NBT - 19. kapitola

Překlad: Lenuszka

Reagan

Sto dvacet stehů ve tváři. Už mě to strachování unavuje. Je těžké vysvětlit, jak vyčerpávající je milovat někoho se závislostí. Jsou chvíle, kdy už to chci nechat jít, zpřetrhat pouta. Ale vždycky je tu střípek naděje, připomene vám, že možná tohle je ono, ta doba, kdy konečně dopadl na dno a všechno se otočí k lepšímu. A vždycky je někdo, kdo živí vaši falešnou naději. Ta osoba zná někoho, kdo zná někoho, kdo to zvládnul. Takže pokračujete, modlíte se dál. Ale nikdy se to nestane. Jen další zklamání.

Jedu do nemocnice na autopilota. Byl jsem tam tolikrát, že bych to našel poslepu. Alice skoro nic neříká a já už vůbec ne. Vypadá to, že vyhlásila pauzu v naší rozepři, a to je asi dobře.

V době, kdy zaparkuju Jeep na parkovišti, už se stmívá. Mám sundanou střechu. Tohle je čtvrť, že kdyby tu nebyli týpci, co to tu hlídají, už bych tu později auto nenašel. Vejdeme na pohotovost a okamžitě zalituju svého rozhodnutí vzít ji sem s sebou. Je tu narváno. Děti brečí. Jedna stará paní, která sedí osamocená v kolečkovém křesle, běduje. Všichni ostatní na plastových židlích předstírají, že ji nevidí.

A ty pachy… Ježíši. Směs amoniaku a zvratků.

„Omlouvám se, že jsem tě sem vzal,“ řeknu jí.

Podívá se na mě s obavami. Vím, že jsem sobec. Že jsem souhlasil, aby se mnou šla jen proto, že se s ní cítím lépe. Vidět ji tu teď, se vší tou mizerií, není žádný lepší pocit. Chci ji posadit zpátky do Jeepu a odvézt do bezpečí. Kde se jí nic z tohohle nedotkne.

„O mě se neboj. Jsem odolnější, než si myslíš. Najdeme tvého bratra.“ Vydá se směrem k sesterně.

„Volal mi Foz Whitaker,“ řeknu sestře za přepážkou, černošce ve středních letech.

Foz je bratrův dlouhodobý poradce pro zneužívání návykových látek. Během let jsem potkal víc takových poradců a terapeutů, než si vzpomenu, a on je jediný, který chce pomoct. Foz je také ten, který mě vždycky povzbudí, když už chci hodit ručník do ringu.

„Řekl, že sem přivezli mého bratra. Briana Reynoldse.“

Ona našpulí rty a věnuje mi ostrý pohled. „Je tady. Udeřil do nosu zřízence a zlomil mu ho. Museli jsme být tři, abychom ho zpacifikovali.“

Polije mě hanba. Není z toho šťastná. Chápu to. Její práce je už tak těžká, a Brian z toho dělá ještě nebezpečí. Taky bych nechtěl pracovat na pohotovosti v téhle části města. Když o tom přemýšlím, přivezou někoho se střelnou ranou. Zatímco sleduju, jak vypukne peklo, vklouzne mi do ruky jiná. Alice mě stiskne a pustí.

„Třetí vyšetřovna napravo,“ informuje nás sestra.

Najdeme to na konci dlouhé chodby. „Počkám tady,“ zamumlá Alice a já přikývnu.

Za závěsem najdu Briana v nemocničním oblečku, přivázaného za ruce i nohy. Šrám se mu táhne od spánku přes obočí dolů k bradě a končí na čelisti. Je zázrak, že nepřišel o oko.

Zvedne hlavu. „Regi?“ Oči má divoké, hlas vystresovaný.

Už ho zašili, takže ho předtím oholili. Což je děsivé, protože má horní část obličeje tmavě hnědou a spodní úplně bílou. S oholenou tváří vypadá mladší, ale ne moc. Jeho oči jsou prázdné. Otupělé. Zbytek je pořád špinavý. Alespoň má pořád ty botasky, co jsem mu dal.

