CL - 21. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Ve středu ráno se Mia probudila s pocitem strachu v břiše.

Dnes se bude muset přiznat rodičům, že v sobotu nepřijede. Ještě stále nevymyslela nějakou přijatelnou výmluvu, a k tomu všemu by měla v pondělí nastoupit na praxi v tom táboře.

A jestli Korum zjistí, že má něco společného s tím, co se brzy přihodí Krinarským sídlištím, tak to bude vůbec naposledy, kdy bude s rodiči mluvit. A proto bylo pro ni nanejvýš důležité, aby působila optimisticky a pozitivně, aby své rodiče už dopředu nezneklidnila. Bylo by jí milejší, kdyby na ni měli jen dobré vzpomínky, pokud by z jejich života náhle zmizela.

Při tom pomyšlení se Mia málem znovu rozbrečela, a musela se několikrát zhluboka nadechnout, aby se ovládla. Na něco takového neměla čas, musela dopsat domácí úkoly. A i když to nedávalo smysl, dělat si v její ošemetné situaci starosti s tak triviálními věcmi, připadalo by jí to, jakoby se vzdala, pokud by domácí úkoly nenapsala – malá část jejího já se nechtěla vzdát naděje, že by na konci tunelu mohlo přece jen být něco jako normální život, pokud příští týdny přežije bez úhony.

Mia se držela této myšlenky jako klíště a přinutila se vstát a jít do sprchy. Korum nebyl v bytě nikde k nalezení, takže předpokládala, že se zabývá tím, co obvykle dělal každý den. Pravděpodobně to mělo něco společného s vystopováním bojovníků hnutí odporu, ale neměla žádnou možnost, jak zjistit, jestli to byla pravda. Rychle si našla něco ke snídani a vydala se do knihovny, protože doufala, že tam se bude moci lépe soustředit.

Byl nádherný slunečný den – perfektní kontrast k její zasmušilé náladě. Za normálních okolností by Mia podnikla krásnou dlouho procházku až ke knihovně, ale protože ji tísnil čas, vzala si taxi. Od té doby, co žila u Koruma a stravovala se skoro výhradně s ním, poprvé za její studentské období jí něco z peněz i zbylo. Finanční podpora studentů, která pomáhala zaplatit poplatky a knihy, stačila sotva k tomu, aby pokryla to nejnutnější k životu. Návštěvy restaurací a taxi byly luxusem, který by si Mia nemohla normálně dovolit, a bylo příjemné nemuset se ohlížet na každý cent, když jí teď odpadly náklady za jídlo.

V knihovně byl pořádný šrumec. Nacházel se tam skoro každý student v New Yorku, buďto aby se učil jako šílený, nebo aby psal domácí úkol. No jasně, došlo Mie, vždyť je zkouškové období. Raději měla zůstat ve své komfortní pracovně, kterou pro ni Korum zařídil, ale chtěla být na místě, který by jí nepřipomínalo, v jaký chaos se její život proměnil.

Poté, co skoro čtvrt hodiny procházela jednu místnost za druhou, konečně našla židli, ze které se právě zvedl nějaký opupínkovaný, zrzavý kluk, který vypadal, jakoby mu nebylo ani dvanáct. Mia se usmála a rychle volné místo zabrala, než ho uvidí někdo další. I když nebyla nijak stará, měla pocit, že poslední dobou vypadali studenti stále mlaději a mlaději.

O pět hodin později Mia triumfálně dopsala poslední větu a celý text uložila. Bude si tu zatracenou věc muset ještě jednou po sobě přečíst, ale ta největší část byla hotová. Posbírala své věci, opustila knihovnu a vydala se ke svému bytu v naději, že by tam možná mohla potkat Jessie a promluvit si s rodiči.

Když tam dorazila, Jessie nebyla doma, proto se Mia rozhodla, že zavolá rodičům hned. Zhluboka se nadechla, pustila počítač a mentálně se připravila na to, aby vypadala radostně a nadšeně jako každý jiný student, který měl zkouškové období skoro za sebou.

