CL - 23. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Příští ráno Miu probudil zvuk deště. Ještě napůl spící se protáhla, jakoby se jí nechtělo začít nový den – a poté se její mozek probudil. Když jí došlo, co se má dnes stát, posadila se a zalapala po dechu.

Vyskočila z postele a přinutila se jít do koupelny, kde si vyčistila zuby. Kdyby byl náhodou Korum ještě v bytě, dělala všechno úplně stejně, jako každý den. Jak skončila, oblékla si džíny a pohodlné tričko s dlouhým rukávem a opatrně nakoukla do obývacího pokoje, aby zjistila situaci.

Obývák a kuchyň byly prázdné a Mia se skoro roztřásla úlevou. Korum zřejmě zůstal věrný své obvyklé rutině a už opustil apartmán. Po pocitu úlevy přišlo zklamání. Rozumově sice věděla, že by měla být šťastná, že tak měla možnost odsud zmizet, a že to s ní osud myslel dobře, když zabránil poslednímu – pravděpodobně smrtícímu setkání s jejím mimozemským milencem. Ale to jejímu srdci, které se při pomyšlení, že už ho nikdy neuvidí, roztříštilo na tisíc kousků, vůbec nepomáhalo.

Poslední noc byla neuvěřitelná a Mia sex, který spolu měli, považovala spíš za milování. Choval se k ní jako k princezně. Rozmazloval její tělo a Mia se po orgasmu opět rozplakala, protože nebyla schopná se ovládnout. Snažil se ji ukonejšit a zjistit, co měla za problém, ale Mia koktala jen samé nesmysly. Nakonec si ji vzal ještě jednou, spojil jejich těla v divokém, nemilosrdném rytmu, až už nemohla myslet na nic a její starosti sežehl žár jejich vášně – a celé to opakoval znovu a znovu, dokud nekřičela jeho jméno. A poté prostě usnula, příliš unavená, než aby plakala.

Ale na to teď myslet nemohla. Aspoň ne, pokud chtěla z celé té věci vyváznout živá.

Mia si vzala svou tašku, zašněrovala si tenisky a byla připravená opustit Korumův apartmán. Ještě vrhla poslední pohled na krémově zbarvené zařízení a zelené rostliny a vyrazila ke dveřím, což jí přišlo každým krokem těžší a těžší.

Nebyla si jistá, proč se otočila, tašku položila na gauč a vešla do jeho kanceláře. Doufalo snad její podvědomí, že tam ještě bude? Že by ho mohla ještě jednou naposledy vidět? Tomu nevěřila, ale vypadalo to, že její nohy mají svůj vlastní rozum, když ji odnesly k zasouvacím dveřím, které se otevřely hned, jak se k nim přiblížila.

V pokoji nikdo nebyl, ale přímo před ní se mihotala obrovská, trojrozměrná mapa, která zobrazovala místo, nepodobající se ničemu, co kdy Mia viděla.

Když Mia vstoupila do pokoje, srdce jí bušilo jako splašené. Jakoby ji tam táhla nějaká neviditelná síla. To, co se před ní rozprostíralo, nebyl New York – to poznala okamžitě. Vlastně to ani žádné město nebylo. Všude byly rostliny. Celému obrazu dominovaly bujné, zelené rostliny, od známých druhů až po exotické. Skrz hustý porost prosvítaly štíhlé světlé stavby. Vypadaly spíš jako zvláštní hlavičky žampiónů. Bez těchto staveb by si Mia myslela, že se dívá na nějaký park nebo tropickou krajinu. To místo bylo nádherné… a cizokrajné. Když Mii došlo, na co se to dívá, všechny chloupky na krku se jí postavily do pozoru.

To muselo být sídliště Krinarů… možná hlavní sídlo v Costa Rice. Korum ho nazýval Lenkarda.

Mia s bušícím srdcem analyzovala svou situaci. Měla by zmizet, a to hned. Proč by se Korum díval na jedno z Krinarských sídlišť? Tušil něco? A proč byl tak neopatrný a nechal mapu spuštěnou? Podezříval ji? Byla to past?

U té poslední myšlenky Miu zachvátila nevolnost. Musela okamžitě pryč.

Ale i přesto nemohla od toho neuvěřitelného pohledu, který se jí nabízel, odvrátit zrak. Kolik lidí něco takového vidělo? Sídliště Krinarů byly přísně hlídány. Nad jejich územím platit zákaz přeletu a lidské satelity na ně nefungovaly; pro lidskou techniku byly Krinarská sídliště díky štítům neviditelná. A tohle byla její šance, aby se mohla podívat, kde žil Korum.

