NBT - 14. kapitola

Překlad: Lenuszka

Alice

„Zítra tě mám vyzvednout před knihovnou nebo před kolejí?“ zeptá se Reagan, aniž by se vůbec obtěžoval vzhlédnout, jeho plná pozornost se upírá na mou tašku s foťákem. Už v ní loví, zkoumá její obsah, než stihnu odpovědět.

Sedíme na nekrytých tribunách venkovního bazénu, trénink skončil teprve před dvaceti minutami. Narovnám se na sedadle, vytáhnu svou Leicu, a podívám se přes hledáček.

Život je divnější než fikce. Opravdu je. Před pěti týdny jsem byla sama na neznámém místě. Byla jsem jen hrdou majitelkou herky, která byla spíš k ničemu než k užitku, a zvrtnutého kotníku.

Teď jsem oficiální kameramanka mužského týmu vodního póla – sen se stal skutečností. Mám bandu kamarádek. Kotník se mi skoro zahojil. A pak je tu Reagan… můj šofér… moje dilema… předmět mých hříšných fantazií. Ten člověk, se kterým trávím všechen svůj volný čas, což dělá z původního prohlášení problém.

Okamžitě si vzpomenu na náš první taco večer – jak teď nazývá čtvrtky – začal mi psát zprávy a většina z nich vypadá asi takhle…

Docela Terno: vyskočit z letadla?

Já: Uhh, cože?

Docela Terno: řekla jsi, že bys zkusila všechno.

Já: S padákem?

Docela Terno: jo, bailey.

Já: Tak to jo. Ale jen když mě to naučí akreditovaný instruktor. Nechci ještě umřít.

Docela Terno: jo. ještě jsi neměla sex lepší než jídlo. možná by sis to měla dát na seznam před ten seskok.

Já: Zklidni hormon.

To nebylo od věci.

„Nemusíš mě vyzvedávat. Kotník je skoro jako nový.“

„Vyzvednu tě z knihovny.“

Už jsme tenhle rozhovor vedli několikrát. Začalo to tím, jak trval na tom, že mě bude vozit na každý trénink, který jsem točila, protože potřebuju někoho, kdo „se postará o mé drahé filmařské vybavení.“ Podle něj by se „ocitlo v nebezpečí“, kdybych použila veřejnou dopravu. Nemohla jsem mu překazit veškeré ty snahy, které vložil do takového praštěného vysvětlení, tak jsem souhlasila.

Po tom, co jsme spolu posledních několik týdnů strávili každou volnou minutu můžu bez stínu pochybnosti říct, že Reagan je jeden z těch hodných lidí. Není to jen pěkná tvář a žhavé tělo. Ten muž/kluk má taky srdce. Je milý a chápavý, a bez ohledu na to, že mě vidí jako někoho asexuálního s chabým smyslem pro humor, ho mám ráda.

Mám ráda jeho společnost. Mám ráda jeho debilní filmové hlášky a jeho zvědavou povahu. Líbí se mi jeho optimistický přístup. Ale nejvíc ze všeho se mi líbí, že Reagan v těle nemá ani jednu jedinou zlou kost. Prakticky mi znemožňuje ho nemít ráda.

Řekl, že nehledá vztah. Překlad: chce si užít. Chápu to. Zpráva obdržena. Bez urážky. Varoval mě. Až na to, že každý jeho žhavý pohled, kterým mě obdaří, říká něco jiného, a čím víc času spolu trávíme, tím těžší je to ignorovat.

Takže je tu dilema. Což pro něj vlastně dilema není. Jen pro mě, pro tu, která si na to v tomhle „jen přátelském“ uspořádání často nemůže vzpomenout.

„Můžu se podívat na ten foťák?“

„Ne.“

Vystrčím nohu a protáhnu si kotník. Hodně teď cvičím. Už je skoro zdravý, ale pořád jsem s ním extrémně opatrná.

Kluci dnes měli trénink pozdě. Cvičný zápas. Čtyři na čtyři. Mám na kameře tuny použitelných záznamů a končila jsem focením.

Konečně chápu, jak fyzicky a psychicky náročné tyhle tréninky jsou. Točila jsem je teprve potřetí a pořád jsem v úžasu. Všechna tahle výbušná energie – nebudu vám nic nalhávat, je to vzrušující. Když je sleduju, jak závodí v plavání mě nutí chtít si jít lehnout… nahá… s kamarádem.

Když mluvíme o kamarádech. Kamera jeho tvář miluje. Šikmá obočí svraštěná nad smaragdovýma soustředěnýma očima. Pusa zamyšleně našpulená. Zarostlá čelist. Reagan se obvykle holí, takže je tohle nové a stojí za to to prozkoumat. Udělám si fotku.

