NBT - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

Alice

O půlnoci začal lesk párty vyprchávat a já jsem připravená jít domů. Zatímco Zoe paří, Blake už tu ani není. Poslední hodinu nás ty dvě vzaly do herny (ano, tenhle barák má hernu) hrát videohru s několika náhodnými kluky, zatímco jsme je já s Dorou sledovaly zpovzdálí.

„Tři pět,“ oznámí jeden z kluků, zatímco Blake a Zoe slaví další vítězství tím, že si plácnou.

„Neříkal to už když prohráli dvě poslední hry?“ prohodím.

„Poslední tři,“ opraví mě Dora.

„Chceš odtud vypadnout? Už mě zase bolí podpaží.“

Ona vehementně přikývne, což mě přiměje se uchechtnout. Nebylo by nijak silné slovo, kdybych řekla, že je tu Dora proti své vůli. „Odskočím si. Budu hned zpátky,“ řeknu jí, když se odstrčím od zdi za sebou.

Je skoro nemožné se po tom nacpaném domě pohybovat. Klopýtám tu a strkají do mě. Jediný důvod, proč ještě stojím, jsou ostatní těla, která mě podpírají.

Reagana nikde nevidím. Což dává smysl. Pochybuju, že má náladu na nějakou párty. Vítězství, nevítězství.

Na půli cesty přes místnost projdu kolem Brocka, který je zabraný do hluboké konverzace s tím blonďákem, Dallasem. Jeho výraz je vážný, jednou velkou rukou objímá Dallase kolem ramen.

„Mám o tebe strach…“ slyším, jak říká svému spoluhráči.

Upoutám jeho pozornost a zeptám se, kde najdu toaletu. Mezitím mi blonďák věnuje prázdný výraz, jeho modré oči jsou ostré a hodnotící. Nic na jeho chování nenaznačuje, že je sjetý nebo opilý, takže předpokládám, že to lehkomyslné chování je u něj normální.

„Na konci chodby vpravo,“ zakřičí Brock a vrátí se ke svému rozhovoru.

Projít davem trvá věčnost. Když konečně dojdu do chodby, je díky bohu prázdná. A dlouhá. Jedny dveře za druhými a to mě mate.

Říkal poslední dveře? Vpravo nebo vlevo? Nemůžu myslet logicky, když ta hudba tak vyřvává. Tudíž vyberu náhodné dveře a otevřu je.

Špatné dveře. Ty jsou opravdu špatné.

Velkou postel okupují dvě holky a jeden kluk. Ten leží na zádech. Jedna holka, blondýna, mu jezdí na péru a ta druhá, bruneta, na tváři, která je skrytá pod tmavými vlasy na polštáři.

Naskočí mi husí kůže.

Ta blondýna vzdychá. Druhá holka křičí. A já se nedokážu pohnout. Jsem přirostlá k zemi celou věčnosti, dost dlouho na to, aby se mu ta holka hlasitě udělala na obličeji.

Pohled mi klesne na malého delfína na vnější straně jeho lýtka. Holka, která na něm jezdí, se otočí a zachichotá se, zatímco jí on stiskne stehno. Pomyslím si, že zní opile. Na čemž nezáleží, ale vytrhne mě to z mé paralýzy a začnu jednat.

Prudce zavřu dveře a chvíli tam stojím, abych zpracovala to, co jsem právě viděla. Srdce mám až v krku a v žaludku se mi víří žluč. Moje tělo ví, že je něco špatně, než to docvakne mému mozku.

Dlouhé, opálené svaly. Tetování delfína na lýtku. Hnědé vlasy.

Proto jsem ho celý večer neviděla. Slavil vítězství na soukromé párty pro tři. Nebo utápěl své starosti. Tak či tak se skvěle bavil, zatímco já jsem si o něj dělala starosti.

Znovu jsem na místě, neschopná se pohnout, kotníky mi jako velké závaží tíží šok a zklamání. I když vím, že nemám právo být naštvaná, jsem zničená. Skvělý sportovec toho zvládne v posteli hodně. Žhavý, skvělý sportovec znamená pohřbení vašich očekávání, a ještě na vás nasype hlínu. Ale z nějakého důvodu jsem chtěla věřit, že je jiný. Takže to je moje chyba.

Slabá v kolenou se přesunu o dvoje další dveře dál. Kluci jako Reagan Reynolds nerandí, protože to nepotřebují, připomenu sama sobě. Ne když se mu všechno nabízí na stříbrném podnosu. Proč by si někdo vybral jíst každý den hranolky a hamburgery, bez ohledu na to, jak moc je má rád, kdyby měl celý švédský stůl lahůdek, ze kterého si vybírat? Nevybral. A viním ho za to? Jasně že ne sakra. Přeju si, abych mohla být jako on.

