MTTED - 3. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Autumn

„Opatrně! Nechoďte příliš blízko ke gejzírům nebo budete mokrá.“

Francouzští turisté vedle ní se při varování jejich průvodce zachichotali a vyndávali své telefony. Autumn se k nim po chvilce zaváhání připojila – přeci jen to byla její životní cesta. Věděla, že by toho litovala, pokud by z ní neměla alespoň pár fotek, aby si všechno mohla později připomenout.

Pozorně se dívala na svůj displej a snažila se pózovat a vesele se usmívat na kameru. A v ten moment…

Jako by na povel… gejzír vybuchl. Autumniny prsty automaticky stiskly spoušť. I přesto, že měla náhlým šokem vykulené oči, nezapomněla se usmát.

Najednou si všimla, že se přímo před ní náhle objevil viking z Modré laguny.

Nemohla vysvětlit, jak věděla, že je to on. Nikdy předtím jeho obličej neviděla. Ale z nějakého důvodu si byla naprosto jistá, že je to on.

Měl stejně široký hrudník a silná ramena, paže, které vypadaly, že zápasí s ovcemi, a úzké boky, které v jeho džínách vypadaly ohromně dobře. Měl na sobě jeden z načechraných islandských svetrů z místní vlny, kterou obdivovala, když obcházela výlohy v Reykjavíku. Teď, když neměl vlasy mokré, byly hnědé, delší a lehce se vlnily ve vlhkém vzduchu obklopujícím gejzír.

Také měl hnědé oči. Měly barvu jako hnědá půda, která ji obklopovala: barvu starodávných kopců, kde rodiny žily stovky let. Byl to zemitý odstín, který působil velice teple a tajemně.

Když se na něj dívala, projelo jí tělem zachvění a na gejzír za ní úplně zapomněla.

Vedle sebe uslyšela překvapené výkřiky francouzských dívek, ale nemohla od toho muže odtrhnout pohled. Cítila, že by se mohla v jeho očích utopit. Kdyby skutečně věřila v legendy islandských elfů, myslela by si, že je jedním z nich. Náhle mu v očích problesklo světlo. Vteřinu věřila, že je králem elfů, nebo možná mýtickým bojovníkem, který cestoval časem.

Pak vytřeštil oči a bleskurychle se přesunul k ní.

O vteřinu později cítila, jak si ji přitáhl k silnému hrudníku a ochranitelsky jí objal.

Ohhh… to je tak pěkné, pomyslela si omámeně. Jeho vůně ji ohromila. Voněl jako islandská vysočina: vůně skalní temné půdy a teplo sopek se mísily s náznakem mužského pižma, který jí podlamoval kolena.

Pak jí zalil proud vody.

Zdálo se, že gejzír vypukl neobvyklou silou. Francouzským turistům se podařilo ustoupit právě včas – a kdyby ji ten cizinec neodtáhl, všechna voda, která vytryskla ze země, by se dostala přímo na ni a úplně by ji zlila.

I tak ji zasáhlo dost vody, aby měla zmáčené vlasy a kapky jí neustále stékaly do očí. Její parka dokázala vodu zadržet, ale kalhoty byly mokré.

Ale co bylo ještě horší…

„Ach ne,“ zasténala. Zvedla pravou ruku, ve které stále svírala telefon… byl úplně mokrý.

Displej, na kterém byla před chvílí vidět její selfie, ztmavl. Bez ohledu na to, jak moc se snažila, už mobil znovu nenaskočil.

Moje jediná cesta na Island… a teď už nebudu mít ani fotografie, abych měla vzpomínky.

Bylo to hloupé, ale v očích cítila slzy. Nebyl to ani drahý telefon, protože takový si dovolit nemohla, ale měla v něm všechny své fotky, kontakty přátel a e-maily od Tilly, ve kterých byly všechny informace, kterým autobusem má jet a podobně.

„Můžu?“ zeptal se cizinec a jemně ji z chvějící se ruky telefon vzal.

Polkla slzy a vzhlédla k němu.

Zamračil se na její telefon, pak ho naklonil na jednu stranu a poté na druhou. V očích měl soustředěný pohled. Na okamžik se jí zdálo, že zazářily zvláštním kovovým odleskem. Autumn proběhlo další chvění, když ho zcela fascinovaně pozorovala.

„Myslíte si, že tyto telefony jsou celé z plastu, ale to není pravda,“ zamumlal, skoro jako by mluvil sám se sebou. „Uvnitř jsou všechny druhy drobných kousků z drahých kovů a prvků vzácných zemin…“

Jemně přejel palcem přes mokrou obrazovku. Náhle ze spodní části telefonu začala kapat voda. O vteřinu později přestala… a pak obrazovka znovu náhle ožila.