Miu přepadla nezvladatelná zvědavost. Ignorovala zdravý lidský rozum, vstoupila do místnosti a pomalu obešla stůl, aby si mohla prohlédnout zobrazení, které se před ní mihotalo, pozorněji.

Budovy – pokud to byly budovy – stály daleko od sebe a harmonicky zapadaly do svého okolí. Nebyly tam žádné dlážděné ulice nebo cesty, místo toho stála každá stavba uprostřed vegetace. Mia nikde neviděla žádné dveře, nebo okna. Všechny měly světlou barvu; dominovala slonovinová, krémová, nebo světle béžová, i když tu a tam objevila i světle šedou a bledou broskvovou.

V prostředí části mapy se nacházelo několik větších budov, ta největší měla tvar kruhu a byla bílá. Mia předpokládala, že tam se Krinar zřejmě scházeli. Ani k ní nevedly žádné cesty nebo silnice a také neviděla žádné východy či vchody.

Na okrajích sídliště stálo pár menších okrouhlých budov, které tvořily kolem celého areálu kruh. Byly hnědší a zelenější, takže Mii chvíli trvalo, než si jich v zeleni kolem všimla. Kdyby se lehce neleskly, tak by je přehlédla. Miu by zajímalo, jestli to bylo něco jako strážné věže. Přece jen se Krinar nacházeli na nepřátelském území a domorodé obyvatelstvo je početně převyšovalo.

Za zelenohnědými budovami byly další zelené plochy, celému pohledu dominovaly rostliny. A na západě Mia zahlédla vodní plochu, možná oceán. Pokud to byla Costa Rica, pak to musel být Pacifik. I když měla krajina dvoje pobřeží, Mia měla dojem, že se Korum zmínil o tom, že Lenkarda leží na straně Pacifiku.

Když si Mia prohlížela trojrozměrné znázornění kousek po kousku, všimla si důvěrně známého světla kolem jedné budovy poblíž oceánu. Koukla se na ni zblízka a uviděla malou dřevěnou konstrukci, která vypadala, že je lidského původu – něco jako chata. Ani nedýchala, když natáhla ruku a vzápětí ji strhla zpět, když si vzpomněla, co se stalo naposledy, když se do tohoto virtuálního světa ponořila. Zoufale se rozhlédla po pokoji a uviděla, že přes jednu z židlí leží přehozený Korumův svetr. Ha!

Rychle si ho přetáhla přes hlavu a dotkla se obrazu. Tentokrát byla na změnu místa připravená.

A najednou byla tam, stála na pláži, dýchala slaný mořský vzduch, na tváři cítila sluníčko a slyšela burácení oceánu. Kolem hlavy jí proletěla vážka následovaná včelou. Viděla i krabu podobné stvoření, jak se pohybuje po písku kousek od ní. Všechno vypadalo tak opravdově. Přitom věděla, že se zřejmě dívá na nějakou nahrávku.

Zatímco si prohlížela okolí, jas ji přinutil přimhouřit oči. Nebyla tu žádná pěšina, která by k chatce z pláže vedla. Když se k ní vydala, protože se musela dozvědět, proč tu je, Mia se cítila trochu jako Alenka v Říši divů.

Chatka vypadala staře a rozpadle. Museli ji postavit lidé, protože podle stavu dřeva se dalo usuzovat, že tu byla už před příchodem Krinarů. Měla dveře, a to znamenalo, že tam mohla Mia vejít a porozhlédnout se. Zadržela dech a strčila do dveří. Při zaskřípění rezavých pantů sebou cukla.

Uvnitř bylo překvapivě čisto a uklizeno, bez pavučin nebo jiných nepříjemných věcí, které by v opuštěné stavbě očekávala. Nábytek, stůl a pár židlí, byl starý a jednoduchý, ale stále se dal používat. U zdi stály pryčny na spaní. Až na pár předmětů, byla chata prázdná a momentálně tu nikdo nebyl. Mia se zklamaně rozhlížela. Proč si Korum nahrávku prohlížel? Vždyť se tu nic nedělo.

Ale za chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil mužský Krinar. Vypadal jako typický Krinar, vysoký a dobře stavěný, s černými vlasy a bronzově zbarvenou pokožkou. Na sobě měl šedé šortky z nezvyklého materiálu, volné triko bez rukávů a něco jako tenké sandály. Mia na něj zírala a ani se neodvažovala dýchat, ale on ji vůbec nevnímal. Přesto vypadal nervózně. Nenápadně se rozhlížel a poté vyrazil ke stolu. Mia mu rychle ustoupila z cesty a vylezla na jednu pryčnu, protože netušila, co by se stalo, když se v tomto virtuálním světě někoho dotkla.

