NBT - 27. kapitola

Překlad: Lenuszka

Reagan

Neustávající zvonění telefonu mě probudí. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je můj. Alice už sedí v posteli a tře si oči, zatímco já šmátrám kolem a nějak zvládnu zapnout lampičku. Jakmile se podívám na obrazovku svého iPhonu a vidím to jméno, žaludek se mi zhoupne a do uší se mi nahrne krev.

Volá Foz. Což znamená jediné – jde o Briana. „Čau, Fozi,“ řeknu, hlas mám ochraptělý spánkem.

„Reagane…“ Moje jméno visí ve vzduchu, je to jako věčnost, naznačuje všechno a neříká nic. V hrudi mě píchne.

„Co je, Fozi?“ řeknu tentokrát hlasitěji, donutím se to vyslovit. Není možné se plně nadechnout. Vím, co přijde. Připravoval jsem se na to roky, milionkrát jsem si to promítal v hlavě. Nebo jsem si to aspoň myslel. Protože to teď není o nic lehčí.

„Jde o Briana,“ konečně oznámí, potvrdí mi to, co už mi říká moje nitro. „Je mi to líto, chlape. Je… mi to líto.“

Ten tlak je nesnesitelný. Spustí se stavidla. Tělo mi vypoví, hlava padne do dlaní a po tvářích mi tečou slzy.

***

Alice

Trvá mi věčnost, než Reaganovi pomůžu s oblékáním a do Jeepu. Je to jako by byl najednou v pořádku. Před deseti minutami mi plakal na rameni a teď je prostě v pořádku.

Zamířím do města, pomalu jedu k policejní stanici. Nejen, že nevím, kam jedu, ale bojím se o Reagana. Jen se posledních dvacet minut nepřítomně dívá ven z okénka.

Na stanici se nahlásíme a strážník u přepážky nám řekne, že detektiv, který případ vyšetřuje, brzy přijde. Reagan svraští tvář zmatením. Jinak zůstává zticha.

Detektiv Mahomes, atraktivní blond muž pravděpodobně k padesátce, nás oba podrobně prozkoumá a pozdraví nás. Pak nás doprovodí chodbou ke svému stolu a naznačí ke dvěma prázdným židlím naproti.

„Posaďte se,“ pozve nás detektiv Mahomes, a my padneme do židlí naproti němu.

„Nechápu, proč jsem tady,“ poznamená Reagan. Pořád zní zvláštně, jako by byl mimo sebe. „Foz Whitaker už identifikoval tělo, ne?“

Mahomes přikývne. „Ano. Byl na místě činu krátce na to, co jsem přijel.“

„Tak proč tohle všechno? Předávkoval se. Konec příběhu. Můj bratr má…“ Uvědomí si svou chybu, tak se odmlčí. „Měl s drogami problémy už dlouho.“

Detektiv se opře předloktím o stůl, jeho tvář je zamračená. „Pane Reynoldsi, tohle je vražda. Váš bratr byl zavražděn. Nepředávkoval se.“

Reagan sebou trhne, ve tváři má směsici šoku, hněvu, a zmatení. „Zavražděn?“

Snažím se, co můžu, abych tu samou emoci zakryla. Není to žádná bezejmenná oběť. Byl to Reaganův bratr a setkala jsem se s ním. Někdo, koho jsem chtěla poznat blíž. Ať už cítím cokoli, není to nic v porovnání s Reaganem. A právě teď je to on, kdo potřebuje mou podporu nejvíc. Natáhnu se, vezmu ho za ruku, v klíně si s ním propletu prsty.

„Jo.“ Vydechne zhluboka Mahomes. Vypadá opravdu ustaraně z toho, co se stalo; jako člověk, který se pořád stará o pomoc lidem. „Osmnáct bodnutí. Jeho přítelkyně ho našla v jedné uličce blok od kempu… Toho chlapa jsme chytili. Byl to další drogově závislý. Ke všemu se přiznal.“

„Proč? Já-já to nechápu. Snažil se ochránit svou přítelkyni? Před pár měsíci ho pořezali, když se ji snažil ochránit.“ Ta slova vyjdou z Reaganových úst sotva slyšitelně.

„Chtěl botasky vašeho bratra a on se jich nechtěl vzdát.“ Mahomes se na nás krátce podívá. Jako by viděl příliš mnoho toho, co nechtěl. „Ten pachatel je měl na sobě, když jsme ho chytili.“

Další mrknutí, jinak je Reaganův výraz naprosto prázdný. „Můžu ho vidět?“

Mahomes udělá obličej. „Jste si tím jistý? Celkem dost ho skopal do tváře.“

„Jo, jsem si jistý,“ odpoví Reagan.

***

Reagan

Zírám do zrcadla v koupelně a potřetí si zkouším uvázat kravatu. Pak se rozhodnu, že je moc pokrčená, tak ji sundám a hodím ji do smetí. Leží vedle použitého kondomu, který je stočený jako had. Stejně to byla kravata na hovno.