Každopádně je čas uložit tu hnisavou přitažlivost někam, kde už nikdy neuvidí světlo světa.

Nutkání odejít je čím dál silnější. S pochmurnou náladou zvažuju, že prostě vyjdu ven a skočím do Uberu s penězi, které si nemůžu dovolit utrácet. Až budu v autě, napíšu holkám. Ony to pochopí. Nejdřív musím najít toaletu.

Chytím za poslední kliku vpravo, vyšlu modlitbu k bohu, aby mi dopřál klid a aby to byly ty správné dveře. Ty se otevřou, protože nejsou zamčené.

„Uhhh… pardon,“ zamumlám.

S jednou rukou pod hlavou a s druhou, která drží lahev od piva, odvrátí Reagan, ležící na posteli, pohled od čehokoli, co ho v televizi zajímalo a zacílí své zelené oči na mě.

Na tváři ani na péru nemá žádnou náhodnou holku. Chvála bohu.

„Bailey?“ hned neodpovím, protože jsem v hlavě zabraná do šíleného vítězného tanečku, který se mi odehrává v hlavě.

Oči mi padnou na tetování na jeho lýtku. Pak přejedou po opálených nohách, minou dlouhé šedé basketbalové šortky, přejdou přes černé tričko a dojdou až k rozcuchaným hnědým vlasům.

„Bailey,“ zopakuje s větší razancí a tentokrát se mu podívám do tváře. Obočí má svraštěné a rty zformuje do lehkého úsměvu.

„Já jsemjenhledalatoaletu,“ vypadne ze mě.

Tenhle večer se rychle mění v černou komedii. Zním totiž jako dvanáctiletá holka bez dechu, která mluví ke své lásce a on se na mě dívá, jako by mi uprostřed čela vyrostl penis – známě, ale zároveň mimo mísu a zmateně.

Reagan ukáže na dveře v jeho pokoji. „Můžeš použít moji.“

Až teď si uvědomím, kde jsem. A jeho pokoj je namachrovaný. Moderní tmavý designový nábytek, žádná Ikea a udělej si sám. Hedvábné ložní prádlo. Ve vestavěné knihovně vedle sebe seřazené trofeje… knihovna. Páni. Neznám nikoho, kdo by žil v takové parádě, natož student vysoké. „Ty tu žiješ?“

„Vypadá to tak,“ odpoví ploše, jeho výraz postrádá ten obvyklý bezstarostný úšklebek. „Budeš tam tak divně stát celý večer nebo jdeš dovnitř?“

Dohopsám dovnitř a jemně za sebou zavřu dveře, protože víte, ráda se pro zábavu mučím. „Nechovám se divně,“ řeknu a skryju to za rozčilený tón. Tenhle hluboce vtipný nástup je doprovázen šedesátivteřinovým zíráním, které skončí, když rychle zapadnu na toaletu.

Chovám se divně.

Koupelna je velká jako celý můj studentský pokoj. Možná ještě větší. A uklizenější – stydím se to přiznat. Vykonám, co je potřeba a potom – jednoduše proto, že si nemůžu pomoct – naruším jeho soukromí tím, že podrobně zkoumám jeho osobní věci.

Kolínská, kterou používá je francouzská a drahá. Sundám vršek a přičichnu. Voní to jako cedrové dřevo a pižmo. Dokonalé spojení vytvořené k tomu, aby proměnilo celou ženskou populaci v hejno po dechu lapajících sex zombie.

Má tu bělicí zubní pastu. Hej, já používám tu samou, pomyslím si a oficiálně klesám na dno patetické stupnice.

Šampon na vlasy má značku, kterou můžete dostat jen v obchodním domě. A konečně, ale ne nakonec, balíček kondomů – s vroubkováním pro její potěšení. Zatřesu tou krabičkou a zjistím, že je pořád plná.

Že se nestydím.

Po tom, co pustím vodu, abych zakryla stopy, vyjdu z koupelny a najdu ho v sedě s opřenou hlavou.

„Probírala ses mými věcmi?“ jeho úsměv je líný a jednostranný.

„Opravdu nerada vypouštím vzduch z tvého nafouknutého ega, ale tak zajímavý nejsi, Reynoldsi.“ Zbytky mého svědomí mi říkají, že za tuhle nechutnou lež později zaplatím.

