NBT - 6. kapitola

Překlad: Lenuszka

Alice

Jako výměnná studentka bydlím na koleji „odložených“. Dělím se o byt ještě s další šesticí holek. Každá z nás má svůj pokoj, protože jsme všechny v seniorském ročníku.

Z těch šesti se čtyři z nás začaly kamarádit, spojuje nás společná posedlost reality-pořady v telce, Netflixem a sarkasmem.

Tady je přehled: Zoe Mayfieldová, vysoká, blond, extrovertní (mírně řečeno), hodně kleje, vyrostla v Beverly Hills a v současnosti živoří za trest na koleji. Prý ji vykopla máma z jejich nóbl apartmánu u pláže, protože pořádala nějakou párty, během níž někdo odešel s malbou matčina oblíbeného Andyho Warhola. Pravého. To je zkrácená, přikrášlená verze. Zoe to popsala mnohem podrobněji.

Blake Allynová, střední výška, velmi se podobá Halle Berryové s dlouhými copy. Je to další dítě boháčů z Beverly Hills, rezervovaná, naprostý opak své nejlepší kamarádky. Z toho, co jsem vypozorovala, hezky se ty dvě doplňují. Bok po boku je Blake svědomím obou a jedinou věcí, která stojí mezi Zoe a možností dostat se do basy.

Žila se Zoe v bytě a z toho, co jsem pochopila, je tu jen kvůli jejich přátelství. Což je opravdu obdivuhodné, když uvážím, jak jsou tu tvrdé matrace. Taky nosí zdravotní náramek a ještě jsem nesebrala odvahu k tomu, zeptat se proč.

A pak je tu Dora Ramosová. Plachá, pečlivá až do bodu posedlosti. Malá, pěkné křivky, zrzka. Má tendenci koktat. Dora má stejně jako já stipendium.

Spolu tvoříme skupinku vyvrhelů.

V pátek se dobelhám zpátky na kolej a jdu hledat Zoe, jedinou osobu, o které vím, že má funkční auto. Slyším téct vodu, takže zaklepu na dveře koupelny.

„Zoe, jsi tam? Můžeš mě svézt do kempu pro přívěsy?“ Přes tekoucí vodu uslyším nezaměnitelný zvuk popotáhnutí. „Zoe? Jsi v pořádku?“

Dveře se prudce otevřou a ven vyjdou míle dlouhých opálených nohou zakryté riflovou minisukní. Velké oříškové oči s hustými řasami se jí lesknou neprolitými slzami a malý nos vypadá, jako by právě smrkala.

Zoeiny křivky supermodelky jsou tak rozptylující, že si většina nevšímá hloubky jejich očí. V jejím pohledu je takové závaží, které říká, že Zoe viděla a udělala věci, které neměla. Nevím… možná to chce někoho, kdo zažil svoje temné věci, aby to poznal u jiných.

„Ty pláčeš?“ její červené oči mě nutí se zeptat.

Jemně jí cuknou koutky, věnuje mi pohled, který říká na něčem jedeš? „Alergie.“ Vyhne se bližšímu průzkumu, podívá se dolů a spraví si své tričko, které jí odhaluje jedno rameno. Víc na ni netlačím. Na to se ještě tolik neznáme.

Ze své minikabelky Chanel, kterou má na útlém rameně, vytáhne lesk na rty, nanese si ho a pak vymění za klíče od auta.

„Chceš si vzít moje auto?“ Logo Mercedesu se mi houpá před obličejem. Její auto stálo tolik, jako dům mého otce v New Jersey. Ne, nechci být za její auto zodpovědná.

„Ani náhodou,“ řeknu s vyděšeným výrazem.

„Je s tím problém?“

„Jestli je s tím problém? Co když se mu něco stane? Budu ti to splácet až do smrti.“

„Je to jen věc,“ řekne mi, její tón prozrazuje, že jsem nejtupější idiot na zemi. „No tak.“ Naznačí mi, abych ji následovala ze dveří.

O pár minut později už brázdíme pacifickou dálnici v na zakázku vybaveném černém Mercedesu G.

