CL - 22. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Jelikož byla Mia s učením hotová, nevěděla, co má se sebou dělat. Ve čtvrtek ráno se probudila, odevzdala domácí úlohy a rozhodla se pro procházku do Central Parku. Korum opustil apartmán už brzy ráno, dávno předtím, než se Mia probudila, takže strávila celý den sama. Napsala Jessie zprávu, ale její spolubydlící měla odpoledne zkoušku z diferenciálů, a proto se ještě panicky učila. Mia si přála, aby měla ještě někoho, s kým by mohla strávit trochu času, aby nebyla se svými myšlenkami sama, ale většina ostatních studentů byla buďto zaměstnaná učením na zkoušky, nebo balením věcí na léto.

Uprostřed května bylo počasí v New Yorku normálně velmi nestálé. Letos to ovšem vypadalo tak, jakoby léto začalo, jak mělo a teploměr ukazoval skoro dvacet čtyři stupňů. Mia s nadšením vklouzla do jedněch ze svých nových jarních šatů, jednoduchých modrých upnutých šatů z bavlny, a do krémově zbarvených sandálků, které nebyly jen pohodlné, ale také skvěle vypadaly. Když byla hotová, vyrazila ven a připojila se k hordám Newyorčanů a turistů, kteří přišli, aby si užívali Central Park.

Skoro nemohla uvěřit, že to je jen jeden měsíc, co se tu sama procházela, aniž by o Krinarech cokoliv věděla. Ještě Koruma nepotkala a ani netušila, jak dramatický obrat ji v jejím životě v příštích minutách čeká. Co by se stalo, kdyby ten den na lavičce neseděla? Balila by si právě kufr na cestu k rodičům?

Jakoby měly její nohy svou vlastní hlavu, Mia se najednou ocitla na cestě k obloukovému mostu, místu, kde se poprvé potkali. Na rozdíl od posledně se to tu lidmi jen hemžilo. Všichni chtěli fotku malebného výhledu. Mia si našla místo na jedné lavičce vedle mladého páru, udělala si pohodlí a chtěla se pustit do čtení nejnovějšího kriminálního bestselleru – něco, na co měla čas pouze tehdy, když neměla školu.

Po půl hodině páreček odešel a Mia měla celou lavičku pro sebe. Ale než si ji mohla užít, uslyšela, jak někdo volá její jméno. Překvapeně vzhlédla a uviděla, jak se k ní blíží mladá žena v roztrhaných džínách a v bílém tričku bez rukávů. Její krátké, pískově zbarvené vlasy byly rozcuchané jako u nějakého chlapce. Ruce měla štíhlé, přesto svalnaté. Byla to Leslie, ta dívka, kterou potkala poprvé s Johnem – jedna z členek hnutí odporu.

„Ahoj, Mio,“ řekla, „měla bys něco proti tomu, kdybych si k tobě na chvíli přisedla?“ Aniž by čekala na odpověď, posadila se na Miinu lavičku.

„No jasně, chovej se jako doma,“ prohodila Mia trochu nezdvořile. Leslie jí nebyla moc sympatická a ani neměla náladu na to, aby po ní chtěli něco dalšího. Co se týkalo Mii, tak už svůj úkol splnila a teď už jen chtěla, aby jí dali všichni pokoj.

„Vím, že jsme neměly šťastný začátek,“ řekla Leslie. „Jen jsem ti chtěla poděkovat, co jsi pro nás udělala, a dát ti něco od Johna.“ Podávala jí malou oválnou věc, co vzdáleně připomínala dálkové ovládání k otevření garáže nebo centrální klíč od autu.

„Co to je?“, zeptala se Mia nedůvěřivě a neměla se k tomu věc převzít.

„Je to zbraň,“ prohlásila Leslie, „zbraň, se kterou se budeš moct bránit, pokud by Korum zjistil, co se stalo dřív, než bychom ho zneškodnili.“

„Zneškodnili?“

Leslie si povzdechla. „Na tvé přání se ho pokusíme chytit živého, aby mohl odletět zpátky na Krinu. To nebude jednoduché, ale budeme se snažit.“

