NBT - 28. kapitola

Překlad: Lenuszka

Reagan

„Mercedes Benz třídy G jedině jako druhé auto. Na každodenní použití je příliš nepohodlný. Vždycky skončím ve svém „esku“,“ řekne jeden tátův debilní kamarád druhému.

Tahle zbytečná konverzace je jako dráždidlo na moje nervy. Dopiju svou whisky, už třetí, a rozhlédnu se z křesla v rohu místnosti. Nechte zařizování na mé matce a ta to zařídí v hotelu Beverly Hills, protože „nechce, aby jí lidi šlapali po kobercích.“

Směšné.

Jediné zrnko dobrého, co vzešlo z téhle trapné show, byla Lisa. Odmítla přijít sem, ale aspoň si vzala moje číslo a slíbila, že zavolá, když bude cokoli potřebovat. Musím jí pomoct. Chci jí pomoct. Chci ji dostat na odvykačku. Brian by to chtěl taky.

„Jak se držíš?“ zeptá se Brock. Popadne cestou jednu židli, posune si ji vedle mě a sedne si.

Pokrčím rameny a zatřesu zbývajícím ledem ve své sklenici. „Hodil by se další drink.“ Alice je u malého stolu se svými kamarádkami. Zachytí, jak ji sleduju a zamračí se na mou skleničku.

Brock si mě změří postranním pohledem. „Vím, že je to tu na hovno, ale pití to nevyřeší.“

„Neunavuje tě někdy ta tvoje dokonalost?“ Nemůžu si pomoct. Poslední věc, kterou teď potřebuju, je někdo, kdo mi bude udílet rady.

„Dobrá whisky je vždycky odpověď. Vlastně se připojím.“ Přijde k nám Dallas a udělá to samé, vezme si židli a přitáhne ji k nám. Otočí si ji sedadlem dozadu a posadí se obkročmo. „Zrušíme se. Zavolám si a seženu trávu.“

Nemůžu za to být zodpovědný. Už jsem zodpovědný za tolik věcí, že už na svých zádech neunesu další vinu. „S tímhle ti asistovat nebudu. Pokud se chceš zrušit, najdi si vlastní výmluvu.“

„Kámo--“ Svraští obočí. „Jsi ožralý.“ Jeho slova se mě nijak nedotknou. Dallas je prostě Dallas.

„Nejsem ožralý,“ zavrčím. A nikoho nepřesvědčím.

„Každopádně k tomu máš nakročeno,“ hádá se Brock.

„Vím, že jdeš příští rok na práva, ale můžeme si tuhle debatu dneska ušetřit?“

„Reagane,“ zavolá můj otec, stojící o pár metrů dál. Stojí vedle někoho, koho jsem nikdy neviděl. Vysoký, napjatý výraz, drahý oblek. Prakticky vypadá jako všichni tátovi známí. Kdo kruci pozve cizince na pohřeb mého bratra?“

„Zkus na chvilku opustit své kámoše a být s rodinou. Dean Sullivan by s tebou rád mluvil.“

Ani za nic. „Ne, nezkusím,“ zakřičím zpátky. Celá místnost ztichne. Všech dalších sto lidí se otočí, aby nás sledovali. Nikdo z nich tu není kvůli Brianovi. Koutkem oka vidím, jak Alice vstala.

Modré oči mého otce se zúží. „Řeknu to už jen jednou – pojď sem.“ Čelist mu zacuká. „A z úcty k tvému bratrovi ztlum svůj hlas.“

Projede mnou žhavá vlna hněvu, zaslepí mě, zahluší a už nejsem schopný to dál držet v sobě.

„Já?“ křičím. „Já jsem ho vždycky miloval a respektoval. Můžeš říct to samé, tati?“ Vstanu, můj hněv si to žádá. „Ví tví kamarádi, jak jsi ho odstřihl ze svého života, od rodiny, už před lety? Že jsi ho neviděl, ani s ním nemluvil už tři roky?“

„Reagane,“ zasyčí moje matka, nechá své kamarádky o pár stolů dál, aby se do toho zamíchala.

„Že jsi ho nechal zatknout za vloupání na pozemek, když se ukázal u domu a že jste mu s matkou hrozili, že ho necháte zavřít, pokud se ukáže znovu?! Ví, že je vám úplně u prdele, že je mrtvý?!“

Moje matka mě chytí za paži a já ji setřesu. „Ven, hned teď!“ nařídí přes stisknuté zuby.

„Proč? Ztrapňuju tě?“ pořád křičím. Teď, když jsem začal, se nemůžu zastavit, roky potlačovaných myšlenek a citů se ženou ven.

„Ano.“

„No – tak to mám dobrou zprávu.“ Zvednu ruce a přiměju všechny, aby tu show sledovali. „Ten feťácký syn je mrtvý. Zavražděný kvůli svých tenisek. Tenisek, které jsem mu dal já“ – zabuším si do hrudi, v očích mě pálí slzy – „a trval jsem na tom, aby je nosil, protože jsem se bál o jeho nohy. Kvůli tomu ho osmnáctkrát bodli!“

„Kurva,“ přijde od mých přátel. Od Alice jen zalapání po dechu.

