NBT - 12. kapitola

Překlad: Lenuszka

Reagan

Vejdu do plaveckého centra deset minut před začátkem tréninku. Náš hlavní kouč tuhle budovu prakticky postavil. Pět praporků z vítězství na národním šampionátu ze sedmi je zavěšeno na stěnách a jsou důkazem nejen jeho schopností jako trenéra, ale také jako motivátora.

Kluci se buď převlékají u lavičky nebo se protahují. S velkou dávkou odhodlání dojdu k trenéru Beckerovi, když se blíží k bazénu. Myslím, že když ho vyhmátnu na veřejnosti, bude mít menší šanci promyslet to, o co ho požádám.

„Trenére, můžu s Vámi mluvit?“ zamumlám. V žádném případě nechci, aby do toho strkali nos ostatní. Kouč si prohlédne můj neutrální výraz. Nedám nic najevo, dokud nebudu připravený.

„Minutku, Reynoldsi,“ řekne mi, pak očima projede přítomný dav u bazénu. „Van Zante?“ zakřičí. „Kde je kruci Van Zant?“ Kouč nás zkoumá jednoho po druhém. „Mossi?“

Warner se přestane protahovat. „Ano, trenére?“

„Viděl jsi ho?“

„Ne, pane,“ Moss okamžitě odpoví.

„Reynoldsi?“

„Ne, pane.“

Trenér udělá obličej. Kluci se mezi sebou rozhlížejí. Většinou proto, že znají to pravidlo – pokud je jeden z nás v pytli, jsme tam všichni.

Jméno Terry Becker je synonymem legendy mužského vodního póla a zcela zaslouženě. Vyhrál všechno, co se dalo. Olympijskou medaili. Cenu Petera J. Cutina za nejlepšího hráče, když byl na kalifornské univerzitě. Pětkrát vyhrál mistrovství světa jako hlavní trenér.

Nestrpí blbce a ještě míň toleruje kluky, kteří tenhle sport neberou vážně. Taky proto je rudý po celém obličeji, až k šedivým vlasům, když uvidí, jak Dallas projde dvojitými dveřmi, bez nejmenšího zájmu.

„Tady,“ zakřičí Dallas. Nevypadá jako kluk, který přišel o pět minut později na trénink a je na hraně toho, že ho kouč Becker sežere zaživa. „Omlouvám se, trenére. Schůzka v Beverly Hills se protáhla.“ Sundá si tričko a šortky.

Trenér si dá ruce v bok, v koutku levého oka mu zatiká. „Ty sis nechal zesvětlit vlasy?“

„Ne, pane. Tak to mám od přírody,“ odpoví briskně Dallas a ukáže na svou hlavu. „Díky Brendě Van Zantové.“ Pak skočí bombu do vody a my ostatní povzdechneme, protože víme, co přijde jako další.

Kluci z týmu jsou z Maďarska, Černé Hory, nebo ještě z větší dálky, z Austrálie. Na lavičce jich sedí hned řada, která je připravená okamžitě převzít Dallasovo místo. Ale bez ohledu na všechny výstupy, které Dallas předvádí, ho trenér ještě neposadil na lavičku, protože je to zdaleka nejlepší hráč, kterého máme. Rychlý jako blesk a stejně tak smrtící.

Takže místo toho trpíme všichni ostatní.

Kouč pomalu kývne. „Ve jménu Van Zantových přebujelých koulí teď zbytek dam tady bude šlapat vodu o patnáct minut déle. Chci, abyste vzali bazén na délku a byli od pasu nahoru venku z vody.“

Další povzdechy.

S hlavami namířenými Dallasovým směrem ho všichni vraždí očima. Dallas si naprosto netečně k tomu vytřese z vlasů vodu a ukáže jim oběma rukama prostředník.

„Ty, Van Zante, nebudeš tento víkend první čtvrtinu zápasu hrát.“

Nikdy jsem si nemyslel, že ten den přijde. A podle zvuku tichého lapání po dechu a tichého šeptání, si to nemysleli ani ostatní kluci.

„Cože?“ zaječí Dallas, veškeré stopy pobavení mu zmizí z tváře.