„Mio! Drahoušku, jak se máš?“ Její matka měla dnes skvělou náladu, modré oči se jí blýskaly vzrušením a na tváři měla široký úsměv.

Mia se také usmála. „Už jsem skoro hotová! Musím ještě po sobě opravit poslední práci a poté už budu mít semestr oficiálně za sebou,“ řekla Mia a nasadila obzvlášť euforický tón.

„To je skvělé!“, vykřikla matka. „Už se nemůžeme dočkat, až tě o víkendu uvidíme! Marisa a Connor se staví v neděli, takže si uděláme pořádnou oslavu. Uvařím ti všechna tvá oblíbená jídla. Dokonce jsem koupila pár vajec a kousek kozího sýra…“

„Mami,“ přerušila ji Mia a měla pocit, jakoby měla na místě zemřít, „musím ti něco říct…“

Její matka se na chvíli uklidnila a poté se udiveně zeptala. „Co se děje, drahoušku?“

Mia se zhluboka nadechla. To nebude jednoduché.

„Jeden z mých profesorů mě tento týden požádal o laskavost,“ začala pomalu vyprávět svou napůl vymyšlenou báchorku, kterou si připravila. „Tady v New Yorku existuje program, ve kterém mohou studenti psychologie trávit nějakou dobu se studenty středních škol ze sociálně slabých rodin z nejhorších městských čtvrtí…“

„Aha,“ pronesla její matka a lehce se zamračila.

„Je to skvělý program,“ lhala Mia. „Tito studenti opravdu nemají nikoho, kdo by jim pomohl plánovat další kroky do budoucnosti, jestli by měli studovat nebo ne, jak se mají zajímat o práci, pokud se pro nějakou rozhodnou… Však víš, to je přesně to, co bych chtěla dělat – nabízet takové poradenství…“

Její matka se zamračila ještě víc.

Mia si pospíšila s vysvětlením. „Takže, já jsem o tomto programu vůbec nevěděla, ale tento týden jsem mluvila se svým profesorem a došlo i na můj zájem pracovat jako poradkyně. Poté mi ten program představil a řekl, že zoufale hledají nějakého dobrovolníka, který by jim v létě asi týden nebo dva vypomohl…“

„Ale v sobotu letíš přece domů,“ pronesla její matka a vypadala stále nejšťastněji. „Kdy na to budeš mít vůbec čas?“

„No ano, to je přesně ten problém,“ odpověděla Mia a nenáviděla se za to, že musí takhle lhát. „Když se toho programu zúčastním, tak nebudu moci tento víkend přijet…“

„Co? Co tím myslíš, že tento týden nepřijedeš domů?“ Teď už její matka vypadala dost naštvaně. „Vždyť už máš letenku a všechno! A co bude z tvé praxe v tom táboře? Neměla bys tam nastoupit už v pondělí?“

„Už jsem mluvila s vedoucím tábora,“ lhala Mia dál. „Souhlasil s tím, že svůj nástup o dva týdny posunu. Celou tu věc jsem mu vysvětlila a byl velmi vstřícný. A můj profesor mě ujistil, že mi náklady za letenku nahradí a kromě toho mi zaplatí novou…“

„No to je to nejmenší, co by měl udělat. A co ty peníze, co by sis vydělala za ty dva týdny praxe?“, zeptala se matka rozzlobeně. „A co s tím, že jsme tě od března neviděli? Jak tě mohl vůbec o něco takového na poslední chvíli požádat?“

„Mami,“ řekla Mia prosebným hlasem, „jedná se o opravdu skvělou šanci. To je přesně to, co bych chtěla později dělat, a zvýší to mé vyhlídky na postgraduální studium na nějaké dobré univerzitě. Kromě toho mi profesor slíbil, že mi napíše skvělé doporučení, když to udělám – a ty víš, jak je to při ucházení se o práci důležité…“