„Už tě nebude dál ztrapňovat,“ pokračuju. „A ten, který je pořád naživu vás už nikdy nechce vidět.“

S tím se otočím a vydám se ke dveří. O deset minut později, když jdu po Sunset Bulváru, a slyším známý hlas, „Nechceš svézt?“

Zastavím se a dlouze se podívám na Alici na sedadle řidiče v Jeepu. Má na sobě černé Ray-Bany. Právě jsem si toho všiml. Tmavá ofina, ty sluneční brýle. Vypadají na ní skvěle. Jako holka z padesátých let. Moje skvělá holka je jediná, která je v mém světě ještě v pořádku.

Vytáhnu ruce z kapes, chytím se za horní části střechy a naskočím na sedadlo spolujezdce.

„Kam to bude?“

Očima se vpíjím do jejího vzhledu. Kruci, je překrásná. „Dala by sis rybí tacos?“

„Něco bych si dala.“ Věnuje mi malý úsměv a já se nahnu přes středovou konzoli, vezmu její tvář do dlaní, její pokožka je jemná a chladná, a políbím ji.

Slova mají svůj strop. Je jen několik způsobů, jak je dát dohromady. A když přijde na Alici, miluju tě se nezdá být dostatečné.

***

Alice

V životě jsou chvíle, kdy mluví ticho hlasitěji než slova. Nesnažím se schválně vyhnout té bombě, kterou na pohřbu odjistil, ale pohled na Reaganově tváři, když mě před pár minutami políbil, říkal, že tomu mám dát čas.

Jedeme po Pacifické dálnici se sluncem, které začíná zapadat, na obloze se ukazují všechny stíny rudé a oranžové, pak fialové. V době, kdy míjíme kampus a zamíříme severně do Neptune´s, se skoro stmívá.

Reagan mi řekne, abych počkala v Jeepu, než nám vyzvedne jídlo. Když se vrátí, sedne si na sedadlo řidiče.

„Kam jedeme?“ zeptám se, když najede zpátky na dálnici.

„Uvidíš,“ řekne mi.

O několik minut později sjíždíme neupravenou cestou, která vede k malé besídce, dál po přilehlé a opuštěné pláži. Zaparkuje auto a vystoupí.

Chápu, proč mi tohle místo chtěl ukázat. Ten výhled je dech beroucí. Horizont vybarvuje kaleidoskop barev. Malé útesy, které jsou dole na pobřeží, jsou šedé. Tvoří to zajímavý kontrast. Nikde není živá duše. Jediný zvuk vytváří jemně narážející vlnky.

Sundá si sako svého obleku, hodí ho dozadu, vyhrne si rukávy košile. Pak se posadí na kapotu a poplácá místo vedle sebe. Natáhne se dolů, chytí mě za ruku a pomůže mi k sobě. V tichu tu sedíme bok po boku a jíme naše rybí tacos, přičemž sledujeme, jak slunce klesá do vody.

Dojím dřív, než on a opřu se o jeho teplé tvrdé tělo. Položí mi paži kolem ramen a když dojí, hodí sáček s odpadky do auta a posadí si mě na klín. Zaboří svou tvář do ohbí mého krku.

„Vždycky tak pěkně voníš… Alice…“

„Jo.“ Ta tichá pauza trvá dost dlouho, takže začnu přemýšlet, jestli je v pohodě.

„Miluju tě.“

Celé tělo mi ztuhne. Jako bych se potřebovala připravit na vstřebání těch slov.

Svaly mi pomalu povolí, přizpůsobí se jeho, a v hrudi se mi šíří horko.

Absolutně není pochyb o tom, co k němu cítím. Prsty přejedu po jeho klíční kosti, pak přes ohryzek, až dostoupám k hladce oholené kůži jeho krku a čelisti, a přejedu mu po rtech. „Taky tě miluju.“

Políbí mě na prsty a já mu sklouznu z klína, pohladím ho po stehnech, když mě sleduje se ztěžklýma očima. Odepnu mu kalhoty a on seskočí z kapoty Jeepu.

Podívám se mu do očí, vklouznu mu rukou do spodního prádla, chytím jeho erekci, už plně připravenou, a vezmu do ruky jeho koule. Zabručí, chytí mě za ramena pro podporu, když mu brada klesne. Stáhnu mu kalhoty z boků, dost daleko, abych mohla vzít do prstů jeho délku až ke kořeni. Skloním se, vezmu ho do úst a on zalapá po dechu. Upevní mi svůj stisk ve vlasech.

„Je to v pořádku?“ slyším ho se zeptat chraplavým, zlomeným hlasem.

