NBT - 23. kapitola

Překlad: Lenuszka

Alice

„To je dost dobré,“ řekne Simon, když si s Morgan na mém iPadu prohlížejí první scény videa, které chci poslat se žádostí o stáž u Jamese Camerona. Uzávěrkový termín je už za tři týdny.

Na obrazovce sledujeme, jak se chlapci zpomaleně pohybují. Dallas se vynořuje z vody, aby hodil míč dozadu do branky, sprška vody, kterou ten míč vytvoří, je dokonalým uměním. Všechny ty syrové emoce a nespoutaná energie pracují synchronizovaně. Odráží se v živých tvářích hráčů kolem něj a je to celkem poutavé, abych tak řekla.

Přechody mezi videi a jednotlivými snímky nejsou tak plynulé, jak bych chtěla. Na to bych potřebovala použít profesionální program, takový, ke kterému má Simon údajně přístup.

„Tři týdny, lidi. Nečekejte na poslední chvíli. Nebudu přijímat žádné projekty o půlnoci posledního dne. Takže za mnou nechoďte s výmluvami, že vaše babička přišla při nehodě motorky o ledvinu a vy jste jediní přijatelní dárci na světě. Abych pravdu řekla – jednou to už na mě takhle někdo zkoušel,“ vyštěkne profesorka Marshallová.

Celá studovna se rozesměje.

„Ty přechody jsou trochu neuhlazené,“ zašeptám. „Opravdu bych ocenila, kdybych mohla strávit nějaký čas na tom Avidu… pokud tvá nabídka stále platí.“

Simonovy tmavé oči přejdou z iPadu k mým, jeho tvář je jako prázdné plátno. Nemůžu ho přečíst, což je samotné trochu zvláštní.

„Uh, jo. Jen si to ověřím u kámoše, uvidíme, kdy tam bude mít volno.“ V jeho hlase je dutost, která vzbudí mé podezření. Možná neví, jak mě odmítnout?

Moje pozornost se přesune k Morgan. „Co myslíš ty?“

„Polonazí chlapi nejsou mou zálibou, ale práce s kamerou je fenomenální.“

Nemůžu si pomoct a usměju se nad její upřímností. „Jak to jde tobě?“ Morgan má projekt o animované kultuře v Tokiu. Žila tam, když byla na střední, protože tam byl její otec jako diplomat.

„Skvěle. Mám to hotové a pošlu to zítra.“

„Vím, že mám být tvůj nepřítel, ale i tak ti přeju hodně štěstí. Pokud to nevyhraju já, doufám, že vy dva ano.“

„Nápodobně,“ prohlásí Morgan a udělá ze své žvýkačky bublinu.

Simon zůstává podivně tichý. Podívám se na něj a najdu ho zírat na mě se zvláštním výrazem na tváři. Nakloní se přes stůl, do Morganina osobního prostoru, a ona se opře, aby se mu vyhnula. Z hrudi se mi vydere uchechtnutí.

Ona ho nemá ráda už od začátku a nemůžu přijít na to, odkud to pramení.

„Máš toho v sobotu hodně?“ řekne, výraz má opatrný.

Pobavení ze mě okamžitě vyprchá. I Morgan vykulí oči. Proto jsem ho nemohla přečíst. Pracoval na tom, aby mě pozval ven. Je nervózní a já tady čaruju s hanebnými motivy.

Nikdy jsme před všemi těmi týdny na Scorseseho nedošli. Mezi zkouškovým a prací na našich návrzích, jsme toho měli hodně. Já jsem na to úplně zapomněla. Očividně Simon ne.

„Uh… ne.“ To nemělo znít jako otázka. Mělo to vyznít jako jasné prohlášení, vyřčené bez otálení. Možná jsem to pokazila.

Po tom, co se na Díkůvzdání objevil Dallas, všechno to žhavé mezi mnou a Reaganem se změnilo na chlad. Od té doby jsem s ním nemluvila. Vyměnili jsme si pár sporadických zpráv. Tým toho má hodně, připravuje se na mistrovství, které startuje příští víkend, takže je to pochopitelné. Nelíbí se mi ale, jak jsme to nechali být.