„Ty si mě fotíš, a já se nemůžu podívat na tvoje hračky?“ Ignoruju jeho otázku a dál cvakám. „No tak, můžu?“ je vytrvalý.

Mluví tady o mém drahém dítěti. „To je jako zeptat se nějaké matky, jestli můžeš podržet její novorozeně. Je to můj Blackmagic – moje drahocennost. Investovala jsem do té kamery pět táců. S tím vším příslušenstvím ještě víc.“

Reaganův pohled vyhledá ten můj. Sedí o dvě řady níž než já, což znamená, že jsme tváří v tvář. „Budu něžný.“ Jeho hlas je hluboký, omotá se kolem mě a dostane se dovnitř.

A takhle to chodí. Neustálé flirtování. Ty těžce skryté narážky, které by od kohokoli jiného nic neznamenaly. Ale ony nepřichází od nikoho jiného. Přicházejí od něj. A ne, opravdu si nemyslím, že v tom vidím něco víc.

Jeho smyslné rty jsou oddělené v nejvíc sexy úsměvu všech dob. To je přesně to, o čem mluvím. Neměl by se na mě tak usmívat. Je to naprosto špatně. Víte, co dalšího je špatně? Že sexuálně toužím po té jediné osobě, u které je to zakázáno.

Znovu udělám fotku. On zúží oči a já udělám další dvě. „Jsi hrozné nemehlo,“ připomenu mu.

„V tomhle jsem dobrý.“

„To určitě.“

„Nakrmím tě, když mě necháš ho podržet.“

Odfrknu si. „Tohle u tebe většinou funguje?“ Potlačím úsměv, znovu se soustředím na detail jeho očí. Znovu fotím.

„Nemusím je uplácet jídlem, bejby.“

Mluvíme o jeho ženách. O tom švédském stole. Neumím si představit, že je schopný „randění.“ Mezi tréninky, zápasy, a mnou, které věnuje všechen svůj čas. A nezmínil, že by někoho vídal.

Pokud k němu nechodí pozdě večer.

Kruci. To jsem neměla dělat. Když o tom uvažuju, kroutí se mi žaludek. Hlava ví, že jsme jen přátelé. Srdce a zbytek mého těla proti tomu uspořádání silně protestuje.

Očima sleduju linii jeho prsních svalů, které vedou do rýhy mezi jeho vyrýsovanými břišními svaly, až k jemným hnědým chloupkům, které mu pod pupíkem houstnou. Zoe se nemýlila. Jeho tělo je umělecké dílo. Vyfotit si ho nahého by bylo úžasné, ale na to jsem moc slaboch, abych se zeptala.

Očima přejede po tašce s kamerou, pak se ty dva žhavé smaragdy uzamknou s mýma.

„Tvůj postelový pohled na mě nefunguje, Flippere. Nech si to pro své fanynky.“ On nepřestává zírat, víčka mu ztěžknou. „Fajn. Jdi do toho, bejby.“

Vytáhne tu kameru z ochranného obalu a se zbožnou úctou ji drží v rukou.

„Stejně mě nakrmíš i tak.“ Od našeho prvního večera před dvěma týdny, kdy mě zavezl na studijní skupinu, spolu jíme minimálně jedno jídlo co druhý den. Je to jako bych nepotřebovala na jídlo žádný rozpočet, protože mě obvykle zaveze zpátky na kolej s porcí navíc. „Hlava mi nebere, kolik toho sníš.“

„Rostu.“

Měří 188 cm. „Doufám, že už ne. To by bylo děsivé.“

„Během sezony potřebuju sníst tak sedm tisíc kalorií denně. To je děsivé. Víš, kolik jídla to je, abych dosáhl správné bilance mezi cukry, proteiny a tuky?“

„Jo, vím. Celou dobu tě sleduju.“ Tenhle muž permanentně jí a já dostávám neustále více zpráv, které vypadají takto…

Docela Terno: máš hlad?

Nikdy nepíše velká písmena. Nikdy. Ani jedno. Co to má být? To je nějaká novinka? To už jsou všichni líní psát velká písmena? Co bude další, odstraníme všechny čárky a budeme psát jen tečky?