Přejedu mu jazykem nahoru a dolů po jeho dokonalém penisu a nasaju špičku. „Je to v pořádku,“ řeknu mu, hraju si s jeho hladkými koulemi, a on se víc rozkročí. „Je to v pořádku?“

„Sakra jo,“ dostane ze sebe.

Spolknu nutkání se smát. Tohle jsou na další chvíli naše poslední slova.

***

O dvě noci později se vzbudím, abych našla jeho stranu postele prázdnou a pokrčenou. Prostěradla jsou zkroucená a padají na zem. V matraci je chladný, prázdný důlek. Vypadá to jako by polštář utrpěl nejhorší útok.

Nemusím hádat, kde je – vodu slyším hned, jakmile vejdu do chodby. Z rohu patia ho sleduju, jak plave pomalé okruhy. Nevšimne si mě. To není neobvyklé. Poslední dobou je ztracen ve svých myšlenkách, daleko ode mě. Snažím se ho netlačit k rozhovoru. Snažím se mu dát čas, který potřebuje ke zpracování svých emocí, ale začínám se bát.

Uprostřed bazénu se zastaví, zhluboka nadechne a potopí se.

Jsem v té lásce k němu ztracená. Jeho bolest je moje bolest. Cítím to akutně, tu váhu, která mi sedí na hrudi a roste každý den, kdy ho sleduju potápět se víc a víc do deprese. Nevím, jak ho přesvědčit, že to nebyla jeho vina. Že na rukou nemá bratrovu krev.

Skočím do vody, potopím se na dno a otevřu oči, abych viděla jeho obrys, nasvícený bazénovými světly. Sedí na dně se zkříženýma nohama. Vezmu do dlaní jeho tvář a on otevře oči. Společně vyplaveme na povrch a prskáme vodu.

„Děsíš mě,“ zašeptám.

Ten zasažený pohled v jeho tváři mě nutí cítit se ještě hůř. „Nesnažím se si ublížit, pokud si to myslíš…“ Vezme mé mlčení jako náznak toho, že mu nevěřím. „Když jsem byl mladší a začaly potíže s Brianem, dělával jsem to často… pomáhalo mi to všechno zablokovat.“

„Je to nebezpečné,“ poukážu. „Lidé omdleli a utopili se.“

„Já vím,“ zamumlá tiše a otře si vodu, která mu stéká po tváři. S paží kolem pasu si mě přitiskne blíž a já se kolem něj ovinu.

„Tvoje matka nepřestává volat. Nevím, jak pro všechno na světě získala moje číslo, ale už mi i psala, abys jí zavolal.“

„Chci je zablokovat. Nechci o nich už nikdy slyšet, ani je vidět.“

Chápu, odkud pramení všechna ta nevraživost. Jeho rodiče klesli na pohřbu na novou úroveň. Taky vím, že mu zášť nic dobrého nepřinese. Ale nechám si ten rozhovor na jindy. Všechny ty jedovaté emoce mu nedovolí slyšet, co říkám.

„Nemyslím si, že by mě a Briana můj otec někdy chtěl,“ zamumlá nepřítomně.

„Miluje mou matku, uctívá půdu, po které chodí. Udělal by pro ni všechno… myslím, že nás měl, protože ona chtěla děti.“

Zní to tak srdceryvně jistě.

„Vždycky se choval k mému bratrovi a mně jako k překážce, povinnosti… nepamatuju si jedinou chvíli, kdy vypadal šťastně, že nás vidí.“ Vyjde z něj suchý smích, úplně bez humoru.

„Myslím, že právě dostal, co chtěl.“ Jeho pohled se vrátí ke mně, prohlíží si každý detail mé tváře. „Ty jsi ta nejlepší věc, co se mi kdy stala. Víš to, že?“

Propadám mu hlouběji, rychleji, tvrději.

„Musím něco říct…“ Zhluboka se nadechnu, posbírám veškerou sílu, kterou mám. „Vím, že se cítíš odpovědný. Ale Brian byl v ohrožení každý den, kdy žil na ulici. Každý den, kdy bral.“

Jeho tvář je zarputilá odhodlanost. „Trval jsem na tom, aby ty boty nosil. Vlastně jsem se bál, že je prodá, aby měl na drogy,“ řekne s vervou a zavrtí hlavou. Tolik k jeho vině. „Zabili ho. Dodržel svůj slib a kvůli tomu zemřel.“

„Reagane… není to tvoje chyba.“ Odvrátí pohled. „Proč jsi mi to neřekl?“

Uzamkne se mnou pohled. Je v něm úsečnost, která se mi nelíbí. „Ze stejného důvodu, jako ty nikdy nemluvíš o smrti své matky a babičky. Z důvodu, že ty o tom nikdy nemluvíš a myslíš, že to taky chápu.“

Jeho slova jsou jako kladivo. „To je od tebe opravdu ubohé.“

Tvář mu zakryje vina a stud. „Pojďme ven.“ Vyskočí z bazénu a nabídne mi ruku. Konverzace skončila.