CO - 4. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Tu noc, její první noc v Lenkardě, měla Mia zneklidňující a zvláštní sny. Znovu kamsi letěla, ale tentokrát ji Korum během celé cesty držel na svém klíně. Tělo měla nezvykle těžké a malátné a nemohla se hýbat – pouze bezvládně ležela v jeho náruči, zatímco ji někam odnášel. V jejím snu vstoupili do zvláštní bílé budovy, ve které se všechno jakoby vznášelo a zdi se před nimi rozplývaly. Najednou ležela na jednom z těch vznášejících se objektů a bylo to opravdu moc pohodlné. Jakoby bylo vytvořené pouze a jen pro její tělo. Všechno ozařovalo jasné světlo a nějaká překrásná žena k ní mluvila, zatímco svýma elegantníma rukama hladila Miu po tváři. Mia snila, že s tou ženou mluvila a řekla jí, jak je neskutečně krásná. Na to se žena rozesmála a sdělila Korumovi, že je jeho charl opravdu šarmantní.

Poté už následovala jen temnota a Mia zbytek noci tvrdě prospala. Sen z jejích vzpomínek vymizel.

Jakmile se příštího rána probudila, začal si její mozek okamžitě přehrávat rozhovor ze včerejška. Mia zabořila svou tvář do polštáře a zasténala. Postel ji okamžitě začala jemně masírovat ztuhlé svaly.

Mia si povzdechla potěšením a nechala dělat postel svou práci. Mezitím se snažila Koruma a jejich vztah pochopit.

Po jeho posledním prohlášení v noci ji odnesl do ložnice a příští hodiny strávil tím, že jí ukazoval, jak moc dobré by to mohlo mezi nimi být. Když si vzpomněla, co všechno s ní prováděl a na ostatní věci, které ji přiměly, aby vzrušením křičela, tak se jí sevřel podbřišek.

Ještě stále nechápala, co od ní Korum chtěl. Opravdu si myslel, že přijme mlčky všechno, co si usmyslel? Z toho, co se doteď dozvěděla, se role charla v krinarské společnosti od postavení otroka opravdu moc nelišila. Co se týkalo jejich zákonů, tak byla Korumovým majetkem – něco, co mu patřilo. Jak by se z toho mohlo vyvinout opravdové a láskyplné partnerství? On měl veškerou moc, mohl s ní dělat, co se mu zlíbí a nikdo by se do toho nevměšoval.

A i kdyby souhlasila a toto uspořádání akceptovala, přesto tu bylo ještě plno jiných záležitostí, které bylo potřeba si ujasnit. Jak správně poznamenal, byla jeden a dvacetiletá dívka – v porovnání s Krinarem, žijícím už dva tisíce let, byla nevyzrálá a nezkušená. Jak by v ní mohl někdy vidět něco jiného než naivního človíčka? Jeho rasa neměla jen mnohem vyspělejší technologie, ale i sám Korum musel během svého dlouhého života nashromáždit enormní množství vědění. Jak by se mohl k němu člověk s průměrnou délkou života osmdesát nebo devadesát let třeba jen přiblížit? Ne, že by ji ještě chtěl, až zestárne; i když byla jejich vzájemná přitažlivost momentálně silná, určitě o ni ztratí zájem, až začne stárnout a šedivět – jestli ne už dřív.

Mia při tom bolestném pomyšlení zavřela oči a snažila se myslet na něco jiného, aby se od těch deprimujících myšlenek oprostila.

Pozitivním aspektem jejich vztahu bylo, že se fyzicky cítila fantasticky. I přes sny, na které si pamatovala pouze mlhavě, se musela vyspat velmi dobře, protože byla plná energie a její tělo nemělo žádné zatuhlé svaly, které obvykle po tak intenzivním sexu mívala. Došla k názoru, že na ní Korum zřejmě použil některých z těch svých zázračných léčivých přístrojků.

Bylo těžké uvěřit, že byla teprve sobota. Opravdu ještě minulý týden pracovala jako zběsilá na své ročníkové práci? Mezitím se toho stalo tolik, že jí to připadalo jako věčnost.