Podívá se hledáčkem mé kamery a zamíří na mě. „Opravdu to miluješ, že? Filmování, natáčení?“

Tuhle odpověď ani nemusím zvažovat. Snadno mi vyklouzne z pusy. „Nic nemiluju víc než svou rodinu.“ Přikývne, zatímco si hraje s tou kamerou. „Co ty, Regi. Co máš rád ty?“

Vzhlédne, vypadá nepohodlně. „Ještě nevím… ale kdybych si mohl vybrat, vybral bych si procestovat celý svět.“

Ze všech věcí, co mohl říct, mě tahle překvapí. „Ještě jsi ho neviděl dost? Netráví rodina Reynoldsů léto v Evropě?“

Zavrtí hlavou. „Když jsme s Brianem byli malí, rodiče pracovali nonstop. Občas jsme jeli na Vánoce do Mexika. To bylo všechno. Jakmile mí rodiče začali pracovat méně, Brian už začal brát. Nemohli jsme jet nikam – ne s ním. Takže jsme už potom nikdy jako rodina necestovali.“ Pokrčí rameny. „Stejně mi většinu času zabírá vodní pólo.“

To je ironie. Tolik peněz, a přesto má odepřenou jedinou věc, kterou chtěl. „Kam bys jel jako první?“

Zvedne hlavu, oči soustředěné, hledá v mé tváři bůhví co. Dolehne na mě, že hledá odpověď. „Nikdo se tě nikdy nezeptal?“

Zavrtí hlavou a trochu se ztratí v myšlenkách. „Patagonie… Velká čínská zeď. Island. Keňa…“ Usměje se, tahle myšlenka ho rozehřeje. Ale ten úsměv? Jen samé problémy.

„New Jersey.“

„Blbečku,“ zamumlám a on se zasměje. „No jo, jen se směj, chytráku. New Jersey není známé jako Země zahrad pro nic za nic, to ti říkám.“ Udělám dalších několik fotek, zatímco si utírá oči, smích pomalu zmizí.

Dveřmi od šatny vyjde ven Brock. Každý jiný den je to velký, strach nahánějící chlap. Ale když má teď tepláky a mikinu s kapucí na hlavě a černý batoh přehozený přes rameno, vypadá už trochu vražedně.

Když nás uvidí, vědoucně se usměje. Ať už si představuje cokoli, plete se.

„Jdu do obchodu. Chceš něco?“ zeptá se Reagana, když se zastaví u tribuny, kde sedíme.

„Jsem v pohodě. Bailey a já půjdem na jídlo ven.“

„Jo? Kam?“

„Do Neptune´s.“

„Fajn. Nevadí, když se přidám?“

„Sorry, brácho. Jen my dva.“

Nastane naprosto trapné ticho. Během kterého mi horko stoupá od klíční kosti a pokryje mi tvář rychleji, než byste se stihli zeptat co se to právě stalo.

Pomalu zvednu oči zpoza hledáčku. Cítím se hrozně a jako spoluviník, podívám se na Brocka s tichou omluvou v očích. Reagan mezitím pokračuje ve zkoumání mé kamery.

„Tak to se asi uvidíme doma. Ahoj, Alice.“

„Jo, brácho. Uvidíme se.“

„Ahoj, Brocku.“

Když Brock odchází, Reagan opatrně vloží kameru zpátky do pouzdra v mé tašce. „Připravená?“ řekne, dělá všechno možné, aby se vyhnul očnímu kontaktu.

„Připravená.“

***

Reagan

V době, kdy se vrátím domů, je půlnoc. Břicho mám plné a v hlavě klid. Trávení času s Bailey mi vždycky pomůže cítit se líp. Je jako injekce serotoninu mému neklidu. I když mi pak vyčinila za to, že jsem byl na Brocka tvrdý. To nemůžu říct o mnoha lidech. Prakticky o nikom, když tak teď o tom přemýšlím.

Vejdu do potemnělé kuchyně a najdu dříve zmíněného muže, jak ve spodním prádle stojí před otevřenou lednicí, jejíž světlo mu ozařuje obličej. Zamračí se, když mě uvidí, vezme krabici mléka a zavře dveře. Dobře, možná jsem byl debil, ale on mi chtěl ukrojit můj čas s Alice a to jsem moc nevítal.

„Čau,“ prohodím, jak položím svůj batoh. Nikdo mi neodpoví, jen ticho.

Popadnu z lednice lahev vody, zatímco Brock otevře mléko a dlouze se napije, jeho pohled je pořád přilepený k mé tváři.

„Poslyš, kámo--“

„Ne ne--“ přeruší mě a zavrtí hlavou. „Ty ne.“ Otře si pusu zadní stranou ruky a odstrčí se od linky, projde kolem mě. „Příště až budeš chtít strávit čas o samotě se svou holkou, prostě to řekni. Nemusíš být kvůli tomu kretén.“

Už je v polovině chodby, míří do svého pokoje, když si vzpomenu, že umím mluvit. „Ona není moje holka.“

Jeho dveře se s třísknutím zavřou.