Její matka se nepřestávala zlobit a oči se jí podezřele leskly. „Samozřejmě,“ řekla, ale bylo na ní vidět zklamání. „Já vím, že je to všechno hrozně důležité… Jen jsme se tak těšili, že tě v sobotu konečně uvidíme, a teď tohle…“

Každé slovo její matky bylo jako bodnutí nožem. „Já vím, mami, také je mi to strašně líto,“ odvětila a zamrkala, aby se nerozplakala. „Uvidíme se za pár týdnů, ano? To uběhne jako voda. Uvidíš…“

Její matka tiše popotáhla. „Takže nebude v sobotu žádná rodinná oslava?“

Mia s lítostí zavrtěla hlavou. „Ne…, ale za dva týdny si ji uděláme, ano? Pomohu ti s vařením, a…“

„Ale no tak, Mio, neuvařila bys, ani kdyby na tom závisel tvůj život!“, zareagovala její matka, ale smála se u toho. „Kromě toho jsem ještě nikdy nepotkala nikoho, kdo by neuměl uvařit ani vodu…“

„Ale vodu už uvařit umím,“ bránila se Mia. „Poslední tři roky jsem žila sama, jak víš a teď už umím uvařit dokonce i rýži…“

Malý úsměv se proměnil v široký úšklebek. „Wow, rýži? To je opravdu obrovský pokrok,“ řekla její matka a nemohla se ubránit úsměvu. „Opravdu nevím, co budeš dělat, až se s někým seznámíš…“

„Ale, mami, ne už zase tohle téma,“ zasténala Mia.

„Ale je to pravda. Muži mají prostě rádi, když umí žena dobře vařit a vést domácnost…“

„A umí prát a vůbec je skvělý domácí otrok a bla, bla, bla,“ dokončila Mia větu za ni a protočila oči. Její matka měla někdy opravdu neuvěřitelně zastaralé názory.

„Přesně. Poslouchej mě, jinak si budeš muset do konce života kupovat hotové jídlo, nebo si ho nechat vozit, pokud si ovšem nenajdeš nějakého muže, který rád vaří,“ pokračovala její matka věšteckým tónem.

Mia pokrčila rameny a musela se kousnout do jazyka, aby nepropadla hysterickému smíchu. Ironií toho všeho bylo, že přesně takového muže našla – bohužel nebyl člověk. Zajímalo by ji, co na to asi matka řekla, kdyby jí o Korumovi vyprávěla. Je skvělý: rád vaří a pere věci nás obou. Je tu jen taková maličkost – je to krev sající mimozemšťan. Ne, to by určitě nedopadlo dobře.

„Mami, nedělej si o mě starosti, ano? Všechno bude v pořádku.“ Aspoň v to Mia doufala. „Brzy se uvidíme a možná se tohle léto naučím vařit. No, co na to říkáš?“ Mia se na svou matku usmála a doufala, že tím zamezí dalšímu poučování.

Její matka vyčítavě zatřepala hlavou a povzdechla si. „No jistě. Řeknu tvému otci, co se stalo. Bude tak zklamaný…“

Mia se okamžitě cítila ještě hůř. „Kde je?“, zeptala se, protože by s ním také ráda mluvila.

„Veze auto do opravny. Ta zatracená věc už je zase rozbitá. Opravdu bychom si potřebovali koupit nové… možná příští rok.“

Mia soucitně přikývla. Věděla, že současná finanční situace rodičů nebyla moc dobrá. Její matka si momentálně hledala práci. Jako učitelka na základní škole byla docela žádaná, ale před nedávnem byla soukromá škola, ve které pracovala posledních osm let, zavřená a mnoho učitelů tak ztratilo práci. Teď se všichni ucházeli o těch pár volných míst na místních školách. Její otec – profesor politických věd na místní univerzitě – nyní živil celou rodinu a s většími výdaji, jako byla například koupě nového auta, museli být velmi opatrní. Jako mnoho ostatních Američanů ze střední vrstvy i její rodina utrpěla díky Krinarské krizi vysoké ztráty. Jejich příchod vyvolal krach na burze a teprve asi před rokem se trh konečně trochu vyrovnal.