V pondělí by měla nastoupit na praxi v Orlandu. Pracovala by jako poradkyně v táboře pro problematické děti, místo toho… Mia neměla tušení, co bude místo toho dělat – nebo co vůbec bude v budoucnosti dělat. Její život nabral tak neočekávaný směr, že jakékoliv plánování bylo nemožné.

Vlastně by si měla do pondělí sbalit své věci a vystěhovat se z pokoje, připomněla si najednou. Mia podnikla přípravy, aby přes léto svůj pokoj pronajmula a podnájemnice – jedna velmi milá dívka jménem Rita – by se měla začátkem příštího týdne nastěhovat. Ale díky jejímu překotnému odjezdu z New Yorku zůstaly všechny její věci v bytě.

Mia vyskočila z postele a rozběhla se k malému stolku, na kterém stála její kabelka. V ní měla něco velmi cenného: její mobil. Musela nutně zavolat Jessie. Její spolubydlící si určitě dělala starosti, protože se Mia od včerejška neozvala a určitě vyletí z kůže, protože Miiny věci ještě stále budou v jejím pokoji, až se bude chtít Rita nastěhovat. Jessie by nikdy neuvěřila, že byla Mia tak nezodpovědná a na podnájemnici zapomněla.

Mia vytáhla z kabelky mobilní telefon, zadržela dech a modlila se, aby tu měla signál. Samozřejmě byla její naděje marná – nebyl tu žádný signál. To nebylo určitě jen tím, že se nacházela v jiném státě, pomyslela si Mia, ale signál pravděpodobně blokovaly i ochranné štíty Krinarů.

Povzdechla si, oblékla si župan a šla do koupelny vyčistit si zuby. Poté se poohlédne po Korumovi. Jestli se jí nepodaří s Jessie spojit, určitě už v pondělí zalarmuje policii a pošle ji do Korumova apartmánu v Tribece.

Vstoupila do obývacího pokoje a uviděla Koruma, jak sedí na pohovce se zavřenýma očima. Překvapeně se zarazila a pozorovala ho. Spal? Jelikož ho nechtěla rušit, tak tam jednoduše jen stála a využila této jedinečné příležitosti, kdy si mohla svého mimozemského milence nerušeně prohlížet.

Se zavřenýma očima byla bronzově zbarvená dokonalost jeho tváře ještě působivější. Vysoké lícní kosti perfektně ladily s jeho výrazným nosem, energickou bradou a celkový dojem z jeho obličeje byl stejně mužný jako krásný. Tmavé plné obočí tvořilo přímku nad jeho očima a jeho neuvěřitelně dlouhé řasy připomínaly vějíře. Vlasy mu, co se znali, za poslední měsíc narostly – možná byl příliš zaneprázdněný honěním Keithů, než aby se nechal ostříhat, pomyslela si Mia ironicky – a teď už mu sahaly skoro až k uším.

Jakoby na sobě její pohled cítil, Korum otevřel oči, a když ji tam uviděl stát, usmál se. „Pojď sem“, zamumlal a poklepal na místo vedle sebe. „Jak se cítíš?“

Mia lehce zrudla. „Je mi dobře“, odpověděla mu.

Znovu si ji prohlížel tím svým neproniknutelným pohledem, skoro, jakoby ji z nějakého důvodu podrobně zkoumal. Mia, která si po jejich posledním rozhovoru nebyla jistá, jak to mezi nimi je, se opatrně přiblížila. I když strávila noc v jeho náruči svíjející se touhou, ještě toho mezi nimi bylo mnohem nevyjasněného. Pár kroků před ním se zastavila a zeptala se: „Spal jsi? Je mi líto, jestli jsem tě vyrušila, pokud jsi právě…“

„Jestli jsem právě spal? Ne.“ Její předpoklad ho zřejmě pobavil. „Jen jsem se postaral o pár obchodů.“

„Virtuálně?“, hádala Mia a Korum přikývl. Znovu poklepal na místo vedle sebe, aby si k němu přisedla.

Mia došla až k němu a Korum k ní natáhl ruku, aby si ji přitáhl na klín. Druhou ruku jí zabořil do tmavých loken, naklonil se k ní blíž a vášnivě ji políbil. Jeho jazyk si hrál s tím jejím tak dlouho, až zapomněla na všechno a cítila jen ty neuvěřitelné pocity, které v ní vyvolával. Mia, která byla sotva schopná dýchat, začala sténat a vášní se rozpouštět. V rozkroku se jí hromadila vlhkost, i když by měla být po všech těch excesech minulou noc zcela vyčerpaná.

