NBT - 1. kapitola

Překlad: Lenuszka

Alice

Peču se. Vybraná zástupkyně ročníku plká a plká o tom, jak máme popadnout život za pačesy, něco, o čem nic neví, zatímco moje čelo začíná být v jednom ohni. Ani ještě nezačali rozdávat diplomy. Při tomhle tempu ze mě bude extra křupavé rožněné vepřové, až to skončí.

Ze svého místa odděleného od diváků, se podívám přes rameno a hledám v davu. Výhled na Santa Monica Bay ze strany od kopce, kde se promoce koná, je neskutečný, skoro dokonalý. Voda je naprosto klidná. Zrádná modrá obloha bez mráčku. Tohle nikdy nezevšední.

„Koho hledáš?“ zeptá se Zoe po mé pravici.

„Myslela jsem, že jsme se dnes dohodly, že ho dnes nebudeme vytahovat?“

Překvapuje mě to? Ne. Zoe se obecně nikdy nesetkala s pravidlem, které by nerada porušila kromě svých motorkářských bot od Chanela.

„Takže jsi ho hledala.“

Seberu jí z ruky program promoce a sama se ovívám. Byla asi chyba obléct se do černé, ale hodilo se to k mé náladě.

„Ne. Jen se nudím,“ odpovím ležérně, aniž bych se podívala. Ani nevím, proč se obtěžuju. Ona je stejně příliš všímavá. Jestli se Zoe Mayfieldová někdy rozhodne, že jí je něco jedno, bude vládnout světu.

„Jasněěěě,“ zabručí, zatímco si ležérně prohlíží své krátké, tmavé nehty. Slunce zasvítí na tenké diamantové kroužky na jejích dlouhých prstech a hodí to prasátka.

„Já ho nehledám,“ zamumlám. Totální lež. Je fakt zlé, jak snadno mi to vyletí z pusy.

Mezitím mi hoří krk a po tváři mi stoupá horkost z čiré trapnosti, která nemá nic společného s jižním kalifornským sluncem. Už nesnesu vypadat žalostně. Je čas posunout se dál. Už bylo na čase delší dobu.

S naprosto prázdným výrazem mi Zoe předvede univerzální gesto pro ruční práci a já se zakřením.

„Neumím znakovou řeč,“ zašeptám.

„A co tohle? Tohle poznáš?“ Ukáže mi prostředník a já se uchechtnu.

O dvě sedadla dál se opírá Blake a mračí se na nás. Pokrčím rameny a ukážu na Zoe. Ona zavrtí hlavou. Netřeba nic vysvětlovat. Zná Zoe líp než já, protože byly nejlepší kamarádky už od střední. Vedle ní protočí oči Dora.

„V kolik začíná ta párty?“ řeknu v pokusu odvést konverzaci kamkoli jinam a to rychle.

„V devět v Shutters on the Beach--“

Dvě holky, které sedí přímo před námi se otočí a umlčí nás. Zoe udělá obličej a přehodí si jednu opálenou nohu přes druhou. Bílé šaty Stella McCartney, které dnes má, jí sahají do půli stehen, a neskutečně jí prodlužují nohy. „Máme zarezervované pokoje, takže nikdo nemusí řídit,“ vysvětlí.

Ty dvě holky před námi přejdou na vyšší úroveň, když nám kromě „pššššt“ věnují ošklivé pohledy. Zoein plně naštvaný pohled střelí k nim a já se připravím na nevyhnutelné. Znám ten pohled. A co víc, vím, co přijde.

Položí si lokty na zadní část své židle a švihne nohou. „Starejte se o sebe nebo vám vyškubu ty umělé řasy.“

A tady to máme.

Holky se zděšeně otočí, a dívají se jen dopředu.

„Ještě je čas. Možná se ukáže,“ pokračuje, jako by se nic nestalo.