„Slyšel jsi mě, princátko. Všichni do vody, než si promluvím s Reynoldsem.“ Mávne na mě. „Tak povídej, synu.“

***

Po tréninku se všichni setkáme na nádvoří univerzitní koleje poblíž jídelny.

„Čemu se usmíváš?“ řekne Dallas, když vedle mě sedí na jedné kamenné lavičce. Přes cestu zahlédnu holku z Jersey v okamžiku, kdy se vydá do schodů.

„Ničemu,“ odpovím nepřítomně, neschopný z ní spustit oči. V sobotu večer jsem byl na dně, na nejhlubším za hodně dlouhou dobu a ona byla… no… úžasná. Překvapení, uklidnění, všechno, co jsem potřeboval.

O berlích se pomalu blíží ke vchodu do jídelny a zastaví, aby se rozhlédla. Z tohoto místa vypadá scenérie neskutečně, vhodná na plochu počítače, a já jsem tu vyrostl. Přemýšlím, o čem uvažuje.

„To je ta holka, kterou jsi přejel?“

Podívám se stranou a zachytím, jak se na ni Dallas dívá. Projede si rukou ve svých nezkrotných vlasech a zakření si, což mi způsobí nepříjemné kroucení v břiše.

„Skoro přejel.“

„Asi není moc ve vatě, ale zadek a nohy za deset bodů. Teď už chápu, proč jsi zmobilizoval celý tým, aby ses o ní něco dozvěděl.“

Zavrtím hlavou a rychle ho opravím. „Tak to není.“

Většinu dní už se cítím jako Atlas, který nese celou váhu světa na ramenou. Mezi tím, abych udržel své známky na vysokém průměru, nástupem na medicínu, a vedením tohoto týmu k dalšímu národnímu titulu, už není na nic dalšího místo. Hlavně ne na přítelkyni. A ona je stoprocentně typ holky, která vyžaduje věrnost a sliby, které nejsou v mých silách jí dát. Bez ohledu na to, co řekla onehdy večer.

„Už jste byli na jídlo?“ zeptá se Cole, dojde k nám s Brockem, pár mladšími kluky, Warnerem, Shanem a Quinnem.

„Čekáme na tvou línou prdel,“ řekne Dallas Coleovi.

„Pořád jsme trochu vyčerpaní kvůli tvým kravinám. Jsi rád, že tento víkend budeš na lavičce?“

Dallas pokrčí rameny. Ačkoli to neskryje jeho myšlenky. Nebo způsob, jak jeho pobavení vymizí. Typický Dallas. Raději by si uřízl ruku, než by přiznal, že je naštvaný.

Jeho pozornost se vrátí k Alice. Neřekl jsi nám, že je kus, Regi. Šel bych do ní.“

Věděl jsem, že žádám moc, když jsem chtěl, aby to nechal být. „Buď tiše, kreténe.“ Všichni kluci se otočí, aby na ni zírali a po krku mi stoupá pocit uvědomění. „A ty do nikoho nejdeš.“ Zdůrazním mu.

„Chyba,“ vypálí Dallas, předstírá, že je naštvaný. „Chybná domněnka. Šel jsem loni do té holky, která byla z kalifornské a byla ze mě celá pryč? Ne, nešel.“

„Jen proto, že tě Calvert varoval, že je zakoukaná do něj,“ odpoví Brock.

„Tahle je stará škola, což znamená že je zcela mimo vaše limity, zvířata. Pracky. Pryč – rozumíte?“ Varuju je a myslím to vážně. Myšlenka na to, že se kterýkoli z nich dotýká Bailey, mi vaří krev.

„A co ty, Regi?“ vloží se do toho Dallas. „Je mimo limit i pro tebe?“

Pokrčím rameny, nedopřeju mu to uspokojení. „Já nejsem materiál pro přítelkyni.“ A je to absolutní pravda. Bez ohledu na to, jak je roztomilá, když se směje, a že zná všechny moje filmové hlášky. Tenhle rok je o zábavě, a přítelkyně nikam do této oblasti nepatří.