„Zpomal!“ Prakticky křičím, jak smrtelně svírám kliku od dveří. „Dodržuje tady někdo z vás kalifornských řidičů prostá pravidla silniční dopravy?“

Zoe naprosto ignoruje můj zděšený výraz a pohledem zatěká k bandáži na mém kotníku. „Co se ti vlastně stalo? Nikdy jsi to neřekla.“

Posledních pár dní bylo cvičením v nedostatku spánku. Pokaždé, když jsem se pohnula, můj kotník mi připomněl, že je bolavý. A to patřím k lidem, kteří potřebují spát aspoň sedm hodin, aby mohli fungovat. Důsledky nedostatku spánku jsou takové, že jsem každým dnem víc a víc nevrlá. Dneska ráno jsem byla tak vzteklá, když jsem musela vstávat na brzkou ranní hodinu – připravovala jsem se na hodinu navíc, kterou mi bude trvat, abych se tam dostala včas – že jsem procházela kolem Zoe do sprchy, prakticky jsem na ni vrčela.

„Zkrácená verze je, že se mi rozbilo auto u severního vjezdu a když jsem šla pěšky domů, skoro mě přejel jeden hráč vodního póla.“

Ona neobvykle umlkne. „Hráč vodního póla?“

„Nemyslím, že je to zlomené, ale pořád je to napuchlé a bolí to. Takže teď jsem krypl bez auta.“

„Který?“

„Reagan Reynolds--“

Na chvíli ztichne, napětí v ramenou poleví. „Dávej pozor, pokud plánuješ ho zažalovat, hráči vodního póla jsou bohové v tomhle kampusu.“

„Žalovat?“ Prakticky zakřičím, srdce mi najednou buší tak rychle jako Zoeino auto na pacifické dálnici.

Nesnáším spory. Nesnáším. Nikdy mě nic takového ani nenapadlo. „Nikdy bych… chci říct, i kdybych věděla, kdo to je. Nemůžu…Nemohla bych--“

„Uklidni se, Alice. Jen jsem to zmínila, protože Reaganovi rodiče jsou velmi známí lékaři v Beverly Hills.“ Ačkoli pokrčí nenuceně rameny, na této konverzaci není nic nenuceného. V jejím pohledu je zase váha. „Každému z nás, kdo vyrostl v bohatství, bylo od narození vštěpováno, že cokoli, co uděláme, může skončit u soudu.“

To je hrozný způsob života. Nikdy nevědět, kdo má s vámi jaké úmysly. Nikdy nevědět, jestli si vás cení jen pro vaše prachy.

„Ty ho znáš?“ Musím vědět, jestli čeká, že po něm půjdu pro peníze. Jestli to je důvod, proč mě chce okouzlit. Nebo proč mě sleduje.

„Moje máma zná jeho rodiče. Prodala jim už spoustu umění.“

Zoe zmínila, že je její matka jednou z největších prodejců umění na světě.

„Ale neznám ho osobně, jestli myslíš tohle. Jen z doslechu. To ale všichni. Byl dvakrát ve vítězném týmu póla na mistrovství. Poprvé byl teprve v prváku, a už dával vítěznou branku proti UCLA.“ Pak škodolibě dodá, „A je žhavý jako blázen, takže skoro každá holka na západním pobřeží ho zná.“

„To se vsadím.“ Zírám z okénka spolujezdce, jednotlivé plážové domy, které z většiny vypadají, že byly postavené v sedmdesátých letech, splývají do barevné šmouhy.

„To se vsadíš?“ Vykulí oči a předstírá pobouření. „Viděla jsi tu tvář? A to jeho tělo?“

Ta zbožná úcta v Zoeině hlase mě přiměje se uchechtnout. Nikdy jsem nebyla na školní atlety. Nejsem jimi bláznivě posedlá. A stoprocentně bych netipovala cynickou Zoe jako šílenou fanynku vodních sportů.

„Takže fanynka?“ dělám si legraci.