I když tomu chci věřit, slíbila jsem si, že jsem skončila s tím soužením jako manželka vojáka na misi. Nebylo by špatné, kdybych věděla, že je v bezpečí a šťastný a žije si svůj život. Život, který si vybral pro sebe a ne takový, který mu nalajnovali. Ale to nevím. A budu muset přijmout fakt, že se to možná nikdy nedozvím.

Podívám se do sympatizujících očí mé kamarádky, která to myslí dobře, a zavrtím hlavou. „Neslyšela jsem o něm čtyři měsíce.“

„Chceš, abych se zeptala--“

„Ne – nechci.“

Naděje v Zoeiných očích zmizí. A i když můžu říct, že se chce hádat, nakonec jen přikývne. Držím se a odolávám poslednímu pokusu se rozhlédnout, donutím se obrátit svou pozornost k pódiu.

„Takže závěrem ocituji slova opravdu inspirující první dámy, Michelle Obamové--“ S narovnanými rameny naše řečnice září, slunce odráží její široký úsměv. „Pořád je samozřejmě možné udělat změnu.“

Všude kolem vypukne potlesk. Všichni vstávají, ale já zůstávám sedět. Tohle měl být jeho den promoce. A já jsem teď měla vyskočit na nohy a tleskat mu. Až na to, že se to neděje. Místo toho sleduju, jak ostatní slaví, zatímco mi nitro tíží závaží.

„Je čas jít dál,“ zamumlám si pro sebe. Jen chci zapomenout. Až na to, že ta zející prázdnota tam, kde bylo moje srdce, mi to nedovolí.

***

Alice

Před deseti měsíci

Kruci. Kruci. Kruci.

Zvednu čelo z volantu a zírám předním oknem svého zbrusu nového starého auta. Z pod kapoty pistáciově zelené Jetty z roku 84, který jsem si koupila jen před dvěma dny, stoupají obláčky páry.

Jsem si jistá, že takhle vznikl pojem „nepojízdný krám“.

Přes kouř zachytím mosaznou ceduli s názvem Univerzita Malibu, připevněnou ke kamenným pilířům, které označují vchod do jižní strany kampusu.

Prostě žij svůj sen, Bailey.

Směšné je, že bez ohledu na to, jak se to zdá, opravdu žiju svůj sen. Pracovala jsem většinu života, abych se sem dostala, abych se vrátila ze své menší komunitní vysoké zpátky na tuhle. A stálo mě to všechno a tím myslím všechno, co jsem měla – čas, peníze, krev, pot a slzy. Maličkost jako kouřící auto mi nezkazí náladu. Moje nálada je tak vysušená jako vyprahlá země kopců v Malibu.

Na sedadle spolujezdce mi zazvoní telefon a na displeji se objeví tvář mého otce, kterou kazí praskliny. Je malý zázrak, že mi telefon ještě funguje, když už mi tolikrát upadl.

„Tati, zrovna nemůžu mluvit--“ řeknu bez úvodu.

Malý zázrak nebo ne, nemám teď ten luxus lpět na zázracích. Ne když mám zrovna větší problém.

„Už teď jsi moc zaneprázdněná?“

„Ne…“ Hlas mi klesne. Ošiju se, protože můj otec je tak předvídatelný. „To auto se pokazilo. Neříkej, že jsi mi to říkal.“

Dva dny. Tahle kraksna vydržela podělané dva dny. Dobře, ano, stála mě jen tři tácy. Ale dva dny? No tak, to by měla vydržet aspoň tři.

Z telefonu se ozve těžký povzdech, „Říkal jsem ti--“

„Já vím--“ přeruším ho. „Já vím. Ale bylo to jediné, co jsem si mohla dovolit. Můžu ti zavolat zpátky?“

Zajímavé je, že v Los Angeles tragicky chybí veřejná doprava. V přilehlých oblastech je to ještě horší, prakticky není o čem mluvit. Ve srovnání s východem je to směšné a ani se tomu nedá zasmát. Přidejte k tomu fakt, že Malibu není malé starobylé plážové městečko, jak si mnozí lidé představují. Táhne se podél nejrušnějších dálnic v Americe (Pacific Coast Highway). Takže auto, jakékoli auto, je lepší než vůbec žádné.