Někde mezi Barstow a Las Vegas si Dallas vyhodil rameno, když najel svým Porsche do příkopu. A to byla jen špička ledovce. Obvinili ho z bezohledné jízdy, vyhnul se zatčení, ale vzali mu řidičák. Tak či tak měl Díkůvzdání ještě horší než já a Reagan.

V době, kdy nám řekl do detailu všechno o zatčení, usadily se mezi námi hmatatelné rozpaky. Nevím, co jsem čekala, ale nečekala jsem, že mi bude nepříjemně, že mě veze zpátky na kolej v naprostém tichu. Takže, jsem volná? Jo, jsem.

„Chci říct, že mám – čas, jo.“

Simon se usměje. „Máš ráda thajskou kuchyni? Ve Westwoodu je skvělá thajská restaurace… možná bychom pak mohli do kina?“

Bože, nervózní muži jsou tak roztomilí. Podívám se Simonovi do tváře a řeknu „Ráda.“

Protože zebry nemají nárok se zamilovat do plnokrevníků.

***

„Bailey, stavíš se?“ řekne Dallas, mluví do Reaganova telefonu.

V pozadí slyším zbytek kluků z týmu, všichni slaví velké vítězství. Šťastný Reaganův gól v poslední chvíli čtvrté čtvrtiny jim zachránil sezonu. Ale i tak, vítězství je vítězství. Porazili Long Beach State čtrnáct ku třinácti v prvním kole a přiblížili se semifinále v NCAA šampionátu příští víkend.

Dallas to sledoval zpovzdálí. I kdyby neměl vyhozené rameno, kouč by ho za trest posadil na lavičku. Nahradil ho Jake Chasen, prvák a stoupající hvězda v týmu. Taky hrál moc dobře. Tři asistence a jeden gól.

Dneska jsem nešla. Chtěla jsem – Zoe mi nabídla, že mě sveze – ale byl to příliš důležitý zápas, abych riskovala, že Reagana nějak rozptýlím. Proto jsem to sledovala naživo na počítači, s rukama napůl přes oči a se srdcem v krku.

„Omlouvám se. Dall mi vzal mobil.“

„Vy dva jste tak sladcí. Mí rodiče to dělají pořád.“

„Prošvihla jsi skvělý zápas, Bailey. Nemůžu uvěřit, že jsi nepřišla.“ Zní šťastně. Vím, že je to kvůli zápasu, ale ta energie mi jde na nervy. Je to poprvé za několik týdnů, co spolu mluvíme a on chce předstírat, že se nic nestalo? Ne. To nemůže udělat.

„Celý den upravuju to video. Potřebuju to do deseti dní poslat.“

„Určitě to získáš. Vím, že ano.“

„Chtěla bych mít tvoje sebevědomí. Konkurence je silná.“

Kruci, špatná volba slov. Následuje divná pauza, která mi zády vyšle vlnu obav. Reagan si odkašle.

„Nikdo nechce žádnou velkou párty. Další zápas je za tři dny, takže to budou jen kluci a několik jejich holek.“

Přestanu si sušit vlasy a zhluboka se nadechnu. Je čas. Vlastně už čas uplynul. „Nemůžu,“ najdu kuráž říct to nahlas, zatímco nepřítomně zírám do skříně.

„Ano, můžeš. Brock byl nakupovat. Máme kuřecí křidélka, steaky, tuňáka. Budu u tebe za patnáct minut. Zrovna vjíždíme do kampusu.“

„Ne, nemůžu. Mám plány, Reagane.“

„Plány?“ to překvapení v jeho hlase mi zabrnká na nervy.

„Ano, plány.“

„Jaké plány?“

„Rande.“ Život je legrační. Když konečně přestanu živit naději, že mě Reagan uvidí jako víc než jeho ochrannou deku, pozve mě ven Simon. Na opravdové rande. S plány a vším.

„Rande? Jako rande?“ řekne o dobrých šedesát vteřin později, zní opravdu šokovaně. To mě opravdu vytočí.

„Jo, víš, žádné náhražky. Dva lidi jsou ven, něco sní, mluví, zjistí, jestli se jeden druhému líbí.“

„Já vím, Bailey. Děláme to celou dobu.“

„Až na to, že tenhle kluk se o mě zajímá romantickým způsobem. Možná se uvidíme nazí.“

Pauza. Dlouhá, těžká odmlka.