Na tváři se jí objeví úšklebek. „V téhle škole máme týmy baseballu, basketu, fotbalu a vodního póla a jen tenhle jediný vyhrál sedmkrát národní titul. Tihle kluci jsou miláčci.“

„Husí kůže nebo šukačka?“

„Obojí.“

„Co má vlastně za problém?“ nemůžu popřít, že jsem trochu zaujatá – bohužel.

„Kdo, Reagan?“ zeptá se Zoe a já přikývnu. „To zní, jako by tu byl někdo zabouchnutý.“

Za tohle si vyslouží protočení očí. Do nikoho zabouchnutá nejsem. Je to lehký zájem. Nepatrná zvědavost. Opravdu jsem se nezabouchla tak od třetí třídy. Na střední jsem měla dlouho přítele, a skončili jsme jako přátelé, protože jsme byli oba dost chytří na to, abychom věděli, že nás tam venku čeká život, a to, že bychom na sobě viseli, by nás jen drželo zpátky. Od té doby mám v hlavě jen jednu jedinou věc. Získat titul z filmařiny. Žít svůj sen.

„Hej, nechápej mě špatně. Já stoprocentně souhlasím. Plně tvůj obdiv sdílím.“ Zvedne ruku s dokonalou manikúrou se spoustou blýskavých prstenů na dlouhých prstech. „Ten by mě mohl přejet kdykoli.“

„Nemám čas na románky. Mám dva roky a akorát tolik peněz, abych odpromovala. To jen proto, že byl super odhodlaný vozit mě od té nehody na hodiny a já se chci ujistit, že nebudu muset investovat do pepřáku a boxera.“

Odfrkne si. „Je to hodný chlap. Viděla jsem ho za poslední dva roky s několik různými holkami, ale nebylo to nejhorší.“ Na tváři se jí objeví záludný úsměv. „A pro tvou informaci, mám v příruční přihrádce teaser, kdybys ho potřebovala.“

Zoe vjede svým vozem na parkoviště přívěsů. Jo, v Malibu je parkoviště přívěsů. Samozřejmě je to tu nóbl. Přívěsy vypadají spíš jako malé bungalovy. Někteří známí lidé tu čas od času žijí. Ale pořád je to parkoviště přívěsů.

„Půjdeme na příští domácí zápas,“ řekne mi. „Jestli tu budeš ještě další dva roky, měla bys alespoň jeden vidět.“

V momentálním pobláznění smyslů si představím Reagana Reynoldse v plavkách. „Budu o tom přemýšlet.“

***

Zaklepu na posuvné skleněné dveře královsky modrého karavanu s bílým lemováním a nikdo mi neotevře. Ve chvíli, kdy vejdu sama dovnitř, začne její rudý papoušek ječet. Ten pták mě nesnáší. Nejsem žádný ptačí expert, ale skoro jsem si jistá, že mě častuje sprostými slovy.

Jekot přehluší hlas, přicházející ze zadní místnosti. „Oh, ne… ne, nedělej to. Proboha…“

„Teto Peg?“

„Alice, to jsi ty?“

„Ahoj.“

„Tady vzadu, drahoušku, sleduju Cizinku.“

Najdu ji sedět v oblíbeném křesle. Moje teta Peg je velká, krásná žena a její domov a oblékání odráží její styl – směsici havajských potisků ze sedmdesátých let a blyštivé barvy z osmdesátek. Nějak dokázala, aby to k sobě ladilo.

Na rozdíl ode mě je to holka v pravém slova smyslu. Pracuje z domu jako virtuální asistentka a stejně má na sobě pracně nanesený make-up, její mikádo, dosahující k bradě, je dokonale vyfoukané, a má na sobě něco, co můžeme označit jen jako velmi nóbl kaftan s potiskem džungle.