„Já jsem taky stará škola.“ Vloží se do konverzace Brockův hluboký hlas jako horký nůž do másla. Všechny hlavy se otočí směrem k tomu dlouhánovi. Říct, že je tichý, by bylo silně nedostačující. Takže když promluví, lidé mu obvykle věnují pozornost. „Znamená to, že pro mě mimo limit není?“

„No do-prdele. Může to být ten anděl, kterého seslalo nebe, aby tě konečně zbavil panictví, B?“ Dallas vyskočí na lavičku s rukou na srdci. „Protože jestli k ní chováš sladké city, kdo jsem já, abych stál v cestě svému bráchovi, aby vstoupil do světa mužských.“

Brock zkroutí rty v nesmělém úsměvu. To je jediná reakce, kterou Dallasovo chvástání vynese. Brock je jeden z těch jedinečných lidí, kteří jsou naprosto imunní k názoru jiných. „Šukání ze mě neudělá muže, brácho. Kdyby to byl ten případ, byl bys desetkrát lepší, než jsi.“

„Oooo…Dallie, ten ti to dal,“ zapěje obecenstvo, jeden přes druhého.

Dallas se zakření, roztáhne paže a otočí se k Brockovi. „Nesnáším, když se hádáme, medvídku. Pojďme si dát pusu a vynahradíme si to.“ Brock ho odstrčí, když se ho Dallas pokusí obejmout kolem krku.

„Já ti dám pusinku, Dallie.“ Quinn se opře na lavičce, ruce má založené na hrudi. Má stejně šibalský pohled, který u něj vídám, když hodí návnadu hráči z týmu soupeře. To je většinou předzvěstí toho, že jeden nebo více z nás půjde ven z bazénu za faul.

„Smithi--“ zavrtím hlavou. „Hoď se do klidu, chlape,“ požádám, než to dojde dál. Přísahám, že se Dallasovi rád dostává pod kůži.

Dallas mu ukáže prostředník a vrátí mu podobný úšklebek. „Naser si, Quinne, ty děvko. I kdybych byl teplý, nebyl bys můj typ.“

Quinn se zachechtá. Je veřejně známé, že si prorazil cestu Západním Hollywoodem, jakmile vkročil do Jižní Kalifornie – otevřeně se tím chlubí.

A jelikož si Quinn doslova probojoval cestu z chudinské čtvrti Liverpoolu, měl třikrát zlomený nos a přišel o slezinu před čtrnáctými narozeninami, protože „cítil, že není správné“ skrývat svou sexualitu, teď si dělá, co se mu zachce, s kým chce a kdy chce. A nechoďte mu do cesty, nebo zaplatíte krví.

Taky je nejlepší gólman v lize, takže je nám všem jedno, co dělá ve volném čase. Nebo kolikrát to dělá.

„To je slabé, čuráku,“ je jeho rychlá odpověď.

Zatímco tohle pokračuje, Brockova pozornost se obrátí zpátky ke mně jako by se ptal no? Po krku mi stoupá horko. Kruci. Přitahuje mě? Má všechny správné křivky na všech správných místech. Ten srdcovitý zadek přímo vybízí k tomu dát na něj ruku. Musel bych být gay, abych si toho nevšimnul. Ale je v tom něco víc.

Nemůžu.

B mě intenzivně sleduje. I když to chci popřít, prostě nemůžu zformulovat správná slova. Na jeho tváři se rozleje úsměv ve stylu kočka-snědla-kanárka. „To jsem si myslel.“

Vstanu, projedu si prsty ve vlasech a protáhnu si záda.

„Regi! Kam jdeš?“ zavolá Dallas někde za mnou.

Nohy mě nesou pryč, než vůbec vím, jak odpovědět.

***

Alice

„Jersey,“ uslyším, když stojím ve frontě, abych zaplatila svůj krůtí sendvič.

Umírám hlady. Mít pod jednou paží obě berle a v druhé ruce tác s jídlem, je hazard. Když ale vezmu v potaz to kručení v břiše, jsem ochotná ho podstoupit.