„Jasně,“ řekla Mia, „pokusím se znovu přihlásit později, třeba už bude doma.“

„Zavolej i Marise,“ připomněla jí její matka. „Vím, že se také těšila, že tě v neděli konečně uvidí.“

Mia přikývla. „To udělám, určitě.“

Její matka si ještě jednou povzdechla. „Tak dobře, brzy si zase zavoláme.“

„Mám tě moc ráda, mami,“ řekla Mia a cítila, jak se jí stáhlo hrdlo. „Doufám, že to víš. Ty a taťka, jste ti nejlepší rodiče na celém světě.“

„Samozřejmě,“ odpověděla její matka a vypadala trochu udiveně. „Taky tě máme rádi. Brzy přijeď, ano?“

„To udělám,“ řekla Mia, poslala mamce hubičku a ukončila rozhovor.

Další přišla na řadu její sestra. Výjimečně byla k dosažení na Skypu.

„No, malá sestřičko? Co to je za zprávu od mamky, že domů nepřijedeš?“

Mia svou sestru neviděla od počátku jejího těhotenství, a proto byla překvapená, jak byla Marisa bledá a vychrtlá, místo aby zářila, jak bylo u těhotných obvyklé.

„Mariso!“, vykřikla. „Co to s tebou je? Nevypadáš moc dobře. Jsi nemocná?“

Její sestra se zašklebila. „Jestli bys označila těhotenství za nemoc, pak ano. Neustále zvracím,“ postěžovala si. „Prostě v sobě nic neudržím. Od té doby, co jsem otěhotněla, tak už jsem zhubla dvě a půl kila…“

Mia leknutím zalapala po dechu. Dvě a půl kila bylo pro někoho Marisy postavy docela dost. Marisa byla sice trochu vyšší než Mia, ale i tak byla drobná a normálně vážila něco mezi šedesáti a dva a šedesáti kilo. Teď vypadala vychrtle a v obličeji jí vystoupily lícní kosti.

„… můj lékař také není moc nadšený.“

„Samozřejmě, že ne! Řekl ti, co bys měla dělat?“

Marisa si povzdechla. „Říkal, že bych měla víc odpočívat a snažit se vyhýbat se jakémukoliv stresu. Takže dnes pracuji z domu. Připravuji si učivo na příští týden a ve škole za mě zorganizovali na pár dní zástup.“

„Chudáčku,“ pronesla Mia soucitně. „To je fakt hrozné. Můžeš vůbec něco jíst? Třeba suchary nebo trochu polévky?

„Z toho momentálně žiji. No a ještě z kyselých okurek.“ Marisa se matně usmála. „Z nějakého důvodu se nemůžu nabažit takových těch izraelských naložených okurek – takové ty malé, křupavé. Víš, jaké myslím?“

Mia přikývla a potlačila úšklebek. Její sestra milovala kyselé okurky vždycky, proto se nebylo čemu divit, že během těhotenství po nich přímo šílela.

„Ale teď dost o mých žaludečních problémech… Co se děje tam u tebe? Proč v sobotu nepřijedeš? Už jsme všechno připravili a děsně jsme se těšili na to, že se stavíme a po dlouhé době posedíme všichni pohromadě…“

Mia se zhluboka nadechla a Marise ještě jednou zopakovala celou historku. Už lhala tak dobře, že by tomu mohla sama uvěřit. Možná, že by mohla příští rok nabídnout doučování ve lhaní – samozřejmě pouze v případě, že bude naživu a bude navštěvovat univerzitu.