Pokud to není auto, které nestartuje… a vy jste uvízli na úpatí hory.

„Zavolej mi hned, jak se dostaneš bezpečně domů. Miluju tě, Button.“

„Zavolám. Taky tě miluju.“ Ukončím hovor, popadnu svou kabelku a hledám svůj opalovací krém.

Budu muset jít pěšky. To je jedna vyčerpávající míle do kopce. Ale bezpečnost především. Protože já jsem holka jedné velké bezpečnosti. Moje máma zemřela na rakovinu, když mi bylo pět. Neberu své zdraví na lehkou váhu a Baileyovi jsou neochvějní Angloameričané a jsou tragicky bledí. Žádné opalování, pokud nechci vypadat jako rajče.

S tím vytáhnu z tašky extra velkou tubu opalovacího krému a začnu se mazat. Není to mazání z žádné prachsprosté drogerie. V žádném případě. Je to přírodní zinkový krém, s konzistencí pasty a hutností sádry. Ten druh, který si snažíte vmasírovat do kůže a pořád vypadáte jako chodící mrtvola.

Namažu si holé nohy až k otrhaným lemům svých ustřihnutých džínů. Ruce a paže až do míst, kde začíná moje tričko bez rukávů. A jako poslední si dobrou dávku rozetřu na nos.

Jakmile jsem v plné zbroji, udělám si ze svého po bradu dlouhého mikáda malý culík, odhrnu si ofinu a vyskočím ven. Zamykat nemusím. Nechat ten krám odtáhnout bude určitě stát peníze, které nemám. Můžu se jen modlit, aby šel někdo kolem a ukradl ho.

Hodím si na záda batoh, ve kterém mám příslušenství ke kameře a začnu se šplhat po klikaté cestě, která vede k mé koleji.

Univerzita v Malibu stojí na řetězci kopečků a vršků, které skýtají pohled na Santa Monica Bay. Budovy kampusu spojuje labyrint cestiček. Je to pastva pro oči a vražda podkolenních šlach. Na druhou stranu se nemusíte trápit s dřepy.

Za chvíli už se potím všude. Teče mi to po spáncích. Mezi prsy. Po zádech. Potí se mi i nohy. To je dobrá věc (těžký sarkasmus). Vyklouzávají mi ze stříbrných žabek, což mi třikrát tak ztěžuje chůzi, než by bylo potřeba.

A je vedro. Svatá matko, to je vedro. Celkem brzy mi začne hrozit úpal.

Jsem zaneprázdněná pocením, když mou pozornost upoutá hlasité předení motoru blížícího se auta. Okamžitě ožiju v naději, že bych se možná mohla svézt. Dokud se na cestě neobjeví červené BMW a okamžitě tomu snu neučiní přítrž.

Je to kabriolet. Střecha zatažená. Plný holek, které jsem viděla v kampusu. Vlasy jim vlají ve větru, smějí se a z plných plic zpívají spolu s Taylor Swift We are never getting back together.

Vítejte v říši divů. A není to mýtus. Los Angeles je plné neskutečného množství krásných lidí. Před několika týdny by mi spadla čelist, ale už mi to zevšednělo, že se už ani neobtěžuju podívat znovu.

Ani jedna z holek si mě nevšimne, jak projedou. Noha mi vyklouzne z žabky, až musím udělat několik kroků dozadu. Naštěstí to zvládnu dřív, než mě přejedou a zbyde ze mě placek.

Zrovna si upravuju batoh, když slyším, jak se blíží druhé auto. Koutkem oka zachytím záblesk černé barvy a nadrozměrnou pneumatiku s hlubokým vzorkem. Dojede ke mně Jeep Wrangler a všechno se zpomalí, před očima mi proběhne celý život.