Svou pozornost obrátím k televizní obrazovce, ke které je Reagan zády a když uvidím, co tam hraje, veškeré zbývající pobavení, které jsem cítila ze svého šňupání, okamžitě odumře. Domácí video se ztlumeným zvukem. Dva mladí a velmi opálení chlapci do sebe strkají, když stojí na okraji bazénu. Skočí do vody a závodí paže na paži v kraulu.

„Můj brácha,“ řekne mi nízkým chraplavým hlasem. Sleduje televizi. „Brianovi bylo jedenáct a mi osm.“ Zvedne lahev piva k ústům a napije se. „Chceš taky?“

„Ne, díky.“

„Sedni si.“

Dohopsám k jeho obrovské posteli a s napětím v zádech se posadím. Berle mi spadnou na zem a mé rty opustí úlevný povzdech, promnu si bolavé podpaží, na levém mám pořád modřiny.

Cítím, jak mě sleduje. Zadní část hlavy mi hoří, jako bych si na něj vytvořila extra vyvinutý superpřirozený senzor.

Podívám se přes rameno a najdu ho hlavou opřeného o pelest postele a jeho prázdný pohled se přesune od mého zadku, který má přímo ve výhledu, k mé tváři.

„Nehrozí ti nebezpečí, Bailey. Ulev tomu kotníku.“ Poplácá na místo vedle něj se zábleskem neplechy v očích.

„Jen proto, že neřídíš.“ On sebou trhne a já svého chabého vtipu okamžitě zalituju.

Cítím se hloupě. Já jsem ta, která sem vlezla a narušila jeho posvátný prostor, jeho pokoj. Hraní na královnu nevinnosti se zdá mimo mísu.

Takže po chvíli nerozhodnosti zvednu a natáhnu nohy, opřením o pelest zkopíruju jeho polohu. Za měsíc mi bude jednadvacet. Jsem tu seniorka. Můžu volit, proboha. Tohle zvládnu.

Bílá riflová sukně, kterou jsem si půjčila od Zoe, se vyhrne. Prakticky neexistuje, když se na posteli plně uvelebím. Snažím se na to neupoutat pozornost, takže bojuju s lemem.

„Máš problém se sukní?“

Jestli dneska odejdu aspoň se zbytkem sebeúcty, bude to zázrak. „Není moje,“ řekne ta část mě, která nemá problém strčit Zoe pod autobus, abych si z ní uchovala aspoň ždibec. A jsem takhle blízko k tomu, abych dodala, „nevím, jak jsem se do ní nacpala.“

On si dá další lok piva, při čemž mě studuje. „Jaké to je?“

„Moc krátká.“

„Myslím ten kotník.“

„Oh. Lepší. Už není tak oteklý.“ Zakývám holými prsty, které mi vykukují z bandáže. „Tohle už nebolí.“ Za jeho dveřmi se ozve ženský smích, pak uslyšíme kroky, jak někdo projde kolem.

„Myslela jsem, že o dveře vedle je toaleta.“ Na tváři se mi objeví nedobrovolný úsměv.

„To je Coleův pokoj,“ informuje mě nenuceně, vůbec mu nedochází, kam tím mířím.

„Mmmjo.“ Tváře mi hoří.

On se na mě zadívá a objeví se křivý úsměv, který hned zmizí. „Cole měl společnost?“

„Mmmjo.“

„Víc než jednu?“

Pomalu přikývnu. „Ten obrázek mě bude pronásledovat do smrti.“

On se uchechtne a já zrudnu ke kořínkům vlasů. Jeho pobavení zmizí. Změní se na napjaté ticho. Nikdy předtím jsem se s ním necítila nepříjemně.

Rozčileně? Určitě. Pobaveně? Hodně. Zranitelně? Až doteď ne.

Když nejsem schopná déle to snášet, přistihnu se, jak mumlám. „Proč máte všichni to stejné tetování delfína?“

On se zatváří. Našpulí pusu. „Je to žralok… žralok, Bailey. Jako náš tým vodního póla. Žraloci z Malibu.“

V hrudi mi zabublá smích, který hrozí, že vybuchne. „Ale má to takový roztomilý delfíní nos.“

„Je to lidožrout se zuby ostrými jako břitva.“ Napodobí kousání.

„Ten zápas dneska byl zábava. Bylo to velmi…“ Jaké je to slovo, které mě nedostane do problémů? „Dynamické.“

„Jo?“ Zakření se. Jakoby na mě.

„Je vyčerpávající to jen sledovat. Musíš být ve skvělé kondici. Chci říct, očividně jsi ve skvělé kondici. Myslím jako ze cvičení. Jakože… musíš mít dobré plíce.“

Dobré plíce? Vážně, Baileyová?? Prostě sklapni.