Její sestra si všechno vyslechla s lehce nevěřícím výrazem ve tváři. A poté, typicky Marisa, se zeptala: „Je ten profesor pohledný?“

Mia zděšeně ucítila, jak jí rudnou tváře. „Co? Ne! Je starý a má děti a tak!“

„Aha,“ řekla Marisa. „A teď ti mám věřit, že jsi ochotná udělat něco takového, když tě o to požádá nějaký ošklivý profesor? Jen aby sis trochu vylepšila životopis?“ Lehce zakroutila hlavou. „Ne, něco tu nehraje.“ Na obličeji se jí objevil vychytralý výraz a Marisa se zeptala: „Jen tak pro informaci, jak moc je starý?“

Mia proklela svůj mizerný herecký talent. Teď Marisa řekne rodičům, že je Mia zakoukaná do profesora. Snažila si představit, že by měla nějaký vztah s profesorem Dunkinem a otřásla se. Se svým chováním podivína a nažloutlými sliny, které se mu občas nahromadily v koutcích úst, byl profesor jeden z nejneatraktivnějších lidí, jaké kdy potkala.

„Starý,“ řekla Mia rozhodně. „A neatraktivní.“

Marisa se ušklíbla. „Oukej, tak kdo je to?“, trvala na svém. „Já tě znám, sestřičko… něco tajíš. Pokud to není ten starý a neatraktivní profesor, kvůli kterému zůstáváš v New Yorku, tak kdo pak?“

„Nikdo,“ odvětila Mia. „V mém životě není žádný muž… však víš.“ A ani moc nelhala. V jejím životě nebyl žádný lidský muž – jen mužská varianta mimozemšťana. Který byl navíc starý – o mnohem starší, než si její sestra dokázala představit.

„No tak, a proč se teda chováš tak podivně? Vlastně ses chovala celý minulý měsíc nějak podivně,“ pronesla Marisa a pozorně si ji prohlížela. „Mio… je něco v nepořádku?“

Mia záporně zakroutila hlavou a v duchu proklínala Marisinu sesterskou intuici. Bylo mnohem jednodušší tahat za nos matku. „Ne, všechno je v pořádku. Jen jsem vystresovaná ze zkoušek, však to znáš…“

„Ano, ano,“ pokračovala Marisa, „už tři roky máš zkouškové období, ale tentokrát je to jiné. Vždyť vidím, že nejsi sama sebou, Mio. Ven s tím… co se děje?“

Mia zavrtěla hlavou a snažila se nasadit veselý úsměv. „Nic. Nevím, o čem to mluvíš – u mě je všechno v pořádku. Jen se mi prostě nabídla skvělá příležitost získat drahocenné praktické zkušenosti, a já se jí chopila. Však vás brzy uvidím, jedná se jen o pár týdnů. Takže není nic, s čím by sis měla dělat starosti…“

„Už jsi koupila letenku?“, přerušila ji Marisa. „Máš už pevné datum, kdy přiletíš?“

„Ještě ne,“ přiznala Mia. „Ale brzy to udělám. Profesor si myslí, že mi ty nové letenky zaplatí, takže se nemusíš obávat…“

„Nemusím se obávat? Mio, vím přesně, kdy lžeš,“ řekla Marisa a upřela na ni přísný pohled. „Jsi neskutečně špatná lhářka. Celý svůj život jsi byla tak hodná holčička, že nemáš absolutně žádnou zkušenost s klamáním svých rodičů – nebo mě. Dokonce ses ani nevytratila z domu na párty, když jsi byla na střední…“

Mia si chvíli okusovala spodní ret. Od kdy byla Marisa tak pozorná? To byl velký problém. Možná by jí měla říct nějakou polopravdu…“

„No tak dobře,“ řekla Mia a opatrně volila slova. „Předpokládejme, že by na tom, co říkáš, bylo zrnko pravdy… Když ti to budu vyprávět, slíbíš mi, že rodičům nic neřekneš? Jen by si dělali starosti, ale to opravdu není nutné…“

Marisa na ni hleděla, a zatímco přemýšlela, přimhouřila oči. „Oukej,“ odpověděla pomalu, „můžeš si se mnou promluvit o čemkoliv, však víš. Nechám si tvé tajemství pro sebe… ale jen, pokud to není něco životně nebezpečného, o čem by měli rodiče vědět.“

Vlastně to bylo něco životu nebezpečného, ale její rodiče o tom rozhodně nesměli nic vědět. Mia si povzdechla. Když už se na tu cestu vydala, tak mohla klidně své sestře něco povykládat, nebo jí bude během půl hodiny volat panicky celá rodina.