Zeširoka se usměje, vstane a tyčí se do své plné výšky sto osmdesáti centimetrů a elegantně ke mně vykročí s otevřenou náručí. Pak otočí hlavu, něco v televizi upoutá její pozornost. „Ta dcera je ale spratek.“

Jsem si jistá, že mluví na tu televizi. To dělá teta Peg často. Její úsměv odumře, když se zadívá na moje berle. Obejme mě, zarazí mi hlavu mezi svoje prsa a já cítím růže a vanilku, když nás kolébá ze strany na stranu. „Až tak hrozné to je?“

„Nemůžu to zatížit.“

Odsune kuchyňskou židli a poplácá ji. „Posaď se. Necháme Wheelse, ať se na to podívá.“ Vydá se k lednici. „Chceš něco k jídlu?“

„Stačí voda.“

„Nechceš minerálku?“

„Ne… snažím se jíst zdravě.“

Z lednice vezme džbán naplněný vodou, postaví ho na stůl, než otevře kredenc, aby vytáhla pár skleniček. Než je postaví na stůl, otevře okno přímo za svou židlí u kuchyňského stolu. „Wheelsi!“ zaječí. „Alice je tady a zvrtla si kotník. Pojď se na to podívat.“

„Teto Peg, nemyslím si--“

Našpulí své plné rty a mávne na mě svými rudými nehty. „Nestyď se. Pracoval jako týmový doktor u dallaských Kovbojů, něco o tom ví. Řekne ti, co je špatně.“ Připojí se ke mně u stolu a obdaří mě nedefinovatelným pohledem. „Jak se má táta?“

Podle toho, co říká můj táta, je věkový rozdíl mezi ním a tetou devítiletý, což je dost na to, aby vyrostli jako dva potenciální cizinci. Pak teta Peg v sedmnácti utekla do Kalifornie, aby se připojila ke komunitě hippíků, a to bylo naposledy, co o ní na dlouhou dobu slyšel. To bylo dřív, než ji zavřeli za prodej trávy a poslali ji na pět let do basy.

„Dobře,“ odpovím. „Možná s mámou přijedou na Díkůvzdání.“

„Je hezké, že Nancy považuješ za mámu.“ Pagin pohled zůstává odměřený. Jako by si vzpomněla na všechen žal, který zkouší zapomenout. „Víš, že jsem si vždycky cítila hrozně, že jsem ti nemohla pomoct, když Jennifer zemřela.“

Teta Peg byla v Kalifornském Nápravném Zařízení, když moje máma umřela, takže můj otec musel bojovat sám. Pracovat na plný úvazek a k tomu vychovávat pětileté dítě bylo skoro nemožné, podle toho, co říká on. O dva roky později potkal Nancy.

„Já vím,“ řeknu, abych zmírnila její vinu.

Prohlédne si mě. „Vypadáš tak moc jako on…“ Její úsměv je slabý a smutný. „Každopádně…“ Odkašle si a znovu vystrčí hlavu z okna. „Wheelsi!“

„Už jedu, sakra. Uvízl jsem v blátě!“ ozve se ze zadních otevřených dveří. Dovnitř vjede Wheels a krátce mi přikývne. „Alice.“

„Ahoj, Wheelsi. Nemusíš--“

„Nesmysl.“ Přijede s křeslem ke kuchyňskému dřezu – teď si všimnu, že je níž, než běžný kuchyňský dřez – a umyje si ruce. O chvíli později je u mé židle a poplácá se na klíně. „Tak mi to ukaž.“

Položím mu tam svou bolavou nohu a sleduju, jak mi odmotá bandáž a zkoumá oteklý kotník. Mezitím několikrát udělá „hmmm“ a přikývne.
„No?“ dožaduje se teta Peg.

„Není zlomený. Ale vypadá několikrát podvrtnutý. Stupeň dvě…“ Jeho šedé obočí se zvedne. „To chce tak šest týdnů léčení – nebo minimálně čtyři.“

Jsem v šoku. A malátná. „Jsi si jistý?“

„Jo,“ potvrdí Wheels, než mi znovu kotník zabandážuje.

Chce se mi brečet. Co budu dělat se svou prací? Volala jsem na poslední tři směny, že jsem nemocná. Nemůžu to už dál dělat. „Co budu mezitím dělat?“

„Nestoupat na to. Třikrát denně močit ve solném roztoku. Mazat arnikou – to pomůže. Ale je to hlavně věc času.“