„Byl to tvůj první sportovní zápas?“

Přísahám, že v té otázce slyším smích. Skrytý, ale je tam. „Zas mi trochu věř. Jednou jsem byla na fotbale.“

Nesměle se usměje. „Jsem polichocen.“

„Neřekla jsem, že jsem se šla dívat na tebe.“

„Ale oba víme, že ano,“ odpoví v okamžiku.

Zavrtím hlavou, žvýkám si spodní ret, abych se neušklíbla. Má pozornost se vrátí k obrazovce, kde se přehrává další domácí video.

„To byl dnes tvůj brácha… na zápase?“ Přikývne. „To mě mrzí,“ zamumlám.

On hlasitě vydechne. „Jo. Mně taky.“

Důležitost téhle chvíle mi neunikla. Věří mi a já musím postupovat opatrně. Nechci, aby mou sympatii zaměnil za lítost. Jsem si celkem jistá, že by to neocenil. Takže opatrně volím slova, než promluvím, odkašlu si a začnu.

„Jak dlouho je--“

„Od střední--“ řekne, skočí mi do řeči, jeho pohled je vzdálený, když to video skončí a obrazovka ztmavne. „Je to už dlouho.“

„Tví rodiče musí být vyděšení k smrti.“ Což je naprostá pravda. Čí rodiče by nebyli strachy bez sebe kvůli syna, který je drogově závislý a soudě podle toho, jak Reaganův bratr vypadal, žije na ulici.

Reagan se uchechtne. Ale není v tom ani kapka humoru. Je to temné a cynické a já se děsím toho, co dalšího řekne. „Báli se. Asi tak minutu. Snažili se ten problém vyřešit a když i se svou snahou neuspěli, zanevřeli na něj.“

„Zanevřeli na něj? Co tím myslíš?“

Ztěžka si povzdechne a podívá se ven z velkého okna. Přemýšlím, co hledá. Úlevu? Odpovědi? Chvilkový únik od všech těch těžkých pocitů? Nevím, nemůžu to říct jistě, ale když se jeho pozornost vrátí ke mně, vypadá unaveně.

„Třikrát ho donutili jít na odvykačku. Bylo to snadné, když byl ještě nezletilý. Ale pak překročil osmnáct a oni, uh… vzdali to s ním.“ Ztracený v myšlenkách zavrtí hlavou. „Přestali se snažit k němu dostat. Hrozili, že ho nechají zavřít, pokud přijde domů… odřízli ho od rodiny, jako by byl pro ně mrtvý.“

Ruka mi automaticky vystřelí na pusu. „To je…“ spolknu svá slova, nejsem si jistá, co říct nebo neříct. Jsem v šoku z toho, že by to někdo udělal vlastnímu synovi. Ale chce slyšet, že si myslím, že jsou jeho rodiče stvůry? Pravděpodobně ne.

„Na hovno,“ dokončí za mě. „Jo. To je.“

„Jste si blízcí? Se svým bráchou?“

„Bývali jsme.“

Padne na nás soustrastné ticho.

„Nepamatuju si na svou mámu,“ vypadne ze mě. „Umřela, když mi bylo pět… měla rakovinu,“ dodám, než se zeptá. Protože se vždycky všichni ptají.

Otočí hlavu, drží můj vystrašený pohled. Vystrašený, protože o své mámě nemluvím. S nikým. A teď jsem to svěřila prakticky úplnému cizinci. „Nemůžu si na nic o ní vzpomenout.“ Pokrčím rameny. „Až na to, že jsem měla ráda zvuk jejího hlasu a ona se se mnou mazlila a sledovaly jsme filmy.“ Otřu si opocené dlaně o svou minisukni a nepohodlně se zavrtím. „Cítím se vinná, že si ji nepamatuju. Že mi… nechybí.“

„Bylo ti pět--“ Já přikývnu. „Byla jsi dítě. Proč bys čekala, že si ji budeš pamatovat?“

Vina je zvláštní věc, hnisající rána, kterou je těžké vyléčit, protože ji vaše vlastní mysl nechává otevřenou.

„Nevím, prostě čekám. Vina nepotřebuje odůvodnění.“

On nakrčí obočí. „Jo, možná máš pravdu.“

Jeho pohled padne na mé rty a znovu nastane tíživé ticho, které vibruje sexuálním napětím. Nemůžu být jediná, kdo to cítí. Vzduch kolem nás je tím nabitý, moje tělo si začíná čím dál víc uvědomovat, jak málo prostoru mezi námi je. Poleje mě horko.

Ani ne o pár vteřin později mě do reality vrátí ostré zaklepání na dveře. „Reagane?“ zavolá dívčí hlas. Veškeré horko je rychle pryč.