Mia se zhluboka nadechla a začala: „Máš pravdu. Někoho jsem potkala…“

„Já to věděla!“, vykřikla Marisa vítězně.

„… a není to zrovna typ, ze kterého bys měla radost.“

Marisa na ni udiveně pohlédla. „Proč? Kdo je to? Nějaký student?“

Mia zavrtěla hlavou. „Ne, to je právě ten problém. Je starší a není to, co by sis pod pojmem „první přítel“ představovala.“

„Nakonec tu přece jen mluvíme o tom profesorovi?“, zeptala se Marisa zmateně.

„Ne, profesor je jen profesor. Jde o někoho jiného. Je to vedoucí pracovník jedné technologické firmy,“ vymýšlela si Mia a snažila se co nejvíc držet pravdy. „Seznámila jsem se s ním v parku, a spali jsme spolu…“

„Co?“ Její sestra na ni nevěřícně třeštila oči. „Je ženatý? Má děti?“

„Ne a ne. Ale vím, že je to jen přechodná aféra, a proto jsem rodičům ani tobě o tom neřekla…“

A zatímco Mia hovořila, na Marisině tváři se začal pomalu objevovat široký úsměv. „Aféra? Wow. Když se má sestra rozhodne konečně se zbavit svého panenství, tak jedině ve velkém stylu! Nic pod vedoucím pracovníkem…“

Mia cukla rameny a snažila se vzbudit dojem, že je jí to úplně jedno.

„Jak se jmenuje?“

„Och, to bych si raději nechala pro sebe,“ odvětila Mia. „Za pár týdnů bude pryč, a tak to nestojí za to, abychom o tom mluvily…“

„Jak, pryč, kam půjde?“

„Ehm… Dubai.“ Mia neměla ponětí, jak na to přišla, ale tak nějak to do té historky zapadalo.

„Dubai? Pochází odtamtud?“ Zvědavost její sestry byla bezmezná.

Mia si povzdechla. „Mariso, opravdu nemá smysl, to všechno prodiskutovávat. Odejde a basta.“

Její sestra naklonila hlavu na stranu a pozorně si ji prohlížela. „A je to oukej i pro tebe, sestřičko?“, zeptala se klidně. „Že tě tvůj první milenec jen tak opustí?“

Mia hleděla jinam a snažila se skrýt vlhké oči. „Musí pryč, Mariso. Žádná jiná možnost není. Nehraje žádnou roli, jestli je to pro mě oukej, nebo ne.“

„Samozřejmě, že ano,“ odvětila Marisa. „Myslíš, že k tobě něco cítí, nebo jsi pro něj jen studentka, se kterou spí, zatímco je v New Yorku?“

Mia pokrčila rameny. „Já nevím. Myslím, že trochu pro něj něco znamenám.“

„Ale ne dost, aby zůstal?“

„Ne, nemůže zůstat,“ odpověděla Mia. „A to není důležité. Jsme prostě příliš rozdílní, a proto byl náš vztah odsouzený k zániku už od začátku.“

„Tak proč sis s ním vůbec něco začínala?“, zeptala se Marisa a zkoumavě si ji prohlížela. „To vypadá tak dobře? Byla jsi z něho celá paf, nebo co?“

Mia přikývla. „Je úžasný, je inteligentní a ví toho hodně o plno věcích…“ To všechno byla pravda. „A vzal mě do všelijakých luxusních restaurací a na divadelní představení…“

„Wow, Mio,“ pronesla Marisa a poprvé vypadala trochu závistivě, „to zní jako zosobněný sen.“

Mia se usmála. „Mimoto je skvělý kuchař a pere prádlo…“

„Ach, opravdu? Kdes na takový skvělý exemplář narazila?“

„Já vím. Mamka by vyletěla z kůže, kdyby se o tom dozvěděla.“

Sestry se na sebe svorně ušklíbly.