„Viděla jsi mě nahého--“

„A pak ses ke mně zase začal chovat divně,“ skočím mu do řeči. Nemůžu. Opravdu to už dělat nemůžu, tam a zpátky, už ne. Takže tady to je, test pravého přátelství. Přežije to, že si vyjdeme s jinými lidmi?

Stranou od hlasů v pozadí uplyne dalších šedesát vteřin ticha.

„Podezřelý Sean?“

„Simon. Jmenuje se Simon. A není podezřelý.“

Další ticho. Tentokrát zaslechnu v pozadí jekot „Baileeeyyy.“

On hlasitě vydechne. „Tak si asi promluvíme zítra.“ Jeho hlas je tichý, plný zklamání. Vítej do klubu. Taky jsem zklamaná.

„Jo, skvělý zápas,“ řeknu mu. Je o krok blíž vyhrát své první mistrovství jako kapitán týmu, a měl by vědět, že někdo jeho tvrdou práci vidí. A bez ohledu na všechno mu budu pořád fandit.

„Dívala ses?“

„Samozřejmě. Byl jsi skvělý. Rozhodl jsi srdcem.“ Když neodpoví, vysvobodím nás oba z toho utrpení. „Dobrou noc, Regi. Promluvíme si zítra.“

***

Reagan

„Nech toho. Ne ve společném prostoru. Myslím to vážně, D,“ štěknu.

Naproti mně sedí na jeho klíně nějaká holka, on má ruku na jejím zadku, odstrčí jí šortky na stranu. Byť s jednou rukou, pořád je nebezpečný.

Moje nálada se vydala na cestu do pekel a všechno mě točí. Kluci hrají v obývací části videohry. Někteří kouří na pláži. Dallas přede mnou prakticky šuká.

Já jsem se chtěl jen dostat domů, zmizet v soukromí svého pokoje, a nic nedělat. Ale ne, klukům to nedochází. Teď je skoro půlnoci, polovina z nich je pořád tady spolu s několika holkama, které skoro neznám, a já tu trčím v patiu a sleduju, jak jde Dallas do akce. Na tohle nejsem dost ožralý. Bohužel nejsem opilý vůbec.

Vytáhne svůj jazyk z jejího krku na dost dlouho, aby mi ukázal prostředník. Myslím, že říkal, že se jmenuje Karen, nebo Katherine. Nejsem si jistý. To je jedno. Plácne ji po zadku a ona mu sleze z klína, vejde dovnitř nejistým krokem.

Po milionté za dnešní večer vytáhnu svůj telefon z kapsy a zírám na něj. Žádné zprávy od Alice. Můj prst visí nad obrazovkou. Začnu psát… vymažu. Píšu… mažu. Nemůžu. Strčím telefon zpátky do kalhot. Nejsem dost opilý na to, abych poslal zprávu, která pravděpodobně nadobro ukončí naše přátelství.

Naproti sobě zachytím Dallase, který si mě prohlíží. Přijde ke mně a natlačí se mezi mě a odpadlého Colea, který má hlavu na mém rameni. Měl dobrý nápad, když jsme dorazili domů, hned si dal tequilu a teď chrápe jako nějaký starouš.

„Kde je tvoje holka?“

„Není to moje holka.“ Ta slova chutnají na jazyku tak hořce, že je musím smýt lokem teplého piva.

Chci, aby byla moje? Ode dne, co jsem ji potkal, mě nutí chtít věci, které jsem dřív ani nezvažoval. Společnost přátel, city, stabilitu, někoho jen pro sebe. Jo, chci ji. A byl jsem si tehdy o Díkůvzdání jistý, že se tam konečně dostaneme, dokud se neukázal Dallas a nezničil tu chvíli.

Po tom, co skončil s vysvětlováním, co se stalo a my jsme zavolali kouče, aby byl zasvěcený, Alice vypadala tak bolestně rozpačitě, že jsem nechtěl tlačit. Navíc si pořád nejsem jistý, že to neposeru. A co pak budu mít? Žádnou kamarádku, žádnou holku, žádnou Alici. A už jsme si ujasnili, že bez ní nemůžu být.