Mia polkla. „Co… ehm, kdy to uděláte?“

„Nemůžeme nic podniknout dřív, než se spustí štíty a započne útok na sídliště Krinarů. Mohl by je chtít varovat a povolat posily, pokud bychom se ho pokusily zajmout teď, a to nebudeme riskovat. Všechno se musí stát současně. Není to jediný Krinar, který žije mezi lidmi, jsou i jiní, kteří se momentálně nacházejí mimo sídliště. Jakmile se dozví, že jsou jejich kolonie napadeny – a to se stane okamžitě – zapojí se do boje. Největší hrozbou je, že se nenacházejí na nějakých odlehlých místech, ale přímo v našich městech, velmi blízko našeho vládnoucího centra. Pokud by zjistili, že jsme porušili smlouvu, pak by na nás zaútočili – a mnoho civilistů by bylo zabito dřív, než bychom byli schopni je zastavit. Proto musíme všechno pečlivě naplánovat, abychom se vyhnuli krveprolití.“

To nebylo dobré, pomyslela si Mia. Opravdu nebylo. Na to vůbec nepomyslela – že tu byli i jiní Krinar, kteří se stejně jako Korum, ať už z jakéhokoliv důvodu, žili mezi lidmi. Silní, rychlí a vybavení Krinarskou technologií, mohli dokonce i jako jednotlivci způsobit obrovské škody. Snažila se představit si Koruma, jak bojuje, aby ochránil svůj lid a při tom pomyšlení se roztřásla. Dokonce i jeho záblesk vzteku v tom klubu byl děsivý. Nepochybovala o tom, že by dokázal být velmi brutální, pokud by si to situace vyžádala.

Mia obrátila svou pozornost zpátky k malému objektu a zeptala se: „A co ta zbraň dělá?“

„Ničí molekulární spojení a rozloží vše, co jí přijde do cesty,“ odpověděla Leslie. „Stručně řečeno, promění všechno, co chceš, na prach. Je to jednoduchá miniaturní verze zbraně, kterou použijeme proti Krinarům, abychom je přiměli ke kapitulaci.“

Mia vyděšeně zírala na malý, neškodně vypadající aparátek na Lesliině dlani. „Ta věc dokáže, aby se někdo rozpadl na prach?“

Leslie přikývla. „A udělá to se vším, co se nachází před tímto otvorem. Nanostroje, které uvolní, působí asi jen třicet sekund, ale to stačí k tomu, aby se osoba rozplynula. Nemusíš si dělat starosti, jestli ho zasáhneš do hrudi nebo jinam – jakmile se nanoroboti dotknou nějaké části jeho těla, usmaží ho.“

Mia se chtělo při tom pomyšlení zvracet. „Co? Ne! Nikdy bych něco takového nemohla udělat!“, vykřikla zděšeně. „Nemůžu to použít proti němu…“

„Můžeš a uděláš to,“ řekla Leslie, „když bude tvůj život v ohrožení. Nevím, jestli si to, co se stane v sídlištích, spojí s tebou nebo ne – ale jelikož má být génius, tak by mě to nepřekvapilo.“ Leslie si rukou prohrábla své krátké vlasy a dodala: „A bylo by nejlepší, kdybys to stiskla rychle. Než stačí zareagovat. Jednoduše namířit a stisknout, bez přemýšlení… rozumělas mi? Jsou rychlí, Mio, velmi rychlí.“

Mia zakroutila hlavou. „Neudělám to. Nemůžu…“

Leslie pokrčila rameny. „To je tvé rozhodnutí. Jestli raději zemřeš, tak to udělej – mě je to jedno. John mě požádal, abych ti tu zbraň předala, a tady je. Můžeš si ji vzít a nepoužít ji, pokud chceš. Ale aspoň nebudeš úplně bezbranná, až to peklo vypukne.“ Položila aparátek Mii do klína.

„Pokud ji budeš chtít použít, tak jednoduše stiskni tady tu prohlubeň na straně – jakmile stiskneš, tak spustí. Ale ujisti se, že ústí míří správným směrem.“

Mia znovu zavrtěla hlavou. „Nepoužiji to,“ řekla pevným hlasem plný přesvědčením.