„Páni,“ vydechl Autumn a dychtivě se ho zmocnila, když ji ho podával. „Jsi inženýr?“

Rychle telefon odemkla a ulevilo se jí, když se zobrazil obraz na displeji. Jen pro jistotu otevřela e-maily. Byl tam i Tillynin, ve kterém jí ještě jednou připomínala cestu, kterým autobusem má jet, a že ona nebo její manžel jí vyzvednou na zastávce.

Podívala se na svého zachránce, přitiskla si telefon na hruď a pak se začala nevysvětlitelně červenat, když si uvědomila, že je stále tak blízko k neuvěřitelně dobře vypadajícímu cizinci. Kdyby se lehce naklonila dopředu, mohla by ho políbit.

Což samozřejmě neudělá. Stačilo, že při pohledu na něj zapomněla dýchat.

„Nejsem inženýr,“ odpověděl na její otázku a jeho vážné oči při pohledu na ni zněžněly. „Aspoň ne takový, co pracuje s telefony. Pracuju v těžebním průmyslu.“

„Těžební průmysl,“ zopakovala Autumn a stále na něj zírala.

Pak polkla. Jeho široká ramena ji přiměla představit si silné muže s krumpáčem, kteří se vrhali hluboko do jeskyní pod zemí, aby hledali zlatou žílu.

Takto pravděpodobně těžba už dnes neprobíhala – předpokládala, že už se používají spíš jen obří mechanické vrtáky nebo něco podobného, co by vyžadovalo inženýrské znalosti a schopnosti.

Přesto vypadal jako člověk, který byl před sto lety v těžebním dole jako doma – silný, sebevědomý a klidný za každé situace.

„Já vím, zní to nudně,“ řekl a jemně ji chytil za ruku, aby ji odvedl dál od gejzíru. „Ale je to rodinný podnik. Zajímavé mohou být i skály. Věděla jsi, že je to země, kdo způsobí, že gejzír vybuchne? Není to jen voda. Konec konců jsou všude natlakované kapsy plné vody. Ale pro gejzír, obzvláště pro takový, který spolehlivě vybuchne každých pár minut, musí být tvrdá skála, která tvoří něco jako přírodní studnu. Tento úžasný efekt vznikne jen tehdy, pokud pro vodu neexistuje žádný jiný únik, kromě úzkého otvoru vedoucí nahoru.“

„Vůbec to není nudné.“ Autumn stále nedokázala odtrhnout pohled od jeho silných, širokých ramen. Bylo bezpečnější dívat se tam, než přímo do jeho očí… ale ne o moc. Jeho ramena ji donutila, aby toužila po jeho objetí. A jeho oči…

Cítila, že jí zaplavuje horko.

Na tohle nemůžeš myslet! Tady ne! Je to cizinec… a pravděpodobně o tebe nemá žádný zájem.

Zhluboka se nadechla. Setřela vodu, která mu stále kapala do očí a znovu se začervenala. Dokonce i mokrý vypadal neuvěřitelně hezky, jako islandský bůh – zatímco ona teď pravděpodobně vypadala jako ucouraná mokrá kočka.

„Nastydneš,“ řekl s náhlým znepokojením. „Jsi celá mokrá.“

„Mám mokré jen kalhoty,“ řekla a trhla sebou. I když svítilo slunce, foukal velmi chladný vítr. Promočené kalhoty měla přilepené k nohám – a v autobusu určitě náhradní kalhoty neměla. Koneckonců… měl to být klidný a bezpečný výlet. Měla jen jezdit s ostatními turisty po různých atrakcích.

„Mám sebou náhradní kalhoty, drahá,“ řekl za ní někdo s výrazným, nezaměnitelným jižanským přízvukem.

Když se Autumn otočila, ocitla se tváří v tvář starší ženě se zapletenými černými vlasy, která se na ni starostlivě dívala. Autumn neznala její jméno, ale už si jí dříve všimla, když nastupovali do autobusu. Byla obklopena přinejmenším polovinou své rodiny, která sčítala minimálně šest vnoučat neustále se hemžících kolem.

„Jak jsem řekla svému Georgemu, tady musíte být na počasí připraveni. Toto je Island! Co když bude sněžit? Nebo pršet? Nebo když skončíme na sněžném ledovci?“ Žena ukázala na autobus, který čekal nedaleko.

„To je od Vás velmi laskavé, ale nemůžu…“ začal Autumn, ale žena ji rázně přerušila.