„Jo, Bri, to jsem já.“

Bojuje s pouty. „Musíš mě odtud dostat, kámo. Kurva! Podívej se, co mi udělali!“

Co mu udělali? Ti lidé, co mu dali dohromady tvář? Zavrtím hlavou. „Udeřil jsi do tváře jednoho zřízence. Zlomil jsi mu nos. Co jsi čekal?“

„Dostaň mě odtud! Zblázním se.“

Protože z něj vyprchává metamfetamin. Projedu si rukou vlasy, propletu si prsty na vršku hlavy. „Kdo ti to udělal?“

„Nikdo.“

„Nepomůžu ti, dokud mi to neřekneš.“

„Aaach,“ zakřičí, znovu zatahá za řemeny, prohne tělo z lůžka, na hubených pažích mu naskočí žíly.

„Kdo tě pořezal?“

„Pomáhal jsem kamarádovi a dostal jsem se do toho.“

Naposledy jsem slyšel, že spává ve stanu někde v centru města, v jednom z kempů, které jsou všude po městě. Populace bezdomovců ve státě Kalifornie v posledních letech vzrostla, spolu s daněmi z nemovitostí a náklady na bydlení. Lidé si nemůžou dovolit nájem. Starší a ti, co jsou v důchodu jsou ohrožení nejvíc, ale součástí problémů jsou i drogově závislí a duševně nemocní. Nikdo nemá řešení.

„Pomáhal jsi kamarádovi získat drogy?“

„Ne, kámo. Chtěli ji znásilnit a já jsem je musel zastavit.“

Takhle to celé začalo. Pokud je ve dvacetimílovém okruhu žena v nesnázích, on si najde cestu, jak se angažovat. „Musím se k ní vrátit. Dostaň mě odtud, Regi. Prosím!“

V očích se mu objeví slzy a mně se zkroutí žaludek. I když mu chci pomoct, moje vnitřní intuice říká, že je to notorický lhář, ochotný udělat a říct cokoli, aby si mohl zase šlehnout.

„Je v nebezpečí, Regi. Nemůžu dopustit, aby ji zranili.“

Zase je to jako s Jessie.

Začne otevřeně brečet, tvář se mu kroutí bolestí. Kurva. Kurva. Kurva. Vyschne mi v krku a zvlhnou mi oči. Tohle je můj bratr. To, co z něj zbylo.

„Foz říkal, že pro tebe koncem týdne bude mít lůžko,“ ani nepoznávám svůj vlastní hlas. Je nepřirozený a zlomený. „Podepíšu papíry, pokud mi slíbíš, že naposledy zkusíš léčení. Udělej to pro… jak se jmenuje?“

Hlava mu padne dozadu na lůžko a slzy mu stékají po spáncích. „Lisa,“ zamumlá.

„Dostaneš Lisu do bezpečí, opravdu jí pomůžeš, pokud budeš čistý.“

Přikývne. „Dobře,“ tiše povolí. „Dobře. Nech mě ji dostat někam do bezpečí a já půjdu.“

O chvíli později podepíšu propouštěcí papíry. I v nemocnici ho chtějí stejně tak, jako on chce být tady. Jediný důvod, proč ho čas od času dají dohromady, je z úcty k mým rodičům. Ačkoli ti nikdy nežádali, aby mu byla věnována speciální péče. Raději by, aby se „ponaučil tímhle tvrdým způsobem.“ Jako by závislost byla lekce k poučení.

Dají mi balíček s antibiotiky a mastí. Já mu dám mast a on si ji dá do kapsy. Prášky by si nevzal. Prodal by je, aby měl na drogy, proto si je nechám.

Představím Briana Alici a ten okamžitě ztichne, vyhne se očnímu kontaktu s ní. Jedna jeho část je pořád tady, skrytá za feťákem, kterým se stal. Je si vědom toho, jak vypadá a je z toho v rozpacích.

O dvacet minut později jedeme po Central Ave. Pozdě večer je tahle část města jako město duchů. Opuštěná filmová scéna. Spatříme pár lidí, jak spí na chodnících, pokrytých kartonem. Kromě toho už jen sem tam auto a jednoho muže, který tlačí nákupní vozík plný odpadu. Dneska je neobvykle teplo. Jsem v tričku a ten chlap má na sobě přesto čtyři zimní bundy a mikinu.

Je mi nepříjemně z toho, že jsme tady. Tahle část města je naprosto nebezpečná a mít v autě Alice mě děsí k smrti. Kdyby se jí kvůli mně něco stalo… ani to nemůžu domyslet. To by mě naprosto zničilo. Bez ohledu na nutkání ji držet za ruku, si připomenu, že na to nemám právo.