Krinar odsunul stůl stranou a hleděl na něco na zemi. Poté zatlačil na jedno z prken na podlaze. Trochu se uvolnilo. Za něco tam zatáhl a zem se na tom místě otevřela. Bez váhání skočil dolů a vchod se za ním začal pomalu uzavírat.

Mia to všechno pozorovala s vytřeštěnýma očima. To byla její šance, ale mohla se odvážit jít za ním? Jak to bylo hluboko? Mohla jednoduše skočit také? Nebo by si ublížila? To všechno tady nebylo reálné; hleděla jen na extrémně realistický film. Přesto cítila všechno stejně intenzivně jako ve skutečnosti – horko, pachy, doteky. Ale když tenkrát spadla na chodník, vůbec to nebolelo. A otvor na zemi se každou sekundou uzavíral víc a víc. K čertu s tím, rozhodla se Mia. Riskovala svůj život už jen tím, že tu byla – to pak na nějakém eventuálním zranění ve virtuálním světě nezáleželo.

Zhluboka se nadechla a skočila.

Nejdřív ji obklopila temnota a z toho pádu se jí rozbušilo srdce. A najednou pod nohama uviděla pevnou zem a přistála lehce jako kočka. Zalapala po dechu a nemohla uvěřit, že to opravdu udělala. Rukama zkontrolovala své nohy a kolena, ale vypadalo to, že je všechno v pořádku. Miin dech se začal pomalu normalizovat. Skok přežila bez úhony a teď jen musela zjistit, kde to byla.

Místnost, ve které přistála, byla malá a nevýrazná, ale měla dveře. Krinar musel jít tamtudy. Mia je opatrně otevřela a nakoukla dovnitř.

Za dveřmi se nacházela velká místnost, ve které bylo několik Krinarů, mezi nimi i ten, kterého následovala. Srdce se jí na moment zastavilo. Ještě nikdy neviděla tolik Krinarů pohromadě a ten pohled byl zneklidňující.

Bylo tam pět mužů a dvě ženy, všichni vysocí a každý překrásný svým osobitým způsobem. Oblečení byli rozhodně pro teplé počasí. Muži měli šortky a různé obdoby tílek. Ženy měly lehké, splývavé šaty, které sotva zakrývaly jejich prsa a boky a odhalovaly převážnou část jejich kůže. I když byli oblečeni takto, Mia pochybovala, že by tu byli proto, aby si užívali mořského vzduchu. Vypadali napjatě a ustaraně a gesta, která dělali, zatímco mluvili Krinarsky, působila ostře a skoro agresivně.

Zatímco se pohybovali po místnosti se zvířecí elegancí, která byla pro jejich rasu tak typická, připomínali Mie smečku lvů.

Nakonec se jeden z nich podíval na své zápěstí, na kterém byl upevněn malý přístroj. Řekl něco, co znělo jako rozkaz, stiskl pár tlačítek a uprostřed pokoje se objevil holografický obraz. Zbytek Krinarů se shromáždil okolo něho a i Mia se přiblížila, aby zjistila, na co to všichni zírali. K jejímu překvapení to byl muž, podle oblečení někdo z armády.

„Všichni jsme v bezpečí,“ pronesl černovlasý Krinar perfektní americkou angličtinou. „Všichni jsme v noci a dnes ráno opustili sídliště různými směry. Jste připraveni, generále?“

Generál? Mia cítila, jak ji zaplavuje chlad. To museli být Keithové – a spolupracovali s lidskými vojenskými silami, o kterých se John zmiňoval. A protože na ně teď koukala, tak už jejich identita nemohla být tajemstvím. Korum přesně věděl, kdo byli a co měli v úmyslu. Mia začala málem hyperventilovat, ale přesto nedokázala odvrátit zrak od scenérie, o které věděla, že nemůže v žádném případě dopadnout dobře.