Není čas uvažovat. Můžu jen zareagovat. Převezme to instinkt a já se vrhnu do bezpečí. Je to jako bych padala věčně. Dokud konečně nepřistanu na trávě lemující asfalt - a naneštěstí pro mě přistanu na své tváři.

Ležím bezvládně, snažím se zjistit, jestli mám všechny části těla pořád na svém místě, když registruju sérii zvuků. Pištění pneumatik. Zavírání dveří. A pak zvuk běžících nohou.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se hluboký mužský hlas. Na rameně mi přistane velká ruka.

Jediná věc, kterou jsem si absolutně jistá je, že moje tvář ztlumila můj pád.

„Vypadá to, že jsem v pohodě, blbečku?“ sotva zvládnu hýbat pusou, která je utopená ve špíně a trávě. Cítím to. Je to nechutné.

Slyším rychlé odfrknutí. Pak zamumlání, „Nehýbej se. Zavolám 911.“

„Ne!“

Jsem si jistá, že jediná zraněná věc je právě teď moje hrdost a v žádném případě si nemůžu dovolit pohotovostní lékařskou péči. Držím se plánu jen-nejzákladnější-nutnost-pokud-umíráš a můj spořící účet slouží k jiným polodůležitým věcem jako je jídlo. „Kdo tě učil řídit? Slepá babička?“

„Stála jsi uprostřed cesty,“ trvá na svém ten samý hlas s neskrývaným pobavením, který podtrhuje jeho debilní hlášku.

Opatrně mi sundá batoh a já se přetočím na záda, mžourám na hlavu, která se nade mnou sklání. Tvář toho „řidiče“ přes slunce nevidím.

„Zavolám kampusovou ochranku,“ prohlásí se sebevědomím někoho, kdo nebývá často odmítnut, jeho hlas je hluboký a drsný. Taky podivně uklidňující. To je divné, ale co už. Pravděpodobně mám otřes mozku.

„Řekla jsem ne. Bude to ztráta času.“ Času, kterým nemůžu plýtvat.

Pokusím se posadit, zkoumám své dlaně – poškrábané a špinavé. Svá kolena – odřená a krvavá. Trávu a kousky špíny, které se mi nalepily na tvář. Cítím to. Částečně je mám přilepené i k lesku na rty. Tahle věc je horší než nějaké super lepidlo. Snažím se to bezúspěšně sundat zadní částí ruky.

„Pleteš se – stála jsem u kraje cesty.“ Odpustím si doplněk „debile,“ jako to obvykle dělám, když jsem naštvaná, a v tomhle případě i bolavá.

„Podívám se ti na kotník.“

Jakmile zmíní kotník, začne mi v něm pulzovat. A tím myslím vážně pulzovat. „Ty jsi doktor?“

Ten sarkasmus je silný, prosakuje každou mou myšlenku, doutná v každém nevyřčeném slovu, které čeká, až otevřu pusu. Ale umím se kontrolovat. Nejsem úplný idiot. Jsem v úzkých a zraněná a bohužel je faktem, že právě teď pomoc toho týpka potřebuju. Verbální nakopání zadku si nechám na později.

„Ne, ale mí rodiče ano.“

Jeho rodiče? To bych nevymyslela, i kdybych se snažila. Nechme to stranou – tahle škola je plná rozmazlených bohatých dětiček.

Vzhlédnu a nejdřív musím zamžourat a zakrýt si oči rukou. Pak mi jeho hlava zastíní slunce a dostane se mi pohledu na tvář, ze které by zvážila sekat dobrotu i moje sestřenice Marie. Má důlek v bradě, pěkné rty, vysoké lícní kosti, silnou čelist. Jinými slovy rysy, které většinou najdete na billboardech s reklamou na spodní prádlo.

