí mezi nohama. „Ne,“ zašeptá.

„Já jsem tě neopustila. To ty jsi opustil mě.“

Skloní ústa, hledá koutek mých rtů, cestuje po mé čelisti. „Já vím,“ zašeptá a políbí mě tam. „Už nikdy víc. Nikdy, nikdy. Dokážu ti to.“

Po tom změní slova na činy a miluje se se mnou jako nikdy předtím, jeho přírazy jsou pomalé a hluboké, dávají mi rozkoš, dokud nejsme oba upocení a vyčerpaní. Přetočím ho na záda a on mě nechá. Jezdím na něm, udělám se jako ohňostroj na čtvrtého července, zatímco mě Reagan intenzivně sleduje.

„Miluju tě,“ řekne, hlas má chraplavý, v očích se mu zračí důkaz jeho citů. „Šíleně tě miluju.“ A pak mě následuje, přirazí boky nahoru, chytí ty moje bolestivým stiskem. Společně do toho spadneme po hlavě. Tahle věc, která mezi námi je, nezmizela.

„Nebyla jsem,“ řeknu mu později, když oba lapáme po dechu a díváme se na sebe, doháníme ztracený čas. On zvedne hlavu a jeho výraz zajiskří.

„S nikým jiným jsem nebyla,“ přiznám. „Miluju tě. Nemohla bych být s nikým jiným.“

Padne na záda, široce roztáhne paže a ostře vydechne. „Nesnáším, že budu znít jako kretén, ale nevadí, že se mi ulevilo?“ zakření se.

Vlastně ne, když tak nad tím přemýšlím. Mi se taky neskutečně ulevilo, že s nikým jiným nebyl.

Obkročím ho na klíně a on mi rukama vyjede po stehnech. Pak odhrne mé vlasy stranou, sleduje mě jako by mě viděl poprvé. „Přestěhuj se ke mně.“

Trvá mi asi minutu, abych setřásla to překvapení. „Chceš, abychom žili spolu?“

Posadí se a obejme mě. „Budu tu další semestr a pak je tu medicína.“ Chci promluvit, když mi to vysvětlí. „Ne chirurgie, ale psychiatrie. Chci se specializovat na závislosti.“

Bezděčně se usměju. Přejedu mu prsty po paži, pamatuju si každý důlek a křivku. Zajedu mu s nimi do vlasů. „Myslím, že je to úžasné.“ Po tvářích mi tečou slzy štěstí.

On je otře. „Nic nevidím ani necítím, aniž bych myslel na tebe. Miluju tě. Miluju tě až za hrob. Chci mnohem víc – ale někde musíme začít.“

Nemusí se ptát dvakrát. „Dobře.“

„Jo?“ Tvář mu rozzáří dech beroucí úsměv.

„Jo.“

Reagan to zpečetí polibkem. Takovým, který mluví o naději, druhých šancích a nových začátcích. Nevím, jaká bude budoucnost a ani jeden z nás si nedělá iluze, že to bude snadné. Ale vím, že tomu nechci čelit bez něj.

Protože ačkoli začal jako jeden velký problém, stal se mi vším. A Bože, chci s ním nový začátek.

Chci to všechno.