Poté Marisa opět zvážněla. „A proč by to s vámi dvěma nemohlo fungovat? Zní to perfektně. Má nějaké charakterové vlastnosti, které nedokážeš snést?“

„Je velmi panovačný a samolibý,“ přiznala Mia, „a s tím mám rozhodně problém. A tam, odkud pochází, nejsou ženy zrovna, ehm, považovány… za rovnocenné, však víš, co tím myslím.“

To bylo tak blízko pravdě, jak jen to šlo.

Marisa s porozuměním vyvalila oči. „Och, takže to je jeden z těch týpků z Blízkého Východu? S harémem a tak… který požaduje, aby byly jeho ženy od hlavy k patě zahalené?“

Mia pokrčila rameny. „Tak nějak. A proto by to k ničemu nikdy nevedlo. Pocházíme z různých světů.“ Mia to myslela doslova, ale to nemusela Marisa vědět.

„Wow, sestřičko.“ Marisa na ni hleděla s nově získaným respektem. „Musím uznat, že jsi mě překvapila. Žádný nudný studentík… Ó, ne – ulovila jsi rovnou pořádnou rybu. Šejka z Dubaie?“

Mia zčervenala. „Není to šejk, jen zaměstnanec.“

„Wow.“ Její sestra se stále tvářila uznale. „Dostala jsi aspoň nějaké pěkné dárečky nebo šperky?“

Mia se rozesmála. Její sestra byla někdy tak vypočítavá. I když žila většinu času velmi skromně, uměla si užívat krásnějších stránek života – luxusní hotely, značkové oblečení, zvláštní doplňky.

„Koupil mi kompletně novou garderobu od Sakse na Páté Avenue,“ přiznala Mia. „Neměl moje staré věci moc rád…“

„OH, PROBOHA, OD SAKSE?“ Marisino ječení jí málem roztrhlo bubínky. „Doopravdy? Až přijedeš, tak mi musíš něco z toho půjčit, je ti to jasné?“

Mia se zašklebila. „Samozřejmě! Cokoliv budeš chtít, je tvoje.“

„Och, zatraceně, no to je jedno,“ řekla Marisa, „právě mi došlo, že brzy si nebudu moci půjčit vůbec nic – obzvlášť ne od své drobné, malé sestry. Za pár měsíců budu kulatá jako míč.“

„Ale no tak,“ řekla Mia a při představě, že by její štíhlá sestra vypadala jako koule, se rozesmála. „Budeš vypadat jako jedna z těch hollywoodských hereček – stejně jako vždycky, jen s malým, sladkým baby bříškem.“

Marie se otřepala. „V to samozřejmě doufám. Ale musím říct, že těhotenství zatím není to, co jsem čekala.“

Mia na ni pohlédla s lítostí v očích. „To je fakt otrava. Ale prostě vydrž, ano? Jen ještě pár měsíců, a budeš mít krásné děťátko…“

Marisa se celá rozzářila. „To je pravda. A ty, sestřičko, taky vydrž, ano? Když si budeš chtít zase popovídat o panu Úžasném, tak mi prostě zavolej. Slibuji ti, že rodičům nic neřeknu. Máš pravdu – jen by si zbytečně dělali starosti. Na takové věci je vhodnější rozhovor mezi sestrami.“

Mia se na ni usmála a řekla: „To jsem si také myslela. Mám tě ráda. Pozdravuje ode mě Connora, ano?“

„Vyřídím,“ odpověděla Marisa, naposledy zamávala a přerušila spojení.

Mia s úlevou zírala na prázdnou obrazovku. Sice musela své rodině lhát, ale aspoň dokázala zabránit tomu, aby se moc nerozčílili. Určitým způsobem jí ten rozhovor s Marisou pomohl. I když jí nemohla říct celou pravdu, i tak spolu probraly dostatek detailů, aby získala z celé situace lepší pocit. Marisin otevřený přístup byl přesně to, co potřebovala.

Teď už jen musela zkontrolovat poslední dvě domácí úlohy a bude pro dnešek se vším hotová.