Leslie na ni hleděla skoro soucitně. „Ty, hlupačko,“ řekla jemně, „ty ses do toho monstra zamilovala, že ano?“

Mia odvrátila pohled. „Po tom ti nic není,“ zašeptala a hleděla přitom na své nehty. „Udělala jsem, co bylo potřeba. Odejde a bude po všem.“

„Jsi blázen,“ zasyčela Leslie pohrdavým tónem, „neznamenáš pro něj nic – méně než nic. Pokud budeš v jeho blízkosti, když zaútočíme, rozmáčkne tě jako hmyz. Jen proto, že tě šuká, tak to neznamená, že s tebou bude mít soucit, až zjistí, co jsi udělala. Spal se stovkami takových, jako jsi ty – pravděpodobně tisícovkami – a ty nejsi nic zvláštního…“

„Nemáš ani tušení!“, přerušila ji Mia, která každé slovo cítila jako bodnutí nože do srdce. „Nikdy jsi ho nepotkala…“

Leslie přimhouřila oči. „Nemusela jsem ho potkat, abych věděla, jaký je – je stejný jako zbytek. Necítí k nám žádný respekt. Lidského života si neváží. Jsme pro ně jen experiment, něco, co vytvořili. Podle jejich názoru jsme jejich stvoření – se kterými si mohou dělat, co se jim zlíbí. A pokud budou chtít, tak nás odstraní a převezmou planetu, aby ji mohli využít sami. Jsi blázen, pokud si myslíš, že je jiný. Je z nich ten nejhorší – to on je sem přivedl…“

Leslie měla pravdu. Mia to všechna také věděla, v té malé racionální části mozku, ale její hloupé srdce se tomu bránilo. Vědomí, že za pár dní z jejího života navždy zmizí, bylo tak neuvěřitelné bolestivé a už jen pomyšlení, že by se mu při tom mohlo něco stát, v ní vyvolalo žaludeční nevolnost. A přesto měla Leslie pravdu – pravděpodobně by ji bez váhání zabil, pokud by se dozvěděl, že to byla ona, kdo ohrozil jejich plány.

Nechtěla zemřít, ale také nevěřila, že by ho dokázala zabít, ani při sebeobraně.

Mia se zhluboka nadechla a zeptala se: „Kdy se to spustí? Jak dlouho ještě, než začnou útoky?“

Leslie zaváhala, a očividně se ptala sama sebe, jestli může Mii důvěřovat.

„Leslie,“ řekla Mia unaveně. „Vím, co by se stalo, kdyby přišel na to, že jsem vám pomohla. Nebudu ho varovat. Vždyť ani nemohu, pokud nechci přijít o život. Nelituji toho, co jsem udělala, ne. Jen proto, že nedokážu zabít někoho, s kým jsem strávila poslední měsíc, to neznamená, že bych vaši věc zradila. Jen jsem chtěla vědět, kolik mám ještě času…“

„Do zítřka,“ odpověděla Leslie. „Máš čas do zítřka. Pokud ti mohu radit, tak zítra ráno zmizni tak daleko, jak jen budeš moct. Nic si sebou neber, a neudělej nic, co by v něm mohlo vzbudit podezření. Prostě odejdi. Tak nebo tak, bude po tomto víkendu konec.“

***

Ten večer přišel Korum domů pozdě, bylo skoro devět hodin.

Mia se přistihla při tom, jak už od pěti přechází v obývacím pokoji sem a tam, protože kvůli vzrušení z toho, co se stane, se nemohla uklidnit. Pokud mluvila Leslie pravdu, tak to byla její poslední noc s Korumem… a možná i poslední noc v jejím životě. Aby zvýšila své šance na přežití, rozhodla se, že bude následovat Lesliinu radu a brzy ráno zmizí. Korum už bude pravděpodobně pryč a ona tak bude mít možnost utéci – možná sedne na metro a odjede do nejvzdálenější čtvrti. Rozpouštěč, jak tu zbraň nazvala, se nacházela bezpečně uložená v její kabelce. Neměla v úmyslu ji použít, ale přesto bylo dobře, že věděla, že měla něco, s čím by se mohla v případě nouze bránit, pokud v pátek vypukne peklo.

Protože potřebovala nějaké rozptýlení, prohledala svou skříň a vyzkoušela si pár nových šatů. Její garderoba byla už mezitím tak velká, že plno z těch věcí mělo na sobě ještě cedulky a ona neměla vůbec přehled, co všechno vlastnila. Vše jí samozřejmě sedělo jako ulité, nákupčí od Sakse odvedli dobrou práci. Poté, co si Mia vyzkoušela jeden outfit za druhým, rozhodla se pro jednoduché šedé šaty bez ramínek z bavlněné látky, které jí obepínaly trup, ale od pasu dolů byly rozšířené. I přes konzervativní látku a klasický střih vypadaly moderně a sexy – jako skoro všechno, co teď nosila. Protože to k šatům víc pasovalo, rozhodla se Mia pro trochu make-upu. Nanesla na oči vrstvu řasenky a trochu pudru. Neměla tušení, proč to bylo najednou tak důležité, aby dnes v noci dobře vypadala, jelikož normálně ji takové věci nezajímaly. Ale tento večer chtěla být pro Koruma obzvlášť atraktivní. Mia to celé doplnila černými páskovými boty na vysokých podpatcích, a poté, co byla se vším hotová, se vrátila ke své předchozí činnosti – a opět začala pochodovat v pokoji sem a tam.