Nesnáším zelenou. Řekl jsem jí tisíckrát, že nesnáším zelenou a ona mi pořád kupuje zelené oblečení.

Měl jsem ji letos o Vánocích v punčoše. V té, která měla viset vedle Brianovy, ale nevisela, protože ho mí rodiče odstřihli. Jsem rád, že jsem odešel. Přál bych si, abych je mohl taky odstřihnout. Nebo něčím pohrozit, čímkoli, aby si to znovu rozmysleli. Přál bych si, abych byl tenkrát silnější, ale nebylo to snadné, když jsem se nemohl spolehnout na svůj svěřenecký fond. A dnes po pohřbu to taky nebude jednoduché.

„Skoro připraven?“ Alicin sladký hlas trochu zchladí můj hněv. Opírá se o rám dveří, zastrčí si hladké tmavé vlasy za ucho a sleduje můj odraz v zrcadle.

Nevím, kde bych teď bez ní byl, bez toho, že mě neochvějně držela. Tohle jsem nikdy předtím neměl – někoho, kdo mě bude držet pohromadě. Přeju si, abych to nepotřeboval, ale potřebuju a děsí mě, že to možná zjistí. Nejsem tak silný, jak si ona myslí. Kdybych byl, nedělal bych sračky, které mi nalinkovali na celý život mí rodiče.

„Jo.“

„Bez kravaty?“

Otočím se k ní čelem, jemně ji políbím na rty, protože to potřebuju. Potřebuju se jí dotknout. „Nemám žádnou nositelnou.“

Zamrká zmatením. „Máš jich ve skříni tak… třicet. Nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděla, s výjimkou obchodu.“

„Ty mi koupila moje matka.“

„Och.“ Na chvilku odvrátí pohled. Pak se její pozornost vrátí, nakloní hlavu a podívá se na mě. „Takže žádná kravata.“ Jemně se usměje, nespustí ze mě své velké oči. „Měli bychom jít. Nechceme přijít pozdě.“

Znovu ji políbím, tentokrát tvrději. Vjedu jí jazykem do úst a ochutnávám pomeranč, který jedla asi před hodinou. S rukama v jejím pase ji vysadím na granitovou desku v koupelně. Ona zhoupne nohama a roztáhne je, vítá mě, její šaty vyjedou nahoru.

V zrcadle sleduju sám sebe, jak jí rozepínám ty samé černé šaty bez rukávů, které měla na Díkůvzdání a pomalu jí je stáhnu z ramen. Dívám se, jak jí prolíbávám cestičku po krku nahoru, její bledá pokožka září ve světle ze střešního okna.

Potřebuju ji. Ale nemůžu jí to říct. Slova nepřicházejí. I když bych moc chtěl.

„Přijdeme pozdě,“ zašeptá mi do ucha a mi naskočí husí kůže, což je žhavé a těsné a nepohodlné. Sundá mi z ramen sako a já jí rukama přejedu po holých stehnech. Tak nám to spolu klape. Věděl jsem to.

„Tak přijdeme.“ Zaháknu jí prsty za spodní prádlo a stáhnu dolů. Zavrtí boky, pomůže mi to sundat.

Svými jemnými prsty mě stiskne přes kalhoty a já zasténám. Jsem brutálně tvrdý. Několik tahů přes oblečení nestačí. Potřebuju se udělat. Potřebuju úlevu. Potřebuju ji.

Odepnu si knoflík a rozepnu zip na kalhotách. Ona mě přes boxerky chytí rukama za zadek. Osvobodím péro, které stojí mezi námi.

Vytáhnu ze šuplíku kondom, rozervu ho zuby, spěšně ho naroluju, protože nemůžu čekat už ani minutu, než budu její součástí a ztratím se v jejím těle, zapomenu na všechno a všechny kromě nás dvou a téhle koupelny.

Ona je vše, na čem záleží, všechno, co pro mě ještě existuje. Ať si svět třeba shoří. Ať se jdou všichni vycpat.

Zakloní hlavu a zavlní se jí vlasy. Zadrží dech, jak do ní přirazím. A pak jsem mimo, úplně mimo, vzdálený. S ústy přitisknutými k jejímu krku ji tvrdě šukám, zatímco se mě ona pevně drží. Udělám se ve stejnou dobu jak ona, padnu na ni celou vahou svého těla. A tahle drobná holka, třikrát menší než já, mě drží, drží mě pohromadě.

Pevně ji obejmu. Ona nic neříká, jen mě nechá, abych ji držel. Miluju ji. Myslím, že už ji miluju dlouho, jen jsem to nevěděl.

***

Alice

Do Coleova auta nastoupí Dallas a Brock. Zbytek kluků z týmu se s námi setká u episkopického kostela v Beverly Hills. Uvnitř jsou samé květiny. Ty nejdražší. V celém kostele byste nenašli jediný karafiát.