Očividně spokojený s její reakcí zvedl Korum hlavu a s úsměvem jí hleděl do očí. Pustil jí vlasy, ale stále ji svíral pevně pažemi. „Jak vidíš, Mio“, pronesl jemně, „je úplně jedno, do jaké přihrádky náš vztah zařadíš. Mezi námi to vůbec nic nezmění.“

Mia si olízla rty. Po tom polibku byly měkké a oteklé. „Máš pravdu. Nic to nemění“, klidně souhlasila. Tím, že se dozvěděla víc o své roli v Krinarské společnosti, jeho přitažlivost pro Miu nezeslábla. Jejímu tělu bylo jedno, že jako charl nemohla rozhodovat o svém životě.

Korum se usmál, vstal a postavil ji na nohy. „Za třicet minut musím být u soudu. Chtěla bys to odsud sledovat?“

Mia otevřela oči dokořán. „Jako v televizi?“

„Přes virtuální realitu“, odpověděl jí. „Nechci tě vzít s sebou osobně, abych zabránil tomu, že se tě Rada pokusí k výpovědi přinutit.“

„Co by se stalo, kdybych to udělala? Myslím tím, že bych vypovídala.“ Mia byla najednou zvědavá, proč je Korum tak rozhodnutý, ji před tím ochránit. Nebyla nadšená z toho, že by musela předstoupit před Radu, ale Korum vypadal velmi znepokojeně.

„Zrádci budou mít protektora“, vysvětlil jí Korum. „To je něco podobného jako advokát, ale trochu jinak. Protektor je někdo, kdo opravdu věří v nevinu obžalovaného – může to být člen rodiny nebo přítel. Když se staneš protektorem, tak riskuješ všechno – svou pověst, postavení ve společnosti. Pokud se ti nepodaří dokázat nevinu toho, koho zastupuješ, pak ztratíš skoro tolik, co ta osoba.“

„A mají obžalovaní vždycky nějakého protektora?“, zeptala se Mia a snažila se pochopit tento cizí systém.

Korum zakroutil hlavou. „Ne, ale tito zrádci bohužel ano. Jeden z nich, Rafor, je synem Lorise – jednoho z nejstarších členů Rady – a Loris v tomto procesu převzal roli protektora osobně. Je jedním z nejnemilosrdnějších osob, které znám a nezastaví se před ničím, aby svého syna zachránil. Kromě toho mě nenávidí. Pokud bych tě tam nechal vypovídat, tak by udělal všechno, co by bylo v jeho silách, aby tvá výpověď vypadala, jakoby pocházela od nějakého iracionálního, hysterického člověka, kterého jsem zmanipuloval pro své plány. Veřejně by tě ponížil a postaral by se o to, aby ses přede všemi zhroutila, a já nedopustím, aby se něco takového stalo.“

Mia polkla a pomalu to celé začínala chápat. „Vy nemáte pravidla, která určují, jaké otázky se mohou svědkovi klást?“

„Ne“, potvrdil Korum. „Jelikož je celá záležitost velmi důležitá, je dovolené všechno. To jediné, co protektor nesmí, je, ti fyzicky ublížit. Ale není nic, co by mu mohlo zabránit, aby tě zničil verbálně – a věř mi, Loris je v tom opravdu dobrý.“

„Chápu“, pronesla Mia pomalu, a když si představila, že by měla vypovídat před nějakým bezcharakterním krinarským členem Rady, který byl rozhodnutý chránit svého syna za každou cenu, tak se jí stáhl žaludek.

„Ale nedělej si starosti“, uklidňoval ji. „To se nestane. V nejnutnějším případě dostanou nahrávku s tvou výpovědí – a to jen tehdy, pokud mě o to Arus velmi pěkně poprosí.“

„Kdo je Arus?“ Mia si vzpomněla, že to jméno už jednou padlo, a to během Saretovy návštěvy.

„To je další člen naší Rady a kromě jiného, náš velvyslanec pro styk s lidmi.“

„A toho také nemáš rád?“, odhadovala Mia.