Reagan ke mně dojde s křivým úsměvem, který z jeho tváře dělá ještě hezčí. To všechno před jídelnou, každý se dívá. Upírají pohledy. Je dané, že ať už jde Reagan Reynolds kamkoli, s ním i všechny pohledy. Názorný příklad, většina lidí ve frontě nás sledují. Což mi vyvolává husí kůži.

Existuje dobrý důvod, proč žiju za kamerou: Jsem pozorovatel od přírody. Všechny mé instinkty se vzpírají při představě, že jsem já cílem jakékoli pozornosti a tohle je hodně pozornosti.

„No, jestli to není ten Reagan Reynolds.“

Ten záblesk v očích mi chtě nechtě vyvolá úsměv na rtech. Na Reaganovi je něco, co přirozeně vyvolává úsměv. A to nemluvím o té tváři.

Rychle zmapuje mou situaci – tác, který nesu, berle – a zamračí se. Pak se jako správný gentleman natáhne pro můj tác a prakticky mě přitom srazí k zemi.

Berle hlasitě zarachotí. Já zavrávorám, skoro padnu na pusu. Ale těsně předtím, než se to stane, mě kolem pasu chytí svalnatá ruka a zachrání mě.

„Někdo tě platí, abys mě zmrzačil? Nebo jsi mimo vodu vážně takhle nedbalý?“ Zatímco mi lidé ve frontě za mnou mile zvednou berle a podají mi je, on si mě přitiskne blíž. Na tváři už má úšklebek.

„Věř mi, když je to důležité, najdu rytmus,“ zamumlá jen pro mé uši. Očima mi přejede po tváři a zastaví se u rtů.

Jeho flirtování je nenapravitelné, to je jasné. „To jsi právě neřekl.“

„Myslím, že jo--“

„To je takové klišé.“

Když se zhluboka nadechnu, zachytím jeho vůni. Jemný nádech aviváže, trocha chloru, a náznak kolínské. Na nic nečekám a udělám to ještě jednou.

On se odtáhne, pomůže mi najít rovnováhu o berlích a jemně mě pustí. Cítím se bez té pevné, stálé přítomnost jeho těla, které mě drží jako kotva, podivně sama. Tahle věc s pouhým kamarádstvím je na hovno.

A navrch toho všeho jsem nebyla na rande celou věčnost. A když říkám byla na rande, myslím tím, že jsem neměla sex od konce posledního ročníku na střední. To je hanba! Ale nebudu se omlouvat za to, že jsem ohledně svých sexuálních partnerů vybíravá. Nějaké jiskření jsem snad nezažila a k tomu, abych s někým spala, to potřebuju. Jaký to má pak smysl? Uspokojím své vlastní potřeby.

Problém je, že momentálně zažívám jiskření se špatnou osobou. Takovou, která nemá zájem o žádné jiskření související se mnou. Jak jsem řekla, tahle věc s kamarádstvím je na houby.

„Vadilo by, kdybych se najedl s tebou? Mám před další přednáškou hodinu volno.“

Zadívám se mu přes rameno, a přes prosklenou stěnu s výhledem na nádvoří, vidím jeho spoluhráče, kteří jsou pořád na místě.

Každý z nich je vysoký, opálený, vyzbrojený tisíciwattovým úsměvem a sebevědomím. To není fér. A hrozba pro veřejnost. Jít v partě takových kluků, kteří jsou brutálně sexy, by mělo být trestným činem. Lidé se můžou zranit, jak se budou chtít vykroutit krky, aby mohli zírat.

Ten lehkomyslný blonďák, Dallas, si nás všimne a můj alarm se rozezní. Je jen otázkou času, než se všichni přesunou sem a pokud chce někdo jako já uniknout z pozornost radarů všech, stačí to, abych chtěla utéct.

„Nečekají na tebe kamarádi?“ Díky bohu že pochopí náznak toho, že nechci být tam, kde oni.

Následuje můj pohled přes rameno a při pohledu na své přátele se zastaví. Když se jeho pozornost vrátí ke mně, laškovně se usmívá. „Oni vědí, jak se nakrmit. No tak, najdeme stůl a já vezmu jídlo.“

Bez čekání na odpověď mě dovede k jednomu prázdnému a odejde. O deset minut později přede mě položí tác s tím samým krůtím sendvičem, Terra chipsy, a lahví vody, kterou jsem si chtěla koupit, než na mě narazil.