Ale ty oči… to mě poser, omluvte mou mluvu. Intenzivně zelené lemované hustými tmavými řasami. Dvojitý úder do hrudi, který mi vyrazí dech. Kdybych už neseděla na zadku, zrovna teď bych na něj padala.

Já zírám. Vím, že ano a stejně je mi to jedno. Skoro mě zabil. Pokus o neúmyslné zabití autem znamená, že mám nárok zírat.

„Takže to z tebe dělá… co? Doktora od narození?“

Jen proto, že je moje vagína okouzlená jeho vzhledem, neznamená to, že mi hlava přestala pracovat. Ačkoli to bušení ve spodní části nohy je úplně jiná věc. Ta definitivně zamlžuje mou schopnost myslet.

„Jsem medik, pokud se budeš cítit líp.“

„Ani moc ne,“ zabručím. O chvíli později zaječím oslepující bolestí. Můj kotník jako by někdo probodl žhavým nožem.

„Myslím, že sis vyvrtla kotník.“

„Díky, doktore Morone. Možná do něj zkus nešťourat!“

Znovu se usměje a odhrne si oříškově hnědé vlasy z očí. „Pojďme.“

To je veškeré varování, kterého se mi dostane, než mě zvedne. V jedné chvíli jsem na zemi a v další vlaju vysoko nad ní, jako kojenec v náručí pěkného obra. Kdo je tu cítit chlórem? Jsem si celkem jistá, že je to chlór.

„Hej.“ Hlava se mi točí a nejsem si jistá, jestli je to vedrem, skoro setkáním se smrtí nebo závratí.

„Jsi v pohodě?“

„Jo. Myslím, že jo.“

„Nepustím tě,“ řekne, upraví svůj stisk. „Můžeš uvolnit to smrtelné sevření.“

Střelím pohledem k němu. Zelené oči barvy semaforu vyzařují pobavení. Chvíli se v tom pohledu ztratím. Jeho duhovky mi připomínají ty kreslené točicí se kruhy, které mají hypnotizovat.

Zelená znamená běž. Zelená znamená běž, Bailey.

Musela jsem se uhodit do hlavy. To je jediné přijatelné vysvětlení.

„Jsi si jistá, že se cítíš dobře?“

To zachraplání mě vytrhne z mého okouzlení. Povolím prsty na jeho krku a uvědomím si, že jsem mu zanechala na teplé, opálené kůži rudé otlačeniny. Ježíši. „Promiň,“ zamumlám.

„To přežiju.“

Něco je špatně. Na něco jsem zapomněla. „Moje věci!“

„Vezmu je. Nejdřív tě dám do auta.“

Špatný řidič, jak jsem o něm začala přemýšlet, mě jemně položí na sedadlo spolujezdce do Jeepu, opatrně, abych si nenarazila svůj bolavý kotník. Pak se vrátí pro můj batoh.

V mezičase sesumíruju svou situaci. Nateklý kotník, který je každou chvíli větší. Rozbité auto, které mě bude stát majlant. Žádný způsob, jak se dostanu do a z práce mimo kampus v kavárně Slow Drip – což je práce, která mi platí porci nákladů na živobytí. Navíc jsem tam začala jen před pár dny, což znamená, že na manažera nemám žádný vliv.

Můj otec pracuje u pošty a moje nevlastní máma je zdravotní sestřička na pohotovosti. Blahobyt a jméno Baileyovi nikdy nešly ruku v ruce. Dělají, co můžou, aby mi pomohli. Už bych je nemohla žádat o víc. Právě na mě dolehne, že mí rodiče budou mít hrozné starosti, když jsem tak daleko. Zvláště nevlastní máma.

Náladu mám na bodu mrazu. Ani nechci uvažovat o možnosti, že bych ten kotník měla zlomený. To by skoro určitě znamenalo konec mého snu. Byla bych nucena to vzdát.

„Tady to je,“ řekne špatný řidič a podá mi můj batoh. Neztrácím čas a odepnu zip, abych zkontrolovala své věci.