Korum se neradostně zašklebil. „Řekl bych, že máme pár politických diferencí.“ Výraz v jeho očích byl chladný a odtažitý, až se Mia lehce otřásla, i když byla docela ráda, že neplatil jí.

„Chápu“, odvětila. Sice to nebyla pravda, ale neměla dojem, že by bylo moudré se v tomto tématu dál hrabat. Zhluboka se nadechla a připomněla si důvod, proč ho hledala.

„Ehm, Korume, chtěla jsem se tě na něco zeptat…“

Výraz jeho tváře zjemněl. „Samozřejmě, copak?“

Mia na něj prosebně pohlédla. „Musím zavolat Jessie. Můj mobil tu nemá žádný signál…“

Korum zvedl obočí. „Chceš zavolat svou spolubydlící? Proč?“

„Protože si bude dělat starosti, když o mě pár dní neuslyší“, vysvětlila mu Mia, „a protože ji musím požádat o obrovskou laskavost. Všechny mé věci jsou ještě stále v mém pokoji a ta dívka, které jsem ho pronajala, se má v pondělí nastěhovat. Vlastně jsem měla včera balit a vystěhovat se, ale…“

„Ale místo toho jsi skončila tady“, dopověděl Korum, který její problém okamžitě pochopil. „Souhlasím. Měla by ses Jessie ozvat a dát jí vědět, kde jsi. Možná by mohla tvé věci zabalit. Když to udělá, řeknu svému šoférovi, aby tvé věci vyzvedl a uložil je v mém apartmánu v New Yorku.“

„To by bylo skvělé, díky moc“, řekla Mia a s úsměvem si oddechla. „A kdybych mohla zavolat i rodičům, to by bylo fantastické.“

Korum se na ni usmál. „Samozřejmě. Ale možná bych jim nevyprávěl, kde momentálně jsi.“

„Ne, to určitě ne“, přitakala Mia okamžitě. Snažila se představit si reakci svých rodičů, kdyby jim sdělila tu novinu, že teď žije v sídlišti mimozemšťanů v Costa Rice a tato představa nebyla moc příjemná. Přemýšlela ještě dál a zeptala se: „Co se stane, až tam přijedu na návštěvu? Co jim mám říct?“

Korum pokrčil rameny. „Pravdu, předpokládám. Budu s tebou, takže mi mohou klást otázky, co hrdlo ráčí, aby se ujistili, že jsi u mě v dobrých rukou.“

Mie spadla brada. „Ty se seznámíš s mými rodiči?“

„Samozřejmě, proč ne?“

„Ehm…“ Miu napadal tucet důvodů, proč ne. Rozhodla se pro ten první, který jí přišel na mysl. „No, jen si nejsem jistá, jak na tebe budou reagovat, protože no ty…“

Korum vypadal pobaveně. „Protože jsem Krinar? Budou si na tu myšlenku muset zvyknout, pokud tě budou chtít vidět i nadále.“

Mia na něj zírala. „Co tím myslíš, pokud mě budou chtít vidět i nadále?“

„Myslím tím, Mio, to“, řekl jemně, „že jsi teď se mnou a tvá rodina se s tím bude muset smířit.“ Když uviděl její výraz plný obav, dodal: „Ale nelam si s tím hlavu, budu s nimi velmi trpělivý. Vím, že si budou kvůli tobě dělat starosti a budu se je snažit uklidnit.“

O pár minut později, když Mia ještě stále zpracovávala tu šokující myšlenku, že by se její rodiče měli seznámit s Korumem, jí podával plochý, stříbrně zbarvený náramek.

„To je něco, co jsem vyvinul jen pro tebe“, vysvětlil jí a zapnul jí ho kolem zápěstí. „Pro tvůj pobyt v Lenkardě to bude tvůj osobní počítač. Vyvinul jsem ho tak, aby se uměl propojit s lidskými telefony a počítači, a také ho můžeš používat pro své hovory nebo videochaty se svou rodinou. Naprogramoval jsem do něj všechny tvé kontakty…“

Mia s úžasem hleděla na objekt na svém zápěstí. Vypadal jako pěkný šperk a matně si vzpomínala, že v televizi viděla pár Krinarů, kteří měli něco podobného. „Jak to funguje?“, zeptala se, protože na něm neviděla žádná tlačítka.