Dal jí telefonní číslo, na kterém ho mohla zastihnout, pokud by ho potřebovala, ale nikdy předtím ho nepoužila. Když bylo po osmé, začala vážně uvažovat o tom, že mu zavolá, aby zjistila, kde trčí. Ale to by bylo pro ni tak netypické, že by ho to udivilo – a ona nechtěla riskovat, že vzbudí jeho podezření.

Konečně čtvrt hodinu před devátou se otevřely dveře a vešel Korum, oblečený do jednoduchých modrých džínů a černého trika. Vlastně bylo úplně jedno, co měl na sobě, protože by vypadal dobře i v cárech. Když uviděl, jak tam tak stojí, jeho obličej se rozzářil širokým úsměvem a na tváři se mu objevil ďolíček, který zvýraznil drobné vrásky kolem jeho jantarově zbarvených očí. A poté ty oči začaly žloutnout.

Než mohla cokoliv říct, už byl u ní a bez námahy ji zvedl do náruče, aby ji vášnivě políbil. Jeho jazyk jí pronikl do úst a Mia ho objala pažemi. Polibek mu vracela stejně vášnivě a tak trochu zoufale. Nohy mu ovinula kolem boků a v tomto objetí několik sekund setrvali, dokud se Mia nepotřebovala nadechnout. Prsy se mu otírala o hruď. V reakci na to Korum tiše zasténal a Mia cítila přes látku, která je dělila, jak se mu zvětšuje penis a jak se jí chce vedrat mezi stehna. Jednou rukou ji držel nahoře a druhou našel tu krajkovou věc, která ho dělila od objektu jeho touhy. Roztrhl je, odhodil a prsty začal prozkoumávat její vlhké záhyby. Když už touhou málem šílela, Mia zasténala. Poté uslyšela zvuk rozepínání zipu. A pak byl v ní, jeho úd se do ní zasouval, i když stáli uprostřed obývacího pokoje a on si ji přidržoval jen jednou rukou.

Náhlý příraz Miu překvapil, takže vykřikla, zatímco se snažila přizpůsobit jeho velikosti. Na chvíli se zarazil a dal jí čas, aby si na ten nový pocit v této pozici zvykla. A poté se začal hýbat. Jednou rukou ji posouval nahoru a dolů, zatímco druhou zabořil do jejích vlasů a přitáhl si její hlavu k ústům. Tentokrát nebylo nic pomalé a postupné. Všechno v Mie se napjalo současně a vyvrcholením se jí stáhly svaly kolem jeho penisu tak silně, že ji okamžitě následoval.

Mia se na něj zhroutila a nemohla uvěřit, že se to všechno stalo během jedné nebo dvou minut. Jeho dech zněl ztěžka a Mia mohla cítit, jak se mu zvedá hruď. Když pulsování jeho orgasmu pominulo, pomalu z ní vyklouzl a postavil ji na zem, aniž by ji pustil. Mie se třásly nohy a visela na něm, vděčná za podporu.

Když k němu zvedla zrak, zjistila, že jeho oči mají opět svou normální jantarovou barvu. Lehce se ušklíbl a chraplavě pronesl: „Mám dojem, že se budu muset opět omluvit – očividně se při tobě nedokážu dost dobře ovládat. Opravdu jsem neměl v úmyslu vrhnout se na tebe hned za dveřmi. Pravděpodobně máš hlad…“

To Mia měla, ale bylo jí to jedno. Když si všimla, že jí jeho semeno stéká po noze, zrudla a tiše zamumlala: „Nemusíš se omlouvat… však sis všiml, že mě to potěšilo…“

V jeho úsměvu se teď zrcadlilo čistě mužské uspokojení. „To mě těší,“ zašeptal. „Co bys řekla na večeři?“

Mia souhlasně přikývla, a když na chvíli zmizel a vrátil se s papírovým kapesníkem, zrudla ještě víc. Když z ní otíral následky jeho vášně, Mia s pocitem trapnosti odvrátila zrak.