„Trvám na tom,“ řekla a zavrtěla hlavou, když si prohlédla Autumn od shora dolů. „V tomhle počasí je to nebezpečné.“

Bylo šílené chladno. Autumn cítila, jak se jí mokré vlasy přilepily na obličej. Přesto cestovala tak daleko, aby obdivovala gejzír…

„Nevadilo by Vám, kdybyste mě nejdříve vyfotila?“ zeptala se ženy, která se zasmála a zavolala na jednu ze svých vnuček.

„Moje Sarah to s těmito telefony umí mnohem lépe,“ vysvětlovala žena.

Sarah vypadala na třináct. Měla dlouhé blond vlasy v culíku a na sobě bundu se třpytivým zebrovitým potiskem.

„Měl bys tam být taky,“ řekla dívka cizinci a on se poslušně přiblížil k Autumn. „Blíže! No tak lidi.“

Autumn cítila, jak jí do tváří opět stoupá horko. Nevěděla co říct – a aby byla upřímná, kdyby poslala na Facebook foto svého zachránce i gejzír, věděla, kdo z nich bude největší atrakcí.

Možná by to viděl i její kreténský ex-snoubenec.

Teď však nebyl čas zabývat se myšlenkou na něj. Dnešek měl být zábavný.

A teď se rozhodně bavím, pomyslela si, když se muž posunul ještě blíž, protože mu dívka znovu pokynula, a objal ji kolem ramen.

„Dobře, za moment by to mělo být,“ řekla dívka.

Najednou za nimi znovu vystříkla voda, když gejzír znovu vybuchl. Dívka zmáčkla spoušť, aby udělala fotku. Tentokrát byli dost daleko, takže je zasáhlo jen pár zbloudilých kapiček.

Autumn se cítila tak ohromeně, že se sotva mohla soustředit na foto v telefonu, který jí dívka vrátila. Cizincova ruka, kterou jí objal, byla silná a teplá, hrudník měl samý tvrdý sval, což dobře cítila i přes tlustou vrstvu své bundy.

Zamrkala a konečně se zaměřila na dokonalý snímek, který dívka udělala. Byl tam gejzír, vybuchující v dálce za nimi v obrovské fontáně kouřící vody. A byla tam Autumn, zářící… s neuvěřitelným kusem islandského hrdiny, který si ji držel blízko u sebe.

Fotka byla dokonalá a v srdci pocítila náhlé bodnutí touhy.

Bylo to příliš dokonalé… a nebylo to skutečné. Neznala ani jeho jméno. Jakmile se vrátí, nebude to víc než vzrušující příběh pro její přátelé. Po tomto výletě ho už pravděpodobně nikdy neuvidí.

„Mimochodem, já jsem Damon.“ Znovu se na ni usmál těma vřelýma hnědýma očima, které ji nutily vrhnout se mu do náruče. „Damon Drago.“

„Já jsem Autumn,“ řekla a pak rychle dodala: „Moc se omlouvám! Ještě jsem ti ani nepoděkovala! Zachránil jsi mě před tím gejzírem. Kdyby nebylo tebe, byla bych úplně promočená.“

„Byl jsem příliš pomalý,“ řekl. „Omlouvám se. Kdybych zareagoval rychleji, možná bych tě odtáhl včas.“

„Ach… kalhoty!“ Autumn se na čekající ženu omluvně podívala. „Omlouvám se, že tě nechávám čekat.“

„V autobuse mám také horkou čokoládu,“ řekla a mrkla. „Pokud byste se chtěli ty a tvůj přítel několik minut před pokračováním zájezdu zahřát.“

„Ach, on není můj…“ začala zmateně povídat Autumn a rozpačitě se na Damona podívala.

Pravděpodobně nastal čas, kdy se taktně omluví, že už musí jít, protože chlap jako on by nikdy nepřemýšlel o randění se ženou, jako je ona.

„To je pravda,“ řekl galantně. „A takové rande by nebylo nic moc. Musíš mi dovolit, abych tě pozval dnes večer na večeři. Rád bych ti to vyhradil.“

„Ach,“ vydechla Autumn a srdce jí bušilo tak rychle, že na okamžik byla přesvědčena, že omdlí.

Opravdu slyšela správně? Řekl večeři?

„U oceánu je restaurace, do které bych tě rád vzal,“ pokračoval. „Miluju tuhle zemi, ale dneska ti opravdu neukázala svou nejlepší stránku. Musíš mi dovolit, abych ti to vynahradil.“

„Žiješ tady?“ zeptala se zvědavě. Neměl žádný přízvuk, ale jaksi se zdálo, že do této země prvotních skal a sopek zapadá.