„Bude reagovat na tvé hlasové příkazy – to je momentálně pro tebe ta nejjednodušší cesta, jak můžeš ovládat naši technologii.“

„Takže mi bude rozumět, když normálně řeknu, co chci?“

Korum přikývl. „Bude tě bez problémů chápat v jakémkoliv jazyce, protože jsem ho vyvinul speciálně pro tebe.“

Mia zamrkala. Nebyla si jistá, ale měla dojem, že Korum byl jedním z opravdu mála Krinarů, který něco takového mohl udělat – vytvořit jedinečný kousek technologie jen pro svého charla. „Děkuji“, pronesla od srdce. „Hned ho vyzkouším a zavolám Jessie.“

Aby měla Mia trochu soukromí, odebrala se do ložnice. Posadila se na postel, zvedla levé zápěstí blíž k ústům a promluvila k němu. „Prosím, zavolej Jessie.“ O dvě sekundy později uslyšela něco, co znělo jako zvuk vytáčení a došlo jí, že spojení bylo navázáno.

„Haló?“ To byl Jessiin hlas, který vycházel z malého přístroje na Miině zápěstí. Na rozdíl od reproduktorů, které Mia znala, slyšela Jessie jasně a zřetelně. Odpověděla: „Hej, Jessie, jak se ti daří? To jsem já, Mia.“

„Mia? Odkud to voláš?“ Jessie zněla překvapeně. „Ukazuje to neznámé číslo.“

„Ehm, no, to je tak… Momentálně nejsem ve městě…“

„Co? Kde jsi?“

„No, ehm… v Costa Rice.“

„CO?“, Jessiin výkřik by mohl potrhat ušní bubínky.

Mia si zakryla uši. „Byla to spíš taková neplánovaná cesta, ale všechno je tu super. Jsem tu s Korumem a…“

„Ach, do prdele, co, k čertu, děláš v Costa Rice? Přinutil tě ten bastard, abys s ním šla? Protože, jestli to udělal…“

„Ne, Jessie, všechno je v pořádku! Jen jsem ti chtěla zavolat a dát ti vědět, kde jsem…“

„Mio, co děláš v Costa Rice?“ Jessie teď zněla trochu klidněji, i když Mia v jejím hlase ještě stále slyšela hysterický podtón. „A kde přesně v Costa Rice?“

Mia krátce zaváhala a přemýšlela, jak by jí to měla všechno vysvětlit. „Právě jsem v Lenkardě – to je krinarské sídliště v Costa Rice…“

„O, proboha, Mio, on tě tam odvlekl? Zjistil něco?“ V Jessiině hlase znělo čiré zděšení. „Ví o… však víš?“

Mia si povzdechla. „Ano. Věděl to po celou dobu. Ale nedělej si starosti – teď už je všechno v pořádku.“

„Co tím myslíš, že to věděl celou dobu?“

„Jessie, nechci ti teď vykládat celý příběh, ale prostě mi věř, když ti říkám, že nejsem v žádném ohledu v nebezpečí, ano?“ Mia mluvila rychle, protože věděla, že měla jen pár minut, než Jessie udělá něco extrémního – jako například, že kontaktuje hnutí odporu. „O všem jsme si promluvili, a bylo tu něco, co jsem špatně pochopila – teď je všechno vysvětleno. Léto strávím tady. Za pár týdnů pojedeme na Floridu navštívit mé rodiče a na příští semestr se vrátím do New Yorku. Takže není nic, s čím by sis měla dělat starosti, to ti slibuji…“

Na pár minut panovalo ticho a poté Jessie pronesla klidným hlasem: „Mio, já to prostě nechápu. Chceš mi říct, že ten mimozemšťan, kterého jsi špehovala, tě odvedl do krinarského sídliště a ty si myslíš, že ti uvěřím, že je všechno v pořádku?“

Mia se zhluboka nadechla. „Všechno je v pořádku. Opravdu. Udělala jsem chybu, když jsem se spolčila s hnutím odporu. Korum mi teď všechno vysvětlil a já celé té situaci předtím nerozuměla…“

„A teď ano? Jak můžeš vůbec věřit čemukoliv, co ti říká?“

„Prostě mu musím důvěřovat, Jessie. Ani nemá důvod, proč by mi měl lhát.“ Aspoň v to Mia doufala.