On udělá hmm a prohlédne si mě. „Vypadáš jako sračka.“

Položím si hlavu na polštář za sebou a chytím se za čelo. „Cítím se jako sračka. Myslím, že na mě něco leze.“

„Ne, brácho. To jsou city. To ta láska tě nutí cítit se jak sračka. Vítej v pekle.“

Zabořím si prsty do vlasů, poškrábu se na hlavě. Cítím, jako by moje hlava bojovala s tím, co mi říká nitro. „Snažím se tu v klidu opít, pokud to nevadí.“

„Aspoň to nepopíráš. Můj nový cvokař by na tebe byl hrdý.“

Podívám se na něj úkosem a prohlédnu si ho. „Proč nepiješ ty?“

„Chci na chvíli přestat s chlastem a prášky. Uvidíme, co se stane.“

Tohle musí mít co do činění s novou terapeutkou, ke které chodí. Někteří kluci berou Molly, známou spíš jako extáze, a koks. Někteří hulí. Já nikdy. Po tom, co udělaly drogy s mou rodinou, mě to nikdy nelákalo. Naše politika je neptej se a nic neříkej. Všichni ví, co je v sázce, jaké jsou důsledky, když vás testují pozitivně.

„Je na rande.“ D mrkne, zírá na mě, jako bych mluvil čínsky. „Alice. Proto tu není,“ vysvětlím.

Zmatek na jeho tváři se změní v hlasitý výbuch smíchu.

„Skvělé. To je prostě skvělé.“ Moje nálada klesne o další bod níž.

„A ty jsi ji nechal?“ sotva slyším Dalla říct.

Hlavu mám plnou obrázků Alice na rande, jak dělá bůhví co. A co když s ním bude chtít chodit dál? Stejně ji ztratím. Je to jako by mé srdce spadlo na kaktus. Vytáhnu z kapsy telefon a píšu.

Já: buď se mnou.

S bušícím srdcem v hrudi zmáčknu Poslat, než mám šanci to vymazat.

Katherine/Karen k nám doklopýtá a táhne s sebou svou kamarádku. Dlouhé zrzavé vlasy, vypadá jako pornohvězda. Zachichotá se. Očividně na něčem jede. Tuhle poznávám. Sleduju ji, jak si měří Brocka, který sosá to samé pivo už tři hodiny.

Sklouzne očima z obrazovky, kde se odehrávají momentky z fotbalového zápasu, aby zmařil veškeré její plány chladným, tvrdým pohledem a zavrtěním hlavy. Brock není snadno dosažitelný. A už vůbec ne, pokud jde o napůl sjetou holku na lovu.

„Reagane, znáš Taru?“ řekne Katherine/Karen.

„Už jsme se potkali.“ Zvednu bradu, donutím se k úsměvu. Potkal jsem ji víckrát, než si pamatuju, a pořád mě vůbec nezajímá.

Zakopnou o sebe a nějak mi Tara přistane na klíně s rukou kolem krku a prsama v mé tváři. Vedle mě spadne Coleovi hlava z mého ramene a vzbudí se. Tara se zachichotá.

A v té chvíli projde skleněnými dveřmi Alice.

Nevím, co to do mě vjede. Opravdu nemám tušení, až na to, že to možná převezme mužský gen. Protože vidět ji v otevřených dveřích v modré krátké sukni, úzkém bílém tričku, vysokých podpatcích, a s make-upem – make-up. Nikdy nenosí make-up, ta myšlenka mi krouží v hlavě.

Převezme to instinkt, jeho odporná část. Ta, která chce někoho zranit. Bohužel to končí většinou tím, že je zraněná ta špatná osoba.

Chytím chichotající se Taru zezadu za krku a přirazím svá ústa k jejím. Ta pusa trvá nějakou chvíli, protože jakmile jí dám povolení, Tara se toho chytí. Když se konečně odtrhnu, Alice je pryč.

Nejdřív promluví Cole. „To od tebe bylo pěkně na hovno. Jako něco, co bych udělal já. Nevím, co se změnilo, ale nelíbí se mi to. Změň to.“

Zvedne se z gauče, na kterém jsme všichni naskládaní a odejde.