Generál přikývl. „Jsme připraveni. Naši lidé se nacházejí na domluvených místech v blízkosti hranic sídlišť. Operace začne na váš pokyn.“

Jeden z ženských Krinarů, kráska s hnědými vlasy a očima, přistoupila blíž k obrazu. „A co ti, co jsou mimo sídliště? Máte lidi, kteří je dokážou zneškodnit?“

„Ano, máme,“ potvrdil generál pomalu, „jen je tu malý problém. Jeden z nich zmizel.“

Krinarka přimhouřila oči. „Co tím myslíte, že zmizel? Kdo?“

„Korum. Nebyli jsme schopni ho dnes lokalizovat.“

Krinar začali vztekle prskat a hovořit vlastním jazykem. Krinarka, která mluvila, divoce gestikulovala a snažila se přesvědčit černovlasého Krinara, ale ten jen lehce vrtěl hlavou a stále opakoval jednu a tu samou větu. Mia si z celého srdce přála, aby jim mohla rozumět, ale všechno, co dokázala pochytit, bylo občas pronesené Korumovo jméno.

Když došli k rozhodnutí, černovlasý Krinar se znovu obrátil k hologramu. „Generále, to je velmi vážný problém. Proč jsme o tom nebyli zpraveni?“ Jeho hlas zněl podrážděně.

„Ještě před třiceti minutami jsme měli situaci pod kontrolou. Když opustil apartmán, sledovali ho naši dva nejlepší bojovníci. Poté vešel do Starbucku a prostě zmizel. Neviděli jsme ho vyjít a ani jsme ho nemohli uvnitř najít, i když jsme celé místo důkladně prohledali. Já sám jsem se o tom dozvěděl teprve před pár minutami.“

„Vy idioti,“ vyštěkla po něm Krinarka. „Jak často jsme vám zdůrazňovali, že je nebezpečný? Proč by tak najednou zmizel? Viděl vás?“

Generál na ni hleděl s nezměněným výrazem ve tváři. „Chcete celou operaci odvolat?“

Krinar na sebe pohlédli a něco prohodili ve své řeči. Po minutě zřejmě došli k nějakému závěru. „Ne,“ odpověděla Krinarka anglicky a zavrtěla hlavou, „na to je už pozdě. Pokud něco vzbudilo jeho podezření, tak to nejhorší, co bychom mohli v této situaci udělat, by bylo se teď stáhnout. Budeme se s ním zabývat později a budeme doufat, že na to nedoplatíme.“

„Takže máme pokračovat v plánu?“

„Ano,“ potvrdil černovlasý Krinar a Krinarka přikývla.

„V pořádku,“ zareagoval generál. „Operace Svoboda začne v devět hodin východního času.“

Mia se zoufale rozhlédla po místnosti a snažila se zjistit, kolik může být hodin. Na jedné stěně visely staré, rezavé hodiny. Ukazovaly 6:55 hodin. Pokud to byla pravda a ona byla opravdu v Costa Rice, tak útok započne za méně než pět minut, protože centrální americký čas byl dvě hodiny za tím newyorským.

Hologram generála zmizel a místo toho se objevil jiný obraz. Tentokrát se jednalo o les se známými zelenohnědými budovami v pozadí. To byla hranice kolonie, došlo Mii. Keithové budou útoku přihlížet z tohoto podzemního bunkru, protože si mysleli, že jsou v bezpečí.

Mia cítila, jak se jí začínaly třást ruce. Proboha, kdyby je tak mohla varovat… Ale teď už bylo pozdě. Když Mia vešla do Korumovy kanceláře, v New Yorku už bylo po desáté hodině. Pokud se útok uskutečnil, tak už by o tom Mia slyšela ve zprávách, nebo by dostala vyděšenou textovku od Jessie.

Ne, hnutí odporu muselo prohrát. A všechno, co teď mohla udělat, bylo jen bezmocně přihlížet, jak se jí celá ta katastrofa odehrává před očima.

Keithové pobíhali po místnosti sem a tam, a i když si občas vyměňovali krátké komentáře, většinu času byli zticha. Hologram ukazoval klidnou a mírumilovnou hranici, nad kterou občas přelétl hmyz. Čas jakoby se zpomalil a každá sekunda se táhla. Mia si okusovala nehty, což byl zlozvyk, který nepraktikovala od střední školy a sledovala, jak si Krinar dělají stále větší starosti.

Když hodiny odbily sedmou, vypuklo peklo.

Na okraji lesa se něco zalesklo a poté Mia uviděla blýsknutí modrého světla. Keithové triumfálně vykřikli a Mia pochopila, že se stalo něco podle plánu – možná prorazili štít.

Jako další uviděla jasné světlo a kulatá budova zmizela, prostě se jí vypařila před očima. Poté následoval blesk a zmizela další budova. Proboha, došlo Mii. Ten útok byl reálný; právě se to dělo. Poté, co prorazili obranné prostředky sídliště, zneškodnili hlídky.