„A on tě nechal, abys mi zavolala?“

Mia se usmála. „Ale samozřejmě, jak sis jistě všimla – takže to opravdu není tak, jak si myslíš.“ Skoro mohla slyšet, jak Jessie přemýšlela nahlas.

„Takže mi právě vážně tvrdíš, že se nacházíš v sídlišti Krinarů, a že je ti dobře? A že se vrátíš zpátky na univerzitu a tak?“

„Přesně tak“, odvětila Mia s úlevou, že to Jessie pomalu začínala chápat. „Prostě se to tak nějak stalo. Místo, abych strávila léto na Floridě, tak jsem odletěla na Costa Ricu, to je všechno.“

„A co ta tvá praxe v Orlandu?“

„To jsem ještě nevyřešila“, přiznala Mia. „Budu jim asi muset zavolat a vysvětlit jim, že už nejsem k dispozici.“

„Takže nebudeš mít přes léto žádnou praxi? To je opravdu velmi špatný start do budoucnosti, Mio…“

„Ano, já vím“, odpověděla Mia a nepotřebovala, aby jí to její spolubydlící připomínala. „Možná se mi podaří zajistit si něco během semestru… Něco už vymyslím. Ale nejdřív pojedeme na pár dní na Floridu a na to už se hrozně těším.“

„Oba společně?“

„Ano.“ Mia se ušklíbla, když si představila reakci své spolubydlící na to, co jí za chvíli řekne. „Chce se seznámit s mými rodiči.“

„CO? Myslíš to vážně?“

Mia se rozesmála. „Já vím.“

„Chce si tě vzít, nebo tak něco?“ Jessie zněla tak nevěřícně, jako se Mia cítila.

„Ne, samozřejmě, že ne“, odpověděla Mia a to pomyšlení ji polekalo. „Myslím, že chtěl být prostě jen zdvořilý. Možná. Nemám tušení, co v krinarské kultuře znamená seznámení s rodiči. Kromě toho je starší než oni, a proto ho jen tak nevyděsí…“

„Wow, Mio“, prohlásila Jessie pomalu. „Ani nevím, co ti mám na to říct…“

„Nemusíš říkat nic, Jessie. Vím, že je to celé totálně šílené, ale opravdu jsem v pořádku. A vlastně jsem tě chtěla požádat o velkou laskavost…“

„Nech mě hádat“, pronesla Jessie suše. „Rita se má v pondělí nastěhovat, a tvoje nádherné věci jsou ještě stále poházené po celém pokoji.“

„Přesně tak.“ Miin hlas zněl lehce prosebně. „Jessie, kdybys to pro mě mohla udělat, byla bych ti děsně vděčná…“

Mohla slyšet, jak si Jessie povzdechla. „Samozřejmě, že to pro tebe udělám. Ale kam to mám všechno uložit? Do nějakého skladu?“

„Ne, Korumův šofér je vyzvedne a odveze do jeho apartmánu.“

„Och… chápu“, řekla Jessie a zněla trochu váhavě. „To asi znamená, že se teď k němu oficiálně nastěhuješ?“

„Ne, samozřejmě, že ne! Je to jen přes léto, aby se ty věci nemusely dát skladu.“

„No já nevím, Mio.“ Jessie opět zněla zneklidněně. „Nějak tě nevidím, jak se sem stěhuješ zpátky…“

„Jessie…“ Mia opravdu nevěděla, co by měla říct. Nemohla nic slíbit, protože sama plno věcí nevěděla. Bude Korum chtít, aby s ním bydlela v Tribece, až se vrátí zpátky do New Yorku? A bylo by to tak moc hrozné, kdyby ano? Znala ho teprve měsíc a Mia si nedokázala představit, jak bude jejich vztah vypadat za další dva měsíce.