Myšlenka, že bych dopadla na dno mě znervózňuje. Trvalo mi roky, abych našetřila dostatek na svou sbírku foťáků, vzala jsem se Rugers University za místní vysokou, abych mohla použít své úspory ke koupi. Nejen že je to absolutně nezbytné, pokud chci dělat nezávislé filmy a nabízet je produkčním společnostem a filmovým festivalům, ale také to slouží jako můj spořící účet. Investovala jsem do nich fůru peněz. Moje foťáky a kamery jsou má záchranná síť v případě katastrofy.

„Co to je?“ Vypadá opravdu zvědavě.

Zablokuju mu výhled a věnuju mu velmi ostražité zamračení. Jsem z Jersey – my tam si myslíme, že nás chce každý okrást. „Moje věci.“

„Foťáky?“

Přejedu ho hodnotícím pohledem. Vypadá jako princ od Disneyho. Nakrátko střižený, hladce oholený. Otevřený výraz, upřímný pohled. Má i ten nezbytný dolíček na bradě. Už mu chybí jen červený plášť.

To zakřenění přijde samo od sebe, stejně jako podezření. „Jo.“

Jen velmi zřídka nemám jeden z nich na krku. Minimálně mívám aspoň svou Leicu v batohu.

„Super. Můžu se podívat?“

Ten princ je vlezlý. „Ne, nemůžeš.“

Bojuje s úsměvem, jeho bílé zuby v silném kontrastu k jeho opálení se mu zakousnou do spodního rtu. „Studuješ filmařinu?“

Tenhle týpek je hrozně ukecaný. „Ano, ty pracuješ pro národní bezpečnostní agenturu?“ vypálím zpátky a sleduju, jak se mu třese ret. Jsem ráda, že ho bavím.

Jeep vystřelí vzhůru do kopce, až se uhodím o dveře. I když je lákavé skončit tomu týpkovi na klíně, vyrazí mi studený pot z bolesti v kotníku a z obav o rozsáhlosti toho zranění.

„Kam mě bereš?“

Studuje otevřené podezření na mé tváři. „Do lékařského střediska. Kam myslíš?“

„Zbavit se toho, co zbylo z důkazů.“

Znovu mi prohlédne tvář a zúží nad něčím oči. Začínám se stydět. „Máš něco, uh… na rtech máš špínu.“ Naznačí svým ukazováčkem k vlastní puse, růžové a s lehce plnějším spodním rtem. „A trávu.“

Po krku mi stoupá horko až do tváře, která má zrovna teď barvu paviáního zadku. Baileyovic prokletí. Moje bledá kůže neudrží tajemství. Něco, s čím jsem se naučila žít od první stupně, kdy jsem řekla Bradymu Higginsovi, že se mi líbí a on mi řekl a to doslovně abych odprejskla, protože vypadám jako strašidlo Casper. Naposledy, co jsem o něm slyšela, je pořád nezaměstnaný a žije se svou matkou. Někdy to karmě trochu trvá.

Sklopím stínítko a zkontroluju se v zrcátku. Nejen, že to vypadá jako bych jedla špínu s trávou. Zapomněl zmínit trochu bílého opalovacího krému, který mi zůstal pod levým okem. „Skvělé. Díky, že jsi na to tak jemně poukázal,“ zamumlám, když si to utírám prsty.

„Ty nejsi odtud.“

„Co mě prozradilo?“

S rošťáckým úsměvem, který má permanentně zafixovaný na neobvykle pěkné tváři, si mě znovu prohlédne. „Odkud? New York?“

„New Jersey.“

„Jersey,“ zopakuje, když pomalu přikývne. „To je… rozdíl.“

„Proč mám pocit, že ten rozdíl není zrovna dobrý.“

„Není dobrý,“ objasní, a z nějakého divného důvodu mi srdce trochu klesne. S pohledem přilepeným na cestě před námi dodá, „Je skvělý.“