Pak si uvědomila, že mu neodpověděla. Pokud to bylo opravdu pozvání. Pokud to nebyl vtip, aby se jí mohl vysmívat.

Ale nemohla by se pohnout dál, kdyby nedůvěřovala nikomu. Nechtěla dopustit, aby jí tohle její kreténský ex udělal.

„To bych moc ráda,“ dodala a polkla. „Myslím tu večeři.“

„Báječné.“ Galantně ji chytil za paži a vedl ji k čekajícímu autobusu. „A co se týče tvé otázky… příležitostně sem zavítám. Je to dobrá země, pokud se člověk zajímá o skály. Nebo těžbu.“ Jemně se zasmál. „Ale teď jsem opravdu jen dalším americkým turistou.“

„Stejně jako já.“ Cítila, jak jí obličej zahřívá úsměv. „Plánovala jsem tuto cestu celou věčnost. Budu nejdříve tři dny v Reykjavíku a pak budu pokračovat na sever. Moje kamarádka tam má farmu a já u ní a jejího manžela týden zůstanu.“

Nemohla ani říct, proč ji její plány najednou naplnily zklamáním.

Stejně by z toho nic nebylo, řekla si pevně.

Nehodlala si to nechat ujít, kvůli týdennímu randění s nejkrásnějším mužem na světě, protože lidem jako ona se nestávalo, že by z toho mohlo být víc.

Jedna večeře. Protože je to americký turista jako já… a pravděpodobně se cítí osaměle a nerad tráví večery sám.

Ona zítra pojede na další autobusový zájezd a on bude pokračovat v tom, kvůli čemu sem přijel, a už se nikdy neuvidí.

Přesto to neznamená, že by se nemohla těšit na večer, který s ním stráví.

Jakmile se převlékla do ošklivých, ale teplých a vodotěsných kalhot, které babička Sarah zřejmě zabalila jen pro případ, že by se jejich autobus porouchal a ona by se musela vydat na cestu přes ledovce, měla Autumn konečně čas si sednout a popíjet horkou čokoládu, kterou jim paní nabídla.

K jejímu úžasu Damon stále neodcházel. Místo toho seděl pokojně vedle ní a čekal, až z malého poháru, který museli sdílet, vypila horkou čokoládu. V autobuse si sundal svůj teplý vlněný svetr a použil ho, aby ji navzdory jejím protestům vysušil vlasy.

„Teď budeš celý mokrý a prochladneš,“ řekla a sotva se na něj odvážila podívat, protože to byl skvělý pohled.

Na obnaženém hrudníku měl tvrdé svaly, přesně jak tušila, když ji držel v náručí. Vypadal neuvěřitelně… ne jako někdo, kdo strávil většinu svého dne v posilovně. Vypadal jako někdo, kdo je schopný porazit strom nebo převádět ovce do bezpečí přes zběsilé horské řeky.

Nebo někdo, kdo zachraňuje smolařské a přihlouplé turisty před zuřícími gejzíry…

„To přežiju.“ Usmál se na ni. „Trochu vlhkosti není to nejhorší, co tato země nabízí.“

„Jsi také na nějakém zájezdu? Nebyl jsi s námi v autobuse,“ řekla najednou. „Nechci, aby ti kvůli mně ujel tvůj autobus.“

„Půjčil jsem si auto,“ řekl. „Už jsem tu byl, ale i když lidé v dnešní době pravděpodobně tvrdí, že je tu plno turistů, stále to miluju. Populární nebo ne – krajina je ohromující. Mocná.“

Mocná… jaké zvláštní slovo. A přesto si Autumn předtím myslela přesně to samé. Bylo zde něco tak divokého a prvotního…

„Je to, jako by tu stále vládly elementy země,“ zamumlala, když se dívala z okna na příkré hory, které se tyčily v dálce.

„Ano,“ řekl po chvíli, a když se k němu otočila, zjistila, že ji pozoruje s něčím, co téměř vypadalo jako respekt. „Přesně takový pocit to vzbuzuje, že? Země, voda, vzduch a oheň… to všechno se tu střetává.“

„Je to krásné,“ povzdechla si Autumn. Nemohla se přestat usmívat.

Z nějakého důvodu se s Damonem cítila uvolněně, jako by to bylo úplně normální, že ona, nudná Autumn, která předtím ani nikdy neletěla v letadle, by měla sedět v cizí zemi vedle neuvěřitelně sexy vikingského muže, který na sobě nemá košili.