Tiše se zasmál. „Stále jsi tak prudérní,“ utahoval si z ní laskavě. „To tě musíme rozhodně odnaučit. Všechno to je zcela přirozené.“

Mia pokrčila rameny a vyhýbala se jeho pohledu. Když byli spolu, tak i přes všechen ten žhavý a ne zrovna jednoduchý sex, dostala z nějakého důvodu tu a tam záchvat stydlivosti.

Korum se rozesmál ještě víc a poté se zeptal: „Když už jsi tak nádherně oblečená, co říkáš na francouzskou večeři?“

Mia byla nadšená a také mu to řekla.

„Oukej, jen se rychle osprchuji a převleču a poté můžeme vyrazit,“ řekl a už na cestě do koupelny si přes hlavu převlíkal tričko. Při pohledu na jeho štíhlá a svalnatá záda se Mie stáhl podbřišek chtíčem. Proč zrovna on, ptala se sama sebe zoufale, proč to musel být on, kdo v ní vyvolával takové pocity? A jak to vydrží, až už tu jednou nebude?

Navečeřeli se v malé francouzské restauraci, o které Mia ještě nikdy neslyšela. Přesto bylo jídlo skvělé. Počínaje Ratatouille, které Mia zvolila jako hlavní jídlo, až po super lehké pečivo, které dostali jako dezert.

„Takže, teď jsi pro tento rok se školou definitivně skončila?“, zeptal se Korum a lokl si červeného vína. Vypadalo to, že má víno a šampaňské rád, uvědomila si Mia, ale alkohol na něj neměl očividně žádný vliv. Na druhou stranu ho nikdy neviděla vypít víc než pár skleniček.

„Ano, všechno hotové,“ odpověděla a napíchla na vidličku kousek cukety. „Univerzita pro mě tento semestr oficiálně skončila. Všechny domácí práce jsem odevzdala a můžu se teď celý den povalovat.“

Korum se zašklebil. „Ani si nedokážu představit, že by ses celý den povalovala. Co tě znám, tak jsi pořád zaměstnaná učením nebo jinými věcmi pro univerzitu.“ Natáhl se k ní a lehce ji pohladil po tváři. Poté zvážněl. „Je dobře, že se trochu uvolníš. V posledních týdnech jsi pracovala příliš tvrdě. Nemyslím si, že je takový stres dobrý pro tvé zdraví.“

Mia na něj překvapeně pohlédla. „Je mi dobře,“ odporovala. „Cítím se skvěle – to není žádný problém.“

Korum ji pozoroval starostlivýma očima. „Já nevím,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Tvůj imunitní systém je tak křehký a náchylný – opravdu pro tebe není dobré, aby ses tak přepínala.“

Mia cukla rameny a ptala se sama sebe, jak na to téma vůbec došel. „Můj imunitní systém je zcela v pořádku,“ prohlásila. „Je stejně tak silný jako u každého jiného člověka. Opravdu si o mě nemusíš dělat starosti – nebývám často nemocná, nebo tak nějak.“

„Tak silný jako u ostatních lidí, ale ne opravdu silný,“ odvětil a mezi jeho tmavým obočím se objevila vráska. Pozorně si ji prohlížel a Mia neměla tušení, na co myslí. Ať už to bylo cokoliv, zřejmě došel k nějakému závěru, protože se jeho čelo opět vyhladilo. Změnil téma a zeptal se jí, jaký měla den, a rozhovor plynul uvolněně dál.

Během jídla se Mia nemohla ubránit tomu, aby na něj neustále nezírala. Nasávala do sebe vše, co viděla: jeho tvář, živá gesta, která používal, když hovořil o něčem, co považoval za vzrušující, způsob, jakým se jeho svalnaté tělo pohybovalo i v sedě – každičký nelidsky ladný pohyb. Její tělo toužilo po sexu s ním, ale bohužel to šlo mnohem dál. Každá buňka jejího těla toužila po tom, aby bylo s ním a pomyšlení na zítřejší ráno ji naplňovalo chladným děsem. Nemohla mu to říct, nemohla ho varovat před tím, co se stane, ale mohla se pokusit vzpomenout si na každou sekundu tohoto večera, na tvar jeho rtů, oblouk jeho obočí a zvuk jeho smíchu, když řekla něco vtipného.

Narazilo do ní kruté poznání: milovala ho. I přes všechno, co o něm věděla, i přes to, co jí provedl, i přes skutečnost, že to byl její nepřítel a ona ho podvedla – i přesto ho celou svou duší milovala.

A zítra ho navždy ztratí.