Uprostřed stojí zavřená, lakovaná, javorová rakev. Vedle ní stojí na stojanu oslnivá fotografie velmi mladého a velmi pohledného Briana Reynoldse. Teď vidím tu silnou podobu. Tu, kterou jsem neviděla, když jsme se setkali osobně.

V době, kdy přijdeme, pozdě, je tu už plno. Podle věku hádám, že většina lidí musí být přátelé doktora a doktorky Reynoldsových.

Když jdeme uličkou, Reagan se zastaví, aby se objal a poplácal po zádech s malým mužem se šedivými vlasy. Jeho tmavé oči se přesunou ke mně, a když natáhnu ruku, obejme mě.

„Foz Whitaker. Ty musíš být Alice.“ Obejmu ho taky a pak se odsunu jen tak, abych promluvila, ale on mě předběhne. „Brian mi o tobě řekl všechno.“

Z nevysvětlitelného důvodu mi do očí vhrknou slzy. Trapně si je rychle utřu, zatímco mě Foz poplácá po rameni.

„Raději běžte tam dopředu,“ řekne Foz Reaganovi a on souhlasně přikývne.

Pokračujeme uličkou, poprvé od telefonátu spatřím jeho rodiče. Sedí v první řadě, výraz Debory Reynoldsové je stoický. Její make-up bezchybný. Vlasy dokonale nastajlované. Má na sobě šaty – na míru šité, černé, bez rukávů – které obepínají každý centimetr jejího štíhlého těla. Vlastně to vypadá jako moje šaty, až na tu cedulku s cenou. Jsem si jistá, že ta její má na konci o mnoho nul víc.

Pat Reynolds má tmavě modrý oblek a svůj obvyklý znuděný výraz. Jako by tu nechtěl být.

Můžu říct, že je nesnáším? Může se to?

Všimnou si nás a posunou se na lavičce, aby nám udělali místo. „Jdeš pozdě,“ řekne Pat Reynolds svému synovi.

„Kde máš kravatu?“ dodá jeho matka.

V béžovém rouchu se zlatým lemem vstoupí na pódium (pokud se tomu tak říká) pastor Petermann, který vypadá přesně jako starší Brock Peterman. Očividně kostel je u nás věc neznámá.

Bohoslužba je krátká. Nezmiňují se roky bojování, nebo démoni, kteří Briana naháněli. Jen drobná zmínka o nástrahách lidské touhy a jak bychom se měli snažit to ustát. Spolu s krátkým výčtem jeho úspěchů na střední.

Reagan mě během toho celou dobu drží za ruku.

Jakmile je po všem, pomalu odcházíme. Slunce na bezmračném nebi září, vzduch je chladný a svěží. Přemýšlím, jestli teď Brian došel míru. Přemýšlím, jestli nás vidí. Přemýšlím o své mámě. Přemýšlím.

Všichni nasedneme do aut a vytvoříme nóbl kolonu, která následuje pohřební vůz až na hřbitov. U hrobu se shromáždíme. Jeho rodiče se posadí, zatímco Reagan stojí spolu se svými přáteli a mnou po svém boku. Pastor Peterman začne mluvit.

Tehdy ji poprvé spatřím, osamocenou vysokou postavu v dálce, která kouří a nervózně se houpe. Je bolestně hubená s ostře rudými vlasy, na sobě má otrhané džíny a špinavé, nadrozměrné tričko L.A. Lakers. Je těžké si jí nevšimnout.

Když zachytí můj pohled, schová se za obrovský dub. Stisknu Reaganovi ruku. Podívá se na mě a já bradou naznačím jejím směrem.

Jakmile se Reaganův zelený pohled upře na ní, všechno se stane v rychlosti. Okamžitě pustí mou ruku a vydá se jejím směrem. Všichni se otočí a zírají. I pastor Peterman přestane se svou řečí.

„Reagane? Kam jdeš?“ Pokusí se jeho matka chabě ho zastavit, v hlase má pobouření. Nemá tušení, kdo je její syn.

Všichni sledujeme, jak k ní Reagan dojde s rukama zvednutýma. Vypadá připravená utéct, takže tomu gestu rozumím. Její pohled těká mezi rakví a Reaganem, zatímco on mluví. Pak se pomalu vydají společně k nám. Na půli cesty ona znervózní, krok má nejistý, a Reagan se natáhne, aby ji vzal za ruku.

Miluju ho. Miluju ho tak, jako jsem si nikdy nedokázala představit.

Dav se rozestoupí, aby pro ni udělal místo, pro tuhle vysokou hubenou neznámou s prázdnýma očima a ošlehanou pletí, a její zdeptanou tváří – příliš vyděšenou, aby s někým navázala oční kontakt. S ní přichází nepopiratelný zápach, a přesto ji Reagan drží za ruku.

Miluju ho. Miluju ho za všechno, čím je, a ještě víc za to, čím není.

Ta cizinka má body za statečnost. Tohle je děsivá společnost, ale ona přišla i tak. Dávám jí body, protože to udělala pro Briana.