„Už jsi našla novou práci?“ řekne, když si poprvé kousne do svého sendviče. Má na svém tácu dva. Plus velký sáček chipsů, jogurtu, a jablko. Může jeden člověk sníst tolik jídla? Na to za chvíli přijdu.

„Bailey? Ptal jsem se, jestli jsi už našla práci?“

Vykulím oči, jak mě ta otázka zaskočí nepřipravenou. Včera večer jsem strávila hodiny tím, že jsem projížděla nabídky práce v kampusu a hledala něco v kanceláři, abych nemusela stát a zase jsem nepořídila.

„Ne.“ Zavrtím hlavou a mohutně si ukousnu svého sendviče, abych zakryla svou zvětšující se úzkost. Pokud brzy něco nenajdu, nebudu mít jinou možnost než udělat to nemyslitelné.

„Pokud do konce týdne nic nenajdu, budu muset prodat svůj foťák.“

Nevím, co vyčíst z jeho výrazu. Možná zahloubanost? Jo, to je ono. Pomalu přikývne a žvýká své jídlo.

„Čau, Reagane,“ ke stolu přijde malá, pěkně stavěná holka se zářivě černými vlasy. Její tvář a všechen ten dokonalý make-up, který má na sobě, z ní dělá někoho, kdo právě vystoupil z kanálu krásy na YouTube. Prohlédne si mě – a stejně tak rychle mě i pustí z hlavy. Po krku a tvářích mi stoupá teplo.

„Čau, Laylo.“ Reagan se usměje. Jedním z jeho blazeovaných úsměvů. Takovým, co používá jako krytí. Nevím, koho tím chce oblbnout.

Layliny tmavé mandlovitě vykrojené oči těkají mezi námi dvěma. Až pozdě si uvědomí, že jí on už víc neřekne. „Uvidíme se ve třídě.“

„Jo, uvidíme se.“

Layla překotně odejde a nastane několik napjatých minut ticha. Už chci promluvit, když mě předběhne.

„Myslím, že pro tebe něco mám.“

Okamžitě pojmu podezření. A ačkoli se snažím nedělat ukvapené závěry, už víme, že to pro mě není snadné. Jinými slovy Reaganovi věřím. Dokázal mi to.

Sobotní večer byl… těžký. Pro nás takový bod zlomu, myslím.

Podělil se se mnou o velmi osobní informace. Já jsem udělala to samé. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Nemám tak trochu v povaze mluvit o sobě. A přesto to bylo s Reaganem přirozené. Nenucené. Definice toho, jak jsem kompletně zapomněla na Jacka, mého jednoho a jediného přítele.

„Umm, dobře… jako práci?“ pochopím mezi loky vody.

„Ne. Štěně.“

Při mém prázdném pohledu se zakření. „Jo, práci. Ježíši, nedívej se tak podezíravě. Nechci tě požádat, abys šla vykouřit celý tým vodního póla.“

Voda mi vyprskne i z nosu. Skoro si vykašlu plíce. On vstane, jeho židle hlasitě zaskřípá, a začne mi bušit do zad.

Jakmile můj kašlací záchvat pomine, posadí se a vysvětlí. „Trenér hledá někoho, kdo udělá nějaké fotky a video… možná nahrávku rozhovoru nebo dvou kvůli náborové kampani.“

Mocně si loknu vody a vydechnu. Práce? Práce, kde můžu točit? Do pytle, opravdu jsem spadla do králičí nory.

„Fakt?“

„Fakt,“ řekne, oči má jasné, upřímné.

Nebesa se otevřela. Mám na krajíčku slzy štěstí. Ale staré instinkty se těžko tlumí. Pochmurně se zeptám, „Co za to?“

„Nic – až na tvou vděčnost.“

Můj úsměv je zpátky. Chci se na něj vrhnout a obejmout ho. Opravdu si přeju, abych mohla. Ale… jsme jen přátelé. Proto řeknu jen, „Dohodnuto.“