„Tady! Zastav tady,“ nařídí Brian ze zadního sedadla. Jeep ještě úplně nezastavil a Brian už vyskakuje. „Máš pro mě nějaké prachy?“ Má ještě koule natáhnout ruku, zatímco nervózně sleduje okolí.

„Ne,“ odpovím okamžitě. „A pokud se ve čtvrtek neukážeš na klinice, už ani žádné neuvidíš. Slyšíš?“ Brianovy oči jsou prohnané, vyhýbají se mým. „Tentokrát to myslím vážně. Nebudu zodpovědný za tvoje předávkování.“

„Musím jít.“

„Uvidíme se ve čtvrtek,“ zdůrazním znovu.

„Čtvrtek,“ zopakuje tiše.

„Ráda jsem tě poznala, Briane,“ řekne Alice tím nejmilejším tónem. Nitro se mi sevře. Ta holka je úžasná. Zatraceně nejlepší. Nezasloužím si být její kamarád. Ne po tom, jak jsem se k ní choval.

Brain se krátce usměje a odvrátí pohled. „Raději se odtud dostaňte. Není tu bezpečno.“

Chci zaječet nekecej. Chci na něj ječet, dokud nebude poslouchat.

Brian se otočí a odběhne.

„Čtvrtek!“ zakřičím. Ale on už je za rohem budovy a z dohledu.

***

Alice

Se skoro prázdnými ulicemi nám trvá jen půl hodiny, abychom se dostali zpátky do kampusu. Je jedna ráno, když Reagan zaparkuje Jeep před mou kolejí. Co jsme vysadili Briana, jeho velmi milého a velmi problémového bratra, jsme nepromluvili ani slovo.

Reagan vypne motor a položí hlavu na volant, klouby prstů má bílé. „Neměl jsem tě brát. Bylo to ode mě hloupé a sobecké.

„Přestaň. Já jsem se rozhodla, že pojedu a jsem ráda. Tvůj bratr je milý.“

Odfrkne si. „Jo, opravdu milý.“

„Jak se to stalo? To pořezání? Bože, vypadalo to strašně a bolestivě.“

„Nemohli mu dát žádné léky na bolest, zatímco ho šili, protože o něm ví, že bere,“ řekne mi, hlas má plochý a odtažitý. „Spousta z nich se zraní samo, aby dostali drogy.“ Naskočí mi husí kůže. „Snažil se zastavit nějaké chlápky, aby neznásilnili holku, kterou zná. Tak se mu to stalo.“

Dech se mi zadrhne, uvnitř cítím bolest a sympatie. „Ó můj Bože. Chudák Brian. A ta holka je v pořádku?“

„Prozatím. Už byl celý říčný, aby se za ní vrátil. Proto jsem podepsal propouštěcí papíry.“

Nepřítomně přikývnu, zatímco umírám, abych se zeptala na jednu věc. „Myslíš, že se ve čtvrtek ukáže na klinice?“

Pořád se na mě nedívá. Jeho dech je drsný. Zhluboka se nadechne a hlasitě vydechne. Pak si uvědomím, že se snaží nebrečet. Dlaní začne bušit do volantu, prudce se tělem opře do sedadla, a zvedne bradu, aby se podíval na zamračenou noční oblohu.

„Nevím,“ zaskřehotá. „Upřímně? Myslím, že ne.“ Ta pravda vyjde ven pomalu a bolestivě. Hrdlo mu pracuje. Svaly kolem oholené čelisti cuknou.

Natáhnu se, přejedu mu rukou po rameni, chytím ho za krk, který je horký na dotek, ožije pod mými prsty, a přitisknu si ho do objetí. On se snadno nechá, skryje mi tvář a obavy do ramene, obejme mě těsným stiskem.

Hladím ho po zádech a nechám ho, aby si ulevil v záhybu mého krku, všechno to utrpení, které se roky nabalovalo, se navalí najednou. Není to fér. Neměl by nést všechnu tu zodpovědnost za bratra sám. Jeho rodiče jsou kreténi. To je bez debat.

Bavlna mého trička s dlouhým rukávem je mokrá, když se odtáhne. Pak – než si to uvědomím - vezme jedním plynulým pohybem do dlaní mou tvář a skloní se. Svými teplými rty se dotkne mých. Je to jemné a lehké, spíš otázka než povel. A když nic nenamítám, políbí mě s větší jistotou. S naléhavostí, která vypovídá o ukradené chvíli, která se už možná nikdy nebude opakovat.