Reagan si položí ukazováček k puse, naznačí mi, abych zůstala zticha, zatímco se s těžkými víčky dívá na moje ústa.

Na druhé straně za dveřmi mluví šepotem dívčí hlasy. Něco z toho neslyšíme. Pak ale oba zaslechneme rozeznatelné, „no jistě. Není ve svém pokoji. Pojď, Kaitlyn. Podíváme se na pláži.“

Při zvuku odcházejících kroků Reagan vstane a vytáhne z malé ledničky lahev vody. „Chceš?“

„Ne. V pohodě.“ Ale nejsem v pohodě. Jsem rozčílená. Ani pro to nemusel nic udělat. Ten „švédský stůl“ má nohy, pravděpodobně dlouhé a opálené, a přišel přímo k němu.

Vyprázdní celou lahev několika velkými loky, chodí ji do koše a znovu si lehne. Tentokrát blíž – o hodně blíž. Každé nervové zakončení v mém těle začne propočítávat, jak moc blízko.

„Prošvihla jsi párty,“ řekne, hlas má nízký a chraplavý.

„Já na to moc nejsem.“

Vždycky jsem byla spíš pro společnost jednoho člověka. Mejdany mě nutí být zatažená do konverzace a to není můj šálek čaje. Já se spíš držím v pozadí a pozoruju. „Vždycky skončím postáváním v rohu a přemýšlením, proč jsem vůbec na té párty.“ Vyměníme si další hřejivé pohledy, a já se cítím čím dál víc nepohodlně. „Každopádně mé kamarádky už mě asi hledají. Měla bych, ummm… jít.“

„Potřebujete odvézt domů? Měl jsem jen jedno pivo. Můžu řídit.“

„Ne. To je v pohodě. Dora je dnes řidič.“ Po tváři mu přeběhne otázka. „Jedna kamarádka,“ odpovím. „Bydlíme ve stejném bytě.“

Zvedne se z postele a já si přehodím nohy na zem a natáhnu se po berlích. On mě předběhne, zvedne mi je a podá mi druhou ruku, dlaní vzhůru.

Zírám na něj stejně, jako jsem na něj zírala poprvé, když mi ji nabídnul. Na mozoly, na světlou kůži jeho dlouhých štíhlých prstů. Jaké by to bylo cítit tyhle ruce všude na těle? Tentokrát nechci odmítnout.

Vložím svou ruku do jeho a jeho prsty, teplé a silné, ji pevně chytí. Zvedne mě a nepustí, dokud nejsem bezpečně opřená o berle. Naše těla jsou jen kousek od sebe. A zatímco jeho oči říkají běž, zbytek jeho tváře tak nějak váhá.

„Bailey…“

„Jo…“

Zhluboka si povzdechne, pohlede mi přejíždí po obličeji. „Nemůžu začít žádný vztah. Nemůžu. Příští rok mě čeká medicína a…“ Hlas mu opadne, zavře pusu. Pohledem zůstává na mě, ale rezervovaným.

I když jsem si bolestně vědomá, že nejsem typ holky, se kterým by šel na rande, je těžké slyšet ho to říct nahlas. Jsem rudější než kečup. Bez ohledu na to má pravdu. Oba máme cíle, kterých chceme dosáhnout a život nás vede opačnými směry. Nemůžu to opomíjet. Kdybych tak měla tolik času a peněz.

„Hej, netrap se tím. Spousta lidí tvého věku s tím bojuje. Prostě na tom dál pracuj a budeš v pohodě. Na tohle téma existuje spousta knih. Možná se můžeš podívat na nějaké video na YouTube.“

Široký úsměv rozdělí jeho tvář. První opravdový bezstarostný úsměv za celý večer. „Asi jsem si to zasloužil.“

„Jsme v pohodě, Flippere. Taky žádný vztah nehledám.“ Což je z velké části pravda. Nehledám, ale kdyby si mě nějaký našel, nebránila bych se.

Jeho úsměv zůstává. „Díky za společnost. Opravdu jsem neměl náladu jít dnes večer“ – ukáže ostře řezanou bradou na dveře – „tam ven.“

Bez ohledu na všechno to nevhodné horko mezi námi, můžu být jeho kamarádka… a můžu mu dovolit být mým kamarádem. „Díky, že jsi mi poskytl útočiště.“

„Je tvoje, Bailey. Kdykoli.“

„Takže jen přátelé.“ Protože je mi líto, že mi není líto – nehodlám se stát součástí jeho chodícího bufetu.

Chce něco dodat a zastaví se. Přikývne. „Přátelé.“