„To je v pořádku, nemusíš nic říkat“, odpověděla Jessie s hranou veselostí. „Nemůžeme zůstat spolubydlící napořád. Jednou to muselo skončit. Uznávám, že se tak stalo za opravdu zvláštních okolností, ale jsem si jistá, že v penthousu je to mnohem lepší než v tom našem zablešeném baráku.“

„Jessie, prosím… Ještě je brzy, abych o tom mohla mluvit…“

„Tím si nejsem tak jistá“, řekla Jessie a do hlasu se jí vloudil pichlavý podtón. „Oba vypadáte, že na to jdete rychle – setkání s rodiči a tak…“

Mia se rozesmála a zavrtěla hlavou, i když ji Jessie nemohla vidět. „No tak, teď jsi poťouchlá.“

Ještě chvíli si povídaly a Jessie se ptala Mii, jak to v Lenkardě vypadá. Mia jí nadšeně popisovala jídlo a pochlubila se inteligentní technologií, na kterou narazila. Podrobně jí popsala všechny dovednosti své postele. Jak se dalo čekat, Jessie s ní souhlasila, že to má rozhodně pozitivní stránky mít aférku s Krinarem. Také byla bez sebe nadšením z Miiných nově nabytých jazykových znalostí.

„A ty mi opravdu rozumíš?“ Jessie se jí zeptala mandarínsky, jazykem, kterým hovořili její rodiče.

„Ano, Jessie, opravdu ti rozumím. No není to fantastické?“ Mia odpověděla stejnou řečí a musela si zakrýt uši, když Jessie vzrušením vykřikla.

Nakonec jí Mia slíbila, že se jí za pár dnů zase ozve a poté řekla přístroji na svém zápěstí, že má rozhovor ukončit.

Další na jejím seznamu byli rodiče.

Její matka byla nadšená, že ji slyší, i když si dělala starosti, že Mia nevolá z normálního telefonu.

„Neměj obavy, mami“, vysvětlila jí Mia. „Můj mobil momentálně pořádně nefunguje, a tak jsem přechodně dostala tento a ještě jsem tam všechno nenastavila.“ To bylo z velké části pravda. Její telefon tu v Lenkardě opravdu nefungoval a ještě nevyzkoušela všechno, co ten náramek od Koruma umí.

„Rozumím, drahoušku“, odvětila její matka. „Ale prosím tě, nezapomínej nám volat nebo pošli SMS, ano?“

„Určitě nezapomenu“, slíbila Mia. „Několik příštích dnů toho budu mít hodně, rozjíždíme ten dobrovolnický projekt, ale ve středu ti určitě zavolám.“

„Jak to tam vůbec vypadá?“, zeptala se její matka a zněla trochu podrážděně. Mia svým rodičům vyprávěla, že zůstane v New Yorku o trochu déle, aby svému profesorovi pomohla s jedním programem pro znevýhodněné středoškoláky. Samozřejmě, že její matka nebyla nadšená, že uvidí svou mladší dceru až mnohem později.

„Je to skvělé“, lhala Mia. „Hodně se toho tady naučím, a v mém životopise to bude vypadat úžasně.“ Vnitřně se otřásla při všech těch lžích, ale pravdu jim říct nemohla, ještě ne. Korum měl pravdu: Bylo by nejlepší, kdyby ho její rodiče nejdřív poznali osobně, mohli si s ním promluvit a rozptýlily by se tak jejich pochybnosti. Kdyby jim Mia řekla, kde se momentálně nachází, tak by se s tím rodiče nedokázali vyrovnat vůbec.

Aby rozhovor nasměrovala k jinému tématu, zeptala se: „Jak se daří taťkovi? Neměl zase tu svou migrénu?“

„Ano, zrovna před pár dny“, odpověděla její matka s povzdechem. „Naštěstí to nebyl jeden z jeho nejhorších záchvatů.“

„Řekni mu, že by se měl přestat stresovat a s tím počítačem začít pozvolna. A pravidelně chodit na procházky, ano?“

„Samozřejmě, drahoušku, o to se snažíme.“

„Opatrujte se, ano?“

Poté, co jí to matka slíbila, si ještě chvíli povídaly, a poté se Mia rozloučila, aby ještě zastihla Koruma dřív, než vyrazí k soudnímu jednání.

Nabídl jí, že bude moci všechno pozorovat, a Mia měla v úmyslu, jeho nabídku přijmout.