Jsem v šoku. Jsem v něm ztracená. Jsem uchvácená. Moje nadšení je v takové výši, že je předurčeno k tomu skončit s brutálně tvrdým přistáním. Vím to. Opravdu. Ale chci to tak moc, že jsem ochotná ignorovat ten hlas vzadu v hlavě, který mi říká, že je Reagan raněný a osamělý. Že je přirozené chtít oslavovat život, cítit něco dobrého, něco hmatatelného, co nás spojuje do dalšího života, když jsme nuceni čelit naší vlastní křehkosti. Ten hlas mě nutí se odtáhnout, zastavit ho. Ale nemám šanci, protože on to udělá za mě.

„Omlouvám se. Kurva. Omlouvám se, Alice.“ Na chvíli se svými rty zastaví na mých, nejistý, jestli zůstat nebo jít.

Zůstaň. Prosím, zůstaň.

Jak mu mám říct, že já se neomlouvám? Že chci jeho sladké, jemné polibky znovu a znovu. Že chci i polibky, které jsou žhavé. Tohle všechno a ještě mnohem víc.

Posadí se zpátky do sedadla a promne si tvář. Jeho řasy, stále mokré, se lesknou ve světle pouliční lampy nad námi. „Prosím, řekni mi, že jsme v pohodě. Nemůžu tě ztratit. Zase jsem to posral?“

„To je v pořádku. Jsi rozrušený…“ ujistím ho, dám mu tu jistotu, kterou si jeho bolestný výraz a hlas ode mě žádá. „Byla to jen…“

Poprvé od doby, co jsme opustili nemocnici, se otočí ke mně, aby mi viděl do očí. „Chyba,“ dokončí za mě, čímž mi vrazí dýku do srdce.

„Správně…“ Vystoupím z Jeepu. „Promluvíme si zítra.“

Jsem napůl cesty ke dveřím, když uslyším, „Alice.“ Otočím se a najdu ho, jak si žvýká spodní ret. „Děkuji.“

„To nemusíš.“

„Ty jsi…“ Věnuje mi legračně frustrovaný pohled, zavrtí hlavou. „Omlouvám se. Díky.“

***

Docela terno: nudapláž?

Momentálně jsou jeho zprávy jasné.

Já: Musím být úplně nahá, nebo můžu začít bez vršku a pak se uvidí?

Docela terno: …

Docela Terno: …

Docela terno: pak se uvidí.

Já: Pak jo, proč ne.

Docela Terno: jsi samé překvapení

Já: A to je dobře?

Docela Terno: to je super.

V dalších dnech je naše přátelství zpátky ve starých kolejích. I když se ke mně chová znatelně opatrněji než dřív. Oba jsme z toho polibku vyšli bez následků. No, aspoň já to předstírám. Ve skutečnosti zažívám permanentní stav frustrace a touhy.

Na střední jsem měla kamarádku, která milovala veškeré soutěže s výhrami. Všechno, co mělo cenu, toho se účastnila. Jednou vyhrála. Výlet do Londýna zdarma, který obsahoval letenku první třídy a čtyři noci v pětihvězdičkovém hotelu.

Její máma byla samoživitelka, pracující v supermarketu. Nejen že to bylo poprvé, co opustila město, ale také poprvé, co opustila zemi. Když se vrátila, ptala jsem se, jak to šlo. Očekávala jsem, že z toho bude v sedmém nebi, že mě zasype detaily, ze kterých budu zelená závisí. Místo toho řekla, že to bylo strašné a depresivní, že vyhrát výlet bylo to nejhorší, co se jí mohlo stát. Do té doby byla šťastná, když mohla sledovat reality show. Její život byl naprosto naplňující. Ten výlet jí ukázal, o co přichází. Řekla, že si přeje, aby nikdy nejela.

To je pro mě Reaganův polibek. Moje hlava si to ani nijak neospravedlňuje. A teď vím dvě věci. První je, že se mu nikdy nikdo nevyrovná, a druhá, že se o mě Reagan nikdy nebude zajímat jinak než jako o kamarádku. Byla jsem chybou, chybným úsudkem, protože se cítil zranitelně.