Poté se objevily lidské vojenské jednotky a zaútočily na hranici. Na sobě měly uniformy a všichni vypadali jako vycvičení vojáci. A bylo jich tolik – tucty, ne stovky… běželi k hranici a všechno, co jim přišlo do cesty, mizelo v bílých záblescích.

Obraz se pak změnil. Přiblížil se a Mia rozeznávala větší podrobnosti.

Tisíce lidských vojáků dorazilo k hranici, většina z nich byla vybavena lidskými zbraněmi. Když se vypařily hlídky, tak to vypadalo, že to byl signál k vlastnímu útoku. Obrovská vlna vojáků se valila na sídliště a poté se rozvinula, aby ho obklíčila.

Mohla slyšet, jak hnutí odporu žádá kapitulaci Krinarů a sděluje jim, že vlastní nanozbraně.

A poté se najednou všechno změnilo.

Když první vlna vojáků dorazila ke hranici, objevil se další modrý záblesk a mihotání štítu se vrátilo. Keithové začali něco vykřikovat a Mia zděšeně sledovala, jak byli lidé v první linii odmrštěni zpátky a jejich těla shořela na popel.

Děsem otevřela ústa v tichém výkřiku a pak bylo najednou po všem. Přes bitevní pole se přelila obrovská vlna rudého světla a zbytek lidských vojáků padl na zem a už se nepohnul. Z tisíce lidských vojáků se stala pouze těla ležící nehnutě v trávě. Bylo to, jakoby vybuchla bomba, ale místo toho, aby to všechny roztrhalo na kusy, prostě je to červené světlo zabilo.

Mia nemohla dýchat, nemohla od té hrůzy odtrhnout oči. Srdce jí bušilo do žeber a zvedal se jí žaludek. To všechno byla její vina; kdyby neudělala to, co udělala, tak by se nic z toho nestalo. K žádnému útoku by nedošlo, a všichni ti lidé by teď byli doma u svých rodin a vyprávěli by jim o svém dni, místo toho aby umřeli před jejíma očima. Teď měla na svědomí život tisíců lidí.

Keithové propadli panice. Místnost se naplnila jejich křikem a diskusí. Mii došlo, že se rozhodují, jestli mají zůstat tady nebo utéci. Riskovali všechno – a prohráli. Najednou se jim nad hlavami propadl strop, a když na Keithy dopadlo skrz očividně zničenou chatu sluneční světlo, zděšeně vykřikli. Mia vykřikla také a rychle se snažila skrýt, i když jí její mozek říkal, že to všechno není reálné, že nebyla v nebezpečí. Přikrčila se v jednom rohu, přitáhla si k hrudi kolena a bezmocně přihlížela, jak do místnosti seskakují další Krinar. Měli na sobě jednoduché šedé obleky a Mii došlo, že se muselo jednat o nějakou vojenskou uniformu.

Černovlasý Krinar skočil na jednoho z vojáků tak rychle, že se Mii na chvíli rozmlžilo vidění – a stejně tak rychle byl odražen. Když se zhroutil na zem, jeho tělo sebou začalo nekontrolovatelně cukat a další voják – Mia odhadovala, že to byl jejich velitel – vykřikl rozkaz a cukání ustalo. Černovlasý Krinar zůstal v bezvědomí ležet. Ostatní Krinar nechtěli dopadnout stejně a tak tam jen stáli a nehýbali se. Na tvářích měli celou škálu výrazů – od vzteku až po hořkou porážku. Ať už měli vojáci jakékoliv neviditelné zbraně, Keithové proti nim nic nezmohli.

Je po všem, pomyslela si Mia, a když sledovala, jak vojáci nasazují Keithům na krky stříbrné obojky, po tvářích se jí řinuly slzy.

Možná to byla krinarská verze pout… Obojky se zaklaply s tichým cvaknutím a ten zvuk – zvuk prohry – vše potvrdil. Hnutí bylo poraženo. Jejich jednotky byly oslabeny a jejich mimozemští spojenci zatčeni. Operace Svoboda ztroskotala. K osvobození Země nedojde, ne dnes… a pravděpodobně už nikdy.

Do místnosti skočil další Krinar, jeho pohyby byly ladné a kontrolované. Na rozdíl od ostatních měl na sobě lidské oblečení – modré džíny a béžové tričko. Mia poznala důvěrně známý oblouk jeho obočí nad zlatavě zbarvenýma očima a smyslné rty, které nyní vypadaly krutě.

Byl to Korum. Její nepřítel, její milenec… který právě před jejíma očima zavraždil tisíce lidí.